Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Janoušková (* 1946)

• narozena 16. února 1946

• jejím otcem byl úspěšný kanoista Vladimír Syrovátka

• otci po roce 1948 zabavili zaběhlou firmu na výrobu lyží a lodí

• kvůli svému původu měla problémy ve škole

• vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu

• po rodičovské v roce 1972 nastoupila do Pražského projektového ústavu

• v roce 2025 žila v Praze

Blanka Janoušková vždy snila o kariéře architektky, kvůli rodinnému původu se však na vysněný obor nedostala. Tatínkovi Vladimíru Syrovátkovi, úspěšnému československému kanoistovi, po roce 1948 komunistický režim zabavil úspěšnou firmu na výrobu lyží a lodí. Ona sama se stala interiérovou designérkou, celý život se věnuje sportu, v důchodu se vrátila k veslování. Její syn byl jedním ze studentských vůdců Sametové revoluce v přelomovém roce 1989.

Lyže jako osudová záležitost

Blanka Janoušková, za svobodna Syrovátková, se narodila 16. února roku 1946. Život její i celé rodiny byl ovlivněn komunistickým režimem a jeho zásahem po roce 1948, kdy stát znárodnil úspěšnou firmu, kterou vybudoval tatínek pamětnice – z původně leteckého konstruktéra se za Protektorátu Čechy a Morava stal úspěšný podnikatel.

“V roce 1939, když přišli Němci, obsadili všechna letiště a jiná strategická místa a všechny Čechy z letiště vyhodili. Můj tatínek měl předtím docela slavnou sportovní kariéru, závodil v kanoistice, dokonce vyhrál v roce 1936 v Berlíně zlatou medaili se svým přítelem Janem Brzákem. A když závodní kariéru skončil – to bylo v roce 1936, odjel ještě na dva roky trénovat do Švédska. Když se vrátil, přišli Němci a on byl nezaměstnaný,” vypráví Blanka Janoušková.

Jelikož její tatínek Vladimír Syrovátka, tehdy úspěšný československý kanoista, po ztrátě práce nevěděl, co dělat, pustil se do výstavby závodních kanoí pro své přátele. “Protože byl strojař, tak to uměl, uměl si to navrhnout a docela se mu dařilo. Poté mu někdo řekl, proč si neudělá živnostenský list, tak si zařídil živnostenský list. A během Protektorátu vybudoval docela slušnou firmu na výrobu lyží a lodí. Vyráběl první lepené lyže u nás,” vzpomíná pamětnice.

Otec pocházel z Ukrajiny, do Československa přišel se svými rodiči až ve dvanácti letech, tudíž neuměl příliš dobře česky. Kluci mu kvůli tomu nadávali “Rusáku”. Tato přezdívka mu zůstala i ve skautu, kam začal chodit a díky čemuž se dostal k vodnímu sportu.“A když si potom založil firmu, byla to firma Rus a lyže se jmenovaly Rusovky. Byly to docela známé lyže, všichni je chtěli,” popisuje dnes Blanka Janoušková. Se svou ženou, tedy maminkou Blanky Janouškové, se Vladimír Syrovátka seznámil v Beskydech na Radhošti – on tam jel s přáteli na lyže, ona zase žila v hotelu Radegast, který provozoval její nejstarší bratr. “Tatínek se do maminky zamiloval, odvezl si ji do Prahy a rok po válce jsem se narodila já,” říká dnes pamětnice. 

Invaze v srpnu 1968 srazila společnost na kolena

Po konci války panovala podle Blanky Janouškové ve společnosti euforie, která však vydržela jen do osudného roku 1948. Tehdy komunistický režim otci firmu sebral. “A pak už se to s námi táhlo celý život,” říká pamětnice. Když v roce 1952 nastupovala do první třídy základní školy, tehdy společenské okolnosti ještě nijak silně nevnímala. Poté už však ano. “Padesátá léta byla opravdu strašná, tam šlo o život. Poprava Milady Horákové, Rudolfa Stránského, události v Maďarsku. Jako dítě si pamatuju rodiče s uchem přilepeným na rádiu, co se všechno děje a jestli to přijde k nám,” vypráví pamětnice.

Šedesátá léta byla podle Blanky Janouškové úžasné vydechnutí. Všechno se uvolnilo, mohlo se cestovat do ciziny, ve společnosti byla cítit svoboda. “Jednak jsme byli mladí, byli jsme v tom nejlepším věku a všechno jsme prožívali naplno. O to horší potom byla po příjezdu sovětských vojsk, našich bratrů, ta darda. To všechny srazilo na kolena. V národě se najednou vzepjalo takové nadšení a všichni byli tak jako dohromady a ochotni pracovat, co mohou, a všechno pro společnost. A tato darda společnost úplně rozložila. Ale úplně,” hodnotí to dnes. Následující dobu normalizace jí pomohla, jak sama říká, přečkat pouze práce v projektovém ústavu, což pro ni bylo vysoce kreativní prostředí. Několik let například pracovala pro Agrobanku, pro kterou vymýšlela interiéry do vznikající pobočkové sítě.

Ostrůvek svobody v totalitní zemi

V osmé třídě, když se většina dětí rozhodovala o tom, zda chce jít dál a zda jim to bude režimem umožněno, poprvé ona sama narazila. “Měli jsme třídní učitelku, byla to kovaná komunistka. Jednoho dne přišla do třídy a říká: ‚Tak kdo budete chtít dál studovat na střední škole, tak se postavte.‘ Tak jsem se taky postavila a ona mi řekla: ‚Syrovátková, ty si sedni.‘ Pro mě to bylo... od té doby jsem věděla, že komunisty fakt nenávidím. Byla jsem premiant třídy, samé jedničky, chtěla jsem studovat  a oni prostě – nejede přes to vlak,” popisuje Blanka Janoušková. Tehdy – to byla ještě taková možnost – proto na škole zůstala až do deváté třídy. 

“A poté mi nabízeli, že jedině co teda přimhouří obě oči, že se můžu jít učit kadeřnicí. O to byl docela zájem, protože ty vydělávaly hodně peněz na diškrecích. Já byla strašně zoufalá, protože jsem hezky kreslila a chtěla jsem studovat umělecký obor. Rok předtím jsem se hlásila na grafickou, to samozřejmě nevyšlo. A z deváté třídy se za mě pak už přimlouvali všichni ostatní kantoři, tatínkův šéf přišel, také se přimlouval. Tak se mi nakonec podařilo s odřenýma ušima dostat na střední uměleckoprůmyslovou školu,” popisuje Blanka Janoušková s tím, že se tehdy cítila jako v sedmém nebi. Ve studiu se našla, velmi ji to bavilo a naplňovalo – na pražském Žižkově studovala nábytek a navrhování interiéru, a jak sama říká, škola pro ni byla takovým ostrůvkem svobody. A v tomto oboru nakonec zůstala po celou svou kariéru.

Po rodičovské dovolené nastoupila do Pražského projektového ústavu, kde zůstala až do revolučního roku 1989. Když ji propouštěli, bála se o svou budoucnost. Tehdy v roce 1990 totiž byla rozvedená, syna měla v tu dobu na vysoké škole a začít někde znovu ve čtyřiceti letech nemusí být snadné. Zpětně to ale hodnotí jako pozitivní krok. “Nakonec se ukázalo, že to byl dobrý tah. Všichni, které propustili, jsme si zařídili soukromé ateliéry a práce bylo, že jsem tři roky neměla dovolenou,” vzpomíná Blanka Janoušková.

Práce jako koníček

V revolučním roce 1989 se společně se svým synem, který tehdy studoval vysokou školu, účastnila demonstrací za pád totalitního komunistického režimu. Její syn se dokonce stal jedním ze studentských vůdců a za změnu ve společnosti se velmi angažoval. Blanka Janoušková se po revoluci podruhé vdala, vzala si kolegu z práce, architekta. Její druhý manžel zemřel v roce 2011.

Ve svém oboru pracovala dlouhá léta a velmi ráda, práce bylo dost až do pandemie covidu. Tři roky před důchodem se ještě věnovala podnikání se ženou, která začala obchodovat s nábytkem, a tehdy si oblíbila bytový design. Tomu se věnovala i v důchodu, stále měla klienty, kteří vyžadovali její služby. Dnes (2025) dochází na univerzitu třetího věku, vrátila se také k veslování, kterému se věnovala v mládí, dnes jezdí v pražském Podolí za veterány. V roce 2025 žila v Praze.