Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Martin Janíček (* 1961)

• narodil se 25. března 1961 v Praze

• nedostal doporučení na gymnázium, v letech 1976–1979 se vyučil jako kovolijec – cizelér

• v roce 1981 složil maturitu na Střední škole uměleckých řemesel

• v letech 1981–1990 pracoval jako uklízeč v Náprstkově muzeu a Uměleckoprůmyslovém muzeu

• v roce 1990 byl přijat na Akademii výtvarných umění Praha; ukončil ji v roce 1997

• v letech 1997–2002 působil na AVU jako asistent

• věnuje se umělecké tvorbě

• v roce 2022 byl oceněn za třetí odboj

• v roce 2025 žil v Kosoři

Životní příběh Martina Janíčka spojuje osobní boj s totalitním režimem, odhodlání jít za svým snem a neústupné nasazení. Dům v Kosoři, který jeho otec původně koupil s vizí praktického zázemí pro rodinu, se stal místem, kde se formovala nová generace umělců a intelektuálů. Tam vznikl příběh, který je důkazem, že i v dobách nesvobody lze najít cestu ke svobodě a že sebedůvěra, podpora rodiny a oddaná parta přátel má hodnotu v jakékoliv společnosti.

Dědeček byl podnikavý muž

Martin Janíček se narodil 25. března 1961 v Praze do rodiny, kde umění a svobodný duch byly samozřejmostí. Jeho otec Přemysl Janíček byl akademický malíř pocházející z moravského Vyškova. Když nenašel u rodičů podporu pro své umělecké sklony, šel svou cestou, která vedla do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM). V Praze se seznámil i se svojí budoucí ženou Martou, rozenou Průchovou. Ta pocházela z České Olešné u Jindřichova Hradce, kde její rodina vlastnila prosperující mlýn a rozsáhlé hospodářství. A právě tam u babičky trávil Martin hodně času a dozvídal se od ní o rodinné historii, protože dědeček zemřel již v roce 1965.

Dědeček Otakar Průcha byl neobyčejně podnikavý muž, který za první republiky vybudoval prosperující hospodářství. Kromě mlýna na obilí vlastnil pilu, lesy, pole, a dokonce i perleťárnu na výrobu knoflíků. Tato soběstačnost a podnikavost však po únoru 1948 narazila na tvrdou realitu komunistického režimu. Majetek byl zabaven, dědeček se stal nepřátelským elementem a rodina se musela vyrovnávat s represemi. To ale Martin nevnímal, pro něj se usedlost s mlýnem a perleťárnou staly nekonečným hřištěm: „Ten barák, babiččinu půdu plnou sena, jsem miloval. Byla tam i houpačka, kterou udělal bratranec, takže jsme tam blbli na seně.“ Martinovo dětství se tak odehrávalo na dvou místech. Zatímco v Praze žil s rodiči a mladším bratrem v panelákovém bytě na Petřinách, volný čas často trávili u babičky v jižních Čechách. S rodiči také hodně cestovali, což se jim v 60. letech dařilo i díky otcově členství ve Svazu českých výtvarných umělců: „Díky tomu jsme se podívali do Bulharska, Rumunska a hlavně Jugoslávie, kde jsme trávili několikrát celé léto u moře.“

Učební obor mi dal celoživotní přátele

Idylka však skončila v srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Martinovi bylo tehdy sedm let. „Ráno bušili lidi na dveře, že přijeli Rusové,“ vzpomíná na den, který zlomil osud mnoha rodin. Otec, který měl rozjeté umělecké projekty a plánoval cesty do Švédska a Finska, už do těchto západních zemí nevycestoval. S pevným uzavřením železné opony zůstaly už jen dovolené do spřátelených východních států. Postoj rodičů k totalitě byl ale nekompromisní. „Já myslím, že jim to bylo úplně jasné, a to od začátku až do konce. Naštěstí,“ popisuje pamětník, když vzpomíná, jak se v jejich domě o režimu mluvilo. Rodiče se zároveň snažili syny chránit od problémů, ale i tak se musel Martin vyrovnávat s represemi. Nedostal se na gymnázium a později ani na vysokou školu. Místo střední školy zamířil na umělecký učební obor kovolijec. Zde se projevila tehdejší dělnická nátura vedoucích, takže se k žádné skutečně zajímavé práci nedostal, ale paradoxně právě tady se setkal s lidmi, kteří se stali jeho celoživotními přáteli a společníky v boji proti režimu – kovolijcem Martinem Prokopem, uměleckým truhlářem Ludvíkem Hradílkem, pasířem Pavlem Veselým, řezbářem Liborem Krejcarem, zlatníkem Davidem Němcem a fotografem Davidem Janečkem. „Společně jsme začali navštěvovat koncerty po Praze, byli jsme také na ilegálním koncertu The Plastic People of the Universe na Nové Vísce.“ 

Kosoř 48 – ostrov svobody

Zlomový okamžik v životě Martina Janíčka nastal v roce 1975, kdy jeho otec koupil usedlost v Kosoři, která se nacházela na samotě za Prahou. Původně měl dům sloužit babičce, aby byla blíže rodině. Babička se však na samotě bála a dům se časem stal nejen Martinovým životním zázemím, ale i útočištěm pro disidentské umělce a přátele. Martinovi rodiče se obávali, že by jim režim mohl do domu někoho nastěhovat, a proto syna přihlásili k trvalému pobytu. Martin tak měl již ve svém prvním občanském průkazu zapsanou adresu Kosoř 48, která mu už zůstala. Nikdo tehdy netušil, že na adrese Kosoř 48 vznikne během normalizace jedno z důležitějších center zakázané kultury. Kosořský dům se proměnil v epicentrum kulturního a společenského života, který se odehrával mimo oficiální dohled komunistického režimu. Setkávali se zde lidé, kteří se snažili dýchat svobodně a tvořit bez cenzury. „Vlastně jsme v baráku dělali nějaké akce od začátku. Přijeli tam známí, pak přijeli jejich známí a tak dál,“ popisuje Martin Janíček postupné rozšiřování okruhu lidí. „První byla svatba Ludvíka Hradílka s Terezou Muchovou, nyní Hradílkovou. To byl v podstatě festival. Protože jsme tam byli na samotě, oni pozvali Psí vojáky, hrála Národní třída a já jsem hrál s Ludvíkem Hradílkem, Pablem Veselým a Jirkou Vnoučkem ve skupině Dehet. Přijelo tam třeba 100 lidí. A nikdy, nikdy za námi nikdo nepřišel na kontrolu. Nikdo z Kosoře a ani policajti nikdy nepřišli, i když tam bylo takové osazenstvo.“ Z Kosoře se stalo místo, kam se jezdilo na koncerty, výstavy, divadelní představení a přednášky, které byly v té době zakázané a které zcela nepochopitelně unikly zájmu Státní bezpečnosti (StB). Na organizaci se podíleli blízcí přátelé, kteří tvořili jádro komunity. Od začátku mezi ně patřila i Martinova budoucí manželka Jaroslava, rozená Fuková. 

Dalším formujícím setkáním bylo setkání s restaurátorem Pavlem Blatným, signatářem Charty 77. „Díky aktivitám na jeho chalupě na samotě u Chýně jsem poznal celou plejádu undergroundových umělců – Vlastu Třešňáka, Jaroslava Kukala, Abbého Libánského a také Čestmíra Sušku, který později koupil dům v Malechově, kde hned začal pořádat výstavy. Přizval mě a já jsem se ocitl vedle Magdaleny Jetelové, Adrieny Šimotové, Ivana Kafky, Tomáše Rullera, Luboše Fidlera a dalších. V roce 1981 jsme společně vystavovali na legendární pražské výstavě Malostranské dvorky, kam jsme dostali pozvání i s mojí ženou Jarkou, tehdy ještě Fukovou.“

Cesta za svobodnou tvorbou

Kosoř se tak na dlouhá léta stala ostrovem svobody, kde se potkávala umělecká tvorba, svobodné názory i rebelský duch. Dnes tyto aktivity zahrnujeme do tzv. třetího odboje, který se snažil o zachování a rozvoj svobodné kultury a myšlení, a Martin Janíček i jeho manželka získali za tuto činnost ocenění Ministerstva obrany. Nejdřív jim to přišlo až nepatřičné, ale pak si znovu uvědomili, že dnes už je jasné, „že vše dobře dopadlo“, ale to tehdy nikdo netušil. Tehdy konali s vědomím jasného rizika. „Dělali jsme koncerty, akce a vlastně jsme si to v té době i užívali, ale zároveň nám došlo, že nikdo nevěděl, co přijde, jak to jako dopadne.“ 

Sametová revoluce v roce 1989 přinesla Martinu Janíčkovi možnost konečně se naplno věnovat svému snu. V roce 1990 byl konečně přijat na Akademii výtvarných umění (AVU). Do ateliéru si ho vybral osobně Milan Knížák. Byla to satisfakce za roky, kdy místo rozvíjení svého talentu pracoval jako uklízeč v muzeu, i když právě to byl v té převrácené době prostor, kde se potkávaly zajímavé osobnosti. Setkání s Knížákem ho nasměrovalo k experimentálnímu umění, ke spojení uměleckého předmětu se zvukem: „Od devadesátého roku je zvuk součástí všech mých soch nebo jiných instalací.“ Zároveň dodává, že hudba je to, co mu dává sílu v těžkých životních okamžicích, a jeho životním krédem by mohl být citát z knihy Kurta Vonneguta ‚Muž bez vlasti‘: „Hudba je pro mne důkazem existence Boha. Je tak neobyčejně plná magie, a v těžkých chvílích mého života mohu poslouchat hudbu a díky ní je všechno jinak!“