Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Kantová (* 1940)

• narozena 15. srpna 1940 v Okříškách u Třebíče

• její otec Josef Drholec byl dva roky vězněn v Buchenwaldu

• na konci války zažila nálety a ukrývání

• zažívala psychické i fyzické útoky ze strany otce

• do prvního zaměstnání nastoupila už ve 14 letech

• od roku 1957 žili s manželem v severočeském pohraničí

• po třech letech se přestěhovali do Jihlavy, kde žila i v roce 2025

Válečná léta ovlivnila život Naděždy Kantové prakticky na celý život. Ačkoliv historické událostí ji přímo nepoznamenaly, válečné trauma na ni přenášel její otec. Ten se po návratu z koncentračního tábora proměnil k nepoznání. Kdysi milující tatínek začal svým dcerám i ženě fyzicky i psychicky ubližovat. Kromě bití zažila Naděžda Kantová i psychické vydírání. Po rozvodu rodičů jí otec vyhrožoval dětským domovem. Aby tomuto osudu unikla, rozhodla se v pouhých 16 letech založit rodinu. 

Nesmíte ani ceknout, jinak nás zastřelí!

Naděžda Kantová, za svobodna Drholcová, se narodila 15. srpna 1940 v Okříškách u Třebíče, kde prožila i druhou světovou válku. Ačkoliv byla během války ještě malé dítě, mnoho událostí silně prožívala. „Když jsem viděla, jak všechno hořelo, houkání sirén, nálety, na to se nezapomene. Po válce už jsem se do ničeho nechtěla plést, stačilo to,“ vysvětluje. Nejspíše v roce 1943 otce Josefa Drholce zatklo gestapo kvůli nespecifikované odbojové činnosti – podle vzpomínek Naděždy Kantové šířil jakési protinacistické letáky. „Tátu zavřeli. Pozavírali moc lidí, to si pamatuju, že jsme s mámou šly na město a dívaly jsme se, jak je odvážejí na nákladních autech,“ popisuje.

Otce věznili dva roky v Buchenwaldu a po konci války se vrátil domů. „Měl tuberkulózu a operovanou páteř. Říkal, že ho operovali při vědomí, ne pod narkózou. Takže si dal dřevo do pusy, skousl a operovali mu páteř,“ říká jeho dcera a dodává, že otec o dalších podrobnostech nechtěl skoro vůbec mluvit. „Říkal jen, že byl v kobce a že tam dostal tuberkulózu. A taky že když je pustili ven, tak trhali trávu, aby aspoň něco jedli,“ vypráví. V koncentračním táboře skončil také její strýc, který se ale už nevrátil.

Konec války má Naděžda Kantová spojený s nálety a s tím, jak se s matkou a sousedy schovávali ve sklepě. „Já jsem tam vždycky stála, zima mi byla, nelíbilo se mi to,“ vzpomíná. Vybavuje si i to, jak se místní lidé schovávali v polích, když se němečtí vojáci přesouvali z Třebíče do Jihlavy. „Utíkali jsme vždycky pryč anebo jsme šli k Petrovicím do polí. Leželi jsme pod mezemi. Bylo nás tam víc z vesnice. Dospělí nám říkali, že nesmíme ani hlesnout, jinak nás zastřelí,“ popisuje a dodává: „Němci přesedali do nákladního auta, aby si zkrátili kolonu, a ty osobáky zapálili. Tanky tam hořely, po cestě to bouchalo, my jsme byli přikrčení, ani jsme nemukli. A když jsme vystrčili trochu hlavu, tak nás rodiče vždycky srazili, aby nás nebylo vidět.“

Po válce tak stála ohořelá auta kolem silnice a nebezpečné to bylo i v lese. „Měli jsme přikázáno, že nesmíme nic v lese sbírat. To tam byly třeba takové krabičky nebo něco oválného jako vejce. A nám řekli, že to jsou granáty nebo miny, a to kdybychom vzali do ruky, tak že zemřeme. Kolikrát jsem je tam viděla u stromu ležet, ale nikdy mě nenapadlo, že bych to vzala. Pak tam chodili a sbírali to dospělí,“ vypráví. 

Otec nás zkopal, že jsme nemohly sedět

Ani po válce se rodině neulevilo, byl nedostatek potravin, jedly se bramborové placky a suchý chleba. „Koukali jsme na ty bohatší, kteří měli třeba rohlíky. Ptali jsme se mámy, jak to chutná. Říkala, že před válkou měli taky rohlíky,“ vzpomíná pamětnice. Po válce přišla na svět její sestra Věra, a tak se rodina ještě rozrostla, což jejich situaci příliš nepomohlo. Stejně tak byl nedostatek oblečení, kdy se všechno přešívalo a spravovalo stále dokola.

Otec navíc prošel po návratu domů velkou proměnou osobnosti. Z kdysi milého člověka se stal násilník. „Když jsme něco provedly a přišel domů, tak nás nemlátil, ale doslova nás zkopal, že jsem ani nemohla sedět. Když se nás maminka snažila se sestrou bránit, dostala taky,“ vybavuje si Naděžda Kantová traumatické zážitky. Otec navíc nedovolil, aby po ukončení základní školy dál studovala. Šla tedy pracovat, ale ani tady neměla možnost výběru, otec jí zařídil místo v třebíčské čistírně, kde jí dělal vedoucího. „Dělala jsem všechno, táta mě nešetřil. Topiče, čistila jsem všechno, u mašin jsem dělala, žehlila jsem. Výplatu jsem od něj nedostávala, všechno si nechával. Když jsem se chtěla během práce najíst, často mi ani to nedovolil,“ popisuje strašlivé podmínky, ve kterých musela jako čtrnáctiletá žít.

Roku 1956 se rodiče rozvedli, což pro ni rozhodně nebylo vysvobozením, ba naopak. Matka se sestrou odešla za svými rodiči do Jihlavy, kdežto Naděždu Kantovou nechali napospas otci. Ten jí vyhrožoval, že ji umístí do dětského domova. A tak se Naděžda Kantová rozhodla, že nedopustí, aby ji její otec dál ponižoval, a rozhodla se se svým partnerem založit rodinu.

Přišla jsem domů a na chodbě bylo pět vojáků

V roce 1957 se vdala a s manželem se jim ten samý rok narodila dcera. Společně se na čas přestěhovali do pohraničí, konkrétně do Brtníků v severních Čechách. „Dělala jsem v Mikulášovicích a kolikrát jsme jeli vlakem a kontrolovali nás vojáci, jenže ten vlak třeba ani nedojel, protože zastavil mezi vesnicí. Vyložili nás tam, žádná světla, nic. Teď jsme šli třeba lesem, měla jsem strach,“ vzpomíná na peripetie života poblíž střežené hranice. Místní lidé měli zároveň s pohraničníky nepsanou dohodu. „Bylo domluvené, že vesničani byli jako pomocníci vojáků. Měli jsme třeba okno, které nebylo zakličkované, a voják do toho strčil a dostal se dovnitř,“ popisuje a dodává: „Když byli na čáře, tak aby nebyli pořád venku, měli domluvu s těmi vesničany, že se dostanou dovnitř, ohřejí se a zase odejdou. Přišla jsem třeba o půlnoci domů, odemkla jsem a na chodbě bylo třeba pět vojáků. Ale s těmi jsme se už znali.“ 

Neutěšený život bohužel ani tehdy neskončil, rodiče manžela, se kterými žili, byli totiž alkoholici a prakticky bez peněz. Jednou za Naděždou Kantovou přijela neočekávaně matka se sestrou – stalo se tak poprvé od jejich stěhování do Jihlavy. „Za tu dobu se mi ani jednou neozvaly a najednou stály u nás před domem. Zjistila jsem, že to bylo sestry přání mě vidět. Stály na silnici a křičely: ,Naďo, Naďo!‘ Říkám: ,Co tady děláte?‘ ,My jsme za tebou přijely.‘ No tak šly dál, bavily jsme se a máma když viděla, jak žijeme – že je to opravdu chudoba –, tak pak říkala, abychom se přestěhovali do Jihlavy. Tak jsme to hned vzali,“ popisuje.

Po třech letech se tedy manželé Kantovi odstěhovali do Jihlavy, kde tři roky žili v bytě společně s matkou. Za další tři roky se odstěhovali do družstevního bytu. S manželem vychovávali tři děti a začali nový život. Když už jako dospělá navštívila lékařku ortopedie a svěřila se jí se svými hrůznými zážitky z dětství a dospívání, dozvěděla se, že otcova změna chování nejspíše souvisela s jeho minulostí. „Ta doktorka mi řekla: ,Za to nemohl, to byl člověk, který měl být léčený psychicky.‘ Jenže tenkrát, po válce, se to neléčilo a my jsme to odnesli,“ říká. Když otec později umíral, řekla mu vše, co ji dlouhé roky trápilo a sdělila mu, jaké utrpení musela kvůli němu prožívat. I přes všechny náročné zkoušky vychovala tři děti a se svým manželem strávila 60 let. V roce 2025 žila v Jihlavě.