Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Jurníček (* 1929)

• narozen 25. března 1929 v obci Hačky na Konicku, měl pět bratrů

• otec a matka vlastnili zemědělské hospodářství

• v polovině března 1939 se stal svědkem příjezdu německých okupačních vojsk

• na Hačkách za války působil falešný západní parašutista napojený na skutečný odboj – Josef Fiala

• po zatčení Fialy gestapem začala vlna zatýkání; otec pamětníka Jan Jurníček se místo svého syna Jana sám vydal gestapu

• několik dalších obyvatel Haček skončilo v nacistických věznicích, jeden z nich byl popraven

• v souvislosti s činností J. Fialy byl uvězněn a popraven Miroslavův bratranec Alois Jedlička ze Svojanova u Bouzova

• v roce 1949 v Bruntále absolvoval dvouletou školu pro lesní hajné

• celý život pracoval v lesnictví a věnoval se myslivosti

• v roce 1951 se oženil a měl dvě děti

• v době natáčení rozhovoru (2025) žil v domově seniorů ve středních Čechách

Gestapo! Tato zlověstná bezpečnostní organizace nacistického Německa z období druhé světové války zasáhla do života tehdy čtrnáctiletého Miroslava Jurníčka. V jeho rodišti se pohyboval neznámý cizí muž, který svou riskantní lehkovážností způsobil tragédii v mnoha rodinách, včetně té pamětníkovy.

Šest bratrů

Miroslav Jurníček se narodil do rolnické rodiny v malé obci Hačky č. 21 na Konicku dne 25. března 1929 jako čtvrtý ze šesti bratrů. Jeho rodičům Janovi a Marii, rozené Havlíčkové, se narodili ještě synové Jan, Vítězslav, Ladislav, Slávek a Leopold. Otec bojoval jako voják rakousko-uherské armády v první světové válce na italské frontě. Politicky se hlásil k agrární straně.

Rodina hospodařila asi na osmi hektarech zemědělské půdy. V centru hospodářství vždy stála zvířata: dva koně, krávy, prasata, kozy a býk. Miroslavův otec se věnoval holubářství. Hačky ostatně prosluly nejen chovem holubů, ale také velkým množstvím kachen a hus, které měl téměř každý hospodář. Rodiče později koupili malý dům č. 1 na kraji obce. K domu postupně přistavěli chlévy, stodolu a sklep. Tím jim vznikl dluh, který museli splácet.

Dětství bylo tvrdé

„Tatínek hodně dělal s koňmi, kupoval malý, roční hříbata, která naučil tahat, jezdit, orat, a pak je zase prodal a koupil další,“ vzpomíná pamětník, který musel od útlého dětství pomáhat na hospodářství. Kromě rodičů a nejstaršího bratra Jana – nástupce hospodáře – zůstal doma sám, ostatní bratři šli do učení: „Dětství bylo tvrdé, nejhorší, řekl bych – hodně práce... Těžký život měl tatínek i maminka... Maminka mi nechávala doma napsaný vzkaz na stole, když jsem přišel ze školy: ‚V troubě máš jídlo a přijď za námi na pole.‘“

Rodina se hlásila ke katolickému vyznání, které ale praktikovala spíše jen matka a vedla k němu i své syny. Hospodář rád chodíval do lesa, účastnil se honů a věnoval se myslivosti, což předával i svým synům. Lásku k lesu od něj v dětství čerpal i Miroslav. Obecnou školu vychodil pamětník v Bohuslavicích, měšťanku v Konici. Čas měl i na dětskou zábavu s nejbližšími kamarády ze spodního konce Haček – Jirkou a Lojzkem Vychodilovými a Fanoušem Zatloukalem. Hráli kuličky i fotbal na malém hřišti u „větřáku“, jak místní dodnes říkají unikátnímu větrnému mlýnu stojícímu nad obcí. „Hodně jsem střílel prakem ptáky, na to nikdy nezapomenu, ale to už je dávno,“ dodává nostalgicky pamětník.

Měl na oděvu napsáno JUDE 

Do Miroslavova poklidného dětství zasáhly koncem třicátých let velké dějiny. Přišlo září roku 1938 – tzv. mnichovská dohoda a ztráta československého pohraničí. Poté, v březnu následujícího roku, nastala německá okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Pro Miroslava se však příliš nezměnilo; práce doma se musela vykonávat za každého režimu.

Při cestách do měšťanky v nedalekém městečku mu neuniklo, jak se k tamní malé židovské komunitě nacisté drakonicky chovali: „Byl tam v Konici jeden starej žid a jmenoval se Šváb a měl na oděvu napsáno JUDE, což schovával rukou, když šel.“ V Konici žily jen tři židovské rodiny: Freundovi, Bock-Löwovi a Šermanovi. V průběhu roku 1942 museli nastoupit do transportů, které je přes Olomouc deportovaly do koncentračních táborů (KT).[1] Většinu z nich tam čekala smrt. Zmíněného Švába nejspíš pamětník zaměnil s JUDr. Leopoldem Švábenským (1889–1944)[2], [3] z Konice, umučeným za šíření protinacistických letáků v KT Mauthausen.

Fiala měl nějaký průšvih

Pamětníkův otec měl v asi 15 kilometrů vzdáleném Svojanově sestru Augustinu Jedličkovou. Ta jako vdova vychovávala děti Marii, Filoménu, Antonína a Aloise. Do osudu této rodiny, lidí z jejich širšího okolí, ale i obyvatel Haček, neblaze zasáhl jistý Fiala. „Na hradě Bouzov byli Němci [jednotka SS]. A pravděpodobně sháněli někoho, kdo prozradí tamní partyzány. (…) Čili se domnívám, že Fiala měl nějakej průšvih a [proto] se dal k Němcům,“ přemítal o oněch událostech po více než 80 letech Miroslav Jurníček.

Skutečnost měla ovšem poněkud odlišný základ. Jednalo se o dvaadvacetiletého Josefa Fialu[4] z Pavlova u Loštic. Tento mladík měl problematickou minulost a dobrodružnou povahu. Ještě před válkou si za krádež odpykal kratší trest ve vězení. Někdy v roce 1942 utekl z totálního nasazení v Německu a snažil se uprchnout do Francie, kde došlo k jeho zatčení a odeslání do protektorátu. Po útěku z vazby v Praze se od března následujícího roku ukrýval v lesích ve svém rodném kraji.

Tam se ho na základě lží, že pochází z jižní Moravy a je příslušník paravýsadku z Anglie, ujala na odboj napojená rodina Truhlářova z Bouzova. Důvěřiví vesničtí odbojáři se v domnělém hrdinovi vzhlíželi a nechtěně mu tak odhalili celou svou činnost (protinacistické tiskoviny, shromažďování zbraní apod.). Pamětníkův bratranec Alois Jedlička a jeho kamarád Jan Svršek s tamním odbojem spolupracovali a přes Truhlářovy se s Fialou seznámili.

Zahálející Fiala v okolí podnikal krádeže a po přepadení jedné ženy se dostal do hledáčku četnictva, což se místní odbojáři dozvěděli. „Pak poznali, jak to s ním je, tak ho chtěli zabít nebo odstranit. Neměli k tomu ale sílu. Nechtěli ho mít na svědomí,“ vysvětluje pamětník. Odbojáři poté Fialu přemístili do nedalekého Kovářova. Tam ho ale v prosinci 1943 odhalilo gestapo, kterému později, ve snaze zachránit se, vše o hnutí odporu ochotně prozradil. Nastala velká vlna výslechů a zatýkání. Ze 70 uvězněných bylo do konce války 16 lidí popraveno.

Táta zachránil mého bratra Jeníka

Zřejmě někdy mezi pobytem na Bouzově a v Kovářově se Fiala dočasně ocitl na Hačkách. Pamětník se domnívá, že ho tam přes bratrance Aloise Jedličku dovedl jeho otec. Fiala se ubytoval u bratrů Františka a Vladimíra Vychodilových, místními zvaných Dolfínovi. Přes Vychodilovy se s Fialou seznámil i Miroslavův o deset let starší bratr Jan a začal tuto trojici mladých lidí navštěvovat. Pobyt tajemného cizince se stal v obci veřejným tajemstvím, nikdo ho však Němcům neudal.

Po zátahu na Bouzovsku přišly na řadu Hačky. Gestapo tam přivezlo pro zatčené dokonce i autobus. Miroslav šel toho dne se svým bratrem Janem navštívit Vychodilovy. V jejich domě ale už zasahovalo gestapo, které tam v tu chvíli patrně vyslýchalo Františka Vychodila. Jan se pokusil kontaktovat druhého z bratrů, Vladimíra, který však v té době již seděl zatčený v přistaveném autobuse. „Bratr s ním chtěl mluvit, [říct mu], aby ho neprozradil. To ale nebylo nic platné. Laďa se na něj ani nepodíval, protože byl asi vystresovaný a věděl, že je zle,“ vzpomíná pamětník na nezdařený pokus svého bratra o záchranu vlastní rodiny. Kromě bratrů Vychodilových byli na Hačkách zatčeni také Jaroslav Švec, manžel jejich sestry Anežky, a Rostislav Blažek z větřáku.

Nedlouho poté přišla na adresu Hačky č. 1 úřední obálka na jméno Jan Jurníček: „Táta dostal pozvánku, ale on by ji dostal asi ten nejstarší bratr, protože se s nimi scházel. Táta se pak šel na gestapo do Olomouce přihlásit. Říkal nám, že ho [Fialu] viděl jenom dvakrát, takže to nebude na dlouho. No a byl tam až do konce války... Táta tak zachránil svého syna, mého bratra Jeníka, protože věděl, že kdyby tam šel on, tak by se už nevrátil,“ vzpomíná na dramatické chvíle pamětník. Miroslavův otec tak využil záměny svého totožně znějícího jména se jménem syna a místo něj se vydal gestapu.

Než dostanete tento dopis, tak už nebudu na světě

Alois Jedlička zakončil svoji životní pouť ve věku 23 let v tehdy německé Breslau (Vratislavi). Ve stejný den s ním nacisté popravili Jana Svrška i zrádného Josefa Fialu. „Když potom Lojzík psal domů ten [poslední] dopis, když byl zavřenej, tak tam stálo: ‚Než dostanete tento dopis a budete ho číst, tak už nebudu na světě, budu popravený,‘ a pozdravoval hlavně svoji sestru a její děti,“ vzpomíná Miroslav Jurníček. Datum úmrtí na jeho kenotafu na bouzovském hřbitově uvádí den popravy jako 7. prosinec 1944 a cituje další úryvek[5] z jeho posledního dopisu rodině: „Děkuji Pánu Bohu za tu milost, že mne navštívil tímto křížem.“

Další obětí nesmyslných represí se stal František Vychodil, popravený v Praze 22. února 1945 ve věku 31 let. Jeho bratr Vladimír, Rostislav Blažek, Jaroslav Švec i pamětníkův otec se domů z věznění vrátili až po válce. Miroslavův otec o svém žalářování nikdy nemluvil; doma se pouze vědělo, že byl vězněn mimo území protektorátu.

Brouzdal jsem

Na konci války, počátkem května 1945, ustupovaly nedaleko Haček ve směru od Bohuslavic na Hvozd, Konici a dál na západ rozptýlené části německých jednotek. To všechno, přes nesporná nebezpečí, šestnáctiletého Miroslava zajímalo: „Důstojníci jeli v autech a obyčejní vojáci ve vozech tažených koňmi. Sem tam se objevily tři čtyři povozy, celá fronta to vůbec nebyla. Ale bylo slyšet, jak se střílí v Olomouci.“

Zajímavostí je, že stejně jako na mnoha dalších místech končícího protektorátu se v Konici ještě ráno 9. května[6] nacházela německá vojska a už odpoledne došlo k osvobození sovětskou armádou. Miroslav u těchto událostí samozřejmě musel být: „Já jsem byl takový kluk, že jsem hodně cestoval po okolí... No, brouzdal jsem.“ Tak se dostal i do nedalekých Bohuslavic, kde viděl německé vojáky destruující vlastní nepotřebnou techniku i mladého raněného Němce volajícího: „Mutti, Mutti (Maminko, maminko).“

Sovětská armáda Hačky přímo neosvobodila, i když několik vojáků na koních tam dorazilo. „To byli dva tři, co jim asi někdo řekl, že u Vychodilů ‚Gořalníků‘ vaří lihoviny. Byli ožralí a on měl čtyři děvčata, tak měl ten Vychodil strach, že tam zůstanou. Ale nějak to dopadlo,“ vzpomíná pamětník na ozbrojence, kteří hned tentýž den odtáhli, aniž by způsobili větší problémy.

U nás se scházely německé holky

Během poválečného odsunu Němců z ČSR přišly na Hačky nuceně tři německé dívky z nedalekého Brodeckého jazykového ostrova.[7] U Jurníčků sloužila jedna z nich – Fanny Greppel. „U nás se ty holky po práci scházely,“ vzpomíná pamětník.

Dívka poté musela v roce 1947 do odsunu, ale vztahy s rodinou měla dobré a v dalších letech přijela několikrát na návštěvu.

Po obecné škole našel otec Miroslavovi místo lesního praktikanta u hajného Stráníka v nedalekém Polomí. V roce 1949 pak v Bruntále absolvoval dvouletou školu pro lesní hajné a poté dostal umístěnku do osady Jizerka v Jizerských horách.

Měl jsem v životě víc štěstí než rozumu

V témže roce nastoupil pamětník na základní vojenskou službu do Prahy-Ruzyně. V Praze se seznámil se svojí budoucí ženou Zdenkou Slaninovou z obce Čelivo ve středních Čechách. Po vojně, v roce 1951, se Miroslav se Zdenkou oženil a získal místo i bydlení v Lesním závodě v Brandýse nad Labem. Tam se postupně vypracoval na vedoucího dopravy a později skladu náhradních dílů. Manželům se narodili dva synové: Mirek (1952) a Zdeněk (1954).

Ve volném čase se pamětník věnoval rodině, myslivosti a filmování. Na 8mm kameru natočil asi 30 cívek amatérských, převážně rodinných filmů. Přitom se mu podařilo zaznamenat i několik kuriozit: „Natočil jsem, jak běží Emil Zátopek v Houšťce. A byl tam Fidel Castro. I toho jsem nafilmoval.“

V roce 1989 odešel pamětník do penze a s manželkou se odstěhoval do její rodné vsi. Po její smrti v roce 2011 žil u syna Zdeňka a v době natáčení rozhovoru (2025) v domově seniorů ve středních Čechách.

„Důležité je poctivě pracovat – a to jsem dělal. Byl jsem v kolektivu oblíbený a neměl jsem nepřátele. Měl jsem v životě víc štěstí než rozumu,“ uzavírá své vyprávění pamětník.

Zdroje:

[1] chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://www.konice.cz/file/1026503

[2] https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/3361-konice/Vrchlick%C3%A9ho/

[3] Lenka Vévodová, Regionální prvky a jejich využití na 1. stupni ZŠ, diplomová práce, Brno 2008, s. 45

[4] Přemysl Veverka, „Fialova aféra“, Přísně tajné! 4/2015, s. 99–112

[5] https://www.vets.cz/vpm/16215-pomnik-obetem-1-a-2-svetove-valky/

[6] https://prostejovsky.denik.cz/zpravy_region/takovi0220080207.html

[7] https://cs.wikipedia.org/wiki/Brodeck%C3%BD_jazykov%C3%BD_ostrov