Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Brunhilda Kalianková (* 1942)

• narozena 25. července 1942 ve Velkých Kuněticích na Jesenicku rodičům německé národnosti

• otec Alfred Spielvogel otevřeně odmítal nacismus a přátelil se s místním Čechem Josefem Biskupem

• díky přímluvě Josefa Biskupa nemusela rodina po válce do odsunu, ale přišla o řeznictví

• otec pracoval jako lesní dělník a rodina se stala cizinci ve vlastní obci

• v roce 1949 otec zemřel na nerozpoznaný nádor, předtím stihl zažádat o odchod do Německa

• Brunhilda nastoupila do školy bez znalosti češtiny, ale rychle se ji naučila a vynikala ve studiích

• matka Marie Spielvogelová neměla prostředky na dceřino další vzdělání

• Brunhilda Kalianková se vyučila prodavačkou a v tomto oboru pracovala

• dálkově vystudovala pedagogickou nástavbu a nějakou dobu pracovala jako mistrová odborného výcviku učňů

• v roce 1963 se vdala za Štefana Kalianka, jehož rodina přišla po válce z Rumunska

• v letech 1964 až 1966 se jim narodily tři dcery a od roku 1972 žila rodina v Jeseníku

• příbuzné v Německu nikdy nenavštívila, ale udržovala kontakt se sestřenicí Emou z Bavorska

Do odsunu Němců museli nastoupit všichni jejich sousedé z Velkých Kunětic i příbuzní bydlící na různých místech Jesenicka. Alfred Spielvogel ale zastával protinacistické postoje, a tak jeho rodina mohla zůstat. Přišli ale o rodinné řeznictví i většinu přátel, a tak požádali o dodatečný odchod do Německa. Jenže v době, kdy se o tom rozhodovalo, Alfred Spielvogel zemřel na rakovinu. Bez znalosti češtiny, v sousedství cizích lidí a bez živitele rodiny tak Marie Spielvogelová s dětmi žila dál ve Velkých Kuněticích, v místě, kde se stala cizinkou v rodném kraji. 

Nesnášel Hitlera

Brunhilda Kalianková se narodila uprostřed druhé světové války 25. července 1942 ve Velkých Kuněticích (německy Großkunzendorf) na Jesenicku. Stejně jako naprostá většina obyvatel obce i okolního kraje byli oba rodiče Alfred a Marie Spielvogelovi německé národnosti. Matka pocházela z nedalekého Širokého Brodu, z mládí měla nemanželského syna Rudolfa. Otec se narodil v Nových Vilémovicích, vyučil se řezníkem a jako voják rakousko-uherské armády prošel boji první světové války. Po svatbě si rodiče pamětnice ve Velkých Kuněticích otevřeli řeznictví s masnou. Postupně se jim narodil syn Walter, dcera Waltraud a nejmladší dcera Brunhilda. 

Pamětnice vypráví, že otec nepatřil mezi příznivce nacistického hnutí. Jako voják už jednu válku zažil a věděl, kolik utrpení lidem přináší. Veřejně prý o svém odporu mluvil, neodpovídal na nacistické pozdravy a v prodejně odmítl vystavit obraz Adolfa Hitlera. „Otec říkal, že to není žádný pánbůh a že ho tam nechce. Nevím, byla jsem dítě, ale asi ho tam nakonec dát musel,“ vypráví Brunhilda Kalianková a dodává, že otce za to někdo udal. Naštěstí to skončilo jen důrazným upozorněním. 

Otec se také přátelil s Josefem Biskupem, údajně jediným Čechem žijícím za války ve Velkých Kuněticích. Společně tajně poslouchali nacisty zakázané zahraniční rozhlasové stanice, za což hrozily extrémní tresty. 

Nevěděli, kde bratr skončil

Ještě před narozením pamětnice musel do německé armády narukovat nejstarší syn Marie Spielvogelové Rudolf. Brunhilda Kalianková toho moc o bratrovi neví, protože se s ním nesetkala. „V sedmnácti letech ho vzali do války a byl na ruské frontě. Pak byl v Rakousku v nějakém anglickém zajateckém táboře,“ dodává. 

Rodina ale o něm dlouho nic nevěděla a netušila, jestli přežil. „Mamka ho nechala hledat přes Červený kříž, plakala. Pak ho objevila v Rakousku, ale nestýkali se. Po válce to bylo takové všelijaké. Psal nám prý do Kunětic několik dopisů a všechny se vracely. A my jsme tam přitom bydleli. Na národním výboru viděli, že to píše někdo z Rakouska, tak to poslali zpátky.“ 

Rudolf zůstal v Rakousku, které po roce 1948 od Československa oddělovala železná opona a nebylo jednoduché se do západních zemí dostat. Brunhilda Kalianková tak svého bratra nikdy neviděla a jeho mamince se ho podařilo v Rakousku navštívit jen jednou. 

Bydleli u nich sovětští doktoři

Válka skončila a 8. května 1945 do Velkých Kunětic přišli sovětští vojáci. V domě Spielvogelů se ubytovali tři doktoři, ke kterým chodili vojáci k ošetření zranění. „Bydleli nahoře v jedné světnici a ve druhé jsme spali my. Otec jim servíroval salám a všechno možné. Byli tam asi kvůli tomu jídlu.“ 

Brunhilda Kalianková měla tehdy tři roky a na sovětské vojáky jí zůstaly jen pozitivní vzpomínky. „Chovali se slušně a byli hodní. Venku před domem se dokonce podepsali, jak jsme pak líčili. Bylo tam plno ruských podpisů azbukou. Nosili mě v náručí a říkali, že si mě vezmou domů.“ 

Cizinci v rodné zemi

V roce 1946 v kraji, stejně jako v celém Československu, oficiálně proběhl odsun Němců. Ve vedlejších Mikulovicích vznikl v areálu bývalé muniční továrny MUNA obří sběrný tábor, do něhož byly soustředěny tisíce obyvatel kraje před transportem do některé z okupačních zón Německa. Nastoupit do něj museli i všichni sousedé i příbuzní rodiny Spielvogelů. Ta ale mohla zůstat, protože se za ni zaručil Josef Biskup, který se mezitím stal funkcionářem národního výboru. I rodina Josefa Biskupa přitom skončila v Německu. Měl německou manželku a jeho dospělý syn se prý za války angažoval v nějaké nacistické organizaci. Údajně musel na odsun, a protože manželka Josefa Biskupa nechtěla syna opustit, i s dětmi se do odsunu přihlásila také. 

Rodina Spielvogelová sice zůstala ve svém domě, ale přišli o živobytí. Z rozhodnutí úřadů museli zavřít řeznictví. Otec pak pracoval jako lesní dělník. Do sousedních domů přicházeli noví osadníci, kteří mluvili jinou řečí a Spielvogelovi se z roku na rok v obci stali cizinci. Otec proto zažádal na úřadech o dodatečný odchod do Německa. Jenže vážně onemocněl a trpěl velkými bolestmi. Na střevech měl nádor, který ale během kontrol v nemocnici v Jeseníku neodhalili. „Doktor jen viděl Němce – práce schopen. Říkal jim, že nesimuluje a rád by pracoval, ale něco ho tam hrozně tlačí a bolí. Tak ho poslali do Šumperka a tam mu dělala rentgen nějaká mladá doktorka, která říkala, že ten nádor by viděl i slepý. Pak ho operovali, ale už bylo pozdě.“ Otec v roce 1949 zemřel a rodina už zůstala v Československu. 

Neměli na studia

V době úmrtí otce měla Brunhilda pouhých šest let. Toho roku zrovna nastupovala do školy. Zpočátku měla potíže, protože neuměla česky, ale jazyk se rychle naučila a měla výborné studijní výsledky. Chtěla dál studovat, což matce doporučovali i její vyučující. Jenže máma, která jen chabě ovládala češtinu a pracovala jako uklízečka ve školce, měla co dělat, aby děti uživila. Na studia dcery neměla peníze. Brunhilda se proto vyučila prodavačkou a v tomto oboru pak také pracovala. Podařilo se jí ale dálkově vystudovat pedagogickou nástavbu a nějakou dobu pracovala jako mistrová odborného výcviku učňů. 

V roce 1963 se vdala za Štefana Kalianka, jehož rodina do Československa reemigrovala z Rumunska. Pocházel z obce Borod a jeho rodina patřila mezi Slováky žijící v kopcích v bihorsko-salajské oblasti na severozápadě Rumunska. V desítkách obcí a osad tam až do roku 1947 žilo kolem třiceti tisíc Slováků. 

V letech 1964 až 1966 se manželům Kaliankovým narodily dcery Renata, Bronislava a Marcela. V roce 1972 se rodina přestěhovala do družstevního bytu v Jeseníku, kde Brunhilda Kalianková bydlela i v době natáčení v roce 2025. 

S komunistickým režimem neměla potíže, o politiku se nestarala a také prý nevstoupila do komunistické strany. Příbuzné v Německu nikdy nenavštívila, ale opakovaně za ní z Bavorska do Jeseníku přijela její sestřenice Ema, se kterou je stále v kontaktu.