Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Janková (* 1948)

• Libuše Janková, roz. Dostálová, se narodila 28. ledna roku 1946

• vyrůstala v padesátých a šedesátých letech, kdy docházelo k upevňování komunistického režimu v Československu

• byla svědkem toho, že někteří její vrstevníci, děti bývalých sedláků-kulaků, nemohly studovat

• když poznala svého manžela, Herberta Janku, netušila, že má cizí občanství a že se narodil ve Vídni

• po svatbě se ukázalo, jaký problém pro tehdejší režim i pro jejich rodinu představoval cizí původ a občanství jejího muže

• pamětnice a její rodina byla často pod dohledem StB. Ta ji nezvaně a neočekávaně navštívila i doma

• v době natáčení pro Paměť národa bydlela pamětnice v Olomouci a užívala si svých vnoučat a pravnoučat

Libuše Janková vyrůstala u své babičky, která byla věrná masarykovským ideálům a hrdá členka Sokola. Dětství prožila v padesátých a šedesátých letech, kritické době upevňování komunistického režimu. Byla svědkem nespravedlností vůči některým svým vrstevníkům, kteří byli dětmi bývalých sedláků – kulaků. Když poznala svého budoucího manžela Herberta, netušila, že se narodil ve Vídni. Až po svatbě blíže poznala jeho zajímavý rodinný příběh i to, jaký problém pro režim i jejich rodinu představovalo jeho cizí občanství.

Moji prarodiče byli příznivci Masaryka

Libuše Janková, roz. Dostálová, se narodila 28. ledna roku 1946 v Bystrovanech, obci ležící v těsné blízkosti větší a známější Olomouce. Vyrůstala však ve „starých“ olomouckých Hodolanech. Vychovala ji zde babička z otcovy strany, Anna Dostálová. Předala jí masarykovské ideály a lásku k Sokolu, který tam byl zřízen už v roce 1901 a v němž se sama angažovala. Proč pamětnice nevyrůstala v Bystrovanech s rodiči a bratrem, dodnes neví, ale na své dětství u babičky vzpomíná ráda. „Prarodiče byli příznivci Masaryka a chodili cvičit do Sokola. Babička také zpívala v kostele.“ 

Když přišel do Československa nový, komunistický režim, byla pamětnice ještě dítě a na tento přelom doby si nepamatuje. Ani z vyprávění příbuzných. „Prarodiče měli rádi Masaryka. Vím, že babička se někdy o změně režimu zmínila, ale na setkáních rodiny se o tom moc nebavili.“ Čemu – a především komu – však patřily babiččiny sympatie, bylo jasné i beze slov. „Měla v okně květináč a v něm zapíchnuté vlajky. Ale nikdy tam nebyla ruská. Tu by tam nikdy nedala. Ani za totáče. Takže tam byla vlajka Československa a fotka Masaryka. Napřed prezidenta Masaryka, potom tam byl Jan Masaryk,“ vzpomíná pamětnice. Teta, která bydlela v patře nad nimi, ji několikrát prosila, aby tuto výzdobu zrušila. Bála se, že by jim kvůli ní mohl někdo rozbít okna. „Ale babička nikdy nepovolila. A také se nikdy nestalo, že by ty okna někdo rozbil.“

Učit ses měla dřív, teď sekej řepu

V Bystrovanech bydlel zbytek rodiny pamětnice – její rodiče a prarodiče z matčiny strany. „Dědeček pocházel z Javoříčka.“ Javoříčko, ležící na Litovelsku, poblíž Bouzova, bylo 5. května 1945 vypáleno SS komandem poručíka Egona Lüdemanna. Muži starší patnácti let byli popraveni, zatímco ženy a děti se ukrývaly v přilehlých lesích. „Znala jsem ho v dětství jako někoho, kdo si rád vypije a občas jsem se ho bála. Babička říkala, že ho změnilo právě Javoříčko. Že se tam tehdy dostal a že tam neměl chodit. Nikdy o tom nemluvil, takže nevíme, co všechno tehdy viděl.“ 

Kolektivizace se rodiny v Bystrovanech nedotkla. Pole neměli, jen pár slepic na dvoře. „Babička dříve pracovala u místního sedláka a vstoupila do jednotného zemědělského družstva (JZD). Musela tím pádem odpracovat určité jednotky. Na jaře se jednotila řepa. Dostali lán a kolik z něj bude jednotek, taková bude výplata. Dostávali zálohu během roku a zbytek jim dali až před Vánoci,“ vzpomíná Libuše Janková. I ona musela pomáhat, aby se vše stihlo včas dokončit. „Na podzim se vyorala řepa a musela se osekat do cukrovaru. Přijela jsem ze školy a musela jsem pomáhat. Pracovala jsem i přes svatý týden před maturitou, kdy bych se správně měla učit. Ale bábinka mi řekla, že učit jsem se měla celý rok a musela jsem do řepy.“ Pamětnice uvedla, že si nevzpomíná, že by při této těžké polní práci někdy pomáhaly děti těch sedláků, jimž sebrali pole. „Ty nikdy nepracovaly. Ty to bojkotovali. I ti sedláci. Ti drobní sedláci, co do JZD vstoupili, ti pracovali. A my jsme pomáhali. Ale nikdy jsme za to nedostali ani korunu.“

Děti kulaků se na školy nedostaly

Děti kulaků čekala smutná budoucnost. „Volali si je do školy, všechny z těch rodin, co dříve měly statky. Řekli jim, že mohou jít studovat jen na takovou školu, ze které bude mít družstvo prospěch. Čili na zemědělku. Moje spolužačka Marta se výborně učila. Nedostala se nikam a šla rovnou z deváté třídy pracovat do Moravie. Její rodiče byli sedláci,“ vzpomíná pamětnice. Také, když ve škole probíhaly povinné zubní prohlídky, neměl na ně každý stejný nárok. „My jsme šli zadarmo, ale Marta, ta si to musela zaplatit. Protože její rodiče byli kulaci.“

Manžel se narodil ve Vídni

Když Libuše Janková dospěla v mladou ženu, zamilovala se. Jejím vyvoleným byl Herbert Janka (1942–2020). „S manželem jsem se seznámila na tanečních, tehdy se do Národního domu v Olomouci chodilo tzv. na čaje. Scházeli jsme se dva a půl roku, vždy v sobotu odpoledne.“ Když nadešel čas se vzít, pamětnice s budoucím mužem šla na radnici domlouvat svatbu. Chtěli po nich rodné listy. „Herbert jim ho tehdy předložil v němčině. Měl rodný list z Vídně. Já jsem to předtím vůbec nevěděla. Když jsem to řekla doma, máti udělala scénu. Ale svatbě nezabránila, vzali jsme se,“ vzpomíná pamětnice na okolnosti své svatby.

Otec byl Vídeňák, matka Češka

Manžel pamětnice, Herbert Janka, se narodil ve Vídni v roce 1942. Jeho otec, Augustin Janka, pocházel sice z české rodiny, dlouhodobě však usazené v Rakousku. Narodil se ve Vídni a s rodinou v této metropoli provozoval kavárnu. Matka, Marie, pocházela z Čech. „Poznali se v Brně, v kavárně, kde byl manželův otec tehdy na služební cestě. Vzali se a žili ve Vídni, kde se manžel narodil. Když začala válka a Hitler zabral Rakousko, jeho otec musel narukovat. Herbert měl teprve rok.“ Na jaře v roce 1943 tak vznikly poslední rodinné fotky Jankových ve Vídni. Na Vánoce toho roku se Augustin mohl krátce k rodině vrátit. „Měl dovolenou jen na Štědrý den a první svátek vánoční. Oznámil své ženě, že bude odvelen do Francie. Tehdy také počali manželovu sestru.“ Rodina posléze z Vídně odešla do Čech, do Žatce. Věděli, že ostatní muži by museli také narukovat. Právě v Čechách se narodila Herbertova sestra. Jejich otec Augustin mezitím ve válce padl. 

Musela si vybrat mezi dvěma dětmi

Po válce a smrti Augustina Janky pobíhaly odsuny Němců z Československa. Neunikla jim tehdy ani v Žatci usazená rodina manžela Libuše Jankové. „Část rodiny šla do odsunu. Herbert se narodil ve Vídni, jeho sestra už v Čechách. Bylo to nastaveno tak, že jejich matka s Herbertem musela do odsunu, ale dceru – Češku – tu musela nechat. Nebo jí nabídli, že zůstane s dcerou a do odsunu půjde Herbert. Musela se rozhodovat mezi dvěma dětmi. Hrozná situace,“ popisuje pamětnice. „Nakonec to dopadlo tak, že zůstala s oběma dětmi. Jak to ale dokázala, to nikdy nikomu neřekla.“ Později odešla ke svým sestrám do Olomouce, kde sourozenci Jankovi vyrostli. A právě tam se Herbert zhruba o dvacet let později potkal s pamětnicí a vzal si ji za manželku. Ta tehdy ještě netušila, jaký problém pro komunistický režim, a tím pádem i její rodinu, bude rakouské občanství jejího manžela.

Najednou nám StB zaklepala na dveře

Po svatbě se manželům Jankovým narodila dcera Martina. „Bylo to v roce 1971. Přišli k nám z StB. Byla jsem doma, držela jsem Martinku v náručí, tak jsem jim otevřela. Byl to šok, já jsem nevěděla, že něco takového existuje. Chtěli vědět, s kým se stýkáme, kdo nám píše, kdo nám telefonuje. Doráželi na mě, já jsem nic nevěděla, samozřejmě jsem se rozbrečela. Potom mě nechali na pokoji, že odchází, ale že jsem povinná všechno hlásit,“ vzpomíná pamětnice. Když se svěřila manželovi, naštval se, že už zase začínají problémy a nedají jim pokoj. „Několikrát si mě také volali na okres. Také chtěli vědět, s kým si dopisuji. A to jsem si dopisovala s Ruskou z Moskvy.“

Přijela rodina z Itálie

Libuše Janková měla část rodiny z matčiny strany v zahraničí. „Prateta se provdala do Itálie a někdy sem s rodinou jezdila. Jednou jsme měli setkání celé rodiny s Italama, grilovali jsme. Já jsem byla sama, manžel doma hlídal děti. Domů do Olomouce mě vezl strýc Mario. Vyjel se mnou nahoru do paneláku, prohodil pár slov s manželem a odjel.“ Uběhly pouhé dva dny a pamětnici si zavolali na okresní výbor. Chtěli vědět, s kým se setkala. „Přesně věděli, co se dělo. Zřejmě nás tam sledovali. Věděli, že Mario byl u nás. Já jsem jim říkala, že mě jen odvezl. Ta kádrovačka se do mě pustila, ať řeknu pravdu, jak to bylo, a ať si uvědomím, že učitelka nemusím být věčně,“ vzpomíná pamětnice. Nebyla to však poslední nepříjemná situace, kterou s manželem zažila.

Manžel žádný pas nedostal

Manžel pamětnice, Herbert Janka, se pokusil požádat o cestovní pas. „Čekárna byla plná lidí, židle byly jen pro někoho, dlouho jsme stáli. Když se manžel dostal na řadu, vešel do kanceláře a sdělil, že by chtěl pas. Příslušník, který tam seděl, na něj začal neskutečně řvát, takže manžel otevřel dveře a vyšel ven. Za chvíli otevřel dveře ten příslušník a svetr, který u něj manžel zapomněl, mu hodil k nohám, ať si ho sebere a že v životě žádný pas nedostane. Odešli jsme,“ vzpomíná Libuše Janková. Její manžel za totality pas nedostal. Rád stavěl modely letadel a chtěl navštívit leteckou show ve Francii. Dočkal se až po revoluci. 

Pamětnici se také několikrát snažili v zaměstnání nalákat ke vstupu do strany, nikdy se jim to však nepovedlo. „Dokonce mi i slibovali, že ze mě udělají ředitelku. Vymluvila jsem se, vymyslela jsem si krizi v manželství,“ vzpomíná. Díky tomu, že byla zrovna na mateřské dovolené, se dříve vyhnula i bezpečnostním prověrkám učitelů, ve kterých měli pedagogové vyjádřit svůj souhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Po návratu do zaměstnání ji však čekala řada ideologických školení. „Dějiny KSČ a další rok Dějiny KS Sovětského svazu. To jsme se museli doslova našprtat. Nejlepší bylo, že náš zkoušel školník. Ale museli jsme, jinak by nás vyhodili.“

Estébáci na náměstí zvonili klíčema

Pamětnice s manželem vychovala tři děti, dceru Martinu, syny Radka a Jiřího. Její děti už mohly studovat, co chtěly, nebylo to ale zadarmo. „Musela jsem na občanském výboru dělat zapisovatelku. To bylo hrozné, co se tam řešilo – kdo co dělá, jak se chová. Ženské si tam třeba stěžovaly na jednu paní, že nezavírá dveře od bytovky. Celou dobu jsem mlčela a psala jsem to v ruce. Ani ne na stroji.“ Sametovou revoluci pamětnice prožila zpovzdálí. „Jednou jsme s manželem šli na náměstí a byli tam ti dva estébáci. Zvonili tam klíčema. Tak jsme se otočili a šli.“ Prostřední syn, Radek, se však zapojil naplno. „Měla jsem o něj strach, ale nedal si říct. Psal letáky na psacím stroji.“ O dění v zemi se však zajímala, pád železné opony sledovala skrze média – televizi a poslechem Svobodné Evropy. Libuše Janková se v pozdějším věku dlouhodobě starala o nemocného manžela. V době natáčení pro Paměť národa žila ve svém bytě v Olomouci a ráda trávila čas se svými vnoučaty a pravnoučaty, kterých měla ke dni natáčení celkem čtrnáct – a číslo jistě nebylo konečné.