Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Jirman (* 1948)

• narozen 9. března 1948 v Polici nad Metují

• dětství strávil v Trutnově v rodině lékárníka

• v roce 1967 maturoval na trutnovském gymnáziu

• nastoupil na Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze

• v srpnu 1968 nafotil občanské nepokoje v Trutnově

• v listopadu 1968 se účastnil okupační studentské stávky

• v roce 1973 nastoupil do ZPA Trutnov

• po sametové revoluci stanul ve vedení ZPA

• znovu se aktivně vrátil k fotografování

• v roce 2025 žil v Trutnově

Je teplá letní noc a Jaroslav Jirman s dvěma bývalými spolužáky nocují pod celtou nedaleko křižanovické přehrady. Je to jejich oblíbený cíl pravidelných čundrů. Tentokrát se ale nevyspí klidně. Nocí se nese neznámý hluk. Až později zjistí, že to byla letadla Antonov An-12, sovětské letouny. Ráno si tříčlenná skupina chlapců vyrazí pro snídani do nedalekého obchodu a míjí skupinu rybářů. „Všichni měli u ucha tranzistor a vyděšeně nám hlásili, že nás obsazují Rusové,“ vzpomíná Jaroslav Jirman pro Paměť národa.

Když se ještě o chvíli později dozvěděli, že se v Trutnově staví barikády, neváhal pamětník ani chviličku. Rychle se vrátil domů, vzal svůj první fotoaparát a vydal se do ulic, aby zdokumentoval přelomovou událost našich dějin – invazi vojsk Varšavské smlouvy, a především odpor trutnovských obyvatel proti jejich vpádu. 

Otec dostal mikroskop za chleba

Jaroslav Jirman se narodil 9. března 1948 v Polici nad Metují, odkud pocházela maminka Eva Hornychová. Tatínek, také Jaroslav, byl rodákem z Hronova. Oba rodiče navštěvovali reálné gymnázium v Náchodě. Po gymnáziu se otec toužil stát lékárníkem, ale během Protektorátu byly vysoké školy zavřené a on musel vzít za vděk prací lékárnického eléva v Polici nad Metují. 

Právě zde získal nejen praxi, ale také se před lékárnou seznámil s budoucí manželkou Evou. Hned po konci války otec vystudoval farmacii v Praze a oženil se. „Na konci války, když Němci odcházeli, dostal otec od německého vojáka lékařský mikroskop. Daroval ho otci za chleba. Mikroskop za chleba,“ zmiňuje Jaroslav Jirman rodinnou historku. 

Prázdný, původně převážně německý Trutnov poskytl Jirmanovým možnost provozovat na náměstí lékárnu. V roce 1948 se jim narodil první syn Jaroslav a po něm další děti Eva a Tomáš. „Rodiče znali jméno německého lékárníka, po kterém měli byt a lékárnu. Dopisovali si. Během politického uvolnění v 60. letech chtěla německá rodina přijet, ale nakonec z toho sešlo a vztahy se časem přerušily,“ říká pamětník. 

Věřil v reformní hnutí uvnitř strany

50. léta prožil na základní škole v Trutnově. Dvojkolejnost doby ukazuje na příkladu vánočních svátků: „Do školy k nám zavítal Děda Mráz. Mluvil česky a byl nápadně podobný panu školníkovi. A pak jsme šli domů, tam byl Ježíšek a zpívali jsme Narodil se Kristus Pán.“ Už v té době naladil Jaroslav Jirman na tatínkově starém rádiu Svobodnou Evropu. „Tatínek mi to vypnul se slovy, že na to mám ještě čas,“ vzpomíná. 

Láska k elektrotechnice u něj ale rostla. Na konci základní školy si už sestrojil první vlastní radiopřijímač. V roce 1963 nastoupil na trutnovské gymnázium. „Na gymnáziu jsem bral rozum a už mi bylo jasné, o co v komunistické straně v 50. letech šlo,“ vysvětluje. Současně se Jaroslav Jirman začal zvídavými dotazy zajímat o reformní hnutí komunistické strany. „Uvolněnější doba tomu přála a za mnou přišli učitelé, kterých jsem si vážil, zda bych nevstoupil do strany, aby pod vlivem mladých lidí šel vývoj kupředu.“ 

Když si podal přihlášku do strany, napsal tam, že chce bojovat proti kultu osobnosti a přehmatům minulosti. Nebyl přijat. Jeho přihláška se dokonce úplně ztratila. Nakonec byl po podání nové žádosti těsně před maturitou přijatý. V roce 1967 nastoupil na ČVUT na elektrotechnickou fakultu. Současně rozvíjel svůj další koníček z gymnázia – fotografování. 

Fotil hořící barikády i stržení sovětského tanku

Svůj první fotoaparát báječně využil o rok později, v srpnu 1968. Když se spěšně vrátili s kamarády z čundru do vzdorujícího Trutnova, vyrazil s objektivem do ulic. „Nejprve se chlapi pustili do ničení takzvaného tanku osvoboditelů. Jenomže už to nebyli osvoboditelé, ale okupanti. Tank bylo nutné pomalovat. To ale nestačilo. Autogenem nařízli hlaveň, která se v místě řezu zlomila a mířila k zemi. Také to nestačilo, takže pak vzali lana a strhli ho z podstavce a auty dotáhli až pod viadukt směrem k horám,“ vypráví se zaujetím pamětník. 

Nad lékárnou, kde pracoval tatínek, měli Jirmanovi prázdný byt, který hned Jaroslav využil s kamarády k výrobě transparentů. Při vjezdech do města hořely, a především notně kouřily barikády vyrobené ze starých pneumatik. Vojenská auta jimi neprojela, ale tanky ano. „Zastavovali jsme se s vojáky a vysvětlovali jim, že u nás se žádná kontrarevoluce nekoná,“ vypráví o dramatických chvílích a pokračuje: „Pak nám někdo poradil, abychom rozmístili přímo na vozovku sovětské vlajky, že po nich z úcty tanky prostě nepřejedou. Celou ulici jsme vlajkami pokladli. Ale pak přišel zase někdo jiný a varoval nás, že Sověti to budou brát jako urážku a že za trest rozstřílí celý Trutnov. Proto jsme je zase sklidili.“ Vojenská posádka se usadila za městem, ale každý den se s tanky demonstrativně vracela do centra a zase zpět do kasáren. 

I stržený tank použili okupanti jako symbol utužení moci. Když bylo zřejmé, že zde vojáci zůstanou, přitáhli tank zpět do centra. Z původního místa před okresním národním výborem ho přesunuli před školu na nový podstavec. Tam ovšem dlouho nevydržel a musel se za čas stěhovat zpět, na místo před výborem. Na volný podstavec u školy bylo umístěno letadlo na památku letců RAF. S postupující normalizací však letadlo i s naučnou cedulí zmizelo. Škole se ovšem dodnes říká „U letadla“. 

„O rok později stáli na výročí u opraveného tanku pro jistotu příslušníci Lidových milicí a Sboru národní bezpečnosti. S kamarády jsme je provokovali různými poznámkami. Nakonec nám sebrali občanky, přijel anton a zavezl nás za město. Občanky nám hodili ze srázu, dostali jsme ránu a domů jsme šli pěšky,“ vypráví Jaroslav Jirman. V témže roce ho zasáhla smrt stejně starého Jana Palacha a vypravil se do Prahy na jeho pohřeb. 

„Strana nechce lidi přemýšlivé, ale poslušné,“ napsal

Ihned po srpnové okupaci bylo pamětníkovi jasné, že všechny reformní myšlenky přijdou v komunistické straně vniveč. Po listopadovém plénu a podpisu tzv. moskevských protokolů napsal na příslušnou stranickou buňku dopis, že chce ze strany odejít. „Napsal jsem, že je vidět, že strana nechce lidi přemýšlivé, ale poslušné. A že ve straně zůstali jen ti, kteří chtějí dělat kariéru. Přiložil jsem legitimaci a odnesl to tam,“ popisuje.

Reakce byla přímočará: „‚Když tady necháte dopis a legitimaci, tak skončíte studium,‘ řekli mi. ‚Když tady necháte jenom legitimaci, budete mít problémy, ale dostudujete.‘ Tak jsem ten dopis vzal zpátky. Měl jsem studium upřímně rád a nemohl jsem to udělat rodičům, kteří živili na studiích další sourozence,“ vysvětluje. 

Jen o pár dní později, 18. listopadu, byla vyhlášena studentská okupační stávka. Jaroslav Jirman si se spolužáky sbalil jen pár nejnutnějších věcí z kolejí a škola se úplně zavřela. Dovnitř mohli pouze studenti. Před školu přijížděli pekaři, uzenáři i mlékárna, aby studenty podpořili. Všichni zdarma rozdávali své produkty – pečivo, uzeniny, sýry a podobně.

Ani veřejnost nešetřila slovy podpory. „Chodily za námi i různé známé osobnosti, například Emil Zátopek nebo skupina Rangers. Diskutovalo se, probíhaly speciální přednášky a podobně. Na každém patře a na každé budově běžely jiné akce. Byla to úžasná atmosféra,“ neskrývá nadšení ani po letech pamětník. „‚Vydržte, hlavně vydržte!‘ volali na nás lidé z ulice.“

V práci měl štěstí na kolegy i šéfa

Po promoci v roce 1972 nastoupil záměrně co nejblíže k horám, do Tesly ve Vrchlabí. Odborně ho ale práce nenaplňovala, a když založil rodinu, přešel do Závodů průmyslové automatizace v Trutnově (ZPA). Tam se setkal hned s několika spolužáky z ČVUT a okamžitě zapadl do skvělého kolektivu. 

Přežít normalizaci a zklamané naděje mu pomáhal humor a kolegové v práci i šéf. „I na pracovišti jsme poslouchali společně Wericha a Kryla. Jenomže později se vedle naší kanceláře usídlil celozávodní výbor KSČ. Proto jsme si začali dávat tajné signály. Jakmile vedle ve výboru někdo byl, řekli jsme si, že už zase brousí srpy a kladiva, a té místnosti jsme tajně říkali brusírna,“ směje se Jaroslav Jirman. 

V roce 1974 už měl rodinu a nastoupil na povinnou vojenskou službu. Ačkoli byl odborníkem na elektrotechniku, přiřadili ho k Praporu civilní obrany a k pluku chemiků v Kutné Hoře. Ve vyprávění vzpomíná, jak se s kamarády zastali šikanovaného vojína, zvracejícího únavou při dlouhém běhu s plynovou maskou, jemuž velitel násilím nasazoval masku zpět na obličej. 

Chtěl zajistit práci pro 1 500 zaměstnanců 

V roce 1977 se k němu dostala přes spolužačku z gymnázia Vlastu Maněnovou Charta 77. Jaroslav Jirman miloval literaturu a Vlasta Maněnová, přítelkyně Olgy Havlové, mu zprostředkovávala zakázané knihy. K textu Charty 77 se tedy dostal snadno, ale podpisem se nepřipojil. 

Průběh sametové revoluce se pro něj stal překvapením, ačkoli viděl, jak režim ochabuje. „Lidi postávali před polednem v podloubí. Teprve v poledne všichni vyšli ven a sešli se u kašny, kde vždy někdo řečnil,“ vzpomíná. Mimo jiných například předseda stávkového výboru Libor Novák, později kooptovaný do Federálního shromáždění. 

V podniku založili Občanské fórum a Jaroslav Jirman brzy stanul ve vedení firmy, která před sebou měla nelehký úkol transformace ze státního podniku. „ZPA nebyla v dobré finanční kondici. Byla silně zadlužená a bylo jasné, že potřebujeme západní partnery. Byla v tom i částečná naivita, že se o nás Západ postará,“ přiznává s odstupem Jaroslav Jirman a dál líčí své manažerské začátky. „Ze dne na den hrozilo, že 1 500 lidí přijde o práci. A já pomalu polovinu těch lidí znal jménem. Znal jsem osudy jejich rodin a věděl jsem, že všichni mají hrozný strach.“ Pro pamětníka to představovalo velký tlak, ale rozhodl se jednat transparentně. Započal jednání se zahraničními firmami Siemens a ABB. Závodním rozhlasem pak vždy informoval zaměstnance o průběhu jednání. 

Teprve při prvních výjezdech na Západ pochopil, jak moc byly technologie východního bloku, ale i firemní kultura zastaralé. „Ve skutečnosti jsme po technologické stránce neměli co nabídnout,“ přiznává pamětník. „Až na kvalifikovanou sílu, která byla zvyklá dobře pracovat.“ Nakonec se ukázalo, že to není málo. Siemens a ABB koupily od státu velkou část podniku, včetně zaměstnanců. Stále však zbývalo zhruba 450 lidí, kteří neměli kam jít. S tím se pamětník odmítl smířit a nepřestával hledat řešení. 

Zbývající výrobní blok dalo vedení do veřejné soutěže. Jaroslav Jirman s dalšími lidmi z managmentu zariskovali a poslední část podniku koupili sami. „Tehdy nebylo snadné sehnat rozumný úvěr. Ale opravdu jsem si neuměl představit, že by ti lidé přišli o práci,“ uzavírá pamětník. Nakonec ho znovu podržela jeho milovaná elektrotechnika. Z původních produktů začali po vlastním vývoji vyrábět elektroměry a později i „smart“ elektroměry. Firmu se podařilo udržet. 

Přidal se ke Spolku přátel Starého Rokytníku

Jako dítě se Jaroslav Jirman ocitl ve vysídleném Trutnově. A po konci své pracovní kariéry se k němu téma česko-německých vztahů znovu vrátilo. „Hluboce věřící kamarád úplně sám, na vlastní pěst, opravoval opuštěný kostel Šimona a Judy ve Starém Rokytníku. Požádal mě, zda bych mu s tím manažersky nepomohl,“ vzpomíná. Dnes (2025) je Jaroslav Jirman předsedou spolku a stará se o financování. „Peníze čerpáme mimo jiné z Česko-německého fondu budoucnosti a vztahy s německou stranou jsou opravdu hezké,“ říká na závěr.