Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ivan Kania (* 1932)

Nelituji ani jednoho dne ve vězení

  • narozen 5. března 1932 do křesťanské rodiny

  • v Praze navštěvoval skautský a později ministrantský oddíl

  • na základě politických prověrek nepřipuštěn k maturitě

  • přidělen k oddílům PTP v Karviné

  • zatčen pro účast na akcích katolické mládeže

  • šest let vězněn v pracovních táborech v Jáchymově a Leopoldově

Ivan Kania se narodil 5. března 1932 do silně věřící rodiny jako čtvrtý syn Marty a Jindřicha Kaniových. Jeho otec pracoval jako báňský inženýr, měl dobré vzdělání a ovládal několik jazyků včetně latiny. Matka byla celý život v domácnosti a starala se o osm dětí – šest synů a dvě dcery. Oba rodiče byli silně nábožensky založení, i když každý prožíval víru svým vlastním způsobem. Jindřich Kania se zajímal o filozofii křesťanství více než jeho žena, nicméně oba kladli velký důraz na praktikování, „žití“ víry. Touto cestou vedli k Bohu i své děti, svým vlastním příkladem, nikoliv direktivními příkazy.

Otcovo zaměstnání vyžadovalo, aby se rodina často stěhovala. V raném dětství žil pamětník na Slánsku a spolu s bratry chodil do mateřské školy v Karlových Varech, kde se o děti starala německá vychovatelka. V Praze vstoupil do ministrantského sboru kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí a také do místního skautského oddílu.

Skautské hodnoty a zájmy se shodovaly s naladěním rodiny Kaniových, i Ivana Kanii osobně. Měl od dětství rád sport, rád se vzdělával a měl rád lidi jako jednotlivce i kolektiv. Dvakrát po sobě se stal držitelem putovní trofeje o nejlepšího chlapce v oddílu.

Druhou světovou válku prožil v Praze a má na ni dosud živé vzpomínky.
„Na začátek války si přesně pamatuji. Na vyhlášení války. Bydleli jsme ve vilové čtvrti v Praze-Košířích. Já jsem byl na balkoně a tam byl nádherný výhled na celou Prahu. To mi bylo tak šest roků. A vzpomínám si, že jsme měli puštěné rádio a z něj se ozval ten hlas...“

„Když mi bylo deset let, v květnu roku 1942, to byla heydrichiáda – atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Chodil jsem do kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí. Kostel Cyrila a Metoděje je v ulici Resslově, která spojuje Karlovo náměstí s nábřežím. V tom kostele byli ukryti parašutisté a moji bratři chodili do gymnázia, které stálo naproti, a jednoho dne v květnu se vrátili ze školy hned ráno. Říkali, že je ze školy vyhodili, že školu obsadilo gestapo a SS a že se všichni měli vrátit domů. Potom jsme se z rádia dozvěděli, že tam jsou ukryti ti parašutisté a že Němci nasadili armádu i naše hasiče.“

Po několika letech stěhování se rodina usídlila v Brně, kde jim podnik přidělil byt v centru města. Po ukončení základní školní docházky nastoupil Ivan Kania na gymnázium. Mezi studenty patřil k nejlepším, a to i v chování.

On a obzvláště jeho bratři se aktivně věnovali sportu, zejména běhu a cyklistice. Během letních prázdnin pamětník pracoval dva měsíce v uhelných dolech v Zastávce u Brna, aby si za vydělané peníze mohl koupit nové závodní kolo. Účastnil se běžeckých závodů a volný čas trávil také na akcích křesťanské mládeže, což se mu později stalo osudným.

V posledním ročníku gymnázia Ivan Kania stejně jako jeho spolužáci předstoupil před politickou prověrkovou komisi. Na otázky ohledně svého postoje k tehdejšímu režimu odpovídal otevřeně, a proto toho roku nebyl ke zkoušce připuštěn.

V roce 1951 mě nepustili k maturitě právě proto, že jsem neobstál v takzvaných prověrkách. Prověrky prováděly zkušební komise a člověk byl postaven před řadu otázek, které měl zodpovídat. Otázky sledovaly vztah studenta nejen k politickým poměrům, ale k základní ideologii. Já jsem byl křesťanského přesvědčení, takže jsem jim při té prověrce jasně řekl, že s tím režimem nesouhlasím. A že nevidím podstatného rozdílu mezi ideou komunismu a ideou nacismu. Čímž jsem si tedy svůj osud zpečetil. Ale já jsem v té chvíli nemohl jednat jinak.“

Studenti, kteří prověrkami neprošli, byli vysláni k několikaměsíční práci v továrně, aby ideologicky prozřeli. Ivan Kania však k maturitě přistoupit nemohl ani po splnění této podmínky, protože namísto toho přišel povolávací rozkaz a nástup k oddílům PTP (k Pomocným technickým praporům). Služba zde spočívala hlavně v plnění pracovních úkolů, práce to byla těžká, ale zvládnutelná a pamětník na toto období nevzpomíná ve zlém. V dolech Karviná se postupně vypracoval na pozici směnaře, počítal odpracované hodiny a účtoval mzdy. Jednoho dne, před příjezdem ohlášené kontroly, ho jeho nadřízený požádal, aby Bibli, kterou u sebe měl, odeslal zpátky domů. Jako by tato situace předznamenala běh následujících událostí pamětníkova života.

20. října 1954, několik dní předtím, než měl být Ivan Kania propuštěn ze základní vojenské služby, došlo k jeho zatčení Státní bezpečností. Důvod zatčení se dozvěděl až po několika hodinách výslechu – byla to jeho někdejší účast na akcích křesťanské mládeže.

Třeba naši nevěděli, kde já jsem. Když mě zatkli, tak psali zoufalé dopisy, abych o sobě dal nějak vědět. Že už jsem měl být dávno doma a jak to, že doma nejsem. Těm státním orgánům na tom vůbec nezáleželo. Byl jsem zatčen 20. října 1954. A otec psal 22. listopadu 1954, to už jsem měl být tři týdny doma. Maminka psala: ‚Stále čekáme nějakou zprávu od Tebe anebo že se objevíš. Minulou sobotu jsme Tě určitě čekali, a stále marně. Už nám to dělá starost, zdali nejsi nemocen.‘ Otec psal 29. listopadu 1954: ‚Můj syn Ivan Kania, svobodník tamního útvaru, se měl dnešního dne po skončení základní vojenské služby vrátit domů. Nevrátil se však. Ale došly, dnešního dne, jeho soukromé věci odeslané svobodníkem Sekáčem.‘ Čili oni byli v obrovských nejistotách, nevěděli, co se děje.“

Následovala vazba v Pankrácké věznici a poté převoz do jiného města. Po několika týdnech zde se pamětník při poslechu hlášení místního rozhlasu oknem dozvěděl, že se nachází v Trenčíně.

„My jsme tomu říkali ‚romantismus vzdoru‘. Vzdorovali jsme a netušili. Já jsem netušil, že to bude mít celoživotní následky. Ani jsem si to nepřipouštěl. Tehdy ve čtyřicátém osmém, ještě i v padesátém roce převládalo mínění, že komunistický režim nemůže trvat déle než dva tři roky. Přišel jsem třeba na celu a zeptal se: ‚Kolik máš?‘ ‚Já mám dvacet. Ale dva jsou jako dvacet. Za dva roky jsme stejně doma.‘ Nebylo to tak. On si odseděl třeba deset patnáct roků. My jsme to ani nemohli tušit, jak dlouho to bude trvat. Já si myslím, že je dobře, že jsme to nevěděli.“

K výkonu trestu měl Ivan Kania nastoupit v jáchymovských dolech. Extrémně náročná práce a specifické společenské prostředí na něj hlavně ze začátku duševně velmi doléhaly.

Vzdát se – to ani ne. Ale měl jsem těžké chvíle, zvlášť v počátku. Ta práce mě zmáhala, byla strašně náročná. Nebyl jsem to schopen zvládat a přitom jsem musel. Protože na mém výkonu záviseli zase další. Třeba celé party byly závislé na tom, jestli já to zvládnu. Tehdy jsem byl v takovém deprimujícím stavu. Potom jsem to říkal jednomu kamarádovi, který mi položil podobnou otázku. Pověděl mi: ‚A proč jsi nepřišel, proč jsi to neřekl?‘ Anebo jsem měl stavy, kdy měl člověk chuť vnitřně rezignovat. Ale nikdy to nebyly stavy trvalé. Nikdy to nebyly stavy, ve kterých bych se zakořenil a zatvrdil vůči okolí a Bohu. Když nikoho nemáte... Představte si, že jste v prostředí, kde nikoho neznáte. Já jsem tam vážně nikoho neznal. Bylo tam třináct set lidí a já jsem neznal jediného člověka.“

Těžké podmínky, zima, nedostatečná strava, absolutní absence soukromí a další trvaly po celou dobu pamětníkova pobytu v pracovním táboře, naučil se s nimi však zacházet, a dokonce duševně podporovat ostatní spoluvězně. Tuto etapu svého života pojal jako zkoušku a příležitost k sebezdokonalování. Tento přístup Ivanu Kaniovi pravděpodobně umožnil překonat věznění bez duševní újmy, naopak mu přinesl nové síly a možnosti.

Jsem velice vděčný za to, že jsem tam našel lidi, ze kterých jsem si mohl brát příklad. Byli tam ministři, univerzitní profesoři a jeden čas také kněží – ale to bylo velice krátkou dobu. Tam člověk nemůže něco hrát, ty masky odpadnou velice rychle. A člověk se obnaží, najednou je jakoby nahý. A ukáže se, co v něm je. A když je člověk vnímavý a ochotný ke korekcím, tak druzí mu nastavují zrcadlo. Buď v negativním, anebo pozitivním smyslu. Já nelituji jediného dne, co jsem byl v base. Možná, že takových lidí není moc. Já jsem si tam poskládal životní hodnoty. A uvědomil jsem si, že lidský život má smysl pouze tehdy, jestliže člověk dovede překročit vlastní stín. A jestliže je schopen ne žít pro sebe – pro osobní přežití ve zdraví. Ale život má smysl v bytí pro druhého.“

V polovině května roku 1960 byl Ivan Kania v rámci amnestie z pracovního tábora propuštěn. Vrátil se domů k rodičům a našel si zaměstnání v podniku Geotest, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Se svým životním příběhem působil na spolupracovníky zpočátku poměrně exoticky, ale postupem času se z něj stal respektovaný a poměrně oblíbený člen kolektivu. Na základě rady svého duchovního učitele si doplnil střední vzdělání a později složil přijímací zkoušky na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, kde zdárně dokončil magisterské a později doktorské studium.

Po celý život cítil, že jeho duchovním posláním je práce pro druhé. Tomuto cíli se věnoval naplno, konkrétní způsoby jeho plnění vždy závisely na dané situaci, ve které se právě nacházel. I proto se pamětník nikdy neoženil.


V současné době (2014) žije Ivan Kania v Brně, v někdejším bytě svých rodičů. Má širokou rodinu, jeho sourozenci se usadili v zahraničí, kde je po pádu železné opony několikrát navštívil. Svůj volný čas věnuje především společensky prospěšné činnosti. V rámci křesťanské komunity Emmanuel se podílí na různých aktivitách, navštěvuje zejména pacienty hospiců a věnuje se jim.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Lenka Zahradníková)