Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Jasná (* 1931)

• narozena 10. srpna 1931

• tatínek byl připraven hájit zemi se zbraní v ruce

• během Pražského povstání se otec zúčastnil protifašistického odboje

• vzpomíná na masakr v kostele sv. Antonína během Pražského povstání

• chodila do Sokola

• žila v Holešovicích a na Letné

„V mládí jsem bydlela na Letné, pak jsme se přestěhovali do Holešovic, kde jsem pobývala až do roku 2006, teď bydlím v Poupětově ulici nedaleko Ortenova náměstí,“ uvedla v úvodu Helena Jasná a pokračovala ve vyprávění.

Dětství jsem měla šťastné

„Chodila jsem do Sokola, než byl zavřený. Tatínek vedl dorostence a cvičil s muži. Jezdila jsem na kole nebo chodila plavat. Vzpomínám na to, jak můj otec mobilizoval. Byl připravený, měl zabalený balíček a má maminka ho doprovázela. Vybavuji si, jak to bylo s jídlem, to bylo na lístky, například řezník prodával za 10dkg lístek na maso 20 dkg koňského masa, což bylo výhodné. Měli jsme příbuzné na venkově a můj otec tam občas jezdil pro jídlo, přivezl králíky, husy a ty jsme chovali na balkoně.

To už jsme nechodili do školy, nebylo vyučování, protože byly stále hlášené nálety, už jsme do školy ani nestačili dojít, tak jsme se museli schovat v cizích domech, krytech. Nosili jsme dvakrát týdně do školy vyplněné dotazy, ale občas jsme stejně museli docházku přerušit,“ vzpomíná na své dětství Helena Jasná.

Tatínek se zapojil do protifašistického odboje

Pamětnice podrobně vyprávěla o Pražském povstání, které vypuklo v květnu 1945. Konec války se blížil, a to dodávalo odvahu lidem. Heleně Jasné tehdy bylo čtrnáct let, takže už všechno více vnímala. V rozhlase hlásili, že povstání propuklo a jaká je v Praze situace. Povstalci věděli, že proti Němcům nemají naději vyhrát, proto po celé Praze stavěli barikády. Také tatínek pamětnice se zapojil do protifašistického odboje. Do náprsní kapsy mu maminka vyšila jméno pro případnou identifikaci. Maminka prozradila své dceři, že v bednách pod uhlím mají uložené cenné věci, doklady ze Sokola a informace o lidech z odboje.

V sobotu večer se ženy z domu domluvily a začaly ve sklepním bytě jedné sousedky vařit různé polévky a ty poté nosily mužům na barikády. To bylo možné ze soboty na neděli, pak už se rozhodlo, že by tam neměly chodit, ale zůstat u dětí. V sobotu 6. května 1945 začali nacisté masakrovat české obyvatelstvo, hnali například české lidi před tanky proti barikádám.

Vyostřená situace na Trojském mostě

V pondělí kolem poledne vešli do krytů členové německé armády. Měli zbraně a prostřednictvím tlumočníka řekli: „Okamžitě ven z domu, kdo tady zůstane, toho zapálíme plamenometem.“ Domy byly ostřelovány německými vojáky od kobyliských strání a začala hořet i střecha domů, kde bydlela Helena Jasná. Zde se projevila statečnost žen, které okamžitě začaly hasit. Domy byly zachráněny. Přicházely však špatné zprávy. Němečtí vojáci se snažili dostat přes Libeňský most do Holešovic. Chtěli na Letnou a přes Hlávkův most do centra.

Němci masakrovali lidi na ulicích

„V úterý se k nám dostávaly zprávy o tom, že se v Berlíně podepisuje kapitulace, ovšem ne všichni Němci to chtěli pochopit, a tak stále masakrovali lidi na ulicích. Ve středu už přijížděli první ruští vojáci. Začaly se odklízet barikády.“ Pamětnice šla ve čtvrtek se svým strýcem na Letnou za babičkou. Cestou viděla strhané troleje, barikády a převrácené tramvaje plné dlažebních kostek. Mnoho Němců se odmítlo vzdát a zabíjelo dál. Jeden z nejhorších zážitků se ale odehrával v kostele svatého Antonína, kde se Němci svlékli ze svých uniforem, vyběhli do věže a začali střílet po všech lidech. Než se ruští vojáci dostali do kostela, lehli si mezi mrtvá těla a předstírali, že jsou také mrtví. Dokud se jeden neopozdil a pak na ně přišli.

„Přeji všem, aby již nikdo nic takového nemusel zažít,“ sdělila na závěr Helena Jasná.