Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Kadlec (* 1960)

• narodil se 18. října 1960 v Mariánských Lázních do dělnické rodiny

• kolem desátého roku věku měl poprvé střet se Státní bezpečností, kdy si nevědomky fotografoval vojenský prostor „Doupov“

• od dětství měl problémy s autoritami a prakticky hned po dosažení plnoletosti se dostal do vězení

• kvůli problémům se zákonem strávil více jak osm let ve vězení

• v druhé polovině 80. let se seznámil se severočeskými disidenty

• od roku 1987 se začal podílet na vytváření a rozšiřování samizdatových textů

• díky politickému hnutí HOS se podílel na lesních brigádách u Karlových Varů

• ke konci osmdesátých let se účastnil protikomunistických demonstrací

• za svou činnost byl oceněn osvědčením účastníka odboje a odporu proti komunismu

• v době natáčení (2025) žil v Praze

Severočeský disent měl specifickou podobu danou průmyslovým charakterem regionu a silným dopadem ekologických problémů na tamní společnost. V oblasti severních Čech se proto odpůrci režimu často vymezovali i vůči devastací životního prostředí, zejména v souvislosti s těžbou uhlí a znečištěním ovzduší. K disentu, který se stavěl proti vládě komunistické strany, zde náleželi i dělníci a „obyčejní“ místní obyvatelé. 

Jedním z takových byl i Zdeněk Kadlec, původně osoba několikrát trestaná za svou kriminální činnost. Jeho životní cesta ukazuje, že i jedinec, který se ocitl na okraji společnosti a propadl závislostem nebo se podílel na nelegálních aktivitách, může projít zásadní změnou. 

Dědek, jak je v undergroundové a máničkovské komunitě Zdeněk Kadlec přezdíván, se stal jakýmsi dělníkem disentu, kdy se jako obyčejný pracující člověk podílel na přípravě materiálu pro výrobu samizdatových tiskovin, a zároveň dělal spojku mezi severočeským a pražským disentem. 

Byl jsem grázl od dětství

Zdeněk Kadlec se narodil 18. října 1960 v Mariánských Lázních, jako druhorozený syn do dělnické rodiny. Otec Josef Kadlec působil jako strojvedoucí. Matka Božena Kadlecová (roz. Benešová) byla původně kuchařkou, ale později pracovala jako topička v kotelně. Rodina bydlela původně v Kynšperku nad Ohří, ale během pamětníkova dětství se odstěhovali do Klášterce nad Ohří a usadili se tam.

Pamětník měl od dětství, jak sám přiznává, problémy s chováním a s autoritami obecně. Vzpomíná, že ve škole měl velké kázeňské problémy, kdy ubližoval spolužákům, kradl či napadl učitelku. Svou agresivitu nedokázal zvládat. Problémy však neměl jen ve škole. Ve svém vyprávění zmiňuje, jak se starším bratrem Josefem objevili cestu přes kanalizační vedení do klášterecké restaurace Desítka. Zde se schovali a dva dny se opíjeli. Bylo po nich vyhlášeno pátrání, až je nakonec našli ve sklepení restaurace. „Už ve škole mi učitelky říkali, že rostu pro kriminál. Netušil jsem, že mají pravdu,“ dodává pamětník.

Zdeněk Kadlec se na počátku roku 1968, při uvolňujících politických poměrech, přihlásil do skautské organizace. Během srpna odjel na tábor, v době, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Dle vyprávění měli vedoucí strach, že je válka, a tábor předčasně ukončili. 

První střet s režimem? Fotka!

V rodině Kadlecových se politika téměř neřešila. Rodiče nikterak politicky aktivní nebyli a dle vyprávění otec jen doma komentoval či kritizoval politické dění, ale na veřejnosti se neprojevoval. Proto se ani Zdeněk Kadlec nikdy o politiku nezajímal. O to větší pro něj bylo překvapení, když se jako přibližně desetiletý chlapec dostal poprvé do problému, který řešila tajná policie. 

Pamětníkův otec Josef Kadlec rád fotografoval a k tomuto koníčku se snažil přivést i svého syna. K narozeninám mu daroval proto fotoaparát Certo. Malý Zdeněk si vylezl na panelový dům a dokumentoval přilehlou krajinu, aniž by tušil, že se jedná o Vojenský újezd Hradiště, zvaný Doupov.

Tuto záležitost pak následně prověřovala i Státní bezpečnost, jelikož fotit tento prostor bylo přísně zakázané. Zdeňku Kadlecovi tak zřejmě i po přičtení ostatních problémů, které měl, hrozilo umístění do výchovného ústavu. Po zásahu otce z toho nakonec sešlo, a pamětník mohl zůstat doma.

Místo u zkoušek seděl ve vězení

Po absolvování základní školy se po vzoru strýce rozhodl vyučit zedníkem. Nastoupil proto na odborné učiliště do Chomutova. Problémy však pokračovaly a mladý Zdeněk se hned po dovršení plnoletosti ocitl ve vazební věznici v Ostrově nad Ohří. „Už si nepamatuji, za co to bylo. Ale chodil jsem ještě do školy a už mě zavřeli na vazbu. Tam mi dokonce přišel dopis, že se musím dostavit k závěrečným zkouškám, ale jak když jsem byl ve vězení,“ vzpomíná pamětník. 

Mladému Zdeňkovi tahle zkušenost znamenala tvrdý střet s realitou. Dodnes se mu o pobytu za mřížemi nemluví snadno. Vzpomíná na špatné chování dozorců a celkově na bídné podmínky ve vězení. Byl odsouzen k desetiměsíčnímu trestu a z Ostrova ho přesunuli do věznice v Oráčově, kde se podílel na výstavbě kolejí a železnice. 

„Oráčov byl zostřená jednička. Byli jsme tam jediní bílý mezi samými Romy. Tam se lidi věšeli hlady. Byla tam násypka a co čtrnáct dnů se někdo oběsil. Navezli tam třeba na to cvičiště Tatry s kamením a my přijeli z práce a rukama jsme museli ty kameny rozhazovat a o víkendu jsme je museli rozšlapávat – jako válec,“ vypráví o drsných vězeňských podmínkách.

Po propuštění na svobodu získal místo v podniku Armabeton, kde se hned přihlásil ke studiu zedníka. Tři roky mu uznali a on se tak mohl dostavit jen k závěrečným zkouškám. Po čase byl však Zdeněk Kadlec opět uvězněn a čekal ho soud. 

O politice jsem se poprvé doslechl až ve vězení

Zdeněk Kadlec byl odsouzen v Chomutově, ale po odvolání ho převezli do vazební věznice v Litoměřicích, kde měl být jeho případ prověřen u soudu v Ústí nad Labem. Zde opět narazil na agresivní chování dozorců, na které vzpomíná následovně: „Byli tam vyhlášení bachaři, že každého mydlili. Byl jsme tam asi čtyři dny a po dvou dnech jsem si to vyzkoušel. Řvali jsme na sebe s kamarádem přes okno, přišli bachaři, vytáhli mě, zkopali a vykopli mi zub.“

Po stížnosti byl uvězněn na samotku, než byl převezen k soudu. Ten ho osvobodil a Zdeněk Kadlec byl propuštěn na svobodu a mohl se vrátit domů. Právě v Litoměřicích se poprvé narazil na téma politika či političtí vězni. „Seděl tam se mnou chlap, který mě za tři dny do toho trošku zasvětil. Nevěděl jsem, o co jde, a on tam seděl za politiku, že narušil nějakou bolševickou schůzi. Vysvětlil mi, jak to u nás funguje, a já se poprvé dostal k těmto informacím,“ vzpomíná. 

V Klášterci nad Ohří měl problémy jak se zákonem, tak i s místní policií. Sám vzpomíná, že docházelo často ke konfliktům, oboustrannému napadání či zatýkání a opětovném propouštění na svobodu. Po čase se rozhodl Klášterec opustit a odstěhovat se do blízkého Chomutova. 

V Chomutově jsem se seznámil s disidenty

V té době se také stal uživatelem omamných látek a narkotik. Jako drogově závislý se kvůli této činnosti dostal i do vězení a s návykovými látkami experimentoval již během osmdesátých let. Popsal, že nejen v komunitě mániček, ale i v okruhu jeho známých byly drogy k dostání a on je tak začal aktivně užívat. Své vyprávění například doplnil i příběhem, kdy byl brutálně vyslýchán v Praze. Za obvinění z vloupání byl převezen do Bartolomějské ulice, kde prožil fyzické násilí i pokus o sebevraždu. „Policajt si ze mě udělal boxovací pytel. […] Říkal jsem mu, jestli bych nemohl na záchod, že jak mě zbil, tak se mi chce zvracet. Vzal mě na záchod, kde jsem vytáhl žiletku a podříznul jsem se tam,“ vypráví pamětník. S podobnými činy se vyšetřovatelé pravděpodobně nesetkávali často, a tak přivolaná sanitka pamětníka odvezla a incident nakonec skončil pro vyšetřovatele bez následků. 

V Chomutově žil od druhé poloviny 80. let a přivedla ho tam jeho tehdejší partnerka. Zde se seznámil s  vůdčí osobností Karlem Mrázkem, který pomyslně řídil severočeský disent a samizdatovou činnost. V roce 1987 se k místním máničkám a disidentům přidal i Zdeněk Kadlec a začal se podílet na výrobě samizdatových textů. Centrem chomutovského disentu byla restaurace Na Mýtě zvaná též Mejto, kde se všichni setkávali. Díky těmto kontaktům si pamětníka všimla Státní bezpečnost, ale nikdy se nedozvěděla, co pro disent dělá.

Zdeněk Kadlec pracoval v pražském podniku Vodní stavby a měl tak ideální spojení mezi pražskými a chomutovskými disidenty. Dle vyprávění by se dalo říci, že byl jakýmsi „dělníkem disentu“. Připravoval tiskařské blány pro výrobu samizdatových textů a zároveň působil jako spojka mezi Prahou a Chomutovem a vozil samizdaty.

V té době se k němu také dostal text Charty 77: „I tu Chartu jsem podepsal, ale měl jsem strach, protože už po mě šli. Tak jsem tam snad napsal svoje jméno, ale změnil datum narození,“ vypráví pamětník. Dle zveřejněných jmen se jméno Zdeněk Kadlec mezi signatáři neobjevuje, avšak příjmení Kadlec celkem pětkrát. Později však ke svému příběhu doplnil, že podepsal Chartu 77 na archu, kde byl i podpisující kamarád Lubomír Zlámal, a zřejmě pozměnil své jméno na Petr Kadlec. 

Předsedu odvodové komise jsem zbil

Zdeněk Kadlec, jako člen chomutovské undergroundové komunity se vedle disidentské činnosti účastnil například i nepovolených akcí či koncertů. Mezi nejznámější patří bezesporu koncerty na statku manželů Chnápkových v Osvračíně na Domažlicku. V této době se dostal i k undergroundové hudbě a skupinám jako The Plastic People of the Univers, ale tento styl hudby ho nikdy neoslovil. 

Jako většina lidí z jeho okolí se také on snažil vyhnout vojenské službě. Vzpomíná, jak chodil do hospody Rašovice, která se nacházela vedla Klášterce nad Ohří. Scházeli se tam i vojáci z okolí a tam poslouchal jejich příběhy. Vyprávěli mu také o úmrtích, ke kterým na vojně dochází, a že je to normální věc. Pamětníka to vyděsilo a odmítl na vojnu nastoupit a dle svých slov by se raději nechal uvěznit. 

U odvodové komise dostal vždy odklad a snažil se za každou cenu získat vysněnou modrou knížku. „Měl jsem se ženit a bral jsem si Rusínku. Bylo tam 140 hostů, ale mé kamarády tam nepustili. Vystoupila kapela a na trumpetu hrál podplukovník Braun, předseda odvodové komise. Na té svatbě jsem ho poznal a zmydlil jsem ho tam přes těmi lidmi. On se mi pak mstil a pořád mě zval k odvodu a dával mi odklad, třeba pětkrát za sebou,“ vzpomíná pamětník. Ale i přesto se nakonec pamětníkovi vysněnou modrou knížku získat podařilo.

Během revoluce jsem sázel stromy

Ke konci osmdesátých let začalo docházet k častějším otevřeným protestům proti komunistické vládě. Lidé se setkávali během demonstrací a touto cestou dávali najevo svou nespokojenost. Na podobných setkáních se objevoval i Zdeněk Kadlec. Dle vyprávění se například účastnil Palachova týdne či drobnějších protestů, ale tato forma vzdoru ho neoslovila a neviděl v ní větší smysl. 

V této době se však dostal také ke karlovarské pobočce politického hnutí HOS (Hnutí za občanskou svobodu) vedenou Jindřichem Konečným. Zde se seznámil s dalšími disidenty ze severozápadních Čech a začal se účastnit společných akcí. Jednalo se například o lesní brigády, kdy se sázely stromy a z vydělaných peněz se pak podporovaly rodiny vězněných osob.

„To bylo pořád stejné. Večer po práci byla beseda, chlastačka a Jindřich Konečný nám předal texty a já je zase vezl do Chomutova a Prahy, kde jsem je předal například Jindrovi Tomáškovi,“ vzpomíná pamětník. Právě během této práce ho zastihla i sametová revoluce, kdy se dozvěděl, k čemu v Praze dochází. 

Politické změny přivítal, jen mu vadilo, že komunisté z české společnosti a z politiky nezmizeli docela. Po sametové revoluci se přestěhoval do Plzně, kde založil rodinu. Bohužel v osobním životě se mu nedařilo a opět upadl do drogové závislosti, a nakonec byl odsouzen a trest si odpykával na Borech. Po propuštění se ze závislosti dostal a začal se živit stavebními pracemi. Za svou činnost byl oceněn osvědčením účastníka odboje a odporu proti komunismu.