Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Adolf Kaleta (* 1925  †︎ 2018)

Buď vy zabijete jeho, nebo on zabije vás

  • narozen v roce 1925 v obci Albrechtice

  • polský a německý zábor Těšínska

  • rodina přijímá Volksliste č. 3

  • odveden do wehrmachtu

  • po vylodění spojenců v Normandii přešel na stranu Britů

  • vstoupil do Československé samostatné brigády

  • zúčastnil se obléhání Dunkerque

  • bratr Alfréd Kaleta sloužil ve wehrmachtu v Itálii

  • skoro čtyřicet let zaměstnán v Hospodářském družstvu v Českém Těšíně

  • pamětník žil v Hrádku u Jablunkova

Adolf Kaleta

 

„Buď vy zabijete jeho, nebo on zabije vás.“

 

+ narozen v roce 1925 v obci Albrechtice

+ polský a německý zábor Těšínska

+ rodina přijímá Volksliste č. 3

+ odveden do wehrmachtu

+ po vylodění spojenců v Normandii přešel na stranu Britů

+ vstoupil do Československé samostatné brigády

+ zúčastnil se obléhání Dunkerque

+ bratr Alfréd Kaleta sloužil ve wehrmachtu v Itálii

+ skoro čtyřicet let zaměstnán v Hospodářském družstvu v Českém Těšíně

+ pamětník žije v Hrádku u Jablunkova

 

Adolf Kaleta se narodil v roce 1925 v Albrechticích poblíž Českého Těšína. Pochází ze smíšené česko-polské rodiny. V roce 1941 jeho rodiče přijali tzv. Volksliste č. 3 a úředně se tak stali příslušníky německého národa. O dva roky později musel sedmnáctiletý Adolf narukovat do wehrmachtu. Nějakou dobu pak sloužil v jižní Francii, než byl v roce 1944 převelen k jednotkám bránícím německé pozice v Normandii. Hned při prvním bojovém střetu utekl ke spojencům, kteří ho pak převezli do Anglie. Tam vstoupil do československého zahraničního vojska. Jako řidič tanku Cromwell se pak s Československou samostatnou brigádou zúčastnil bojů u města Dunkerque.

 

Volksliste číslo 3

 

Tak jako v mnohých rodinách na Těšínsku byli i Adolfovi rodiče různých národností. Otec Josef se hlásil k české národnosti a pracoval jako horník v černouhelném dole František v Horní Suché. Matka byla Polka a starala se hlavně o chod domácnosti a osmihektarové hospodářství, na kterém musel od útlého věku pomáhat i Adolf.


Adolf chodil do českých škol – obecnou absolvoval v Albrechticích a měšťanskou v blízké Chotěbuzi. Toužil po dalším studiu, ale to mu nebylo umožněno. Důvodem byla nejen válka, ale hlavně špatná finanční situace rodiny. Proto po ukončení měšťanské školy a krátkém studiu na gymnáziu pracoval doma na hospodářství.


V Albrechticích byla vždy početná menšina polsky hovořících obyvatel a i dnes se čtvrtina místních hlásí k polské národnosti. Adolf si ale nevzpomíná, že by mezi Čechy a Poláky docházelo k třenicím. „Nikdy nebyly žádné národnostní problémy. Ani u Čechů, ani u Poláků. Jako děcka jsme ani nevěděli, kdo pochází z české a kdo z polské rodiny. To jsme nevnímali.“


V září 1938 zástupci čtyř evropských velmocí podepsali mnichovskou dohodu a následně nacistické Německo obsadilo československé pohraničí. Polská vláda využila situace a obsadila Těšínsko včetně Albrechtic. Adolf tehdy ještě stále chodil do měšťanské školy v Chotěbuzi a vzpomíná, že toto příkoří nesl velmi těžce. „Já, kluk české národnosti, jsem se necítil dobře, když Poláci zabrali Těšínsko a začlenili je do Polska. Nesl jsem to velmi nelibě, ale co se dalo dělat. (…) Nějaké velké změny nebyly, až na to, že nám zavřeli české školy a všechno bylo polské. Takže tady to školství dostalo dýku do zad.“ Skoro ze dne na den se tak ve škole v Chotěbuzi stala hlavním vyučovacím jazykem polština. Ne na dlouho, protože v září 1939 přepadli Polsko Němci a Těšínsko bylo obsazeno znovu, tentokrát vojsky wehrmachtu. Adolf Kaleta tak musel školu dokončit v německém vyučovacím jazyce.


Z bývalého okresu Cieszyn se stal Kreis Teschen. Němci se snažili kraj germanizovat proti slovanským vlivům. Vznikla Deutsche Volksliste neboli listina Němců, v níž byli noví obyvatelé třetí říše zařazováni do různých kategorií. Ve třetí kategorii se nacházeli občané německého původu, kteří zpravidla už nemluvili německy, a příslušníci tzv. zwischenschicht (doslova „mezivrstva“), což byli Kašubové, Mazurové a Slezané – ti ale nesměli být členy polských spolků. Tzv. Volksliste byli Češi a Poláci mnohdy nuceni podepsat pod nátlakem. Tak se stalo, že listinu podepsali i Adolfovi rodiče. „Já si moc dobře pamatuju na den, kdy za mými rodiči přišel starosta obce František Klimša a říká: ,Tak Němci nejste, Češi též nejste, Poláci, to bych vám nedoporučoval, poněvadž nepohodlné Poláky odsud odváželi pryč. Jako Poláci byste museli jít pracovat na Ukrajinu nebo tam někam. Tak si nechte napsat národnost slezská.ʻ ,Tak jo, žijeme ve Slezsku, tak slezská národnost.ʻ Všichni si nechali psát slezskou národnost. A Němci pak řekli, že je to německé území a jsme Němci. Co z toho plynulo pro mladé chlapce? Že museli narukovat do německé armády,“ vzpomíná pamětník.


Ve wehrmachtu


Tím, že rodiče přijali tzv. Volksliste, se na jejich děti automaticky vztahovala branná povinnost. Jako první musel do wehrmachtu narukovat nejstarší syn Alfréd, který pak prožil celou válku v Itálii. V sedmnácti letech dostal povolávací rozkaz i Adolf. „Mě rodiče pořád vyreklamovávali kvůli zemědělským pracím. Vyreklamovali mě jednou, dvakrát, možná dokonce třikrát. Pak už se to nedalo, takže jsem musel nastoupit do německé armády. Nás Těšíňáky nebo Slezáky dislokovali do Francie.“ Adolf se ocitl v jižní Francii, kde u měst Nice a Antibes strážil pobřeží Středozemního moře. V jižní Francii zůstal až do pozdního jara roku 1944, kdy se spojenecká vojska chystala na vylodění v Normandii. Adolf tehdy byl se svojí jednotkou přemístěn k průlivu La Manche. Cesta přes celou Francii ale nebyla jednoduchá. „Spojenci bombardovali přístupové cesty do Normandie a my jsme se pak museli přesouvat pěšky. Během noci jsme ušli i padesát kilometrů.“


Pamětník podotýká, že se žádných bojů v německé armádě nezúčastnil, protože hned při prvním nasazení přešel s kamarádem ke spojencům. „Invaze začala 6. 6. a já jsem se hned druhý den dostal k Angličanům. (…) Pamatuju si, jak na nás velitel roty Oberleutnant Geistrike řval: ,Alles zurück! Alles zurück!ʻ Prostě jdeme zpět, poněvadž Američani a Angličani nás tam tlačili. Já jsem jednomu kamarádovi říkal: ,Ty, vykašlem se na ně a přečkáme to tady v zákopech.ʻ Takže my jsme neuposlechli výzvy Němců, zůstali jsme v zákopech a vyčkali příchodu Angličanů a Američanů.“


Obléhání Dunkerque


Pamětník uvádí, že tehdy nebyl jediný, kdo přeběhl ke spojencům. V jeho jednotce se totiž nacházelo několik rodáků z Těšínska a ti stejně jako on netoužili bojovat v řadách německého wehrmachtu. Adolfa dopravili lodí do Anglie, kde v Southamptonu 17. července 1944 složil přísahu u československého zahraničního vojska a byl vycvičen na radiotelegrafistu, řidiče, předního střelce a věžového střelce tanku Cromwell.


Československou samostatnou brigádu následně převeleli na sever Francie, kde se pak dostala k městu Dunkerque. Tento přístav okupovala zhruba dvanáctitisícová německá posádka vedená viceadmirálem Friedrichem Frisiusem. Čechoslováci měli za úkol udržet Němce v přístavu a nepustit je z obklíčení. Tento úkol nebyl jednoduchý, protože vojáci wehrmachtu měli velkou přesilu. Jedna z prvních bojových akcí byla velením brigády naplánována na 28. října, k příležitosti státního svátku, další potom na 5. listopadu. Útoku dne 28. října se Adolf zúčastnil jako řidič tanku Cromwell. Šlo o velmi těžký boj, při němž padlo několik československých vojáků, mezi nimi i Adolfův přítel. „Byl to kamarád z Horní, Dolní nebo Prostřední Suché, s kterým jsme zdrhli z německé armády,“ vzpomíná pamětník, který tvrdí, že ani při nejtěžších bojích nepociťoval strach o život. „V prvé řadě jsem se nikdy nebál. To je důležité, poněvadž fronta vám to dává tak, že buď vy zabijte jeho, nebo on zabije vás.“


Druhé bojové akce se pamětník podle vlastního vyprávění zúčastnil jako pěšák s lehkým kulometem. „Pátého listopadu byl další velký útok, kde jsem byl bohužel zraněn do dolních končetin. Stalo se to tak, že jsme postupovali na německé území, kde byli Němci v bunkrech, a já jsem do jednoho bunkru zařval: ,Alles raus! Der Tom ist da!ʻ Všichni ven, Angličani jsou tady. Němci Angličany nazývali Tomy. Tak z těch bunkrů vylezli jako švábi s bílou vlajkou. Nějaký horlivý Němec vyhodil ruční granát, který se sice zakutálel daleko, ale přece jsem dostal do dolních končetin několik úlomků.“ Adolf naštěstí neutrpěl vážnou újmu. „Bylo to jen povrchové zranění a nebyl s tím vlastně žádný problém.“ A tak se ve zdraví dočkal dne 9. května 1945, kdy se německá posádka s velitelem Frisiusem konečně vzdala a českoslovenští vojáci mohli po letech zamířit domů.


Po válce


Dlouhé měsíce neměli rodiče o Adolfovi žádné zprávy. Z německé armády jim pouze oznámili, že je nezvěstný. Než se mu podařilo domů poslat dopis přes Červený kříž, nevěděli, zda je vůbec naživu. Jeho první kroky po návratu do Československa tak vedly domů k rodičům. Ještě předtím vyzvedl svého bratra Alfréda, kterého spojenci zajali v Itálii a následně poslali do repatriačního tábora poblíž Rakovníka. „Přijel jsem tam pro něho jako československý zahraniční voják v anglické uniformě. Bez problémů mi ho dali a už jsem si ho vezl domů.“


V září 1945 byl Adolf demobilizován a následujícího roku dokončil studium na gymnáziu. Potom nastoupil jako úředník do Hospodářského družstva v Českém Těšíně, kde měl za úkol přidělovat dobytek hospodářům, kteří převzali statky po odsunutých Němcích. Současně dálkově studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně, kterou se mu však nepodařilo dokončit. „To byla velká chyba. Měli jsme doma nějaké nesrovnalosti, takže jsem studií musel z rodinných důvodů zanechat.“


V hospodářském družstvu byl nakonec zaměstnán téměř čtyřicet let. Vzpomíná, že jako voják západní armády neměl žádné problémy s komunistickým režimem a dokonce nějakou dobu zastával funkci ředitele, která však byla podmíněná členstvím v komunistické straně. Tvrdí ale, že nikdy nebyl jejím příznivcem – mimo jiné i proto, že jeho matka během kolektivizace přišla o hospodářství. „Prostě nám to sebrali. Nemám na ten režim dobré vzpomínky. Matka dlouhou dobu odmítala vstup do JZD, ale nakonec jí to stejně zabavili a basta fidli.“


V roce 1950 se Adolf oženil s Polkou Vladislavou Raszkovou. Dnes je předsedou frýdecko-místecké jednoty Československé obce legionářské a předsedou pobočky Českého svazu bojovníků za svobodu v Jablunkově. Žije v Hrádku u Jablunkova, obci s nejvyšším podílem obyvatel hlásících se k polské národnosti.

A toto je poselství Adolfa Kalety pro budoucí generace: „Především je zapotřebí být tolerantní vůči jiným. To znamená, že vzájemné soužití Čechů a Poláků tady na Těšínsku má být tolerováno z jedné i z druhé strany. Tak by to mělo být v budoucnu a věřím, že to tak i bude.“


Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a v roce 2014 zpracoval Vít Lucuk.

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)