Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Karabel (* 1938)

Ve čtyřech letech se stal rukojmím nacistického režimu

  • narozen 16. února 1938

  • rodiče zapojeni do odboje, zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen

  • tzv. svatobořické dítě

  • po válce žil u příbuzných, vystudoval strojní průmyslovku v Táboře

  • od roku 1957 v Karlových Varech

  • pracoval u Pozemních staveb

  • v 70. letech pracoval v uranových dolech jako konstruktér

“Já jsem Jiříček Karabel z Pinglu, číslo dvacet! Vraťte mě domů!” vykřikne čtyřletý chlapec, když ho cizí lidé posadí do autobusu plného jiných dětí, a zoufale sleduje oknem, jak gestapáci odvádějí jeho maminku. “Vraťte mě domů, já jsem Jiříček Karabel z Pinglu,” dá se znovu do křiku a spolu s ním se dávají do pláče i další děti. Ale není to nic platné. Dveře autobusu se zavřou a odvážejí je neznámo kam. 

Malému Jirkovi Karabelovi rodiče vždycky říkali, že kdyby se ztratil, stačí, když řekne své jméno a adresu - Jiříček Karabel z hospody Na Pinglu v Srbicích - a bezpečně se dostane domů. Jenže tentokrát, v létě 1942, mu to nepomohlo. Jeho rodiče totiž patřili k několika stovkám lidí, kteří byli zatčeni, uvězněni a nakonec popraveni za napomáhání atentátníkům na Heydricha. A Jiří Karabel se stal jedním z desítek sirotků po těchto zavražděných, které nacistická diktatura držela jako svá rukojmí v internačním táboře ve Svatobořicích. 

 

Maminku odvedli dva gestapáci

Jiří Karabel se narodil 16. února 1938 ve Voticích. Otec František Karabel pocházel z Votic a pracoval jako truhlář v domě s restaurací, který vlastnila rodina ze strany jeho ženy Jarmily. Střídavě tam vedl truhlářskou dílnu a obsluhoval klientelu v hospodě.

Jiřího otec byl zapojen do odbojové skupiny Jindra, sdružující převážně sokoly a působící i na Benešovsku. V červenci 1942 poskytl úkryt odbojáři MUDr. Břetislavu Lyčkovi, který po atentátu na Heydricha ošetřil zraněného Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Když začalo hromadné zatýkání, doktor Lyčka prchal z Prahy do Ouběnic na Benešovsku. František Karabel mu poskytl úkryt ve své hospodě a později ho doprovodil do nedalekých Ouběnic k truhláři Vaňkovi. 

Celá akce však skončila tragicky: lékařův úkryt byl prozrazen a on v obklíčení gestapem spáchal sebevraždu spolu s učitelem Františkem Kotrbou. Brzy poté byl zatčen František Karabel a malý Jiří ho už nikdy neviděl. 

Pro jeho matku si gestapo přišlo o čtrnáct dní později. “Sebrali mě i s maminkou,” vzpomíná. “Gestapák mi přinesl do auta dvě dřevěné lodičky, které mi tatínek vyřezal v truhlárně.” Odvezli je pravděpodobně před budovu benešovského gestapa, kde maminku odvedli: “Šla do schodů mezi dvěma gestapáky. Pamatuji si, že měla na sobě tmavý kostým,” vzpomíná Jiří Karabel na okamžik, kdy svou matku viděl naposledy v životě. 

Vzápětí nato se odehrála scéna, popsaná v úvodu tohoto příběhu. Čtyřletý Jirka nechápal, co se děje, nerozuměl, proč autobus nepočkal na maminku. Křičel a plakal, ale nebylo to nic platné: “Irena Hešová, to byla nejstarší dívka, asi patnáctiletá, která nás mladší měla na povel, mi dodnes při našich setkáních připomíná, že jsem nebyl k utišení. A vždycky, když jsem se rozbrečel, se mnou začaly brečet i další malé děti,” konstatuje Jiří Karabel. 

 

A kdy už pojedeme domů?

Autobus je odvezl nejdříve do Prahy do usedlosti Jenerálka v šáreckém údolí. Jiří Karabel vzpomíná, že zde strávili podzim: “Měl jsem takového panáčka, poslepovaného z kaštanů.” 

Na Jenerálce nacisté soustředili 46 dětí od dvou do šestnácti let. “My, děti podporovatelů atentátníků, jsme byli Himmlerova rukojmí,” říká Jiří Karabel. Domnívá se, že nacistický režim je držel jako určitou záruku, že další akce řízená ze Západu, podobná atentátu na Heydricha, už se konat nebude. 

Zařízení fungovalo jako svépomocný sirotčinec, kde se starší děti staraly o ty mladší. Vztahy mezi dětmi ale nebyly vždy čítankové. Jiří Karabel vzpomíná, že se stále vyptával, kdy už pojedou domů, a starší kluci, kteří tušili, že s rodiči se už neshledají, ho vodili za nos: “Až naprší a uschne,” řekli mu například a on pak celé dny sledoval mračna na obloze a čekal na déšť. Jindy mu zase ukázali letadla na nebi: “Vidíš ty messerschmitty? Když na něj zamáváš lajntuchem, on přistane a odveze tě domů,” říkali. “Ale tak pitomej jsem už nebyl. Človíček postupně přestával být důvěřivej,” říká Jiří Karabel. Myšlenky na rodiče a na domov se postupně rozplývaly. Posléze, stejně jako ostatní děti, už neočekával, že se s nimi někdy shledá. (Teprve po válce se děti dozvěděly, že jejich rodiče byli 24. října 1942 popraveni v koncentračním táboře Mauthausen.)

Někdy se mohli oddávat ryze dětským záležitostem - například se přetahovaly o hrníčky na čaj se vzorem srdíček. Jindy jim bylo důrazně připomenuto, že tohle není žádná školka, že jsou dětmi nepřátel režimu: Jiří Karabel vzpomíná, že jednou na procházce ho esesačka zasáhla kamenem do hlavy, když se tímto brutálním způsobem pokoušela srovnat houf dětí do předpisového útvaru. 

 

Škola a hry v internačním táboře

V dubnu 1944 se jejich „novým domovem“ stal tábor, tzv. Kinderheim, ve Svatobořicích, původně zřízen pro rodinné příslušníky a příbuzné osob, které odešly bojovat proti hitlerovskému Německu do zahraničí. Děti musely přivyknout nedostatečné stravě a špatným hygienickým podmínkám, Jiří Karabel vzpomíná na množství vší a štěnic. Budovy tvořily bloky ne nepodobné jiným nacistickým koncentračním táborům.

Vězenkyně ze sousedních bloků děti tajně vyučovaly: paní profesorka Marková a paní učitelka Mikuláštíková je učily číst a psát. Také s nimi nacvičovaly divadelní představení. Je s podivem, že dozorcům tábora nevadily poměrně vlastenecky laděné kusy, například opereta od Rudolfa Piskáčka Perly Panny Serafínky a také Tylova Fidlovačka.

“Starší kluci, kteří už něco udrželi v rukách, chodili pracovat do zbrojovky. Tam dávali dohromady pojistky ke granátům a nám mladším je nosili jako hračky,” vzpomíná Jiří Karabel. Hraček měly děti málo, ale později, když bylo povoleno dostávat balíčky od příbuzných, mu občas přišel dárek poštou: “Poslali mi takové autíčko, které jezdilo po stole a nikdy nespadlo, na hraně stolu se vždy otočilo. Měl jsem také papírový kotouč probitý cvočky, na kterém se ukazovaly různé obrázky. Nebo leporela, která, když se rozložila, z nich vystočil hrad nebo kocour v botách.” Starší kluci zase pro svoje dětské lásky z tábora vyřezávali monogramy do kostí, nalezených vzadu za kuchyní. 

 

Došlo mi, že nepatřím nikam

Zjara roku 1945 byly děti před postupující frontou evakuovány do pracovně-výchovného tábora v Plané nad Lužnicí. Cestou vlakem přes Brno ještě zažily letecký nálet.

„Němci nás zase pod samopaly vedli na vlak. V Brně na nádraží na vlak nalítli kotláři – američtí letci, a tak jsme museli rychle do krytu. Když bylo po všem a my jsme vylezli, náš vlak jsme ani nenašli. Zůstal jsem tam jen v tričku…“

V táboře v Plané nad Lužnicí otřesné hygienické podmínky a nedostatek jídla alespoň trochu vyvažoval volnější režim. Stávalo se, že místní lidé přinášeli dětem k plotu lágru jídlo na přilepšenou.

„Jednoho rána, to bylo už v květnu 1945, jsme se probudili a nikde žádní esesáci,” vzpomíná Jiří Karabel. Zatímco ostatní děti se poté vrátily vlakem do Prahy, on zůstal v Plané, protože náhodou zde žila otcova sestra, jeho teta, se svou rodinou - s manželem a dvěma syny. Ti se ho zpočátku ujali a Jiří je ochotně přijal jako své nové rodiče. Nemilá událost ho ale záhy upomněla, že oni ho nevnímají jako člena své rodiny: “Jednou jsme se všichni umyli, napucovali a oblékli do svátečního, že pojedeme k fotografovi. Ale když jsme tam přišli, oni řekli, Jiříčku, teď tady chvíli počkej - a vyfotili se beze mě. To se mě dotklo. Chtěl jsem někam patřit. A v tu chvíli mi došlo, že nepatřím nikam.” 

Později žil u své babičky ve Voticích, se kterou ale také nenavázal úplně ideální vztah. “Myslela, že si mě ochočí, že k stáru jí budu dobrej,” konstatuje se zřetelným citovým odstupem. 

 

Dělali ze mě kašpara

V poválečných letech a zejména po roce 1948 byl Jiří Karabel jakožto “nejmladší politický vězeň fašismu” často zneužíván k různým propagandistickým akcím: “U pamětní desky v Plané nad Lužnicí jsem musel odhrkávat takovou slabomyslnou říkanku, kterou složila slečna učitelka Šustrová. Jindy jsem musel na Prvního máje jet na zadrátovaném alegorickém voze, já, jako nejmladší vězeň a jeden starý pán jako nejstarší. Byla to taková zadrátovaná konstrukce, museli jsme dávat pozor, abychom nespadli. Kašpara ze mě dělali,” konstatuje. „To se na člověku podepíše, celý život jsem vybočoval. Ve škole, na vojně a pak i v práci se ta moje minulost, kterou jsem si nevybral, táhla za mnou. Ale vůbec to nevyčítám rodičům, ti udělali to, co bylo správné, ale spíš mě mrzí, co následovalo potom, po válce, kdy ze mě udělali tu cvičenou opici. Jako dítě jsem tomu nemohl čelit…“

Po základní škole vystudoval strojní průmyslovku v Táboře a na umístěnku se dostal do Pozemních staveb v Karlových Varech, později pracoval v Projektovém ústavu uranového průmyslu v Ostrově. 

Přestože atentát na Heydricha měl pro jeho rodinu tragické následky, oceňuje jeho význam v našich dějinách: „Byl to obrovský odbojový počin. Hodně se mluví o tom, jestli to mělo svou váhu a účel, a já říkám, že mělo. I když jsem to odnesl na vlastní kůži, rodičů si za jejich odvahu nepřestanu nikdy vážit. To, co museli oni a jim podobní prožívat, si v dnešní době nedokážeme představit.“

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV