Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mojmír Jauernig (* 1964)

• narozen 22. února 1964 v Šumperku

• první dva roky žil v Habarticích u rodičů a babičky Alberty, kterou nezařadili do odsunu Němců

• dědeček Adolf narukoval do wehrmachtu a zemřel krátce po válce při přechodu Labe

• rodina se v roce 1966 přestěhovala do Hanušovic

• krátce po roce 1968 otec požádal o odchod rodiny do Německé spolkové republiky

• Mojmír ve věku pěti let utrpěl vážný úraz při sáňkování, což znemožnilo odjezd rodiny do Německa

• v roce 1972 byl otec v Hanušovicích zavražděn; případ zůstal nevyřešený

• pamětník vystudoval průmyslovou školu v Šumperku

• v 90. letech se naučil kamnářskému řemeslu a začal podnikat

• v roce 2025 vyučoval kamnářství a rekonstruoval kachlová kamna po celé České republice

V kopcích Hanušovické vrchoviny v nadmořské výšce pohybující se nad 500 metrů stojí zapadlá osada s názvem Habartice (německy Ebersdorf), kde se k trvalému bydlišti hlásí jen něco přes 50 obyvatel. Bílá fasáda tamního kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie, která je vidět na kilometry daleko, jako by připomínala zašlé časy tohoto kraje. Před druhou světovou válkou zde stálo dvakrát více domů a žilo patnáctkrát více obyvatel. Poválečný odsun tamních německých rodáků vše změnil. Do odlehlé osady s nádherným výhledem do kraje, ale s ne příliš úrodnou půdou, se noví osadníci příliš nehnali. Ti, kteří zůstali, neměli k tomuto kraji vztah. Stavby se rozpadaly, krajina zarůstala. Oprýskaná omítka neudržovaného kostela do krajiny nezářila. Novou fasádu za pomoci vlastních financí i pracovních sil nechal v roce 2022 udělat Mojmír Jauernig, muž, jehož rodový původ je s Habarticemi spojen a který má ke kraji silný vztah. Jako kamnář se dostává do spousty zapadlých míst a během let shromáždil množství materiálů spojených s původními obyvateli Sudet. A právě v Habarticích má v plánu otevřít muzeum. 

Babička musela zůstat

Mojmír Jauernig se narodil 22. února 1964 v Šumperku. První dva roky života ale strávil v Habarticích, kde jeho rodiče Adolf a Jana bydleli společně s jeho babičkou Albertou Jauernigovou. Žili v malém dělnickém domě, který dle rodokmenu předci babičky obývali několik století. Babička spolu s dalšími stovkami zaměstnanců pracovala v Oberleithnerově přádelně v Hanušovicích, po válce začleněné do národního podniku Moravolen Šumperk, a jako dělnice se prý vždy hlásila k sociálním demokratům. Dědeček Adolf Jauernig pocházel z dnes již prakticky zaniklého Štěpánova (německy Stiepanau) na Staroměstsku. „Měl několik bratrů a všichni museli do wehrmachtu. Válka je úplně rozprášila a nejsou o nich žádné zprávy,“ vypráví Mojmír Jauernig, jehož dědeček musel také narukovat do německé armády a domů se již nikdy nevrátil. „Přežil celou válku i její konec. Na závěr války, když bylo [Německo] rozdělené na ruskou a angloamerickou zónu, chtěl přeplavat Labe z ruské zóny do západní a údajně ho v Labi zastřelili Sověti. Takže on sice válku přežil, ale potom měl smůlu – buď se utopil, nebo byl ve vodě zastřelen, údajně.“ 

V roce 1946 proběhl v kraji odsun Němců. Babičku do něj nakonec jako jednu z mála nezařadili. „Měla se také vystěhovat, dokonce už byla se svými příbuznými na vagóně v Hanušovicích. Přišel však komisař a začal vyvolávat lidi, kteří se musí vrátit, protože se zjistilo, že když všichni odjedou, nebude mít kdo tady zacvičit přistěhovalce. A ona od 13 let pracovala v hanušovickém Moravolenu, takže tam byla velmi zaběhlá, a pak skutečně musela zacvičit lidi, kteří tady začali osidlovat, hlavně ženy. A také, nehledě na to, že byla sociální demokratka, navíc neměli žádný statek, jen jednu nebo dvě kozy, takže zůstala tady.“ 

Babička tak se dvěma svými dětmi, z nichž jedno byl budoucí otec Mojmíra Jauerniga, zůstala v Československu. Její rodiče již nežili, její sestra zemřela na rakovinu ve 13 letech a bratr padl v roce 1941 v Polsku. 

Primář s krompáčem

Jak již bylo zmíněno, v Habarticích Mojmír strávil jen dva roky, protože v roce 1966 rodiče zakoupili dům ve vedlejších Hanušovicích, kde také přišla na svět Mojmírova sestra Renata. Zatímco otec pamětníka měl německý původ, matka byla české národnosti a pocházela z Brna. Do tohoto kraje její rodina přišla kvůli práci jejího otce Mojmíra Valenty, který byl v šumperské nemocnici v roce 1950 ustanoven primářem ORL. „Po roce 1968 vystoupil z KSČ a strana ho donutila, aby v nemocnici dělal výkopové práce, aby lidem ukázal, jak primář umí dělat s krompáčem. Potom z toho sešlo, protože když měl tvrdé ruce, tak nemohl operovat a neměli za něj náhradu.“ 

Chtěli emigrovat

Právě vstup vojsk Varšavské smlouvy a následná sovětská okupace byla nejspíš jedním z impulzů, že otec na úřadech zažádal o odchod rodiny do Německé spolkové republiky. Pětiletý Mojmír ale v té době při sáňkování na zledovatělém sněhu za domem utrpěl vážný úraz, natřikrát si zlomil nohu a drátem od plotu roztrhl obličej. Kvůli zdlouhavé léčbě tak rodina do Německa nemohla odjet a později to již nebylo možné. V té době se ale již vztah rodičů rozpadal, probíhalo rozvodové řízení a matka se s Mojmírem přestěhovala ke svým rodičům do Šumperka. 

Nevyřešená vražda

Otec zůstal s dcerou v domě v Hanušovicích, který stál v úzkém údolí Hanušovického potoka, obklopený okolními lesy. V nočních hodinách v roce 1972 otce před domem nejspíš někdo zavraždil. „Tady při vstupu u našeho baráku někdo otce udeřil tupou stranou sekery do temene hlavy. Otec ležel celou noc. Měl krvácení do mozku. Objevili ho až ráno a po deseti dnech v nemocnici zemřel,“ vypráví Mojmír Jauernig a dodává, že kriminálka nakonec případ zařadila mezi nevyřešené a ani pamětník nikdy nezjistil, co se vlastně stalo. „Já jsem po tom ani nechtěl pátrat,“ dodává. 

Dvojjazyčný svět

V Šumperku se matka znovu provdala, ale otčím Jan Hubeňák se k Mojmírovi nechoval dobře. „Byl to hrozný necita a bezdůvodně mě tloukl, jak to šlo. Třeba na Štědrý večer s námi byla v Šumperku babička a mně při štědrovečerní večeři upadl na zem příbor a on mě u toho stolu zmlátil.“ Matka se po čtyřech letech rozvedla a s dětmi se přestěhovala zpět do Hanušovic, kde bydleli společně s pamětníkovou babičkou Albertou Jauernigovou. 

Právě babička měla na Mojmíra v dětství výrazný vliv. Trávil s ní hodně času a přirozeně tam v řeči přecházel z češtiny do němčiny. Jezdíval s ní do okolních osad za jejími německými přítelkyněmi, které také v roce 1946 nezařadili do odsunu. „Zůstala Berta Weiserová a Anna Geist, které bydlely v Plečích. A my jsme tam museli furt chodit na návštěvy a to jsem nesnášel. Dvě hodiny sedět a poslouchat, jak si dvě babky povídají,“ s úsměvem dodává. 

Málem skončil v armádě

V době normalizace běžně probíhaly ve školách nábory do Československé lidové armády. Když jeden z nich udělali ve škole v Hanušovicích, Mojmír se nechal přemluvit a přihlásil se ke studiu vojenské školy. Strýc mu ale vysvětlil, že to pro něj není a že ho tam nic dobrého nečeká. „Tenkrát když jsi podepsal armádu, tak to bylo hotovo. Před vojáky ale měli přednost horníci, tak jsem přešel a podepsal nábor na důl Máj v Karviné.“ 

Mojmír Jauernig studoval na důlního elektromontéra. Jenže na brigádách v dole zjistil, že ani tohle není práce, kterou by se chtěl živit. „Za šichtu jsem se asi padesátkrát bouchl do hlavy, protože jsem vysoký,“ dodává. Díky pochopení vychovatele a jeho známostem na ministerstvu školství mohl přejít do průmyslové a železniční školy v Šumperku, kde také poznal svoji manželku Jitku Hamšíkovou. Brali se v roce 1985, během Mojmírovy vojenské služby. 

Před vojenskou službou i po ní Mojmír Jauernig pracoval u železnice v jednom z jejich nejvýše položených úseků v republice mezi Brannou a Horní Lipovou. 

Dvě reklamy a práce na dva roky

Ještě před svatbou Mojmír Jauernig uvažoval o emigraci do Spolkové republiky Německo. Nikdy ale nedostal výjezdní doložku, tehdy potřebnou pro cestu do západních zemí. Pád komunistického režimu v roce 1989 přivítal s nadšením, ale do dění se nezapojoval. 

Mojmír Jauernig se na konci 80. let naučil pracovat s kamenem a po práci u drah měl různé melouchy, jak se tehdy říkalo pracím pro přivýdělek. Lidé po něm vyžadovali i rekonstrukce a výstavby kachlových kamen. „Nechal jsem si z Německa poslat knížku o projektování kachlových kamen. Nějakou teorii, nějaké výpočty, nějakou technologii. Ta knížka pro mě byla tak zajímavá, že jsem ji celou přečetl a zůstalo mi to všechno v hlavě,“ vzpomíná na své začátky v kamnářství. 

Někdy v roce 1990 dal výpověď v zaměstnání a začal podnikat. „A já si pro ten rozjezd tenkrát dal dvě reklamy po 20 korunách do šumperského Věstníku a do Moravského severu. Kamnáři vůbec nebyli, to řemeslo prostě neexistovalo, ale já jsem to netušil. Telefon jsme neměli. Moje žena tenkrát pracovala jako školnice ve školce. V té reklamě bylo uvedeno číslo telefonu do školky, ale pouze večer. S ředitelkou jsme se domluvili, že tam večer vždycky zajdu a vyřídím si své hovory. Takže jsem tam přijímal zakázky. Díky těm dvěma reklamám jsem měl najednou práci na dva roky. Z toho jsem až dostal strach,“ vzpomíná Mojmír Jauernig, který v následujících letech stavěl, rekonstruoval a opravoval kachlová kamna po celé republice a v Ostravě tento obor vyučuje. 

„Máš jen to, co jsi dal,“ dodává Mojmír Jauernig své životní motto. 

 

Zdroje: 

Kronika Habartic 1951–1962, dostupné na URL: https://www.jindrichovsu.cz/file/94733

MELZER, M., SCHULZ, J. a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Okresní vlastivědné muzeum Šumperk, 1993.