Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ing. Marie Jílková (* 1950)

• narodila se v Šumperku 8. února 1950

• rodiče v 50. letech ukrývali kněze pronásledovaného Státní bezpečností

• spolužačka Jana Zajíce

• katolický disent na Šumpersku

• po roce 1990 v komunální politice v Dolních Studénkách

• v roce 2025 žila v Dolních Studénkách

O tom, že její rodiče pomáhají kněžím, pronásledovaným Státní bezpečností, se jako dítě dozvěděla náhodou. Že je spolužačkou hrdiny, který neváhal za svobodu položit svůj mladý život, zjistila v momentě, kdy se v Praze upálil Jan Zajíc. Byla na jeho pohřbu. Své víry a etických postojů se nikdy nevzdala a platila za to cenu šikany. Život Marie Jílkové (roz. Hanáková *1952) je plný silných, těžkých, ale i krásných momentů.

Nesměla jsem to říct, jinak by šli do vězení hodní lidé

„Můj tatínek se po válce stal starostou Posluchova a jako takovému k němu přiváděli lidi, kteří se během války něčím provinili. Tatínek měl za úkol vzít je do lesa a tam je zastřelit. On je tam zavedl a nechal je jít, viděl, že šlo spíš o vyřizování účtů než o spravedlnost,“ začíná svoje vyprávění Marie Jílková. Soucit a ochota pomáhat jejím rodičům Josefu a Amálii Hanákovým vydržela i v další totalitě, která přišla tři roky po válce, kdy se během tzv. Vítězného února 1948 zmocnili vlády komunisté.

Rodina během politického teroru 50. let doma před Státní bezpečností ukrývala dva kněze. Marie Jílková o tom mnoho neví, ale jisté je, že si vybavuje obraz, který se jí jako dítěti naskytl jednoho rána cestou do koupelny: „Později, jak šel čas, se u nás objevili další dva salesiáni. Přišli o státní souhlas, museli se živit jako malíři a natěrači. Jednou ráno jsem šla na WC a u nás v kuchyni byl prostřený stůl a na něm svíce a kříž. Byla to mše. Rodiče mi kladli na srdce, že to nesmím nikde říct, protože jinak by tito hodní pánové museli do vězení. Od té doby jsem se toho mohla účastnit,“ vzpomíná Marie Jílková, která si vybavuje i jména těchto salesiánů – byli to kněží Augustin Holík a Vojtěch Fuglík.

Ze záhrobí se ještě nikdo nevrátil, soudruhu

Rodina katolickou víru aktivně žila a předávala ji svým dětem. Marie vyrůstala v době, kdy se režim snažil zúčtovat se vším, co jen trochu vonělo kadidlem a modlitbou. Přesto se ve škole vyučovalo náboženství, kam obě sestry, Marii a Janu, tatínek pravidelně přihlašoval: „Tehdy to nebylo zakázané, ale sledované. Muselo se kvůli tomu za ředitelem školy. Tátovi tam soudruzi vždy nadávali a on nám to pak doma vyprávěl a já říkala: ,Proč, vždyť to není zlé!´“

Děti, které navštěvovaly katechismus, byly často terčem posměchu spolužáků i některých kantorů. Jednoho dne měl ředitel školy ve třídě hodinu, během níž nešetřil ironickými poznámkami vůči víře v Boha. „Soudruhu, ještě se nikdo nevrátil, kdo zemřel, aby nám řekl, zda existuje život věčný,“ řekla tehdy Marie. Sama se svých slov zalekla.

Pozor, dělají to komunisté!

V roce 1965 pamětnice nastoupila na Střední průmyslovou školu v Šumperku. Psala se léta, která později vešla do dějin jako doba vzrůstajícího politicko-společenského uvolnění, jež během roku 1968 vyvrcholilo obrodným procesem pražského jara. „Tehdy jsme se začali dozvídat, jak to bylo v 50. letech s Miladou Horákovou, ve škole nás najednou učili Šikovu ekonomiku[1], ale také filozofii. Skutečně to vypadalo, že bude socialismus s lidskou tváří, byla jsem nadšená,“ říká Marie Jílková.

„Maruško, nikdy nezapomeň na to, že tuto reformu dělají komunisté,“ usadil ji otec. 

Měl pravdu. Brzy nato do Československa vtrhly tanky Varšavského paktu – naděje z možné svobody vzala okamžitě za své. Marie se tři týdny před invazí přihlásila na zájezd do Sovětského svazu – zajímalo ji, jak to tam vypadá. Místo do Ruska však nakonec zamířila na týdenní křesťanský tábor do Vyšehorek – popletla si totiž den odjezdu do Sovětského svazu a na místo plánovaného srazu přišla omylem o den později. 

Její spolužáci pak v SSSR prožili 21. srpen 1968 – den invaze: „Byli na nádraží v Moskvě, měli jet vlakem domů. A lidé jim tam nadávali, že je u nás kontrarevoluce a že tu zabíjíme jejich vojáky. Měli problém se vůbec dostat zpátky, a když se vrátili, říkali: ,Buď ráda, že jsi tam nebyla. My jsme museli podepsat, že o ničem z toho nebudeme doma mluvit.´“

Na všeobecnou pasivitu Čechoslováků, která byla hmatatelná již pouhý půlrok po vpádu vojsk, reagoval dne 16. ledna 1969 student ekonomie a filozofie Jan Palach (1948–1969), který se na protest vůči apatii vlastního národa polil hořlavinou a poté se na Václavském náměstí v Praze upálil. První lidská pochodeň byla na světě. Další o sobě dala vědět až příliš brzy. 

Vám, chlapci, kteří jste se odhodlali zemřít

Příběh studenta šumperské průmyslovky a Mariina spolužáka Jana Zajíce (1950–1969) se začal psát již v okamžiku Palachova činu. Studenti coby častí hybatelé historických událostí v den, kdy Jan Palach zemřel, uspořádali tryznu a protestní hladovku – zúčastnil se jí i Jan Zajíc, který potom nechyběl ani na další protestní akci dne 23. ledna 1969. Veřejná bezpečnost tehdy setkání násilně ukončila a jeho účastníci byli nejprve vyslýcháni a posléze propuštěni. V tentýž den vyšel v týdeníku Svaz československých spisovatelů text pozdějšího nobelisty a nepřítele režimu, básníka Jaroslava Seiferta, adresovaný právě studentům: 

„Vám, chlapci, kteří jste se odhodlali zemřít! Nechceme žít v nesvobodě, a proto v nesvobodě žít nebudeme. To je vůle nás všech, všech lidí, kteří zápasí o svobodu národní a o svobodu vlasti. Nikdo nesmí zůstat sám, ani vy, studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, že není jiná cesta, než kterou jste sami zvolili. Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, že naše věci se dají vyřešit jenom hned a že se řeší jen tady. Máte právo udělat se sebou, co chcete. Nechcete-li však, abychom se všichni zabili, nezabíjejte se.“[2]

Jan Zajíc však situaci četl jinak. Po návratu z pražských manifestací prý nemluvil o ničem jiném. Palachova oběť jím natolik otřásla, že sám začal uvažovat o jeho následování. A zde je mezi oběma Jany jeden rozdíl – zatímco Palach „pouze vyhrožoval“ tím, že sestaví řetěz dalších lidských pochodní, Zajíc jej skutečně začal realizovat. To už se sám považoval za Pochodeň č. 2 – tou třetí měla být další studentka ze Šumperku, která se nakonec psychicky zhroutila a dostala se do péče dětské psychiatričce MUDr. Blance Pálkové, která jí tehdy zachránila život. 

Zajícova absolutní radikalizace proběhla na velmi malém časovém prostoru – mezi sebeupálením obou mladých mužů bylo pouhých 40 dní.

Co víte o Janu Zajícovi?

„Jane, vstávej, jedu se upálit!“ To brzy ráno, 25. února 1969, řekl Jan Zajíc svému mladšímu spolužákovi a kamarádovi Janu Nyklovi – bylo to v den, kdy se rozhodl odjet do Prahy a svoji oběť stvrdit skutečným ohněm. A jeli. Cestou na Václavské náměstí viděl Jan Nykl svého kamaráda naposledy. 

Téhož dne vešel do učebny Marie Jílkové a jejích spolužáků třídní profesor: 

„Co víte o Janu Zajícovi?!“

Zkoprnělí studenti se dozvěděli celou pravdu: „Potom přišel další profesor – Svatoň a vyprávěl nám, jak se po celou dobu snažili ten Zajícův vlak zastavit. My jsme o tom, co chystá, nevěděli. Vědělo to jen pár lidí z jeho bezprostřední blízkosti. Hrozné bylo, že nám to později rodina Jana Zajíce vyčítala – že jsme o tom věděli, a nic jsme neudělali.“

Ve zprávách se toho dne objevil jen stručný text o tom, že se v Praze upálil student J. Z. Normalizace začala. 

Nesnášela jsem je

Marie Jílková se s dalšími spolužáky zúčastnila Zajícova pohřbu. Byl u toho i její nastávající manžel Adolf Jílek, který měl fotoaparát a celou akci zdokumentoval. Fotografie pak uchoval až do pádu komunistického režimu, kdy se již dalo o všem otevřeně mluvit. Ve škole se také bezprostředně po Zajícově činu konaly studentské tryzny. Marie a další spolužáci stáli čestnou stráž u improvizovaného portrétu obklopeného svíčkami a květinami. 

Život v Šumperku byl silně zasažený přítomností početné posádky sovětských vojáků. „Nesnášela jsem je! Když někde jeli, házela jsem po nich kamení. Ráda jsem se chodila učit do lesíku, ale začaly se objevovat zprávy o znásilnění děvčat Sověty, tak jsem tam chodit přestala. Tohle byl také jeden z důvodů, proč se Jan upálil – přítomnost vojáků, kteří se neštítili třeba v noci proniknout na internát a krást tam. Jan sám toho byl jedné noci svědkem,“ líčí atmosféru a poměry v normalizačním Šumperku Marie Jílková, která tehdy také některým obyvatelům města vyčítala, že od Sovětů levně nakupují naftu: „Považovala jsem to za kolaboraci.“

Přesto, že kvůli víře neměla dobrý kádrový profil, dostala se po maturitě na Vysoké učení technické (VUT) v Brně, kde v roce 1974 získala inženýrský titul. Na další studium si musela počkat – Marie Jílková po sametové revoluci vystudovala ještě olomouckou teologii a zároveň si také dodělala pedagogické minimum, aby mohla vyučovat náboženství. 

Co kdybyste si víře pomalu odvykla? 

Normalizaci pak manželé Jílkovi prožili vedle sebe. Nejprve společně jako novopečení inženýři nastoupili do Olšanských papíren. „Tam mne neustále vyslýchali kvůli tomu, že chodím do kostela. Také mi navrhli členství v komunistické straně, které jsem jedním dechem odmítla. Tak to zkoušeli alespoň tak, že mi navrhovali si od víry odvyknout: ,Budete chodit jednou za 14 dní, pak za tři týdny a pak za měsíc a uvidíte.´ Takže se za mnou neustále vleklo to, že jsem fanatik a protisocialistický živel,“ vypravuje Marie Jílková, která si po celou dobu normalizace udržela pevný vnitřní postoj. 

Když začal Šumpersko navštěvovat římskokatolický kněz, teolog a filozof Josef Zvěřina, začali se Jílkovi účastnit tajných setkání s ním. Manžel pamětnice pro něj vždy přijel autem do Zábřehu a odtud jej vezl do některého z bytů, kde se konal seminář. Marie Jílková tehdy ze skript namnožených samizdatovou cestou učila děti spřátelených katolických rodin náboženství. Vystřídala několik zaměstnání a často narážela na to, že ji chtěli profesně zlikvidovat – to když se například pokoušeli na ni uvalit hospodářský trestný čin. Tehdy se jí ovšem zastal ředitel šumperské nemocnice, kde měla na starost zdravotnickou techniku: „Posílali na mne výbory lidové kontroly, které mi vyčetly, ačkoli to bylo po domluvě právě s ředitelem, že jsem neuvedla do provozu dva operační stoly. Měla jsem tehdy platit 300 tisíc, ale dobře to dopadlo.“ 

Některé věci zůstaly

Z nenáviděného zaměstnání se jí podařilo vyvázat těhotenstvím – s manželem Adolfem vychovali čtyři syny. Když se přiblížil čas sametové revoluce, byla Marie Jílková na mateřské se svým nejmladším. Jejího muže tehdy v podniku zatkla Státní bezpečnost: „Tehdy jsem se podivila, co všechno o nás za tu dobu vědí.“

Kola revoluce se už nedala zastavit. Marie Jílková se nejprve účastnila dění v Šumperku, kde u divadla probíhala informační setkání. 

V době svobody se pamětnice intenzivně zapojila do lokální politiky, kde ovšem zjistila, že některé praktiky z minulého režimu přežívají i v demokracii. Nejprve byla v Občanském fóru, později přešla do nově vzniklé KDU-ČSL, aby potom přestoupila do TOP 09 a nakonec se stala nestraničkou. Vadilo jí křiváctví a některé vyřizování účtů z čisté msty. Marie Jílková dlouhá léta působila jako místostarostka Dolních Studének, její manžel Adolf byl zase předsedou Okresního výboru Šumperk. Z práce chodili domů pozdě v noci. Kromě vystudované teologie a pedagogického minima se Marie Jílková zapojila do hnutí Ochrana nenarozeného života. V roce 2025, v době natáčení rozhovoru, působila znovu v komunální politice. 

 

[1] Tzv. Třetí cesta Oty Šika – pokus o spojení centrálně plánovaného hospodářství s tržním (kapitalistickým) mechanismem

[2] Totalita.cz – Jan Palach – živé pochodně https://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj_poch.php