Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Johanidesová (* 1935)

• narodila se 16. července 1935 v Těrlicku ve Slezsku

• po obsazení části Těšínska Polskem v roce 1938 musela její rodina odejít

• usadili se v Červených Pečkách u Kolína, kde matka znovu otevřela obchod

• po komunistickém převratu v roce 1948 rodiče o obchod přišli

• kvůli špatnému kádrovému posudku pamětnice nemohla studovat podle svých představ

• absolvovala český a německý jazyk na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci

• roku 1957 se provdala za Petra Johanidese, s nímž odešla učit na gymnázium v Sokolově

• kvůli manželově veřejné kritice vedení KSČ po roce 1968 museli oba školu opustit

• pamětnice pracovala jako kancelářská síla ve Vřesové

• po roce 1989 se s manželem vrátili učit na sokolovské gymnázium

• v roce 2024 žila v Sokolově

Ve svém životě se potýkala s různými křivdami. V raném dětství, po obsazení části Slezska Polskem v roce 1938, vyhnali Poláci jejich rodinu a maminka přišla o obchod se smíšeným zbožím. Ten si v novém bydlišti znovu vybudovala, ale sotva překonala těžkosti druhé světové války, o obchod po komunistickém převratu opět přišla. Rodina se netajila svým demokratickým smýšlením, a tak Věra Johanidesová zažila nepřijetí i vyloučení ze školy z politických důvodů. Když přes všechna příkoří vystudovala a stala se učitelkou, po roce 1968 o svou práci přišla – opět z politických důvodů. Také její děti měly problémy dostat se na školy, na které chtěly. Přese všechny těžkosti se pamětnice ve svém životě snažila stále vzdělávat, a to až do důchodového věku.

V paměti mi utkvěla cesta vlakem

Věra Johanidesová se narodila 16. července 1935 českým manželům  Heleně a Jaroslavu Benešovým v Těrlicku ve Slezsku. Rodina její matky zde žila po několik generací. Matka vedla obchod se smíšeným zbožím a soužití s polským i německým obyvatelstvem vnímala jako přirozené. Obchod se nacházel v té části Slezska, která při dělení Těšínska v roce 1938 připadla Polsku. Čeští obyvatelé museli záhy po podpisu mnichovské dohody kraj opustit a tento osud postihl i rodinu Benešových. Matka přišla o obchod, její někdejší polští zákazníci změnili své chování a odchod měl hořkou pachuť – došlo na nadávky, dluhy zůstaly nesplacené, rodina přišla o majetek. Obchod museli opustit do osmačtyřiceti hodin. Věře Johanidesové byly tehdy tři roky, a ačkoliv si na rané dětství v Těrlicku příliš nevzpomíná, samotné stěhování vlakem si v útržcích vybavuje. Rodina odešla za otcovými příbuznými, kteří žili v Červených Pečkách u Kolína. Stěhovali se jen s částí majetku, cestovali ve skromných podmínkách a ve vagonu si vařili na malých kamínkách, z nichž občas spadl hrnec i s jídlem.

Maminka opět vybudovala obchod

V Červených Pečkách se jim podařilo získat podnájem u starší paní a matka pamětnice si znovu zařídila obchod, kde kromě potravin prodávala také galanterii a textil. Věra Johanidesová se sestrou v dětském věku v obchodě pomáhaly a rodiče je vedli k uctivosti. Rodina si velmi vážila demokratických hodnot. Otec dokonce ke vchodu do obchodu umístil při výročí vzniku republiky bustu prezidenta Edvarda Beneše. 

Po vyhlášení protektorátu a za druhé světové války si rodiče zachovávali obezřetnost. „Říkali nám, ať jsme doma a do ničeho se nepleteme,“ vzpomíná Věra Johanidesová. S německými dětmi, které ve vsi pobývaly, se tedy sestry nebavily. Obecní školu zabrala organizace Hitlerjugend a české děti se scházely v sále, kde jim paní učitelka zadávala úkoly k vypracování.  U Benešových v domě bydleli dva němečtí důstojníci s pomocníkem. Místní lidé jim museli obstarávat jídlo. Matka pamětnice uměla dobře německy a s pomocníkem vycházela, považovala ho za laskavého a slušného člověka. 

Za války docházelo k bombardování Kolína, během náletů se proto rodina schovávala do rokle za zahradou. Letadla létala tak nízko, že pilotům bylo vidět do obličeje. Když se nad Kolínem vznášel dým, padal na všechny strach. Také konec války přinesl nepříjemné zážitky, děti jasně vnímaly, jak se změnila role Němců při jejich ústupu. Rodina potkávala zbědované vojáky s ubohým komisárkem. Při osvobozování procházeli obcí také příslušníci Rudé armády. „Viděla jsem, že jeden měl na ruce několikery hodinky, ale jinak nám jich bylo docela líto. Nebyli to žádní vypucovaní oficíři, spíš chudáci kluci, kteří museli jít,“ vzpomíná Věra Johanidesová. 

Po čase nadějí přicházelo opět příkoří

Konec války byl pro rodinu radostný. S otcem a sestrou jela pamětnice do Kolína na slavnostní přivítání prezidenta Beneše. „Doba po válce byla plná nadějí, ale ty se nenaplnily,“ shrnuje rychlý přechod od demokracie k totalitě. Únorový puč roku 1948 nesla rodina velmi těžce, jako ohrožení živnosti a demokratických principů a hodnot. Roku 1950 přišli znovu o obchod. 

Další příkoří se Věry Johanidesové dotklo osobně – kvůli špatnému posudku ji po ukončení základní školy nepřijali na Střední pedagogickou školu v Pardubicích. Dostala se sice na Střední pedagogickou školu do Litomyšle, avšak po roce ji pro její politické přesvědčení, se kterým se příliš netajila, vyloučili. Otec jí poté sehnal místo na gymnáziu v České Třebové, kde v roce 1953 odmaturovala. V témže roce proběhla měnová reforma, kvůli níž se studenti zadlužili při organizaci maturitního plesu.  Reformu, která proběhla v Československu 1. června 1953 a vedla ke znehodnocení úspor, všichni považovali za podvod.

Po maturitě pamětnice získala doporučení k dalšímu studiu a složila zkoušky na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor český a německý jazyk. Studium si užívala, přestože zkoušky z marxismu-leninismu tvořily až třetinu studia. Ostatní přednášky měly dobrou úroveň. Navštěvovala často divadla, která uváděla světový repertoár. „Shakespeara, Schillera a další významné osobnosti. Ty hry nás bavily, všechno jsme vymetli, i opera se občas hrála,“ vzpomíná Věra Johanidesová na studentská léta.  

Během studií se seznámila se svým budoucím manželem Petrem Johanidesem. Po absolutoriu v roce 1957 se vzali a přijali učitelská místa v Sokolově. Získali i malý byt s tekoucí vodou. „Byl to náš první hezký domov,“ vzpomíná pamětnice.

Kolegové byli zajímaví lidé

Sokolov jí připadal jako chmurné a ošklivé město, ale postupně se začali integrovat a účastnit kulturního života. S manželem získali učitelská místa na sokolovském gymnáziu, kde měli velice dobré vztahy jak s ředitelem, tak s ostatními kolegy. Mezi kolegy byl například bratr Rudolfa Slánského, který byl v rámci politických procesů v prosinci 1952 popraven. Všichni vnímali proces s jeho bratrem jako hrůzný, avšak otevřeně se o něm nikdy nemluvilo. „To téma bylo ve škole bohužel tabu,“ vzpomíná Věra Johanidesová. 

Šedesátá léta se nesla v duchu uvolňování politického i kulturního života. „To pro nás byla úžasná léta nadějí, že všechno půjde, jak by mělo. Že tady nebudeme zavření v kleci, že budeme moci cestovat,“ vzpomíná Věra Johanidesová. Relativní volnosti využili pro jednodenní návštěvu Paříže, kde stihli navštívit i Louvre. S dvěma malými dětmi cestovali do Bulharska, později poprvé k moři do Řecka, Holandska a Německa. Radostné období však ukončil rok 1968.

Manžel se na schůzi upřímně vyjádřil

Petr Johanides se během Pražského jara s nadějí na změny stal členem KSČ. V Sokolově se 29. června 1968 konala mimořádná okresní konference KSČ, kde vystoupil s velice kritickým projevem vůči ztrouchnivělému vedení strany a společnosti. Ve svém diskusním příspěvku poukázal na neschopnost mnoha členů stranického aparátu a vyzval je k odchodu. Vybídl členy strany k sebereflexi a projevil rovněž nesouhlas se zákazy jiných politických stran. Tato osobní angažovanost a odvaha měla později negativní důsledky.

Zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy zastihla Věru Johanidesovou během jazykového kurzu v NDR. „To snad není možné, že k nám vstoupí cizí armády, vždyť my jsme nikomu nic neudělali...“ byly její první myšlenky, když se o invazi dozvěděla. Okamžitě žádali o autobus, aby se dostali domů. Měli strach o své rodiny. „Když jsme dorazili do Chebu, jako bychom ani nebyli doma. Všechno bylo tak cizí, nepřátelské a zoufalé,“ vzpomíná.

Věra Johanidesová na jaře 1968 s motivací zlepšit poměry ve společnosti rovněž vstoupila do KSČ, ale v září 1968 společně s manželem ze strany vystoupili. Stejně tak většina kolegů. Nastalo období prověrek bývalých členů KSČ, v jejichž důsledku museli ředitel i manžel pamětnice školu opustit. Petr Johanides se snažil nalézt novou práci alespoň trochu blízkou oboru, ale nikde ho z politických důvodů nevzali. Zaměstnání nakonec nalezl v plynárně, kde pracoval až do roku 1990. Věra Johanidesová zůstala na gymnáziu učit do roku 1976, kdy ji ze školy také vyhodili. Díky přímluvě otce jednoho z žáků získala nové místo v kanceláři v průmyslovém komplexu ve Vřesové.

Na osmdesátá léta nemá pamětnice dobré vzpomínky: „To nebyla šťastná léta. Komunistická klika tu v Sokolově byla velmi tvrdá a nelítostná. Přátelé mi řekli, že v Karlových Varech shánějí na škole češtinářku, šla jsem se tedy zeptat. Ne, nebylo to průchodné.“ Problémy neměli jen rodiče, ale důsledky pocítily také děti. Dcera se i přes vynikající prospěch nedostala na školy, kam chtěla. Teprve po přímluvě manželova otce, aktivního člena KSČ, ji přijali na chemicko-průmyslovou školu v Pardubicích. I syn nakonec vystudoval chemii. Obě děti navzdory překážkám dosáhly vysokoškolského vzdělání. 

Nastane změna? 

Listopadové události roku 1989 Věra Johanidesová pečlivě sledovala a s nadějí očekávala obrat k lepšímu. Když však viděla rozjásanou Prahu v kontrastu s vlažným Sokolovem, bylo jí líto, že změny v jejich kraji jsou jen malé. V paměti jí zůstal moment, kdy při návštěvě nového prezidenta Václava Havla někdo událost sabotoval úmyslným založením dýmavého požáru. Uvědomila si, že spousta lidí stále lituje odchodu starého způsobu myšlení a života a nevítá nového ducha demokracie a svobody.

V době natáčení žila pamětnice stále v Sokolově, již jako vdova. Klade důraz na vzdělávání a setkávání se s přáteli. Co by vzkázala příštím generacím? „Myslím, že by stále měla platit čest a opravdovost, vyhýbat se falši, prázdným slovům a stavět na lidské poctivosti a blízkosti,“ uzavírá své vyprávění Věra Johanidesová.