Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThMgr. Pavel Kašpar (* 1950)

• narozen 2. března 1950 v Brně do rodiny poznamenané válkou a komunistickým režimem

• dětství často trávil u prarodičů Slámových na statku v Hrbově, který byl v roce 1960 znárodněn

• ve škole nepatřil k pionýrům, což ho odlišovalo od spolužáků

• na gymnáziu projevil zájem o Bibli a rozhodl se pro studium evangelické teologie

• v roce 1968 nastoupil na Komenského evangelickou teologickou fakultu v Praze a zažil okupaci i následné protesty

• se svou budoucí manželkou Janou se v roce 1971 účastnil tzv. letákové akce, která vyzývala občany k neúčasti u voleb

• v roce 1973 byl ordinován farářem a působil v Horních Dubenkách, kde čelil sledování StB

• se ženou Janou Kašparovou, evangelickou farářkou, organizoval setkání a akce pro děti a věřící, což režim vnímal jako provokaci a ohrožení

• patřil k okruhu farářů spojených s teologickým hnutím Nová orientace, které hledalo otevřenější církev

• v roce 1975 byl účastníkem Akce Libštát – setkání farářů, které bylo policií rozpuštěno a jeho účastníci pronásledováni

• od 80. let sloužil ve Vanovicích a později v Židenicích, stal se seniorem a později náměstkem synodního seniora

Narodil se do doby, která lidem brala jistoty. Přesto si Pavel Kašpar zvolil dráhu evangelického faráře, kdy musel nejednou čelit zastrašování, výslechům i zákazům. Jeho příběh ukazuje, jak se dá obstát i bez velkých gest – věrností ke každodenní práci a víře.

Kořeny poznamenané válkou a režimem

Pavel Kašpar se narodil 2. března 1950 v Brně do rodiny, která byla poznamenána válkou i nástupem komunistického režimu. Oba rodiče pocházeli z Velkomeziříčska. Otec Oldřich (*1906) pracoval před válkou na brněnském poštovním a telegrafním úřadě. Na počátku války, v roce 1939, byl spolu s kolegy z práce odvezen do Německa. Nerad na toto období života vzpomínal. Mluvil o něm jako o těžké zkušenosti. „Říkal, že to bylo hnusné období jeho života a byla to asi taková částečná internace, ne úplně koncentrák, ale něco takového, napůl vězení,“ vypráví pamětník. Pracovali pod dohledem ve stejném oboru jako v Brně. Dostávali jídlo, občas mohli jít i na vycházku.

Po válce se otec vrátil do Brna a pokračoval zde ve své práci v telefonní ústředně. Pořídil pro rodinu byt v Černovicích. Když se v roce 1950 Pavel narodil, otec byl ve stejném čase propuštěn z práce. Důvodem byla výměna kádrů. „Když jsem se narodil, tak 14 dnů nato ho vyhodili.“ Začal pracovat v První brněnské strojírně jako pomocný dělník. Později tam byl zaměstnán jako technický úředník. „Byl tím hodně poznamenaný a byl vnitřně takový rozbitý a naštvaný. Navíc ještě říkal, že při tzv. měnové reformě v třiapadesátém přišli o všechny úspory, které měli.“ Pro rodinu to znamenalo výrazný pokles životní úrovně a dlouhodobou nejistotu. Do svého oboru se už nikdy nevrátil. Matka Otýlie Slámová (*1917) pocházela z rolnické rodiny, která žila v Hrbově u Velkého Meziříčí. Vystudovala gymnázium a těsně před začátkem války maturovala. Další studium jí okupace znemožnila. Po svatbě v roce 1947 se věnovala domácnosti.

Dětství mezi statkem a městem

Silný vliv měl na Pavla dědeček František Sláma z matčiny strany, který hospodařil na 15 hektarech na usedlosti v Hrbově. Určitý čas byl také kurátorem, tj. laickým představitelem evangelického sboru ve Velkém Meziříčí. Pro vnuka představoval autoritu i vzor. Malý Pavel u prarodičů často pobýval a prostředí statku vnímal jako domov. „Nerad jsem se vracel do Brna. Tam byl malý byt a hlučné město. Dědeček byl velmi sečtělý a zbožný. Babičku jsem zažíval jako přísnou ženu, která pořád pracovala. Ke stáří byla úplně zedřená.“ Oba zemřeli koncem 50. let. Pamětník si vybavuje, jak se ve vsi objevovali podivní lidé (provokatéři), kteří naváděli hospodáře, aby se postavili proti režimu a asi i proti snaze založit ve vesnici jednotné zemědělské družstvo (JZD). To se ve vesnici dlouho nedařilo. Vstupu do družstva se dědeček nedožil. 

Škola bez pionýrského šátku a cesta k víře

Základní školu navštěvoval Pavel Kašpar v Brně v Černovicích. Odlišoval se od spolužáků, nebyl členem Pionýra. „Máti nechtěla, abych šel do Pionýra. Pár takových nás ve třídě bylo. Vždycky nás při různých školních akcích poslali do šatny, ať tam nerušíme.“ Na gymnáziu v Křenové ulici se začal hlouběji zabývat četbou Bible. „Nějak mě to přitahovalo. Na začátku zájmu byl příběh Mojžíše. Mojžíš, který se nebál opustit zaběhané pořádky, zvykovost, otravnost a na Boží pokyn se sebral a šel, a přitom nevěda, kam přijde, spolehl se jen na Boží vedení. Tehdy jsem si asi říkal, že bych také měl vystoupit ze zaběhaného, z dusna prostředí a zkusit hledat cestu,“ vzpomíná Pavel Kašpar. Když končil SVVŠ (tehdejší náhražka gymnázií), podal si přihlášku k dalšímu studiu na evangelickou bohosloveckou fakultu. Čelil za to na gymnáziu zastrašování učitelů. „Říkali, ať se s maturitou rozloučím.“ Nakonec zkoušky složil a v roce 1968 byl přijat na Komenského evangelickou teologickou fakultu do Prahy. 

Okupace a lidé v ulicích

Pamětník byl v roce 1968 svědkem sovětské okupace v Brně. Na vlakovém nádraží byl účasten střelby sovětských vojáků, kteří stříleli do oken domů, z kterých padaly střepy a omítka. „Nějak jsem si to nespojil v tu chvíli s možností, že by mě mohli taky odstřelit. Pak jsme chodili po městě, lepili jsme plakáty. V šedesátém devátém to už tady bylo velmi napjaté, to už bylo horší,“ vypráví Pavel Kašpar. Vzpomíná na spoustu lidí v ulicích, policejní kordony, které manifestanty rozháněly, na rány pendrekem. Podobnou situaci zažil v Praze při hokejových manifestacích na Václavském náměstí, vodní děla, mlácení. Upálení Jana Palacha byl pro pamětníka šok. „Vyděsil jsem se, osobně jsem si myslel: ‚Nevím, jestli je to dobré, tahle cesta,‘ ale samozřejmě jsme se solidarizovali a účastnili jsme se i pohřebního průvodu.“

Svobodná atmosféra na fakultě

Studium na bohoslovecké fakultě vnímal jako prostředí s velkou svobodou. Někteří učitelé byli v letech 1968–1969 dosti radikální. Učily tam výrazné postavy – J. B. Souček, což byl přítel Jana Patočky, Jan Heller, Amedeo Molnár, Josef Smolík, Petr Pokorný. Studovali latinu, řečtinu, hebrejštinu, v originále četli biblické texty, dějiny atd. „Ono to bylo dosti široké vzdělání, historické, filozofické a hlavně teologické. Jak řekl v těch časech Milan Uhde: ,Je to nejlepší škola s humanitním vzděláním v republice.‘“

Letáková akce proti režimu

V roce 1971 se pamětník se svou budoucí ženou Janou, spolužačkou ze studií, zapojil do tzv. letákové akce, která patřila k výraznému koordinovanému odporu proti okupaci v roce 1968. Byla to první organizovaná, vědomá opoziční kampaň, která se snažila oslovit veřejnost a zpochybnit legitimitu režimu. Text letáku sděloval lidem, že k volbám mají přistupovat svobodně, nemusí se jich účastnit, mohou k volbám jít a odevzdat prázdný lístek. „Byl to dopis, který se rozesílal na spoustu adres. Já se svojí budoucí ženou jsem strávil v jednom panelákovém bytě dva dny. Lepili jsme obálky a potom jsme chodili po Praze a dopisy s obsahem těchto letáků plnili poštovní schránky,“ vyprávěl Pavel Kašpar.

Iniciátorem a klíčovým organizátorem byl historik Jan Tesař, síť spolupracovníků vznikla v Praze a navázala i na okruhy „nezávislých socialistů“ v Brně. Režim reagoval raziemi a v roce 1972 soudy. Jan Tesař byl odsouzen na šest let žaláře, Jaroslav Šabata na šest a půl roku, Rudolf Battěk dostal tři a půl roku, Jiří Müller byl vězněn až do roku 1978. Mezi potrestanými byl i evangelický farář Jaromír Dus, Ladislav Hejdánek, Hedvika Hejdánková a Jiří Jirásek. Akce byla dobře zakonspirována, účastníci neznali většinou jména spolupracujících kolegů. Pavel Kašpar s přítelkyní Janou zatčení unikli.

Služba vikáře a střety s mocí

Po ukončení teologické fakulty byl Pavel Kašpar v Přelouči roku 1973 ordinován kazatelem Českobratrské církve evangelické a nastoupil do služby na farní sbor v Horních Dubenkách. Oženil se se spolužačkou Janou Kašparovou, která se stala farářkou v sousedním sboru v Opatově. „Režim faráře kádroval. Podle toho, jaký člověk měl posudek od státních úřadů, tak směl jít na místo, které mu úřady povolily, nebo nikam,“ vyprávěl pamětník. 

Spolu se ženou pořádali v Opatově různé sborové akce, přednášky, setkání dětí. Podle přání úřadů (tzv. tajemníků pro věci církevní, kteří seděli na okresech i na krajích) měli všechno své podnikání ve sborech hlásit na jejich úřady a žádat o povolení. „My jsme se rozhodli toto přání úřadů ignorovat a bylo podivné, že na nějakou větší akci – když přijelo do malé vesničky asi 90 dětí s rodiči a program běžel celou neděli, úřady nereagovaly. Ten dohled byl asi děravý.“

Když manželé Kašparovi v roce 1981 přecházeli na jiné místo, do sboru Vanovice u Boskovic, Janě Kašparové církevní tajemník tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské služby neudělil. „Tajemník měl pocit, že jím paní Kašparová pohrdá. Vysvětloval jsem mu, že to není pravda, ale že se nesmí chovat, jak se chová.“ V Dubenkách sloužil Pavel Kašpar deset let. Jeho činnost brzy vzbudila pozornost Státní bezpečnosti (StB). „Vždycky když něco prosáklo moc blízko k úřadům, přišlo vyšetřování. Třeba půl roku sledování a výslechy, pak chvíli klid, a znovu.“ Zajímali se také o jeho soukromý život. „Když jsem si koupil auto, musel jsem vysvětlovat, odkud mám peníze. Zda za tím není spolupráce se zahraniční bezpečnostní službou.“

Nová orientace 

V prostředí Českobratrské církve evangelické vznikla v polovině 50. let společenství mladších farářů a teologů, která se označovala jako Nová orientace. Šlo o neformální teologické hnutí, které hledalo nové podněty pro život církve v tehdejší společnosti. Šlo o to, pokoušet se v nových poměrech tlumočit důrazy Evangelia civilním způsobem, nedogmaticky a srozumitelně. U zrodu této skupiny stáli Jakub Trojan, Jan Čapek, Jiří Vebr. Kruh těchto lidí se později rozšířil. Státní bezpečnost a církevní tajemníci považovali hnutí za podezřelé, vadila jim jejich politická angažovanost, nezávislé myšlení. Faráři, kteří nebyli konformní, byli později vždy spojováni s Novou orientací. Potom byli častěji sledováni, vyslýcháni a jejich aktivity byly omezovány. Myšlenky hnutí ale přetrvaly i po roce 1968. 

Akce Libštát

V 70. a 80. letech tvořilo hnutí platformu, kde se evangelíci setkávali a hledali povzbuzení. Jedno z takových setkání v roce 1975 hostil libštátský vikář Petr Brodský. Na faru přijeli faráři i spříznění laici. Akce byla režimem vnímána jako ilegální schůze. Policie faru obklíčila. “Přišel tam tajemník krajský, okresní, s nějakým policajtem a říkal, že to shromáždění rozpouští. My jsme říkali, že na to nemá právo, že jsme v soukromém bytě. On říkal, že nás rozpustí sami, policií. Dostali jsme s Petrem předvolání do Hradce, pak to běželo, pak měli všichni další výslechy. Ještě půl roku to trvalo.“ Petr Brodský přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské služby v Libštátě. Po roce mohl působit v Hrubé Vrbce. „Libštát“ se stal symbolickým, svým způsobem snad šifrou odporu, svobody i vnitrocírkevní obnovy. Setkávání farářů na farách spojená s teologickými diskuzemi pokračovala a pomáhala až do roku 1989. Pomáhala jim zorientovat se a držet při sobě.

V roce 1981 Pavel Kašpar odešel na faru ve Vanovicích, kde sloužil až do roku 1991. V roce 1990 byl zvolen seniorem brněnského seniorátu, pak opakovaně ještě dvakrát a dále sloužil v židenické farnosti. Od roku 2009 vykonával funkci náměstka synodního seniora. Nakonec ještě sloužil tři roky malému sboru ve Znojmě. Do penze odešel v 69 letech.

Život Pavla Kašpara je dokladem odvahy člověka, který se ani pod hrozbou pronásledování nevzdal své cesty. V prostředí evangelické církve i v občanském životě se stavěl proti tlaku režimu a bránil prostor svobody, i když to znamenalo opakované sledování, výslechy a existenční nejistotu. Jeho rozhodnutí zůstat věrný svému přesvědčení ukazuje, že odpor nemusí mít podobu velkých gest, ale může se projevovat každodenní věrností a službě. V tom spočívá síla jeho příkladu, že i v době strachu je možné obstát se ctí a zůstat věrný pravdě. 

V době natáčení rozhovoru, v září 2025, žil Pavel Kašpar se svou ženou Janou v Bílovicích nad Svitavou a dále pomáhal ve službě evangelické církvi i křesťanskému společenství v Bílovicích.