Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gotthard Janda (* 1939)

• narodil se 5. listopadu 1939 v Dolním Benešově na Hlučínsku

• potomek sochaře Johanna Jandy působícího v 19. století v Berlíně

• na jaře 1945 zažil přechod fronty, byl svědkem vyhnání Němců

• vyučil se soustružníkem a pracoval v dílnách důlního podniku OKR

• od roku 1958 studoval uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti

• v roce 1971 absolvoval fakultu architektury v Brně

• rodinu živil jako umělec na volné noze, věnoval se průmyslovému designu

• po roce 1989 vytvořil například busty Karla Engliše a Jana Zajíce

• vedl restaurování monumentální sochy M. R. Štefánika v Bratislavě

• v roce 2025 žil v Dolním Benešově a tvořil bustu J. G. Mendela

Učitel říkal, že mají malovat pruhy, tak se do toho pustil. Namočil štětec do barvy a vůbec se s tím nemazlil. Maloval pruhy husté a tmavé. Papír se kroutil, barvy přibývalo, ale Gotthard chtěl, aby to bylo dobré. Starší bratr se jmenoval Gerhard. Všichni ho chválili, jak pěkně umí malovat a Gottharda to štvalo. Ještě ten pruh není dobrý, ještě by to něco chtělo. Šmejdil štětcem po papíře. Tenhle pruh taky potřebuje přidat. „Co to tady mastíš?“ zhodnotil učitel jeho pruhy. „Dělníci v továrně vyrábějí barvy z uhlí a ty s nimi tady plýtváš. Nevážíš si horníků?“ káral ho učitel, ale Gotthard tušil, že jsou ty řeči nějaké divné.

Otec Richard Janda se vyučil krejčím. Uměl saka i kabáty, přesto by za války rodinu neuživil. Sehnal práci u dráhy a jezdil na kole až do Chalupek. Gotthardovi nebyl ještě ani rok, když se táta nastydl a zemřel. Podruhé se matka vdala za horníka Kuchejdu. Otčím fáral v Petřkovicích a Gotthard od něj dobře věděl, jaká je to dřina. Taková blbost, jako s těmi barvami, by ho ovšem nenapadla. Pozoroval bratra, když kreslil Stalina. Aby dobře trefil tvář, poskládal ji do čtverečků. Gotthard seděl v lavici, na zdi visel Gottwald a učitel ho nudil. Tak udělal čtverečky a nakreslil Gottwalda. Učitel ho pochválil, Gottwald se mu líbil a Gotthard měl radost.

S mámou v příkopu

V kostele před oltářem poklekl muž v černé uniformě s hákovým křížem na rukávu. Také na domech bylo hákových křížů plno. Viděl je černé na bílém uprostřed rudé vlajky. Nikdo mu to sice neřekl, přesto věděl, že ty kříže nejsou dobré. Vzpomínky Gottharda Jandy na válku jsou jako matné pohlednice. Zastřené obrázky z doby, kdy byl ještě hodně malý. Strop nad kolíbkou, koupání ve škopku, esesman v kostele. Vojenská hlídka na mostě přes Odru, když jel s matkou do Ostravy. Hlučínsko bylo součástí říše, zatímco Ostrava ležela v protektorátu. Hoši z Hitlerjugend s bubínky a píšťalami. Nějaký chlapec z rodiny měl píšťalku doma a Gotthardovi se nelíbilo, když na ni začal pískal.

Vyrůstal v domě ševce Mrázka, u kterého si rodina pronajala byt. „Bydlel tam pan domácí a my,“ říká. Nový dům z roku 1937 stál na hlavní silnici. Cesta dlážděná žulovými kostkami vedla Dolním Benešovem z Opavy na Ostravu. V domku, kam chodil s matkou na návštěvu, se kdysi vybíralo mýtné. Teď vojáci wehrmachtu postavili před domkem kulomet a hlídali nebe. Cestou domů se s matkou plazili příkopem. Letadla hučela nad vesnicí, Němci po nich pálili a Gotthard si pamatuje, jak na něm matka ležela. Potom lezli dál, zase jej zalehla a zase se plazili, až do stodoly u Heinů, kde už byli skoro doma. Od roku 1944 létaly svazy amerických letadel bombardovat Horní Slezsko. Strategické továrny, chemičky, doly a hutě. U Dolního Benešova měli Němci letiště, proto také na Benešov sypali spojenci bomby.

„Zaduněla rána, vyběhli jsme ven. Vedle domu u sousedů zářil ohnivý sloup,“ vzpomíná Gotthard Janda. „Chlapi běhali s kolečky a házeli do ohně písek.“ Pak dostala zásah chalupa pana Mrovce a písek už nestačil. Nedalo se dělat nic. Trámy padaly do žhnoucích trosek, k nebi sršely jiskry. Chlapec s matkou na zápraží hleděli na tu zkázu. Když spojenecké nálety ustaly, nahnali Němci lidi budovat zákopy za vesnicí. Válka se blížila po zemi. Hlučínsko je v českém pohraničí výjimečné tím, že tady hranici netvoří hory. Před miliony let pustila krajina do vnitrozemí ledovec a koncem druhé světové války se tudy valila fronta.

Panna Marie a bunkry

V Darkovičkách nedaleko Dolního Benešova stojí socha Panny Marie. Pravou ruku má mírně zdviženou, levou přidržuje lilii. Stojí na půlměsíci a zeměkouli obtočené hadem. Autorem je rodák z Darkoviček a Gotthardův prastrýc Johannes Janda. V 19. století žil a tvořil v Berlíně. Celý Jandův rod pochází z vesnice, která zažila těžké boje. Darkovičky leží na mírném návrší mezi Hlučínem a Hatí. Před válkou tu československá branná moc vystavěla betonové bunkry. Ustupující jednotky wehrmachtu ostřelovaly z bunkrů sovětská vojska a na schodech svého domu zemřela Gotthardova teta Anna. „Zbloudilá střela ji zasáhla do hlavy,“ vypráví.

Gotthard se s matkou ukrýval ve sklepě ševcova domu. Byla tam prádelna, kotel a studna. Ve statku u Heinů měli dvě dcery. Holky byly o něco starší, rád si s nimi hrál. Když statek trefila bomba, vyhrabali se Heinovi z trosek a přišli se ukrýt do prádelny. Krčili se tam spolu, zatímco nad nimi duněla děla a rachotily tanky. „Přišoural se nějaký děda a ukazoval střepinu, že ho právě minula. Byla čerstvá. Pěkně se leskla. Děda seděl u dveří se střepinou v dlani a celý se třásl,“ vypráví Gotthard Janda.

„Musíme ven, jsou tam ranění,“ burcovala matka ženské. U dveří stál voják a jeho uniforma nebyla německá. „Chceme se jen najíst, než půjdeme na smrt,“ prosil voják vlídně. Říkal to česky a Gotthard mu nerozuměl. Když přišel na svět, byla čeština zakázaná. Okupanti nařídili mluvit jenom německy a dobře si to hlídali. Sousedé na sebe donášeli, matka měla strach, takže Gotthard neuslyšel jediné české slovo. „Mladé ženské schovejte, všechno skryjte. Ti, co jdou po nás, budou rabovat,“ varoval voják a všichni se báli. „Zůstaneš tady. Neumíš česky,“ nařídila máma Gothardovi, když se hrnul ven.

Situace lidí na Hlučínsku byla složitá. Blížili se Sověti a lidé nevěděli, co od nich mají čekat. Po Mnichovu 1938 přičlenil Hitler Hlučínsko k říši. Muži museli na frontu. Doma zůstaly ženy, děti a staří lidé. A do takového prostředí přicházela vyhladovělá, válkou zdivočelá Rudá armáda. S vojáky lačnými po ženách, alkoholu a majetku. Dlouho po válce bylo to téma tabu. Nesmělo se o tom mluvit. Rudoarmějci byli hrdinové, s šeříky v náručích na tancích s rudou hvězdou. Na Hlučínsku však není vesnice, kde by na jejich násilí a zvěrstva lidé zapomněli.

„Mamka se jmenovala Hedvika. Byla šikovná, ráda zpívala a byla moc hodná. Byla fajn a veselá. Jenže přišlo neštěstí. Měl jsem tři roky, když mamka zemřela znásilněná Rusy. Táta byl v zajetí a nemohl na pohřeb. Byly mi tři roky, ale opravdu si pamatuji, jak ležela pokrytá svatými obrázky. Říkali, že mamka spí, a takové ty řeči. Ještě dneska je mi z toho nanic,“ vyprávěl v roce 2022 pro Paměť národa Rudolf Krupa z Hlučína.

Podívejte, ženou Němce!

Do střechy prorazila díru bomba. Ležela na schodech a měla vrtulku. Ve stodole ukrývali sovětští vojáci nakradená rádia. Gotthard Janda vzpomíná na hromadu radiopřijímačů, které si tam natahali. Soused Šustr těžil před válkou na zahradě štěrk. Československo budovalo bunkry a štěrk se dobře prodával. V obrovské jámě u Šustrů postavili Sověti polní kuchyni. „Pekli placky a měli jich plné kbelíky,“ vypráví Gothard Janda. „Nabízeli nám a byli moc hodní.“

Když Gotthard Janda vypráví, rozhodně nespěchá. Zvolna skládá jednu scénu za druhou. „Pojďte honem! Pojďte se podívat! Ženou Němce!“ volal někdo z ulice. Vyběhl ven před vrata a uviděl ten zástup. S ranci na zádech kráčeli v hloučcích a mezi těmi hloučky šli dozorci s karabáči v rukou. Hnali Němce z Ostravy po silnici na Opavu.

„Sousedé Heinovi vyfasovali ‚enko‘. Černé písmeno N na bílém podkladu. Jako když Židé nosili hvězdu, dostali Němci visačku a museli nosit ‚en‘.“ Několik měsíců po konci války žili obyvatelé Hlučínska ve strachu z vyhnání. K hromadnému odsunu nakonec nedošlo, přesto museli mnozí odejít. V obcích začali úřadovat ozbrojení příslušníci revolučních gard ve spojení s komunisty. Rozhodovali, kdo je Němec a kdo Čech. Kdo může zůstat a kdo musí odejít.

Hrůzy války v dětské hlavě způsobily, že Gotthard zapomněl na svého otčíma. „Podívej se, to je táta,“ vytáhla matka fotku, ale on toho člověka nepoznal. Po celou dobu, kdy se Dolním Benešovem valila fronta, jako by otčím neexistoval. A nevzpomněl si na něj ani tehdy, když boje utichly. U sedláka Heina ve dvoře viděl chlapec mrtvé koně. Leželi poskládaní v řadě jeden vedle druhého a také hříbě tam viděl. Prožíval to všechno kolem a na otčíma nemyslel. Ani se na něj neptal. Jenže horník Kuchejda skutečně nebyl doma. Zmizel náhle a nebyl v obci sám, komu se to stalo. Teprve mnohem později se Gotthard Janda dozvěděl, jak to tenkrát bylo. Příslušník revoluční gardy sebral otčíma, předal ho Sovětům a spolu s ním několik dalších mužů.

Sběrný tábor Osvětim

Ráno se probudil a spatřil v kuchyni jakýsi mundúr, plechový kotlík a tesařské sekyry. Nevěděl, co to je. Kdo to přinesl. „Pak přišel do kuchyně nějaký člověk a byl to otčím,“ vzpomíná Gotthard Janda na konec roku 1945. Nevlastní otec mu o tom nikdy nevyprávěl. Nikdy se k tomu nevracel. Pouze matka věděla, jak to asi bylo. Historikové zatím jen zčásti probádali případy, kdy v prvních týdnech po válce odvlekla Rudá armáda z Československa do pracovních táborů stovky nevinných lidí. Někdy k tomu stačilo, aby soused neměl rád souseda a něco si na něj vymyslel. „S tím já nic neudělám. Udali ho vaši lidé,“ prohlásil gardista, když se matka ptala, proč jejího manžela vydal Sovětům napospas.

Přestupní stanicí k transportům na východ byl nacistický koncentrační tábor v Osvětimi. Sověti do něj poprvé vstoupili 27. ledna 1945. Na ústup z tábora se nacisté připravovali od léta předchozího roku, kdy se Rudá armáda začala k táboru přibližovat. Desítky tisíc vězňů nastoupilo do pochodů smrti a na jeden z nich vzpomínají také pamětníci na Hlučínsku. Zubožení lidé z celé Evropy umírali v jejich kraji zimou, na nemoci a hladem. Kdo nemohl dál, toho dozorci zastřelili. Těla ležela kolem cest a místní je pohřbívali v okolí svých vesnic. V Opavě pak esesmani nahnali vězně na vagony do Mauthausenu. „Viděla jsem je dlouho a bylo jich hodně,“ vzpomínala pamětnice Cecílie Hartošová ze Služovic. Bydlela v místě, kde stojí boží muka a ze silnice na Opavu odbočuje cesta do sousedního Oldřišova. Tam ukrytá v angreštovém křoví spatřila osvětimské vězně, jak se plouží kolem plotu.

O půl roku později transportovali Sověti muže z Hlučínska opačným směrem a znovu tábor v Osvětimi naplnili. Stalin začal uplatňovat svou moc ve východní Evropě. Moskva potřebovala pracovní sílu a kromě zajatých vojáků wehrmachtu posílali Sověti do pracovních lágrů také civilisty, jako byl Gotthardův otčím. Proto se do Osvětimi vypravila matka s dokumenty o tom, že horník Josef Kuchejda je Čech a nikomu nic neudělal. Šla tam pěšky s ženami dalších mužů, které gardisté v Dolním Benešově posbírali a předali je Sovětům. Jenže Josef Kuchejda už v Osvětimi nebyl. Gotthard neví přesně, co všechno musela matka zařídit a jak daleko od domova ho odvlekli. Ovšem pamatuje si dobře, že na Vánoce 1945 byl nevlastní otec doma.

Případ Josefa Kuchejdy z Dolního Benešova není na Hlučínsku jediným svědectvím o deportaci na východ, se kterým se dokumentaristé Paměti národa na Hlučínsku setkali. Bývalý starosta Hati Pavel Kotlář vypátral jména patnácti mužů odvlečených v květnu 1945 přes Osvětim do pracovních táborů na Sibiři. „Josef Tilleczek, Emil Schmidt, Valentin Poštulka, Valentin Konečný, Josef Konečný, František Kalvar, Augustin Plaček, Josef Kalvar, Hubert Tkačík, Eduard Ottava, P. Hranický, František Poskuda, Rudolf Plaček, Johan Plaček, Vilém Baier,“ zapsal do seznamu Pavel Kotlář, který byl v Hati starostou v letech 1990 až 2014.

Jeden z odvlečených, Josef Tilleczek, byl také horník. Pracoval za války na šachtě a bydlel v dřevěné chalupě s doškovou střechou číslo popisné 254. Protože horníci na Ostravsku kopali uhlí pro potřeby říše, nemusel narukovat do wehrmachtu. Přesto byl Josef Tilleczek Sověty transportován za Ural a na podzim 1945 tam následkem krutého zacházení zemřel. Rodina se nikdy nedozvěděla, kde leží jeho ostatky. Některý z krajanů však přivezl Tilleczkův deník a pamětník Karel Matuška z Hati o tom v roce 2024 pro Paměť národa vyprávěl.

Těžká cesta k soše

Jeden měl stvořit vysavač. Druhý průtokový ohřívač. Gotthard měl navrhnout lis na písmena z umělé hmoty. Na Střední škole uměleckoprůmyslové v Uherském Hradišti maturoval v roce 1962. Dostal výkres lisu a měl vytvořit design. Svou práci postavil na teorii zlatého řezu a bylo to jiné, než se to dělalo dosud. Když před čtyřmi roky do Hradiště nastoupil, otčímovi a matce se to nelíbilo. Nevěřili, že se Gotthard uživí. Vzpomínali na lidové malíře, jak od domu k domu nabízeli obrazy, a tím to pro ně končilo.

Jenže když byl Gotthard malý, chtěl malovat tak pěkně, jako starší bratr. Nakreslil Gottwalda a učitel ho pochválil. Namaloval kočku, pochválila ho teta. Pan farář mu řekl, že prastrýc byl sochař. „Jmenoval se Johannes, pracoval v Berlíně a v Darkovičkách u školy má Pannu Marii,“ prozradil farář chlapci a Gotthard si pomyslel, že chce také tvořit sochy. 

Ze základní školy šel do učení v Ostravě. Vyučil se soustružníkem, složil tovaryšské zkoušky a začal vydělávat. Pracoval v dílnách Ostravsko-karvinského revíru a podal si přihlášku do Uherského Hradiště. Tvarování strojů byl nový obor. Gotthard toužil po sochařině, ale šel studovat design. Sochařství v tom roce neotvírali. Doma to měl špatné. Vzepřel se otčímovi i matce a nedostával od nich skoro žádné peníze. Po vyučování zůstával ve škole a modeloval busty. Jednomu ševci, který kdysi dělal u Bati, vymodeloval syna. Švec mu za to ušil krásné šedé semišky. Všechno tvořil do sádry. Vysušil. Vybrousil. Pak to natřel nátěrem, busty byly bílé a Gotthard je fotil na černém pozadí. Také většina profesorů ze školy tvořila v mládí design pro Baťu. Teď byli všichni v komunistické straně, ale Gotthardovi to nevadilo. Škola ho bavila a hodně se v Hradišti naučil.

Cesta k soše však byla dlouhá. Stále jí něco stálo v cestě. Do Prahy na akademii se hlásil už ve třetím ročníku. Před maturitou znovu a potom zase. Také UMPRUM zkoušel, pak opět AVU, ale pořád nic. „My bychom vás vzali, jste opravdu dobrý, ale musíme vzít soudruha ze spřátelené země,“ řekli mu jednou a pak zase něco jiného. „Víte co? Pojďte na design,“ jenže on chtěl na sochu. Tam však bylo plno. Kdo tam neměl známé, na sochu se nedostal. Nestačil talent. Nestačila touha. Natož původ. Otec krejčí. Otčím horník. Prastrýc sochař z Berlína… Nezabralo nic. „Byla to garnitura, která mezi sebe nikoho nepustila. Brali jenom děti prominentních umělců,“ vzpomíná Gotthard Janda. Nakonec to vzdal, poslal přihlášku na fakultu architektury v Brně a v roce 1966 ho přijali.

„Do čeho jste se to pustil? Na mé katedře se kostely dělat nebudou,“ obořil se na něj profesor. Ve cvičení věnovanému strukturám nakreslil experimentální studii kostela a připadal si jako v dětství, když ho káral učitel, že plýtvá barvami a neváží si horníků. Stalo se to v roce 1968. Lidé uvěřili ideálům socialismu s lidskou tváří, padla cenzura, přesto mu kostel neprošel. Profesor byl oddaný komunista, církev nesnášel a nezměnilo se to ani pražským jarem. „Nic si z toho nedělejte, máte to dobré,“ konejšil ho asistent, když u toho profesor nebyl. Měl pravdu a potvrdilo se to brzy. Gotthard Janda v Brně ještě ani nedostudoval a už dostal zakázku, kterou nemohl odmítnout. Jeho kaple v Kozojídkách na Slovácku patřila mezi pouhé čtyři církevní stavby postavené v socialistickém Československu. Navíc byla první kaplí či kostelem v zemi s věží oddělenou od hlavní lodi. Stalo se to náhodou. Na střední škole v Uherském Hradišti studoval Gotthard s Josefem Uprkou, synem slavného malíře. A na svatbě Uprkovy sestry potkal lidi z církve, kteří mu kapli v Kozojídkách nabídli.

Obr Štefánik

„Kluku, nic podobného už tě v životě nepotká,“ řekl otec synovi, když za ním někdy v roce 2005 přišel, že by mohl v Bratislavě restaurovat Štefánika. „Nemohl se rozhodnout. Byla to ohromná věc, ale Honza neměl skoro žádné zkušenosti,“ vzpomíná Gotthard Janda na situaci, kdy za ním přišel syn Jan požádat o radu. „A pak jsme se do toho pustili.“

V době, kdy první československé republice zbývalo několik posledních měsíců a na nábřeží v Bratislavě byla odhalena socha letce, astronoma a politika Milana Rastislava Štefánika. Autorem monumentálního díla z bronzu byl sochař Bohumil Kafka a takhle o tom v roce 1938 referoval Československý rozhlas: „Těžko a zvolna přichází takový obr na svět a vyrůstá do své monumentality. Umělec, tvoře takovouto sochu, musí míti sílu nejen vnitřního zření, jež vidí definitivní dílo v myšlenkové představě nebo v neurčitém náčrtu, ale i tolik kázně, aby v rozměrech, jež tak značně přerůstají rozměry normálního lidského těla, nepřehnal výraznost detailů a zachoval úměrnost celku. To Kafkův Štefánik má. Je v něm monumentální realita.“

Gotthard Janda nebyl ještě na světě, když v sochařském ateliéru v Praze dokončil mistr Bohumil Kafka pro Bratislavu pomník československé státnosti se sochami českého lva a slovenského politika, který s Masarykem prosadil vznik Československé republiky. Štefánik a lev stanuli na levému břehu Dunaje poblíž Slovenského národního muzea v místě původního pomníku císařovny Marie Terezie. Místu dominovala Štefánikova postava vysoká téměř sedm a půl metru. Tři a půl metrový lev držel státní znak na pylonu sedmadvacet metrů vysokém. „Die Katze musst gehen! Ta kočka musí zmizet!“ nařídil v roce 1940 Adolf Hitler při návštěvě Bratislavy, když spatřil obřího lva. Říšský vůdce s tím začal, komunisté to dokončili. V roce 1952 nechali Štefánika strhnout a Kafkovo dílo zmizelo do neznáma. Historikům se dosud nepodařilo vypátrat, co s bronzovým generálem v padesátých letech udělali.

Jak si to může dovolit?

V roce 1993 vznikla v Bratislavě iniciativa pro obnovení sochy. Přibližně za deset let bylo rozhodnuto, že Milan Rastislav Štefánik se k Dunaji opět vrátí ve své originální podobě i velikosti. Souhra náhod a příznivých okolností způsobila, že syn Gottharda Jandy studoval v té době bratislavskou Vysokou školu výtvarných umění a zaměřil se na restaurování soch. Tak vznikl tým lidí, který se toho ujal. Předlohou se stal třetinový model původní Štefánikovy sochy od Bohumila Kafky, který stojí v Praze u hvězdárny na Petříně. Gotthard Janda vymyslel, jak podle něj znovu stvořit obra. Nejprve v hale v Bratislavě vytvořili formu, pak do ní ve slévárnách v Blansku odlili novou sochu.

„Přijeli z Blanska s řezacím drátem a začali figuru řezat na díly. Podle toho, jak usoudili, že je možné to v těch velikostech odlít,“ vzpomíná Gotthard Janda. „Jenže nechovali se k tomu šetrně a mohli to celé zničit.“ Ve slévárnách v Blansku před rokem 1989 sochy nadživotních velikostí uměli. Sochaři tam rádi pracovali a Blansko bylo známé tím, že tam vznikaly sochy postav z komunistické historie. Dělníci, kteří přijeli do Bratislavy pro Štefánikovu formu, takové zkušenosti neměli. „Byli to lidé, kteří už umělecké řemeslo neměli. Ti, kteří to uměli, protože dělali Gottwaldy a Leniny, tak ti už tam nebyli. Byli v penzi nebo mrtví,“ dodává. Přesto se podařilo sochu v Blansku odlít a v roce 2007 se Štefánik do Bratislavy po desítkách let vrátil. „O nějakém autorství se nedá mluvit. Bylo to kolektivní dílo,“ říká Gotthard Janda.

V době natáčení pro Paměť národa v roce 2005 tvořil pamětník ve svém ateliéru v Dolním Benešově bustu Johana Gregora Mendela pro Mendelovo gymnázium v Opavě. Před rokem 1989 pracoval jako designér na volné noze. Přestože to v dobách normalizovaného Československa nebylo obvyklé, dokázal jako svobodný umělec uživit rodinu se čtyřmi děti, z nichž je syn Jan, který se vydal podobnou cestou, nejmladší. Gotthard Janda vytvořil podobu desítek strojů a přístrojů. Pracoval například pro Strojosvit Krnov nebo Branecké železárny. Pro důlní podnik Ostravsko-karvinský revír ztvárnil dispečerské pracoviště pro řízení Dolu Staříč a byl při tom nepohodlný lidem, které svou nezávislostí dráždil. Důlní dispečink byl významná zakázka. Navíc v prostředí, ve kterém na nějaké svobodné umělce nebyli zvyklí. „Jak si to nějaký Janda na volné noze může vůbec dovolit? Toto je práce pro kolektiv,“ protestoval profesor designu a vedoucí komise Svazu výtvarných umělců.

Gotthard Janda nikdy nevstoupil do komunistické strany a netvořil podobizny komunistických politiků a vládců. Když jako promovaný architekt nakreslil rodinný domek, musel to za něj podepsat někdo jiný. „Architekti na volné noze pracovat nesměli. Museli být někde zaměstnaní,“ vzpomíná Gotthard Janda. Být „někde zaměstnaný“ však Gotthard Janda nechtěl. Po promoci na fakultě architektury v roce 1971 nastoupil do Stavoprojektu v Opavě, ale záhy odešel. „Ve stavebnictví bylo vše podřízeno socialistickým normám a plánování, všechno typizované. Pro tohle jsem nestudoval, abych tohle dělal.“

Zakázky na tvorbu soch do veřejných prostor nedostával vůbec. Až v 90. letech se to změnilo. Třeba pro ekonomickou fakultu v Ostravě vytvořil Gotthard Janda bustu ekonoma a prvorepublikového politika Karla Engliše, pro město Vítkov rodáka Jana Zajíce, který v roce 1969 následoval Jana Palacha a obětoval se, aby vyburcoval Čechy a Slováky z letargie a kolaborantství po okupaci v srpnu 1968. Na policích v ateliéru Gottharda Jandy tam v době natáčení spočívala také busta otčíma Josefa Kuchejdy, který jeho umělecké touze nepřál. Také kopie prastrýcovy Panny Marie z Darkoviček, nebo třeba socha Ježíše Krista pro evangelický sbor ve Frýdku-Místku.