Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kaláb (* 1950)

• narozen 14. března 1950 v Jičíně

• dědeček Ferdinand Hršálek, protinacistický odbojář, zahynul v Buchenwaldu

• v roce 1965 spoluzaložil bigbítovou kapelu v Jičíně

• po roce 1969 byl na vojně svědkem nasazení vojáků na potlačení demonstrací v Praze

• v roce 1981 odsouzen za satirické verše a šíření samizdatu

• trest 18 měsíců nepodmíněně absolvoval ve věznici Plzeň-Bory

• po propuštění nemohl dostudovat Vysokou školu ekonomickou

• pracoval v uhelných dolech a odmítl spolupráci s StB

• po roce 1989 působil jako šéfredaktor Krkonošské pravdy

• byl ekonomickým redaktorem v Hospodářských novinách a poté v Lidových novinách

• v roce 2013 odešel z Lidových novin poté, co je koupil Andrej Babiš

• v roce 2025 žil na Trutnovsku

„Je mi v tvém objetí blaze, mám tě rád, Sovětský svaze,“ veršoval ironicky trutnovský bigbíťák Vladimír Kaláb, a za to se v roce 1981 ocitl za mřížemi. Odsoudili ho na 18 měsíců nepodmíněně. Prošel bouřlivou cestu od rockového nadšence, textaře a básníka přes politického vězně až do Bílého domu, kam se podíval v roce 2003 už jako novinář. Svobodu slova a demokracii považuje za zásadní hodnoty – i proto v roce 2013 odešel z redakce Lidových novin, které převzal vlivný politik.

Dítě nestraš

Vladimír Kaláb se narodil 14. března 1950 v Jičíně. Vyrůstal s matkou Zdenou a babičkou Boženou, oběma poznamenanými válkou. Otec v jeho životě chyběl, a když se matka později provdala za jičínského zedníka Františka Kalába, Vladimír dostal jeho příjmení. Nevlastní otec však rodinu záhy opustil, když nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti. Matka zůstala sama se dvěma dětmi – Vladimírem a mladším Jiřím.

Rodinná paměť sahá ještě do předválečné éry. Dědeček Ferdinand Hršálek vlastnil v Jičíně prosperující autoservis. Když přišla okupace, zapojil se do odboje, tiskl a rozšiřoval protinacistické letáky. V roce 1942 ho zatklo gestapo, odvezli ho do Buchenwaldu, odkud se už nikdy nevrátil. Po válce byl vyznamenán Československým válečným křížem, ale jeho dílnu v roce 1948 komunisté znárodnili. Z majetku, který měl být věnem pro jeho dceru, zbylo po měnové reformě jen pár tisíc. Doma se o dědečkově smrti i o znárodnění mlčelo – bylo to téma, které se v 50. letech neotvíralo.

V rodině byla cítit tichá bolest z minulosti, ale i životní vitalita. Matka měla veselou povahu a milovala divadlo, hrála s ochotníky, vedla loutkové divadlo. Vladimíra přihlásila do hudební školy, kde se učil na housle, violu a později na bicí, které se staly jeho vášní. Babička, poznamenaná strachem z gestapa, vnímala každou uniformu s úzkostí – když se jednou v bytě objevil nevlastní otec v policejní uniformě, sevřela ruce a šeptla: „Dítě nestraš.“

Mladým budovatelem jsem se nestal

Dětství v 50. letech neslo všechny známky své doby – povinné pionýrské schůzky, kolektivní hry, budovatelská hesla. Ve čtvrté třídě bylo povinné vstoupit do Pionýra. Konaly se schůzky a plnily úkoly k získání odznaku Mladý budovatel. Vladimír Kaláb si vzpomíná, že kvůli častým nemocem nestihl několik schůzek, během nichž se organizovaly brigády, za které se odznak uděloval. Matka i babička, které režimu nedůvěřovaly a byly z něj vystresované, těžce nesly, že by kvůli tomu mohl být Vladimír vyřazený. Snažily se mu pomoci, a tak ho poslaly splnit brigádu na stavbu školky. „Šel jsem tam a oslovil stavbyvedoucího s prosbou, zda by mě mohl zaměstnat, že potřebuju splnit brigádu kvůli odznaku Mladý budovatel. On se rozhlížel, jestli nejde o nějakou léčku, a nakonec mě odehnal, div že mi nedal pohlavek. Odznak jsem nakonec nezískal,“ vypráví Vladimír Kaláb.

Další absurdní vzpomínkou je průšvih kvůli pionýrskému šátku. V páté třídě Vladimír s Pepíkem Novotným vymysleli novou hru: když se pořádně švihlo pionýrskými šátky, pálily na kůži. Brzy se přidala celá třída. Když pak do třídy nečekaně vstoupil ředitel a viděl, jak se děti mrskají pionýrskými šátky, udělal z toho aféru. Škola děti vinila ze znevažování symbolu pionýrského hnutí, rodiče pozvala do školy, a dokonce se mluvilo o vyšetřování Veřejnou bezpečností. „Nakonec to ale vyšumělo – všichni jsme mlčeli a nikdo nikoho neprozradil, celou třídu ze školy vyloučit nemohli,“ vzpomíná.

I přes tento incident nebyl Vladimír žádný rebel. Díky vlivu babičky a maminky patřil mezi tiché, pilné a bojácné žáky; nosil samé jedničky. Svou živelnost nacházel v umění a hudbě. V deváté třídě založil s kamarády první kapelu. Hráli v sále loutkového divadla v Jičíně. Za bicími seděl Vladimír Kaláb, kytaru držel Pepík Novotný, baskytaru Slávek Kubík. V hudbě pokračoval i na jičínském gymnáziu, kam nastoupil v roce 1965. Tehdy se ke kapele přidal talentovaný Vlastislav Matoušek, který se později stal uznávaným hudebníkem a etnomuzikologem. Hráli písně od kapel The Beatles, The Rolling Stones a dalších, které tehdejší mládež zbožňovala. Bigbít byl jejich odpověď na rytmus socialistických pochodů.

Tragédie, která se komunistům nedá odpustit

Na jaře 1968 maturoval. Byl spolutvůrcem studentské parodické scénky „Atentát na maturitu“, ve které zesměšnili zlozvyky jednotlivých profesorů a která odrážela uvolněnou atmosféru pražského jara. Euforie však trvala jen krátce. Po maturitě měl Vladimír Kaláb v plánu přestěhovat se do Trutnova, kde žil Vlastislav Matoušek, aby tam společně pokračovali v muzice. Měli domluvenou schůzku na 22. srpna. Jenomže 21. srpna 1968 ráno ho probudil kamarád se zprávou, že „Rusové jsou tady“.

Nejprve tomu nevěřil, ale brzy ulice zaplnily tanky. Viděl polské vojáky, zmatek a strach. „Nemohl jsem tomu uvěřit. Vždyť v roce 1945 Sověti tvrdili, že nás osvobodili – a teď sem vtrhli znovu, spolu s východními Němci, Poláky a dalšími, se samopaly a tanky. Nedávalo to smysl. Snažili jsme se s nimi mluvit, diskutovat, například s polskými vojáky. V Jičíně 21. srpna stáli v aleji U Lip a působilo to neskutečně,“ vzpomíná Vladimír Kaláb.

O měsíc později přišla tragédie, která v něm zlomila poslední zbytky tolerance. Dne 7. září 1968 zastřelil opilý polský voják v Jičíně Jaroslava Veselého, čtyřiadvacetiletého mladíka, který právě vycházel z kina. Voják kolem sebe střílel dávkami ze samopalu, zabil i ženu, zranil několik lidí. „Nebýt Brežněva a komunistického vedení, k tragédii nedošlo. Je to neomluvitelné, neodpustitelné. Naplňovalo mě to odporem a nenávistí,“ vypráví Vladimír Kaláb. Jaroslav Veselý byl bratr jeho spolužačky a přítel jeho kamarádky Ilony. Pohřeb se proměnil v tichou manifestaci, při níž tisíce lidí zaplnily jičínské ulice. Od té chvíle komunisty nenáviděl, protože dovolili, aby cizí vojáci zabíjeli české občany.

Měli jsme potlačovat demonstraci

Na podzim 1968 se dle svého původního plánu přestěhoval do Trutnova za Vlastislavem Matouškem. Pracoval, kde se dalo – například na dráze, kde podbíjel pražce, ale hlavně začali znovu hrát, tentokrát vážněji. V klubu podniku KARA pořádal taneční akce – takzvané „čaje“. Vnímal se nejen jako hudebník, ale také jako manažer celé kapely.

V dubnu 1969 dostal povolávací rozkaz do Vimperku a v srpnu téhož roku byl poslán do Prahy v obrněném transportéru, aby „pomáhal“ potlačit demonstrace při výročí okupace. „Tehdy nám ale nikdo neřekl, kam jedeme, ani proč. Celou dobu jsme strávili zavření v plechových obrněných transportérech a projížděli městem. O brutalitě zásahů milicionářů jsme tehdy nevěděli. My vojáci jsme nesměli ani vystrčit hlavu z transportérů. Přespali jsme na Letenské pláni ve stanech a druhý den ráno odjeli zpět do Písku a následně do Vimperku,“ vzpomíná na události Vladimír Kaláb.

Demonstrace byly potlačeny násilně, podle pozdějších informací došlo i k úmrtím, přičemž se často spekuluje, že většinu obětí měli na svědomí ozbrojené Lidové milice. Ovšem fakt, že tehdy komunistická vláda nasadila československou armádu proti vlastnímu obyvatelstvu – armádu, která předtím nedokázala zemi bránit proti cizí invazi –, ve Vladimírovi vzbuzoval opovržení. „Tehdy už byl u moci Gustáv Husák, který potřeboval ukázat Brežněvovi, že dokáže situaci v zemi zvládnout,“ říká.

Rock byl nežádoucí

Po vojně se vrátil do Trutnova, znovu hrál a psal texty. Protože anglickým písním často nerozuměl, skládal české verze – ironické, satirické, ostré. Začal psát i básničky, které opisovali přátelé, hlavně Vlastislav Matoušek a Pavel Dostál. Pro příklad – jedna z nich, napsaná k výročí osvobození, zněla: „Jen s tebou chci se stýkat, jen tebou nechám se svlíkat. Je mi v tvém objetí blaze, mám tě rád, Sovětský svaze...“ Tyto texty kolovaly v malých samizdatových sešitech, v nichž se mísil humor s kritikou režimu. Vladimír Kaláb netušil, jak se k těmto sešitům dostala Státní bezpečnost (StB). Občas je měl vystavené doma, četl je přátelům, dostaly se i do okolí Hrádečku, kde se scházeli lidé kolem Václava Havla. S ním se také seznámil a dostal se nejen k jeho zakázaným textům, ale i k dalším, jako například Mráz přichází z Kremlu Zdeňka Mlynáře či Příliš hlučné samotě Bohumila Hrabala. Jako samizdaty je opisoval na psacím stroji a šířil.

V roce 1977 se objevila Charta 77. Text si přečetl u Vlastislava Matouška a měl z něj smíšené pocity – přišel mu příliš mírný. „Havel žádal, aby stát dodržoval vlastní zákony. To mi přišlo málo,“ glosuje. Přesto s Chartou sympatizoval. Podepsal by ji, ale nevěděl jak. Měli tehdy k dispozici jen jednu kopii k přečtení.

V té době začínal studovat dálkově Vysokou školu ekonomickou a zároveň pracoval ve Východočeských uhelných dolech. Měl tehdy již děti, na které musel finančně přispívat, a vedle zaměstnání pokračoval i v bigbítové tvorbě. V té době už ale bylo jasné, že rocková hudba je nežádoucí. Kapely se přejmenovávaly z anglických názvů na české a texty musely být výhradně v češtině. „Když jsem přišel do Trutnova, naše kapela se jmenovala podle Pavla Dostála Surrealistic fool & Company. V roce 1974 nebo 1975 už jsme vystupovali pod názvem Rosa,“ vzpomíná. Rockeři se přizpůsobovali a ustupovali tlaku. Museli absolvovat přehrávky. „Vlasta Matoušek například přispěl skladbou Hrníček bez oušek. Další píseň se jmenovala To jsem se nadláb, Kaláb. Byly to spíš blbosti, ale u přehrávek prošly. Získali jsme amatérský status a mohli jsme veřejně vystupovat,“ vzpomíná Vladimír Kaláb.

Zvláštní technický úkon

Vladimíra Kalába Státní bezpečnost vedla v kategorii „nepřátelská osoba“ již od roku 1980 a aniž to tušil, byl na něj zaveden signální svazek s krycím názvem Krypl. Důvodem byla „nelegální“ básnická sbírka, která kolovala v kapele Rosa. „Nebezpečí“ spočívalo v tom, že ji kapela mohla šířit na veřejnosti a StB potřebovala zjistit, zda je Kaláb jejím autorem. 

Vladimír Kaláb také například netušil, že měl doma už druhou „návštěvu“ příslušníků StB, jak vyplývá ze svazku Výkonné zpravodajské techniky (arch. č. 7370, viz výňatky ZTÚ v Dodatečných materiálech). Druhá „návštěva“ proběhla 30. června 1981. Dle protokolu ze svazku StB provedla „zvláštní technický úkon“ (ZTÚ), který si pracovně nazvali „Analýza“. Co to znamenalo? Laicky řečeno, vloupali se Vladimíru Kalábovi do bytu pomocí duplikátů klíčů. Jakmile byli uvnitř, spojili se s kolegy vysílačkou a pak prošacovali knihovnu, dvě skříně, noční stolek a sekretář, kde konečně našli písemnosti, které shledali z „operativního hlediska“ zajímavými a ofotili si je. Poté byt uvedli do původního stavu, aby Vladimír Kaláb nic nepoznal. Šlo o běžné praktiky Státní bezpečnosti. 

O tři dny později, dne 2. července 1981 kolem šesté večer u něj zazvonili čtyři příslušníci Státní bezpečnosti. Považoval to nejprve za vtip. „Vy si děláte p*del. Vy jste od Mirka, to je sranda,“ přivítal je. Oni mu však rychle dali najevo, že nejde o vtip. Jeden z nich strčil nohu do dveří, aby je nemohl zavřít. „Provedli u mě domovní prohlídku. Hledali závadné tiskoviny, i když jsem měl všechno vystavené přímo na očích. Přesto prohledali kuchyň, přesypávali cukr, jako by v něm mohlo být něco ukryto. Zvedali koberec, prošacovali šatní skříň, kontrolovali oblečení. Prohlídka byla důkladná…“ Našli jen básně a samizdatové opisy. Z bytu ho odvedli přímo do vazby v Hradci Králové. Stejně tak zadrželi a později soudili za stejné skutky ostatní členy kapely Rosa: Vlastimila Matouška, Pavla Dostála, Radko Kynčla, Miroslava Dewata.

Tisíc kliků denně

Při výsleších se ho ptali, proč psal a šířil samizdatové texty. „Proč to děláte? Jste nepřátelsky založený?“ „Mám rád všechny lidi,“ odpovídal. V obžalobě však stálo, že „z nepřátelství k socialistickému zřízení a k vlasti“ psal „pamflety, nemravné a vulgární verše“. Mezi důkazy byl například text: „Ruština je jazyk lehký. Základy znám nazpaměť. Kalašnikov, družba, gulag. Davaj časy, dočki nět.“ Byl označen za „zesměšňování československo-sovětského přátelství“.

Během šestiměsíční vazby spal v cele s 12 lidmi, mezi obviněnými z kriminálních deliktů. Fyzicky ho netýrali, ale prvních pár týdnů prožíval těžce. K obvinění za pobuřování přibylo další obvinění – „poškozování devizového hospodářství“. Nechal si totiž z Belgie přivézt činely za 5 000 Kčs, ale protože peníze předal „devizovému cizinci“, byl to trestný čin. V té době byl ženatý, manželka pocházela ze Slovenska a dojížděla za ním. O jeho zadržení se dlouho nemohla dozvědět. Navíc tehdy čekali dítě, ale ona nakonec potratila. Nakonec mu pomohlo cvičení – ke konci vazby dělal až tisíc kliků denně.

Na Borech jsem se setkal s disidentským výkvětem

Trest 18 měsíců nepodmíněně za „pobuřování“ a „poškozování devizového hospodářství“ vykonával ve věznici Bory v Plzni. Byl zařazen na práci v kovošrotu. V krutých zimních mrazech na dvoře areálu původního kláštera rozmotával hliníkové kabely s ocelovým jádrem. V únoru 1982 bylo tolik zakázek, že vězňům nařídili i noční směny – i při patnáctistupňových mrazech. Scénu přirovnává k obrazu Hieronyma Bosche – pekelný dvůr osvětlený reflektory, vězni v hadrech šplhající po hromadách šrotu. Byla to temná tečka za jeho mládím. Za verše a ironii se mohlo jít ještě na prahu 80. let do vězení.

Asi po čtyřech měsících ho přeřadili do výrobny keramické dlažby a tam zůstal až do konce trestu. Kromě něj byli ve věznici i další političtí vězni, například Václav Havel či Jiří Dienstbier, kteří byli na jiném oddělení a pracovali v tiskárně. „Politickým vězňům nebylo výslovně zakázáno být pohromadě, pokud se k sobě dostali v rámci pracovních skupin nebo kulturních akcí. Ty probíhaly v rotundě plzeňské věznice. „Chodili jsme tam hlavně proto, že jsme se tam mohli setkat. Seděl jsem tam například vedle Jiřího Dienstbiera, Václava Havla a dalších a mohli jsme potichu komunikovat. Policajti sice stáli nedaleko, ale gramofonové nahrávky dělaly dostatečný hluk, abychom mohli mluvit bez rizika. S Dienstbierem jsem si rozuměl víc než s Havlem – ten působil rezervovaněji, Dienstbier byl otevřenější,“ vypráví Vladimír Kaláb.

StB po mně chtěla spolupráci

Když po 16 měsících (trestu zkráceném o dva měsíce) vyšel z plzeňské věznice Bory na svobodu, všude visely černé prapory. Den předtím, 12. listopadu, totiž zemřel Leonid Brežněv a republika povinně truchlila. Vladimír Kaláb ale mnohem intenzivněji vnímal vůni hlíny. Šestnáct měsíců byl v kontaktu jen s betonem a cihlami – ve věznici nebyla žádná zeleň. Druhým silným vjemem byl párek, který si koupil v bufetu v Plzni. Ve vězení maso nedostávali – jídla sestávala převážně z knedlíků s omáčkou. Pouze na Vánoce měli obalované filé. Pak zamířil do Prahy na Nekázanku – rovnou k Jiřímu Dienstbierovi a poté zpátky domů, do Trutnova.

Byt našel v žalostném stavu. Dva centimetry mrtvých much pod okny, žádná elektřina ani topení – po roce se z opuštěného bytu stala pustina, podobně jako z jeho života. Žena od něj odešla za jiným, čekalo ho splácení dluhů na výživném, které ve vězení neplatil, ze školy ho kvůli výkonu trestu vyhodili. Z rektora, který ho tehdy s úsměvem plácal po zádech a radil mu, aby „na sobě zapracoval v brigádě socialistické práce“, si dovolil udělat legraci: „Už jsem byl přece převychován – v nápravném zařízení.“ Nikdo se ale nezasmál. Pracoval dál ve Východočeských uhelných dolech. Nejdříve ve skladu, kde vydával materiál. Později, když chtěl víc peněz, začal fárat a nakonec se stal požárním preventistou. Muzice se přestal věnovat, protože veškerou aparaturu, kterou měl, mu zabavila StB a zbytek si odvezla bývalá žena. Ostatní z kapely byli rozptýleni a hudbu pověsili na hřebík. Byli to vesměs bývalí spoluvězni.

Kolem roku 1983 se o Vladimíra Kalába začala znovu zajímat Státní bezpečnost. Příslušníci ho zvali na výslechy, nabízeli spolupráci – mohli mu prý zařídit kapelu, dokonce publikování textů. Odmítl. „Navštívil jsem však Václava Havla a zmínil mu, co po mně ten estébák chtěl. Přemýšleli jsme, zda by nešlo napsat nějaký pamflet, který bych estébákovi předal, ale nakonec jsme se na to vykašlali. Estébák se vrátil ještě dvakrát nebo třikrát. Při každé návštěvě přinesl informace – například o tom, že Pavel Vonka má problémy, nebo vyprávěl i o činnosti Dáši Voňkové. Vždy jsem mu všechno jen odkýval. Když se mě agent zeptal, co můžu říct já, odpověděl jsem, že nic – skutečně jsem nic nevěděl. Staral jsem se hlavně o rodinu a co jsem věděl, jsem si nechával pro sebe,“ říká Vladimír Kaláb. 

Nepovažoval jsem se za disidenta ani za hrdinu

Peníze ze zaměstnání ve Východočeských dolech nestačily na uživení rodiny, a tak psal krátké povídky, které mu občas otiskli v Mladé frontě. „Samizdat byl sice ušlechtilý, ale děti potřebovaly boty a sladkosti, a ze mzdy skladníka v dolech jsem si moc nevydělal. Nepovažoval jsem se za disidenta ani za hrdinu. Takže jsem zkoušel psát vážné povídky, které jsem posílal do Mladé fronty a občas mi tam něco vyšlo,“ říká. V říjnu 1989 získal cenu v literární soutěži Olomoucký tvarůžek. Ironií osudu dostal 15. listopadu 1989 pozvání do rozhlasu na interview. „Než začal oficiální rozhovor, redaktorka se mě nejprve zeptala, zda jsem podepsal petici Několik vět. Řekl jsem, že se ke mně nedostala, takže nepodepsal. Redaktorka prý jen chtěla vědět, zda jsem ‚nezávadný‘, než začne oficiální rozhovor. Dva dny nato začala revoluce. Bylo to poměrně vtipné,“ vzpomíná.

Horníci se podle něj k revoluci stavěli spíše zdrženlivě – měli byty, chaty, auta a klid. Pro většinu z nich nebyl důvod bouřit se, i když s pádem režimu vesměs souhlasili. Změny vnímali spíš jako něco, co se děje „tam nahoře“. On však cítil povinnost znovu se ozvat. V listopadu se zapojil do Občanského fóra v Trutnově. Mimo svou práci v dolech začal vydávat zpravodaje a později působil jako šéfredaktor nové Krkonošské pravdy, která vznikla z původní komunistické Pravdy.

Z Lidovek jsem odešel, jakmile je koupil Andrej Babiš

Po roce 1989 začala jeho druhá životní etapa – novinářská. Redigoval noviny, které po privatizaci převzala německá společnost a nakonec byly začleněny do vydavatelství VLTAVA-LABE-PRESS. Snažil se v nich udržet otevřený tón, čímž se dostával do konfliktu s kolegy v redakci. „Kolem roku 1992 se jeden bývalý komunista ve svém textu vymezil proti disidentovi Stanislavu Pitašovi a já jsem v regionální mutaci otiskl reakci, která se ho zastávala a zároveň kritizovala onoho bývalého komunistu – což bylo vyhodnoceno jako nepřípustné a dostal jsem pokutu,“ vzpomíná Vladimír Kaláb a připomíná osobu Stanislava Pitaše. Situace se nadále vyostřovala, až byl z redakce vyhozen – prý kvůli příliš autoritativnímu vedení. S manželkou a kolegyní Alenou Klímkovou pak vydávali inzertní noviny, které se udržely šest let, než v roce 2000 zkrachovaly.

Ve svých 51 letech začínal znovu. Napsal do Hospodářských novin, že je „nejlepší a umí psát“. Odpověděli mu. Přestěhoval se do Prahy, stal se redaktorem ekonomického zpravodajství a v roce 2003 byl dokonce přítomen v Oválné pracovně Bílého domu při návštěvě premiéra Vladimíra Špidly u prezidenta G. W. Bushe, když Spojené státy děkovaly České republice za podporu v Iráku. V Hospodářských novinách zůstal do roku 2011, poté ho kolegové přetáhli do Lidových novin.

V roce 2013, když noviny koupil Andrej Babiš, redakci opustil. Byl znechucen tím, že představitel politického hnutí ovládl hlavní média. Na poradě viděl, jak Babiš osobně zasahuje do redakční práce, a připomínalo mu to časy, kdy noviny sloužily straně. „Bylo to jako návrat starých časů, jen v jiném obalu,“ říká Vladimír Kaláb. Přiznal ale, že ještě asi dva roky po odchodu externě přispíval do ekonomické rubriky, například články o horských túrách, a dostával za to honorář v řádu deseti tisíc korun měsíčně. „Nejsem na to pyšný,“ říká. Po odchodu z novin se vrátil na Trutnovsko do osady Horní Žďár. Zde se zapojil do pěveckého sboru, pro který složil několik písní. Sbor se ale po pandemii covidu-19 (v letech 2019–2022) rozpadl. Přesto zůstal u hudby – bigbítové.

Když mluví o současnosti, jeho hlas ztrácí lehkost. Domnívá se, že svět se rozpadá, poválečný řád mizí a nový zatím nevznikl. V Rusku vidí stálé nebezpečí, v Evropě slabost a v Americe chaos. Přesto věří, že zodpovědnost, kritické myšlení a výchova k porozumění jsou jedinou cestou, jak zabránit návratu totality. Je přesvědčen, že svoboda se nedá vydobýt jednou provždy – musí se znovu a znovu obhajovat, třeba i obyčejným textem v novinách.