Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Filip Karfík Ph.D. (* 1963)

• narodil se v Praze 6. dubna 1963

• otec Vladimír Karfík pracoval v Literárních novinách

• podílel se na šíření samizdatové Edice Petlice

• studoval na Gymnáziu Budějovická, učil se francouzštinu, latinu a sanskrt

• účastnil se bytových seminářů Daniela Kroupy a Petra Rezka

• od roku 1982 pracoval jako hlídač v Loretě

• od roku 1985 studoval klasickou filologii na FF UK

• v roce 1988 využil stipendium na Vídeňské univerzitě

• 17. listopadu 1989 se zúčastnil demonstrace na Národní třídě

• studoval v zahraničí, roku 2009 byl jmenován profesorem na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku

• zakládající člen vydavatelství Oikúmené

• v letech 2002–2004 ředitel Ústavu filosofie a religionistiky FF UK a v letech 2008–2010 ředitel Ústavu řeckých a latinských studií

• od roku 2021 je emeritním profesorem na Freiburské univerzitě

• překládá z francouzštiny, starořečtiny a němčiny

V dětství a mládí ovlivnila Filipa Karfíka nejvíce rodina a intelektuální prostředí, ve kterém se pohybovali. Přestože na rodiče normalizace tvrdě dolehla a nemohli se oficiálně věnovat tomu, co uměli a co je naplňovalo, dokázali vytvořit pro sebe i děti svobodný prostor. „My jsme si budovali vlastní svět vedle režimu,“ říká a vypráví, jak šel svou cestou za kvalitním vzděláním navzdory překážkám, které mu režim kladl. 

Jako dítě mě hlídala tetinka

Filip Karfík se narodil v Praze dne 6. dubna 1963 rodičům Věře rozené Kronusové a Vladimíru Karfíkovi, oba pocházeli z Českých Budějovic. Rodiče vystudovali bohemistiku v Praze, kde se také usadili a založili rodinu. Filip Karfík má staršího bratra Jakuba (*1959). Do jižních Čech jezdil na prázdniny k prarodičům, maminka, která pracovala na vysoké škole jako lektorka, měla v létě také prázdniny. „Jinak naši oba pracovali, takže staršího bráchu dali do jeslí, chudáka, a do školky. A protože viděli, že mu to moc nesvědčí, tak když jsem se narodil já, našli mi paní na hlídání. Takže já v dětství měl rodiče, zázemí v jižních Čechách na léto, ale přes týden jsem vyrůstal u paní na hlídání, které se u nás běžně říkalo ‚tetinka‘. U ní jsem trávil celý den, odpoledne mě rodiče vyzvedli. Byla to velice srdečná paní a jsem vděčný, že jsem vyrůstal v takovém prostředí,“ vzpomíná na svoje předškolní léta. 

Když mu bylo teprve pět let, vpadla do Československa v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy. Tehdy trávili léto v Českém lese a vybavuje si nepříjemné chvíle, když je maminka vezla autem zpět do Prahy a zastavili je sovětští vojáci. Otec, který vstoupil po válce pod vlivem idealistických idejí do komunistické strany, ze strany po roce 1968 odešel, maminka také.

Do školy nastoupil Filip Karfík v září 1969. Začínala doba normalizace a o žádných reformách už nebylo slyšet. Nastávala doba kádrových prověrek a vyhazování z práce, což postihlo i rodiče. Vladimír Karfík jako zaměstnanec Ústavu pro českou literaturu Akademie věd pracoval v Literárních novinách. Ty byly v roce 1969, kdy již vycházely jako Literární listy, zcela zakázány. Na čas se vrátil do ústavu pro literaturu, pak musel odejít a našel si práci v podniku Stavební geologie jako čerpač. To znamenalo, že trávil týdny v maringotce, s níž cestovali po Čechách. Pod svým jménem nemohl vůbec publikovat, ale pod dívčím jménem své manželky vydal knihy o K. H. Máchovi, Jaromíru Erbenovi a Karlu Havlíčku Borovském. Věru Karfíkovou vyhodili z fakulty žurnalistiky, avšak po nějaké době našla uplatnění ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Mikulandské ulici. Tam se mohla věnovat tomu, co uměla, podílela se například na přípravě literárních čítanek pro školy. 

Charta všechno rázem změnila

Přes omezení ve veřejném životě žila rodina bohatým kulturním životem. Otec se z Literárních novin dobře znal s mnoha spisovateli. „Já jsem od 14 let byl dost intenzivně zapletený do záležitostí mimo školu, které souvisely s tou podzemní nebo alternativní kulturou. Táta od počátku odebíral Edici Petlice, Ludvík Vaculík k nám chodil skoro každý týden,“ vysvětluje, proč měl už během dospívání širší rozhled, než jaký nabízela škola. Rodiče navíc měli rozsáhlou knihovnu klasické i „zakázané“ literatury. 

V lednu 1977 bylo vydáno prohlášení Charty 77, které vyvolalo reakci režimu vůči disidentům, ale mělo podle pamětníka i vliv na oživení disidentské scény. „Když začala Charta, tak se všechno rázem změnilo. To byla úplná proměna atmosféry, protože všichni ti lidi, kteří byli někde víceméně schovaní, zastrčení, zalezlí nebo upozadění, tak začali být aktivní. Rozmnožovaly se dokumenty Charty, dokumenty VONSu [Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných], sledoval se – a to celé moje dětství – zahraniční rozhlas. Každý večer Hlas Ameriky, v devět hodin ‚Voice of America, ve Washingtonu jsou právě tři hodiny odpoledne,‘“ říká. 

Tehdy už nežili ve Strašnicích, ale v Braníku. Učení nevěnoval Filip Karfík přehnanou pozornost, ke škole jako instituci měl odmala nedůvěru. Tu posilovali takoví lidé jako učitel občanské nauky, který jim vyprávěl, že čínský vůdce Mao Ce-tung jedl buchty plněné pepřem a kouřil 100 cigaret denně. „Už jako děti jsme hledali způsob, jak zpochybnit to, co po nás škola chtěla,“ dodává. Třídní učitelka dala jeho rodičům v osmé třídě najevo, že nedostane doporučení na střední školu. Přešel tedy na jinou, kde roku 1978 zdárně dokončil devátou třídu.

Pořád se něco dělo

Po odvolání ho přijali na Gymnázium Budějovická, do humanitní třídy, o čemž mluví jako o velkém štěstí. Na škole učili někteří vynikající pedagogové, setkal se tu také se spolužáky, kteří měli podobné smýšlení a zájmy. Výuka zahrnovala latinu a čtyři hodiny francouzštiny týdně. „Já jsem tam narazil na starší spolužáky, co žili Chartou, Martina Povejšila, Martina Hálu, Milana Horálka a další. Hlavní nebylo učení, ale přestávky, kde jsme si vyměňovali zakázané dokumenty. Chodili jsme na koncerty, do kina,“ vzpomíná. Vliv na něj měl i starší bratr Jakub, ten zažíval ještě větší problémy se studiem. Na gymnázium v Libni ho přijali až ze zaměstnání, kde dostal doporučení. 

Filip Karfík vzpomíná na koncerty, které se konaly v Divadle v Nerudovce, Malostranské besedě, Baráčnické rychtě a později, kdy Státní bezpečnost (StB) zahájila tažení proti chartistům a akci Asanace, dokonce i v bytech. Navštěvoval vystoupení Vladimíra Merty, Vlasty Třešňáka, Jaroslava Hutky, Sváti Karáska, Charlieho Soukupa a dalších. Formovaly ho i kontakty otce, například častá setkání s výtvarníkem a básníkem Jiřím Kolářem. Pod jeho vlivem Filip Karfík tvořil koláže a začal fotografovat. Podnětným prostředím bylo pracoviště otce, protože ve Stavební geologii se sešlo víc intelektuálů postižených normalizací. Ve volném čase psali a sdíleli samizdatové kopie. „My jsme si budovali vlastní svět vedle režimu. Za normalizace jsme věděli, s čím nechceme mít nic společného a co je pro nás ze hry – to nás činilo svobodnými. Já jsem nepočítal, že se dostanu na vysokou školu, ale byla to pro patnáctiletého kluka vlastně úžasná doba, pořád se něco dělo, někam jsme chodili, bylo snadné seznamovat se s lidmi,“ objasňuje, jak se i v době nesvobody mohl cítit volně. 

Bytové semináře se konaly každé úterý

Během gymnaziálních studií se ze zájmu o starověké kultury přihlásil do kurzu sanskrtu ve Státní jazykové škole. Jeho učitelem byl indolog Dušan Zbavitel. V roce 1979 se začal intenzivněji zajímat o filozofii a stal se účastníkem pravidelných bytových seminářů, které vedl signatář Charty Daniel Kroupa, navazující na odkaz Jana Patočky. Seminář se konal každé úterý večer. Daniel Kroupa zval i jiné přednášející, tak se Filip Karfík seznámil s Janem Sokolem, Martinem Paloušem nebo filozofem a teoretikem umění Petrem Rezkem. Ten o něco později zorganizoval seminář, který vedli zahraniční lektoři z univerzity v Oxfordu. Do bytových seminářů přijížděly v 80. letech i významné osobnosti jako Roger Scruton, Paul Ricoeur nebo Jean-Pierre Vernant. Státní bezpečnost o těchto seminářích buď nevěděla, nebo proti nim nezasahovala. Filip Karfík nebyl ani jednou zadržen nebo vyslýchán, ale jiní účastníci ano. StB se podle něj soustředila například na setkání u Ladislava Hejdánka, který se svými aktivitami nijak netajil. 

Zaujetí Filipa Karfíka pro jazyky pokračovalo studiem starořečtiny s Danielem Kortem, francouzštinu si zdokonaloval s lingvistou Karlem Palkem. Jediný jazyk, ve kterém se zlepšovat nechtěl, byla povinná ruština, přesto se ji k maturitě v roce 1982 musel doučit. Na Filozofickou fakultu se dvakrát zkoušel dostal, ale nepřijali ho. Našel si místo hlídače v Loretě na Hradčanech. Jeho spolupracovníky tehdy byli básník Ivan Wernisch, astrolog Pavel Turnovský a pozdější diplomat Milan Jakobec. Při práci měl dost času dále se vzdělávat, také překládal, publikoval v samizdatovém časopisu Kritický sborník a podílel se na samizdatové edici spisů Jana Patočky. Roku 1984 se oženil s Lenkou, která studovala tehdejší Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Povinné vojně se vyhnul – díky oční vadě získal tzv. modrou knížku. Jeho bratrovi se mezitím podařilo absolvovat studium arabistiky a klínopisu a stal se kurátorem v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, kde pracoval až do roku 1994.

Stipendium jsem si vyzvedl po třech letech

Roku 1985 získala literární historička Růžena Grebeníčková ve Vídni cenu, jejíž součástí byla možnost darovat stipendium nadanému studentovi. Znala práci Filipa Karfíka ze samizdatového Kritického sborníku a nabídla stipendium jemu, ačkoliv bylo jasné, že nedostane výjezdní doložku, aby mohl vycestovat na Západ. V témže roce se přihlásil na vysokou školu potřetí a tentokrát ho přijali na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK), obor řečtina a latina. Prostředí se mu ve srovnání s bytovými semináři nezdálo tak motivující, ale přesto pro něj bylo studium přínosem.

V roce 1988 s pomocí vedoucí katedry získal povolení odcestovat do Vídně a konečně využít stipendium. „To stipendium tam opravdu měli. To bylo legrační. Tu cenu udílel rektor univerzity, takže jsem musel jít k sekretářce rektora a řekl jsem: ‚Já jsem ten, co vám píše už od roku 1985, že nemůže. Teď jsem tady.‘ A ona říkala: ‚Ano, máme tady pro vás to stipendium,‘ šla ke zdi, kde byl ukrytý trezor. Otevřela ho, vytáhla peníze odpovídající stipendiu, dala mi to a tím to bylo vyřízené,“ popisuje, jak si finance na pobyt ve Vídni vyzvedl. Přesto říká, že na tamní univerzitě nezískal takové znalosti jako na pražské. Zato na něj velký dojem udělala životní úroveň v Rakousku a při častém překračování hranic do Československa stále vnímal propastný rozdíl mezi oběma zeměmi. 

Mezi Prahou a Vídní pendloval až do června 1989, takže se nemohl zúčastnit prvních protirežimních shromáždění, zato zažil demonstrace Rakušanů proti stavbě jaderné elektrárny Temelín. Zklamáním pro něj bylo, že jeho spolužáci ani pedagogové ve Vídni se kromě Temelína o Československo příliš nezajímali. Neviděl také stále naději na pád režimu a ve srovnání s událostmi v jiných zemích východního bloku se mu zdál stav v rodné zemi depresivně neměnný. 

Z lidí spadl strach

Teprve když 17. listopadu stál s ostatními studenty v obrovském davu na Národní třídě, uvědomil si, že může dojít ke zlomu. Na rozdíl od jiných účastníků známé demonstrace nebyl zbit, ale odvezen s mnoha dalšími na služebnu na Žižkově. Tam je vyslýchali, trochu vyhrožovali, ale nakonec je propustili. Jakmile se události daly do pohybu, Filip Karfík se stal členem stávkového výboru na FF UK. „Jako mávnutím proutku se všechno proměnilo, studenti se účastnili snad všichni a semkli se, ten strach z lidí spadl,“ vzpomíná na euforii listopadových dní. 

Po roce 1989 mohli s manželkou, která se také věnovala filozofii, odejít studovat do zahraničí a svobodně naplnit svou touhu po vzdělání. Studijní pobyty absolvoval na univerzitách ve Vídni, Paříži, Eichstättu a Mnichově, později v Ženevě a Münsteru. Doktorát z filozofie získal v roce 1996 na Filozofické fakultě UK a v roce 2004 byl tamtéž jmenován docentem pro obor filozofie. V letech 2002–2004 působil jako ředitel Ústavu filosofie a religionistiky FF UK a v letech 2008–2010 byl ředitelem Ústavu řeckých a latinských studií FF UK. V roce 2009 byl jmenován profesorem antické filozofie na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku. Antickou filozofii přednášel také na univerzitách v Lausanne a Bernu a s jednotlivými přednáškami vystoupil na dalších univerzitách v Evropě, Jižní Koreji a USA. Od roku 1992 se ve spolupráci s Alešem Havlíčkem podílel na programu edice Oikúmené a byl jedním ze zakládajících členů neziskového vydavatelství Oikúmené, v němž působil v letech 1996–2018. 

Je členem řady domácích i zahraničních učených společností. V letech 1992–2018 úzce spolupracoval s vydavatelstvím Oikúmené. Je předsedou redakční rady filozofického časopisu Reflexe a spoluvydavatelem Freiburger Zeitschrift für Philosophie und Theologie a knižních řad International Plato Studies a Philosophy from Imperial Times to the End of Antiquity. Do češtiny překládá filozofickou literaturu z francouzštiny, němčiny, angličtiny, latiny a starořečtiny. Od roku 2021 působí jako emeritní profesor na Freiburské univerzitě ve Švýcarsku. V roce 2025 žil Filip Karfík v Praze.

Jeho starší bratr Jakub Karfík vstoupil roku 1995 na Ministerstvo zahraničních věcí ČR a do diplomatických služeb. Jako velvyslanec zastupoval Českou republiku v Pákistánu, Egyptě a Súdánu, Polsku, na Slovensku a v Řecku.