Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Janů (* 1966)

• narodil se 6. ledna 1966 v Havlíčkově Brodě

• potomek středostavovské rodiny Nollů

• část rodiny emigrovala

• vystudoval sportovní gymnázium v Pardubicích

• po revoluci začal podnikat

Kavárna Noll na náměstí v Havlíčkově Brodě svým vzhledem nijak zvlášť nevybočuje od dalších podniků a obchůdků, které Havlíčkovo náměstí lemují. Místo přitom ukrývá bohatou historii havlíčkobrodské rodiny Nollů. Kavárnu vede potomek rodu, i když už nepatří mezi jejich jmenovce. 

Jiří Janů se narodil v lednu 1966 a s důrazem na Nollovu tradici byl vychovávaný od malička. Jako malý často poslouchal příběhy o historii jejich rodu. “Byla to středostavovská rodina, která do Havlíčkova, tehdy Německého, Brodu přišla z Velkých Opolan, což je vesnice na Nymbursku,” začíná Jiří Janů své vyprávění. Do Německého Brodu tehdy přišli bratři Jan a Václav Nollovi. “Jeden se věnoval pivovarnictví, dokonce byl devětatřicet let sládkem v německobrodském pivovaru. Dostal za to obrovskou plaketu, která mi visí v provozovně,” pyšní se jeho potomek. “Druhý, Jan, měl na náměstí pekařství. Jeden z jeho synů byl Karel Noll,” začíná rozplétat své bohaté kořeny. 

Podle prastrýce Lada namaloval Švejka

Karel Noll patřil mezi známé prvorepublikové herce, jako první herec dokonce ztvárnil postavu vojáka Švejka. Šlo o němý film, ale Karel Noll se do role zapsal tak výrazně, že malíř Josef Lada později vojáka znázornil podle Nollovy předlohy. Podle kritiků je Nollův Švejk dodnes nejlepší ztvárnění bodrého vojáka.[1] I když se pamětníkův předek úspěšně pohyboval na divadelních prknech a filmovém plátně, v rodině byl za černou ovci. “Studoval obchodní školu a jeho tatínek se domníval, že po něm převezme pekařství na náměstí. Karel Noll ale neudělal poslední zkoušku a pak se sbalil a utekl ke Košnerově divadelní společnosti,” vypráví Jiří Janů osudy prastrýce. Po útěku do Plzně se pohyboval na různých divadelních scénách po celé republice, dokonce hrál i ve Vídni.[2] “V rodině se ale o Karlovi prakticky nemluvilo, sám jsem se dozvěděl spíš takové střípky od mojí babičky, když mi bylo nějakých čtrnáct let. Strašila mě, abych nedopadl jako Karel, a když jsem se zeptal, kdo to byl, tak mi říkala, ať se ani neptám.” 

Tak moc Nollovi nemohli představitelovi Švejka zapomenout, že se dal ke komediantům. Jeho ženu Ellu Nollovou ale měli rádi. Ona sama se přitom také živila jako herečka, se svým mužem si zahrála v obou němých adaptacích o Haškově hrdinovi v režii Karla Lamače. Dodnes ji diváci mohou vídat v pamětnických filmech jako Lízin let do nebe, Roztomilý člověk nebo Eva tropí hlouposti. Tam si zahrála hubatou služku tety Pa Klotyldu.[3] “I po jeho smrti dojížděla do Německého Brodu k nám do rodiny Nollových. Jako malý jsem na ní koukal ve filmech, je to taková pavlačová žena. Karla přežila o třicet let, děti neměli a oba jsou pochovaní na Vinohradském hřbitově,” končí Jiří Janů povídání o vzdáleném prastrýci. 

Strýc nám z Německa posílal marky

Zatímco Karel Noll pocházel z větve pekaře Jana, v jehož bývalé pekárně teď pamětník provozuje svou kavárnu, Jiří Janů je přímým potomkem Václava Nolla, havlíčkobrodského pivovarníka. Sládkem se stal i jeho syn Ludvík, pamětníkův pradědeček. “Asi se mu v pivovaru dařilo, protože tam vydržel dlouho,” hodnotí jeho potomek. V podniku vařil pivo ještě krátce po druhé světové válce, pak se ale velká část rodiny Nollových z města odstěhovala. Po válce byla totiž pamětníkova babička Julie Nollová označena za kolaborantku. „Byla to krásná žena a to neuniklo místním podnikatelům, ani německým oficírům. Takže u nás najdete i fotky s německými vojáky. Den po příchodu Rudé armády byla označena za kolaborantku a skončila v internačním táboře v místní sokolovně.“ I když ji její otec z internačního tábora úspěšně dostal, ve městě už zůstat nechtěli. Část rodiny se odstěhovala do Středočeského kraje a někteří dokonce odešli do Německa. V Havlíčkově Brodě Julie Nollová nechala svou dceru a pamětníkovu budoucí matku Stanislavu. Bylo jí pouhých šest měsíců. „Předala ji sestře Božence, která děti neměla, a sama odešla do Berouna. Já jsem svoji pravou babičku viděl, když mi bylo okolo deseti let,“ popisuje Jiří Janů, jaké rány v rodině zanechaly hříchy z druhé světové války. Božena Nollová se postarala o svou neteř a později jí pomáhala i s jejími dětmi, pamětníkem a jeho sestrou Stáňou. Ti Boženu Nollovou celý život oslovovali babičko, až časem se dozvěděli, že je to ve skutečnosti jejich prateta. 

Na výchově vnoučat se podílel i prastrýc Ludvík Noll, který žil v Německu. “Babička mu každý týden posílala dopis a z Německa nám chodily balíčky, samozřejmě vykradené,” uvědomuje si pamětník po letech. Strýček Ludvík své sestře posílal marky, rodiče pamětníka v té době stavěli v Havlíčkově Brodě dům a na něj a jeho sestru neměli moc času. “Marky, které strýc posílal, byly zabavovány a měněny na tuzexové poukázky. Takže já jsem byl ten gauner, který měl ve třetí třídě džíny z Tuzexu,” přiznává. Příbuzné v Německu navštívil Jiří Janů ve svých dvanácti letech. Rodině se sice podařilo získat výjezdní doložku, nepříjemnostem na hranicích se ale stejně nevyhnuli. “Byl to rok 1978, desáté výročí od okupace, tak si nás němečtí celníci pěkně vychutnali. Bylo to překvapení i pro naše celníky, protože jsme tři hodiny strávili rozbalováním stanů, baťohů, rozmontováváním auta. Potom musel přijet na hranici Ludvík Noll, který za nás zaplatil pokutu asi sto marek,” popisuje pamětník, že i němečtí celníci uměli turistům zavařit. “Důvodem byla perzekuce našich celníků vůči německým turistům. Takže jsme to odnesli my, rodina s dvěma malými dětmi,” myslí si dodnes pamětník. 

V deseti letech jsem chtěl emigrovat

Přesto se mu západ neznechutil, už jako dítě ho to do zahraničí táhlo. Život v normalizaci se mu nelíbil. Měl v plánu se na výletě ztratit a pak se přihlásit u strýce. “Chtěl jsem se ztratit někde na trhu, nebo v obchodě, mezi lidmi. Ani sestře to neříct a pak se přihlásit na policii, že potřebuju pomoct. Ale měl jsem strach, říkal jsem si, že se sice ztratím v davu, ale co bude s rodiči? A když se přihlásím strejdovi, tak mě asi bude stejně muset poslat šupem zpátky,” komentuje zpětně. Emigrace mu jako malému klukovi nevyšla, proto si u strýce o pár let později domluvil výměnný pobyt. V Pasově měl nějaký čas strávit coby čtrnáctiletý mladík. “Tenkrát se to mohlo na pozvání, ale bohužel strýček dostal rakovinu a zemřel asi půl roku předtím,” vysvětluje, proč nakonec do západního Německa neodjel. Upřímně přitom říká, že kdyby se mu to podařilo, pravděpodobně by dnes v Česku nežil. 

Rebelskou stránku projevil i během svých prvních voleb. V té době už studoval v Pardubicích sportovní gymnázium a hrál závodně basketbal. Kvůli prvním volbám se ale vrátil do rodného města a na obecní úřad šel spolu s rodiči. “Oni to tam hodili přede mnou, já jsem vzal lístek a šel jsem za plentu. Ta komise, co tam seděla, mi říkala: ‚Mladý muži, támhle je urna.‘ A jeden z nich povídal: ‚On si to asi musí rozmyslet.‘ Doteďka to slyším. Šel jsem za tu plentu a vzal jsem tužku, abych začal škrtat, ale ona nepsala. Tak jsem vzal svou propisku a proškrtal to,” přiznává. Jako osmnáctiletému studentovi mu bylo celkem jedno, co a koho škrtá, šlo mu jen o to vyjádřit nesouhlas se systémem. To se mu podařilo. “Od rodičů jsem hrozně dostal, komu tím pomůžu a že co říkáme doma, si mám nechávat pro sebe. Nějaké dozvuky to asi mělo, předvolali si otce. Ale já na sobě nic nepocítil,” uzavírá svou rebelii. 

Kdo měl doma vlajky, šel s nimi na náměstí

Pak už moc prostoru na revoltu nedostal. Po maturitě chtěl svou kariéru zasvětit profesionálnímu hraní basketbalu, místo toho se ale musel ženit. Když maturovala jeho žena Ela, on za dveřmi třídy jezdil po chodbě s kočárkem, ve kterém spal syn Jiří. Místo basketbalu tak musel nastoupit do práce. “Tchán mi u jídla zaklepal na rameno a řekl, že mi sehnal místo. Šel jsem dělat tu nejhorší práci vedle trestanců. Myslím, že jsem tam poprvé u někoho viděl tetování. Dělal jsem kanalizační trubky, natíral jsem olejem velké kovové podložky,” vyjmenovává pamětník. Jeho spolupracovníci z něj často měli legraci. “Dobírali si mě strašně, říkali mi studentíku, házeli mi klacky pod nohy. První týden jsem chtěl utéct, ale pak jsem vydržel. Dalo mi to do života hrozně moc,” hodnotí zpětně. 

Sametový listopad prožil v Pardubicích, kam se informace o zásahu na Národní třídě dostaly pár dní poté. “Začaly se objevovat vlajky, Pardubice se pomalu probudily. Kdo měl vlajky, šel s nimi na náměstí,” popisuje první dny sametové revoluce. “Lidé se objímali, i když to byli jen sousedé. Všude panovalo velké nadšení. Na druhou stranu jste nevěděli, jak to všechno dopadne. Byl tam i strach,” přiznává. Po čtrnácti dnech ale už všichni tušili, že převrat dopadne k jejich spokojenosti. Hned v devadesátých letech začal Jiří Janů podnikat, s přítelem si pořídil restauraci. Pak několik let pracoval v nadnárodní firmě, což by v době socialismu také nemohl. Kavárnu nesoucí jméno jeho předků otevřel před patnácti lety. Sám chtěl také přijmout příjmení Noll. “Strašně jsem si jich vážil, a i když se jmenuji Janů, tak jsem byl vychovávaný Nollovými a sám jsem se jako Noll cítil. Ale když jsem přišel na úřad, paní úřednice mi řekla, že bych musel mít hanlivé jméno nebo být zavřený, abych si mohl změnit identitu,” uzavírá své vyprávění. Nollem tak bude muset zůstat jen v srdci. 

 

[1] Zdroj: Deník.cz

[2] Zdroj: Česká televize

[3] Zdroj: Jaroslav Brož, Myrtil Frída, kniha Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966