Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Kelblová (* 1936)

• narodila se v Purkarci u Hluboké nad Vltavou

• od 5 let žila se svými rodiči Marií a Karlem Krůtovými v Praze

• otec se stal po válce soudním odhadcem a velmi dobře finančně zabezpečil svou rodinu

• v roce 1951 otec Karel Krůta emigroval do Rakouska

• v roce 1951 se pokusila o přechod státní hranice i Miloslava Kelblová se zbytkem rodiny

• všichni byli při útěku z Československa zadrženi a následně uvězněni

• Miloslava Kelblová si odpykala trest odnětí svobody ve výši 6 měsíců

• v roce 1952 po propuštění z vězení pracovala na nejnižších pozicích v nemocnici v Českých Budějovicích

• v roce 1953 odešla kvůli finanční situaci ze zdravotnictví do gastronomie

• od roku 1969 pracovala jako barmanka

• v 90. letech vedla barmanskou školu a vydala několik odborných knih

• byla dvakrát vdaná a měla jednoho syna Dalibora

• v roce 2024 žila v Litvínovicích u Českých Budějovic

V roce 1951 jí bylo 15 let a chtěla jít studovat konzervatoř nebo být lékařkou. Ale její otec nelegálně utekl z Československa a stát se na ni díval jako na dceru emigranta a dovolili jí se jen vyučit na soustružníka. Když po půl roce od otcova útěku přišla zpráva, že na ni, její osmiletou sestru a matku se strýcem čeká v Rakousku a má pro všechny lodní lístky do Kanady, přesvědčila maminku, aby utekli za ním. Při nelegálním přechodu hranic je naneštěstí zadrželi a všichni skončili ve vězení. Byli odsouzeni za trestné činy velezrady, pokus opuštění republiky a neoznámení trestného činu. Svůj trest, šest měsíců odnětí svobody nepodmíněně, si v několika věznicích odpykávala i patnáctiletá Miloslava, mimo jiné i v Uherském Hradišti. 

„To, že jsem nemohla jít studovat, byla ta největší křivda, kterou jsem cítila. A to byl také největší impuls, který mě hnal k tomu přesvědčit maminku, abychom z Československa odešli, když pro nás táta poslal.“ 

Děti z války nemají rozum

Miloslava Kelblová se narodila 16. března 1936 v Purkarci nedaleko Hluboké nad Vltavou. Od svých pěti let však celé dětství prožila v Praze. Její otec Karel Krůta v době okupace až do roku 1944, kdy byl totálně nasazen v ČKD Vysočany, pracoval jako poddozorce Požárního sboru hlavního města Prahy, maminka Marie Krůtová se starala o domácnost. Pamětnice má vzpomínky především na konec války, kterou prožila už jako starší dítě. Miloslava Kelblová dnes vidí, že jako děti nebezpečí příliš nevnímaly. Vzpomíná si, že po náletu na Emauzský klášter spolu s kamarády prohledávali jeho sutiny. „Jako děti jsme se bombardování nebály, naopak chtěly jsme se dívat, jak ty bomby letí a padají. Potom, když Američani pouštěli takové ty třepetalky, kterými zasypávali Prahu, tak jsme je hledali a sbírali. O nějakém nebezpečí nám nikdo nic neříkal.“

Za to, jak se Češi chovali na konci války, se stydím dodnes  

Na konci války, po vypuknutí Pražského povstání, v řadách českých povstalců bojoval i Karel Krůta. „Začala revoluce a táta byl pryč asi tři dny, když přišel domů, měl na sobě takový kožený kabát a plné kapsy nábojů do pistole. Měl nějaké zranění, ale řekl nám, že to nic není.“ Krůtovi bydleli ve Zborovské ulici blízko Jiráskova mostu v Praze v činžovním domě, ve kterém žili Češi, ale i Němci. „Stará paní Ebertová byla matkou německého důstojníka. Ona byla ale hodná ženská. Na Vánoce nám jako dětem třeba dávala sladkosti. A hlavně musela vědět o tom, že v domě se poslouchá nelegálně rozhlas, že se po chodbách lidi baví o postupu Rudé armády a nikdy nikoho neudala.“ Ale přišel konec války a Češi se obrátili proti Němcům. Pamětnice si vzpomíná na událost, kdy její otec dal sousedce Ebertové, které v té době bylo už hodně přes 80 let, kus chleba. Soused z domu ho udal a sovětští vojáci chtěli jejího tatínka popravit. Naštěstí u Karla Krůty našli Sověti jakousi legitimaci, která ho, podle slov pamětnice, začleňovala do odboje. Nakonec z popravy sešlo a jejího otce propustili. Ale s německou občankou Ebertovou to nedopadlo dobře. Přišel si pro ni dav, který jí vyčítal její němectví a nakonec ji shodil z Jiráskova mostu. Pád nepřežila. Pamětnice, která celou scénu viděla, na ni dodnes velmi nerada vzpomíná. 

„To bylo už v květnu, na konci války. Lidi byli velcí hrdinové, ale až když už skoro o nic nešlo. Všichni se všem mstili. Nejsou to dobré vzpomínky, které na to mám. A nebyla jsem moc hrdá na to, jak se chováme k lidem, kteří nikomu neublížili.“

Táta naceňoval majetek lidí, kteří chtěli za hranice

Po skončení války Karel Krůta začal pracovat pro Magistrát hlavního města Prahy jako soudní znalec. Po získání dekretu a kulatého razítka se věnoval oceňování movitých věcí, čímž velmi dobře ekonomicky zabezpečil svou rodinu.

Miloslava Kelblová vzpomíná, že k nim domů chodilo velké množství lidí, kteří si nechali nacenit svůj majetek, a to včetně slavných osobností. To vše nad rámec pracovních povinností jejího otce. „Chodila k nám třeba rodina Áji Vrzáňové, ale i herci a politici jako je Vlado Clementis. Myslím, že to ohodnocování věcí s jeho podpisem a kulatým razítkem nebylo zrovna čisté. Prostě to odhadoval tak, aby to bylo dobře pro ty lidi, kteří se připravovali na odchod ze země.“ 

Karel Krůta vstoupil po skončení války do Komunistické strany Československa (KSČ), ale odešel z ní ještě před únorovými událostmi v roce 1948. Doma často říkával, že to celé špatně dopadne. A prvním náznakem toho, že se situace mění, byl fakt, že poté, co si zažádal o vystěhování ze země pro celou rodinu, mu cestu zakázali. „Vím, že požádal o vystěhování z republiky, měli jsme zaplacená víza pro celou rodinu do Argentiny. Měli jsme jet oficiálně pryč z této země. Jako dítě jsem slyšela pořád, že tady to bude stát za houby.“

Táta utekl za hranice a mně zakázali studovat

Na jaře v roce 1950 Karlu Krůtovi odebrali dekret soudního znalce a rok poté, v dubnu 1951, nelegálně utekl do Rakouska. Marie Krůtová o jeho emigraci pravděpodobně věděla, ale dětem řekli, že otec jede na rekreaci. „Něco jsem trochu tušila, táta se večer před tím, než odešel, pokoušel roztavit takovou stříbrnou mísu, to mi přišlo podezřelé.“ Po pár dnech po odchodu Karla Krůty z Prahy přišel Marii dopis z rakouského Linze, ve kterém jí manžel vysvětluje, kde je a proč odešel a současně jí nabádal, ať se s ním rozvede a jeho dopis doručí na policii.[1]„Nakonec jsme se i my děti dozvěděly, že táta utekl ven. Jenže to bylo na jaře, kdy se mělo rozhodnout, kam půjdu studovat. Chtěla jsem na konzervatoř nebo být lékařkou, táta mi vždycky sliboval, že budu studovat. A oni mi místo toho nabídli soustružníka.“ Miloslava měla ve škole výborný prospěch. Nakonec na radu tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého, který bydlel v sousedství a ke kterému, tak trochu drze a bez pozvání, přišla domů a prosila ho o radu, úspěšně složila talentové zkoušky na litografickou školu a v září 1951 do školy opravdu nastoupila. 

Ale už v říjnu 1951 se v Praze ve Zborovské ulici objevil muž, jehož z rakouského Linze poslal Karel Krůta s dopisem, ve kterém žádal, aby jeho žena, dcery a švagr utekli za ním. Marie Krůtová měla z odchodu strach, ale její tehdy patnáctiletá dcera ji nakonec přesvědčila a tak začaly přípravy na útěk. „Strašně moc jsem chtěla jít studovat. Měla jsem své dva sny, konzervatoř nebo lékařka. A najednou byl konec. Byla ve mně tak neskutečná hořkost a dalo by se říct, že až nenávist k socialistické revoluci a vůbec k tomu všemu.“

Náš majetek jsme uložili k přátelům a známým

Karel Krůta ve svém dopise, který rodině doručil agent francouzské zpravodajské služby Ludvík Kadlček,[2] který je měl převést přes hranice, psal, jak mají naložit s majetkem, co mají vzít s sebou, komu důvěřovat a komu ne. Většinu příprav na odchod do zahraničí udělala sama patnáctiletá Miloslava. „Maminka byla celou situací doslova ochromená a nebyla schopná nic moc dělat. Jezdila jsem po Praze a nakupovala kožené rukavice po dvou párech v různých obchodech, abych nebyla nápadná. Táta psal, že ty se dobře zpeněží. Cennosti včetně vkladních knížek se spoustou peněz jsme dali ke spolehlivým lidem.“ Když nastal den „D“, odjela rodina vozidlem taxi služby z Prahy do Brna a poté autobusem do Jaroslavic, vesničky, která leží pár kilometrů od Rakouska. „Tady nás Kadlček schoval do takové stodoly a čekali jsme na tmu.“

Šli jsme celou noc, zabloudili a pak nás chytili

Miloslava Kelblová, její matka a malá sestra, strýc Jan Tourek, Ludvík Kadlček a jeho snoubenka vyrazili ze stodoly v Jaroslavicích pravděpodobně někdy kolem půlnoci dne 31. října 1951. Pochodovali celou noc. „Muselo to být někdy nad ránem, dostali jsme se na kukuřičné pole, kde byly nějaké traktory, které na nás svítily. Kadlček zařval ani hnout. Všichni jsme lehli do těch vyoraných brázd. Věděla jsem, že i kdyby ten traktor přijel až ke mně, nesmím se hnout, i kdybych to pak měla mít už za sebou.“ Poté, co se skupina dostala na zemědělská pole, přes která zjevně nebylo v plánu jít, uznal Ludvík Kadlček, že se ztratil a změnil trasu. K ránu, kdy už svítalo, oznámil skupině, že jsou už v Rakousku a že si mohou odpočinout. Avšak po pár minutách je obestoupili vojáci se samopaly a všechny zadrželi. „Najednou jsme viděli před sebou něco, co vypadalo jako hraniční kámen. Kadlček řekl, že to máme za sebou a jsme v Rakousku a že si můžeme odpočinout. Tak jsme odpočívali asi 10 minut a pak nás obklopilo asi šest vojáků se zbraněmi.“ 

Myslela jsem, že nás pokárají a půjdeme zase domů 

Po zadržení všechny zúčastněné převezli do Znojma, pravděpodobně do cely na rotě Pohraniční stráže. Následně je eskortovali do věznice v Uherském Hradišti. Zde také celá skupina čekala na soud. Hlavní líčení proběhlo v únoru 1952, ale hned v dubnu následoval odvolací soud, ve kterém státní prokurátor případ otevřel, přehodnotil a výsledkem byly tvrdší tresty pro Marii Krůtovou a jejího bratra. Tehdy patnáctiletá Miloslava dostala 6 měsíců odnětí svobody nepodmíněně.[3] Do trestu se započítala i doba strávená ve vazbě. „Maminka šla přes ty hranice pod mým nátlakem, ona sama jít nechtěla. To, že jsme všichni skončili ve vězení, byla vlastně moje chyba. Bylo mi to líto, ne kvůli tomu, že mě zavřeli, ale kvůli tomu, že to musela podstoupit i maminka a sestra.“ Miloslava Kelblová prošla věznicemi v Uherském Hradišti, Tišňově a ve Lnářích. Nejhorší vzpomínky má na prvně jmenovanou věznici. „To Uherské Hradiště bylo ze všech nejhorší, jaké jsem zažila. Hygiena, šikana, výslechy. Bylo to hrozné. Nerada na to vzpomínám.“   

Miloslava Kelblová nikdy neviděla dopis, který poslal její otec mamince z rakouského Linze krátce po svém útěku za hranice. Stejně tak nikdy neviděla rozsudek soudu, který jí poslal do vězení. Během svého života se už k tomu nechtěla vracet, a proto žádné další informace o svém případu nevyhledávala. O těchto i o několika dalších faktech svého příběhu se dozvěděla až po dlouhých více než 70 letech – během natáčení pro Paměť národa. 

Když mě propustili z kriminálu, teta mě vyhodila ode dveří

Poté, co si Miloslava odpykala svůj trest a konečně se dočkala svého propuštění z poslední věznice ve Lnářích, jela rovnou do Českých Budějovic k tetičce, která už u sebe měla sestru Jindřišku. „Teta mě nepustila ani přes práh, řekla mi, že už mají jednoho parchanta dost a že si mám jít, kam chci. To byla hodně tvrdá rána.“ Tehdy už dovršila 16 let. Začala si tedy hledat práci. Ale nebylo to jednoduché, měla jen propouštěcí list z věznice, žádný jiný doklad totožnosti jí nedali. Prošla všechny továrny a místa, kde hledali nějaké pracovníky, ale nikde neměla úspěch. „Vždycky, když jsem jim ukázala ty propouštěcí papíry, tak mi řekli, že zrovna přede mnou někoho přijali nebo že už nehledají. Nikde mě nevzali.“ Nakonec měla štěstí a začala pracovat v prádelně v nemocnici v Českých Budějovicích. Ale netrvalo to dlouho a  přeřadili ji na mnohem podřadnější práci. „Soudružka kádrovačka, když viděla, že si mě v prádelně předchází a že jsem tam oblíbená, tak mě přeřadila na infekční oddělení. Tam jsem se dostala do nejspodnějšího patra, kde byly tyfusy. Starala jsem se o pacienty a uklízela. A v tom uklízečském munduru jsem chodila hrdě, přišlo mi to mnohem lepší než ten vězeňský.“ Po roce v nemocnici, kdy si jí všiml jeden z primářů, který jí pomohl k jiné práci, se dostala k profesi zubní instrumentářky. 

Maminka dostala milost při amnestii, musela jsem jí pomoct

V roce 1953 proběhla amnestie vyhlášená prezidentem Antonínem Zápotockým, která se vztahovala i na stále uvězněnou Marii Krůtovou. Miloslava Kelblová, která si prošla složitými cestami, než našla nějaké uplatnění a než se finančně alespoň trochu stabilizovala, věděla, na jaké dno se její matka vrátí. Ve světle těchto zkušeností se rozhodla ke změně povolání. „Vypracovala jsem se na zubní instrumentářku, to byl hodně vysoký post. Ale věděla jsem, jak těžké to máma bude mít, a tak jsem kývla na nabídku pomocnice ve studené kuchyni za lepší peníze. Cítila jsem za maminku odpovědnost.“ A tak se dostala ze zdravotnictví ke gastronomii, ve které zůstala prakticky po celou dobu svého pracovního života. 

Byla jsem skvrnou na čistotě města

V oboru gastronomie pracovala asi deset let. Během té doby se stala mistrem studené kuchyně. Dovzdělala se v oboru potravinářství a udělala si dva potravinářské výuční listy a v 60. letech i večerní střední ekonomickou školu. „Vypracovala jsem se na post kuchařky studené kuchyně v Interhotelu Zvon a v Interhotelu Slunce. Začala jsem studovat. Jenže večerní škola probíhala přes den, takže abych mohla chodit do školy, našla jsem si jiné místo a začala jsem pracovat jako noční kuchařka ve vinárně Split.“ Studium úspěšně dokončila a v roce 1969 ji oslovili, aby jako provozní vedla nově zaváděnou městskou vinárnu U Haška. Avšak tehdejší starosta města měl problém s její politickou minulostí, a proto jí byl tento post zakázán. A tak se Miloslava Kelblová dostala k barmanství. „Když mi to nabídli, tak jsem hned řekla, že barmanku já dělat nemůžu, protože nepiju a taky nerozeznám rum od vodky.“ V tomto oboru, který pro ni zpočátku nevypadal jako výhra, se nakonec realizovala. Stala se z ní barmanská specialistka, odborník uznávaný jak doma, tak i v zahraničí. Napsala několik knih na toto téma a vedla barmanskou školu, významně se podílela na vzdělávání v oblasti barmanství. 

Chovat se tak, aby člověk věděl, že co udělá, neuškodí

Miloslava Kelblová prožila svůj život plně a i přes všechny překážky, které před ní byly stavěny, zůstala optimistou a zachovala si svou slušnost. Její první manželství, ze kterého vzešel její jediný syn Dalibor, bylo šťastné, ale netrvalo dlouho. Manžel Václav Kelbl zemřel na vážnou nemoc. Podruhé se vdala za bývalého francouzského legionáře Luďka Zahrádku, bratra agenta chodce a následně politického vězně Františka Zahrádky. Díky jeho minulosti si rodina zažila zvýšený zájem StB. Svého otce Karla Krůtu osobně viděla až po dlouhých 34 letech v roce 1985. Ve svých pouhých patnácti letech zažila psychické i fyzické strádání ve vězení, nezlomilo ji to, ale posílilo. Díky nálepce „politické kriminálnice“ měla problémy s uplatněním se ve společnosti, ale své okolí přesvědčila, že je slušný člověk. Zakázali jí studovat, ale svou houževnatostí a pílí našla cestu jak vystudovat. Nakonec se díky své odbornosti a pedagogické činnosti zasloužila o rozvoj barmanské kultury a vzdělávání v České republice. Její poselství dalším generacím je jednoduché: „Čím víc budou mít lidi k sobě blíž, myšlenkově a chováním, tím se budou mít lépe.“   

 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. T 1168 MV, Dokument dostupný v Dodatečných materiálech

[2] https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/na-fronte-studene-valky/katalog-cz.pdf, str. 36

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), arch. č. V_1890_BN, Dokument dostupný v Dodatečných materiálech