Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jana Jelínková (* 1936)

• narozena 18. dubna 1936 Otakaru Polákovi a Janě Polákové (rozené Bokové)

• otec Otakar Polák byl za druhé světové války partyzánem

• za války žila v Písku, později se s rodinou přestěhovala do Prahy

• na vysoké škole vystudovala obor srovnávací literární věda, naučila se rusky a bulharsky

• po roce 1968 s manželem založili „podzemní univerzitu“ v Brně

• pořádali francouzské semináře, starala se především o logistiku

• v roce 1989 vstoupila do stávkového výboru a podporovala studenty

• účastnila se demonstrací na náměstí Svobody v Brně

• v době natáčení rozhovoru bydlela v Brně-Líšni

V dobách normalizace, při uklidňování poměrů po roce 1968, se československý národ dělil do několika skupin. Mlčící většina, aparát státní moci a třetí odboj, hlavně ve formě členů Charty 77, tzv. chartistů. Jana Jelínková sama sebe řadí do skupiny označované jako šedá zóna.[1] Spolu se svým manželem Milanem Jelínkem organizovala tzv. podzemní univerzitu v Brně, jejich patronem byl disident Jiří Müller. Chartu 77 nikdy nepodepsala, snažila se uchránit svoje děti. S režimem však nesouhlasila a předávání vědomostí další generaci považovala za natolik podstatné, že byla ochotná riskovat i případné odhalení. Při sametové revoluci v roce 1989 stála v Brně v centru všeho dění. „Přišla pro mě delegace studentů, jestli nechci jít do stávkového výboru. Já jsem to vzala jako obrovské vyznamenání,“ vzpomíná na tehdejší dny Jana Jelínková. 

Studenti utekli k partyzánům, tak šel otec taky

Jana Jelínková (rozená Poláková) se narodila 18. dubna 1936 v Praze Janě Polákové (rozené Bokové) a Otakaru Polákovi. „Moje matka mě musela přijet porodit do Prahy, protože moji rodiče tehdy bydleli na Slovensku, kde budovali Slovensko v rámci Československé republiky,“ popisuje okolnosti svého narození Jana Jelínková. Rodina žila na severu Slovenska, v oblasti dnešní vodní nádrže Liptovská Mara, v podhůří Nízkých Tater. Otakar Polák pracoval na lesní správě v Liptovském Hrádku, Jana Poláková jako učitelka na gymnáziu ve městě Liptovský Mikuláš. Oba žili na Slovensku šťastně a zůstali by i déle, nebýt událostí 15. března 1939, kdy německá armáda obsadila zbytek české části Československa. Slovensko se proměnilo v nacistický satelit, Slovenský stát, a rodina Polákových byla v roce 1940 vyhnána do své rodné země. 

V Protektorátu Čechy a Morava se usadili v českém Písku, kde otec získal pozici profesora na střední lesnické škole. „Matka pak učila na průmyslové škole. Ona uměla jazyky, takže neměla problém se zaměstnáním ani na Slovensku, ani v protektorátu,“ pochvaluje si Jana Jelínková. „Na konci naší ulice v Písku, Pražské, byly veliké německé kasárny a protější domy měli obsazené němečtí důstojníci. Já si dobře pamatuji, jak jsme se německých dětí báli, nechtěli jsme si s nimi hrát, to byly dva oddělené světy,“ popisuje protektorátní dětství pamětnice. Do první třídy nastoupila v roce 1942 – základní školu však už dokončila v Praze, kam se rodina roku 1946 přestěhovala. Otakaru Polákovi v závěru války, roku 1945, utekla celá třída do lesů „dělat partyzány“. Protože neměl koho učit, vydal se do lesů za nimi. Později pod dojmem svých odbojových zážitků, kdy spolupracoval se sovětskými parašutisty, vstoupil v roce 1946 do KSČ. 

Na fakultu do Brna jsem šla z Prahy s lítostí

Otakar Polák v Praze dostal práci na ředitelství lesů, které spadalo pod ministerstvo zemědělství. Rodina se přestěhovala za ním a Jana Jelínková pokračovala ve studiu základní školy, na kterou posléze navázala gymnáziem. V hlavním městě tak byli i v roce 1948, kdy se komunisté chopili moci při únorovém převratu. Tehdy i přes otcovu komunistickou angažovanost došlo k postupnému zhoršování situace. „Tátův mladší bratr utekl v roce 1949 do zahraničí a teta se dvěma malýma dětma se potom pokoušela přejít hranice – dvakrát ji chytili. Tetu pak zavřeli, děti stejně staré jako já byly chvíli u nás, chvíli u dalších tetiček, strýc nakonec přestal čekat a odjel do New Yorku, tetě za ním dovolili přijet až v roce 1967,“ vzpomíná Jana Jelínková na „škraloup“, který se určitě v posudcích ostatních rodinných příslušníků dobře nevyjímal. Ani v práci Otakara Poláka situace nebyla lepší, a to kvůli převzetí moci „dělnickou třídou“, jak pamětnice připomíná. „Na tom ministerstvu to probíhalo tak, že zlikvidovali celé otcovo pracoviště, ředitele oddělení lesů zatkli, tehdy mu snad hrozila i poprava. Můj táta tomu unikl asi díky tomu, že měl partyzánskou minulost. Tehdy ho pozvali do Brna, aby na lesnické fakultě založil nové obory.“ Otakar Polák neváhal a z „revoluční Prahy“ v roce 1951 unikl do Brna. Celý zbytek rodiny ho následoval roku 1953, Jana Jelínková dorazila až jako poslední v roce 1954, protože chtěla v Praze dokončit školu.

„Já jsem se nejdřív nedostala na gymnázium, pak mi po dvou letech dovolili přestoupit na Pohořelec. Na tom gymnáziu jsem prožila nejlepší studentská léta a na tu fakultu do Brna jsem pak odcházela s lítostí,“ popisuje svoji cestu do Brna pamětnice. Na vysokou školu nastoupila v roce 1954. V té době se s režimem díky době uvolňování smířila a začala se angažovat i ve Svazu socialistické mládeže (SSM). Na doporučení profesora se vydala cestou oboru srovnávací literární věda, ke kterému si „přihodila“ studium bulharštiny a ruštiny. „Přidělili mě k profesoru Wollmanovi, který byl tehdy renomovaný literární vědec. Dal mi za úkol studovat stopy středověkých bulharských herezí v slovanských literaturách. Bylo to hrozné téma, ale drželo se mě celý život.“ Po absolvování si Jana Jelínková zvolila cestu dalšího studia, doktorandského, které dokončila v roce 1965, a poté na univerzitě začala učit.

O invazi se dozvěděla od hajného v pět hodin ráno

Zatímco Jana Jelínková se s dobou sžívala (například vstupem do KSČ v roce 1956) a úspěšně kariérně postupovala, její otec Otakar Jelínek události v Praze nikdy plně nezpracoval. „Otec byl ve straně do roku 1972, pak jim tu legitimaci vrátil, už to nevydržel. On se mezitím psychicky zcela zhroutil po všech těch zážitcích a celá padesátá léta se léčil v Brně s depresemi. Bylo to dost těžké,“ líčí Jana Jelínková. 

Během šedesátých let se pamětnice provdala za Milana Jelínka, se kterým měla tři děti, samé chlapce. Léto roku 1968 trávili spolu s prvním dítětem na chatě v jižních Čechách. Invazi vojsk Varšavské smlouvy si Jana Jelínková dodnes dobře vybavuje. „Kolem nás jel na motorce hajný a volal na nás v pět hodin ráno, že jsme okupovaní. Byli jsme tehdy na chatě uprostřed lesa, a to byl nějaký náhradní vojenský prostor. Už v úterý tam najela sovětská armáda a kolem naší chaty projížděly nepřetržitě konvoje sovětských vojáků, takže jsme se ihned vydali s mým jednoročním miminkem zpátky do Brna.“ Vracet se okupovanou zemí k sobě domů však nebylo jen tak. „Někde za Třebíčí jel proti nám najednou vojenský konvoj a zabral celou silnici. Můj manžel se rozčílil a naběhl na důstojníka v prvním autě, jestli neví, že jsme v civilizované zemi, že se tu jezdí vpravo. Mě jímala hrůza, že ho zastřelí, tak jsem chytila to roční miminko a běžela jsem za manželem a doufala jsem, že do dítěte nebudou střílet.“ Tah Jany Jelínkové zabral a situace se uklidnila – projet však stejně nemohli, do Brna museli oklikou. V brněnské čtvrti Pisárky jim ještě na konci cesty Sověti propichovali počůrané plínky bajonety kvůli podezření na převoz zbraní. 

Po okupaci se situace pro Jelínkovy hodně změnila. Manžela vyhodili z práce v rámci čistek, ale podařilo se mu získat zaměstnání v Ústavu pro jazyk český. Znechucená Jana Jelínková vrátila roku 1969 stranickou legitimaci, čímž si ztížila kariérní možnosti, a jak sama říká, „odsoudila“ se k tomu, že musela zůstat na brněnské univerzitě. „Jako těhotná a pak na mateřské dovolené jsem byla zákonem chráněna, že mě nemohli vyhodit. Byla jsem pak ráda, že mě tam drželi. Tíhla jsem sice více k středoškolskému způsobu práce, ale nezbylo mi nic jiného.“ Sama přitom podotýká, že se nechtěla tolik zviditelňovat kvůli svým malým dětem. Na fakultě měla na starosti především výuku ruštiny a až posléze se začala vracet k vědecké práci. 

Po propuštění Jaroslava Šabaty začala jednat

Životní postoj Jany Jelínkové po srpnu 1968 vykrystalizoval. Nechtěla ohrozit svoje tři malé děti, tudíž vydat se cestou odboje, respektive disentu pro ni nepřipadalo v úvahu. Zároveň však nechtěla být pouze netečným účastníkem a toužila něco dělat, stejně jako její manžel Milan Jelínek. Spouštěčem se pro ni stalo propuštění bývalého komunistického předáka Jaroslava Šabaty. „Začalo to tak, že jsem se dozvěděla, že zatkli mého oblíbeného učitele Jaroslava Šabatu. Umínila jsem si, že jakmile se dostane z vězení, tak se ho pokusím potkat na České (ulice v centru Brna), kde se tehdy setkávali všichni. A podařilo se mi to – brzy potom, co ho propustili, jsem ho pozvala domů, poprosila ho, ať nikdy nepřivede žádné estébáky, a on to skutečně dodržel.“ Jaroslav Šabata využil svojí husté sítě kontaktů a pomohl Jelínkovým se začátkem tzv. podzemní univerzity tím, že jim poslal pozdější klíčové hráče celé organizace, a hlavně Jiřího Müllera, který sám o sobě disponoval dalším velkým počtem kontaktů, především ve francouzské akademické sféře. 

Sídlo jejich „univerzity“ se nacházelo v bydlišti Jelínkových, v bytě v brněnské ulici Tábor. Hlavním cílem bylo pomáhat v hlubším vysokoškolském studiu perzekvovaným lidem a zároveň nabízet možnosti alternativního porozumění zvídavým žákům. Celá výuka probíhala formou seminářů a přednášek, přičemž výrazné slovo měli francouzští kantoři, zvaní do ČSSR z proslulé univerzity Sorbonna. „Jiří Müller tehdy vytvořil takové jádro. Věděli jsme, že něco takového už funguje v Polsku a v Praze. Jednoho dne k nám přivedl dva francouzské novináře z časopisu Esprit. Ti s námi začali domlouvat koncepci francouzských seminářů. Naším cílem bylo, že se nezapojíme do disentu, nepůjdeme do přímé konfrontace s režimem, ale budeme se snažit propojovat šedou zónu s disentem,“ objasňuje počátky podzemní univerzity Jana Jelínková. „Francouzští akademici, kteří k nám jezdili, spolupracovali už předtím s Prahou, ale ta brněnská verze byla jiná. Protože v Praze to bylo otevřené, pod dozorem StB, kdežto v Brně až do roku 1989 náš seminář StB nikdy neodhalila.“ I když Jana Jelínková uznává, že v „domě byli provaření“, tajná služba měla pokaždé jen zlomky informací a nikdo ze sousedů ani známých organizaci neudal. Podezření však bylo – předvolávání Milana Jelínka na stanici StB se tehdy stalo v podstatě normou. 

Budoucí elity na francouzských seminářích

Jana Jelínková se kolem podzemní univerzity starala hlavně o logistiku – ubytování příchozích, zajištění stravy, nákup nezbytných pomůcek. Protože se jednalo o skupiny deseti až dvaceti lidí, nakupovalo se všechno po částech, aby to nevzbudilo podezření. Do chodu univerzity se postupně zapojily další výrazné osobnosti tehdejší doby, například manželka Jiřího Müllera Bronislava Koutná, Nora Obrtelová nebo Milan Uhde. Seminářů se účastnily už tehdejší významné osobnosti, jakožto i budoucí. Častým hostem se stal brněnský básník Jan Skácel, mezi studenty se vyskytoval například budoucí český premiér Petr Fiala nebo význačný akademik Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška, kterého měla Jana Jelínková „ráda jako syna“. 

Klíčem ke všemu bylo utajení. Jana Jelínková vzpomíná, jak opatrná musela ona sama být. „Jednou jsem udělala chybu a při plkání se svou kamarádkou po telefonu jsem chválila Noru Obrtelovou, která nám tlumočila přednášku. Neuvědomila jsem si, že moc lidí jméno Nora asi nemá, a ti fízli se na ni, která bydlela sama, okamžitě sjeli. Pověsila se na ni StB a snažila se ji zastrašit. Já už jsem si pak nikdy nedovolila do telefonu ani pípnout.“ Univerzita se vypořádávala i s dalšími problémy. „Někdy to publikum nebylo na výši těch es, která přijížděla,“ konstatuje Jana Jelínková s tím, že do Brna přijížděly vrcholné filozofické kapacity v oboru, cestu si Francouzi platili sami a ještě dováželi peníze a tiskoviny, přičemž často je čekalo buď malé, nebo nedostatečně vzdělané obecenstvo. 

Klíčové bylo podle příkazu Jiřího Müllera nepropojovat anglické semináře, vedené divadlem Husa na provázku, s francouzskými semináři na Táboře. Jana Jelínková zároveň záměrně nepodepsala Chartu 77, aby chránila děti a nepřilákala zbytečnou pozornost. O děti se obávala, ale StB jako takové se nebála. Připomíná, že v letech 1988 až 1989 k nim chodily preventivní kontroly. „Očekávali nějaké nepokoje, tak si pro manžela sem tam přišli. Chodili kolem páté ráno, a když manžela odváděli, tak se ten jeden ještě vrátil a ptal se mě, jestli něco vím. Tak jsem mu říkala, co bych jako měla vědět? A on mi povídal, že jsem se podezřele usmívala. To už bylo vidět, jak byli nejistí, a my jsme měli navrch.“ Milan Jelínek byl jako tehdejší člen ústředního výboru vědeckých pracovníků pod větším tlakem, byl sledován StB v rámci akce Srnec. Jana Jelínková se to, že měla sama v návaznosti na to záznam ve spisu, dozvěděla až v roce 2024. 

Vždy jsem byla na straně studentů

Podzemní univerzita se starala i o samizdat, oddané sekretářky a písařky přepisovaly na strojích celé knihy, které se následně tajně šířily. „Připadá mi, že ignorování těch sekretářek je skoro historická vina. Ti neznámí lidé na tom byli přece mnohem hůř. Ale nikdo o nich nemluví,“ zlobí se Jana Jelínková při zpětném posuzování tvorby samizdatu. „Můj manžel měl k dispozici jednu velmi oddanou sekretářku, Zlaticu Perníčkovou. Ta, když jsme měli svatbu, tak se mě pokusila otrávit. Zůstala mu věrná až do své smrti. Ona opisovala knihy po nocích. Ta toho zvládla opsat kila,“ upozorňuje Jana Jelínková na další neviditelnou hrdinku podzemní univerzity. 

Když kolem roku 1988 začala StB jejich aktivity prověřovat, dostával se režim už do své finální fáze. Jana Jelínková měla poměrně solidní pozici na filozofické fakultě Masarykovy univerzity, znala dobře profesory, věděla, kdo je komunista a kdo se staví proti režimu. Právě pro svou činnost i znalosti byla ihned po začátku sametové revoluce, v pondělí 20. listopadu, zvolena studenty do stávkového výboru univerzity. Tehdy už měla všechny informace o 17. listopadu, které získala na víkendové školní exkurzi od studenta, který byl na Národní třídě. „Ta revoluce – to byl dar z nebes. V pondělí ráno jsem nastoupila do školy, povídali jsme si o tom, co se stalo, že začala stávka, a v devět hodin už ji studenti vyhlašovali na dvoře fakulty. Tehdy k nám dojel z JAMU Jakub Špalek, díky němu jsme měli první informace, promítali jsme nahrávku ke stávce, co nám dal. Fakultní stávkový výbor se tak sešel už v deset hodin dopoledne,“ vzpomíná na prvotní revoluční nadšení Jana Jelínková. Studenti požádali učitele, aby vyklidili svoje kanceláře, které následně stávkový výbor obsadil a začal tisk prohlášení na „malých papírcích“, které se roznášely, kam se dalo. „Byli profesoři, kteří se cítili velmi poškozeni na svojí prestiži, že museli vyklidit pracovnu.“ Jana Jelínková se večer účastnila demonstrace na náměstí Svobody, kde ještě podle ní panovala tíživá atmosféra. Pro jistotu stála v ulici u kostela sv. Jakuba, ze strachu, že na hlavním náměstí by se mohlo stát něco špatného.

První dny trávila se studenty na univerzitě všechen svůj čas. „Já jsem chodila domů večer kolem jedenácté nebo ve dvě v noci.“ Během listopadových událostí ji během jedné noci navštívili i dva tajemní muži, kteří po ní chtěli, aby zlákala svého manžela pro funkci v KSČ, ale ona přímo za něj odmítla. Milan Jelínek působil v Občanském fóru a věděla, že by o žádné funkce ve státním aparátu zájem neměl. Profesoři ve škole se ve svých názorech dělili, někteří si mysleli, že je revoluce dílem USA, jiní podezírali SSSR. Jana Jelínková stála prostě a jednoduše za studenty. „Ti nejaktivnější studenti ze stávkového výboru brali Občanské fórum jako spolek břídilů, kteří nechápou, co studenti chtějí, a pořád by jen dělali kompromisy. Byla tam znát značná rivalita. Za mě ti studenti měli v principu pravdu – já jsem vždy byla na jejich straně.“ Upozorňuje i na úsilí Jaroslava Šabaty o kompromis a smíření se s komunistickou stranou, což dodnes považuje za „nešťastnou snahu, která se mu nakonec vymstila“. 

Každý se vydal po svých, ale Francouzi se nepřestali hlásit

Univerzita stála po sametové revoluci před kolapsem. Aktivně činní lidé ve vedení či přednášející měli spoustu nové práce, která souvisela se změnou režimu, a zaujímali důležitou úlohu při transformaci země. „Všichni byli najednou v něčem angažovaní. Muž byl v OF, začínal v Praze, kde ale vydržel jen dva dny, bylo to tam na něj moc přelidněné. Vrátil se do Brna a byl v hnutí dál aktivně činný,“ vybavuje si první svobodné dny Jana Jelínková. „Každý se vydal po svých, ale ti Francouzi se samozřejmě zase začali hlásit.“ Pamětnice nechtěla nechat celé úsilí, které univerzitě věnovali, zaniknout, a tak se začali s akademiky z Paříže vídat, nejprve jen spontánně, přátelsky, ale nakonec se z toho stalo něco většího. Jelínkovy už nahradili noví organizátoři v podobě Miroslava Pospíšila a Petra Oslzlého, kteří přemostili podzemní semináře do letních seminářů francouzské kultury, jež se střídavě pořádaly ve Francii, Česku a na Slovensku.  

„Já sama jsem byla dvakrát v té Francii. Bylo to moc pěkné, konalo se to v zámečku Chantilly, vždy to bylo velmi kulturní. Pro mě to byl první výlet na Západ. U nás v Česku se to konalo v Liblicích, potom třeba v Topolčanech. Ze začátku jsem byla skoro na všech,“ vzpomíná Jana Jelínková. Po rozpadu Československa zůstala jen česká část nadace, která v seminářích pokračovala dále, až do svého definitivního zániku v roce 2025.  

„Nikdy neházejte flintu do žita. V dobách, kdy bylo nejhůř, po roce 1968, jsem si kladla otázku, odkud brát ten optimismus. Člověk musí sledovat děti. Děti nelžou, děti se nepřetvařují, nepodvádí, jsou zvídavé. To, co v těch dětech je, to se musí rozvíjet a zachovat,“ dodává Jana Jelínková na závěr.

 

[1] Podrobněji o konceptu takzvané šedé zóny například zde: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/“šedá_zóna“ (dostupné k 19. 8. 2025).