Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Husák (* 1960)

• narodil se 31. července 1960 v Brně

• vyrůstal v tradiční křesťanské zemědělské rodině, během dospívání však náboženství odmítal

• v roce 1975 navázal hluboké přátelství s Miroslavem Richterem – vůdčí osobností Společenství sv. Gorazda a druhů, které bylo součástí křesťanského disentu

• patřil k zakládajícím členům společenství a zůstal zde až do konce 80. let

• v roce 1981 pomáhal po dosud nevyjasněné smrti tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala uchránit jeho dokumenty před zabavením StB

• Miroslava Richtera doprovázel při jeho setkáních s představiteli skryté církve

• jako člen Moravského cherubínského sboru, kterým se Společenství sv. Gorazda oficiálně prezentovalo, se zúčastnil mnoha československých i zahraničních hudebních akcí

• po sametové revoluci Společenství sv. Gorazda opustil, nechtěl vstupovat do politiky

• v roce 2024 žil v Těšanech u Brna

„Vzpomínám třeba, jak do (Horního) Štěpánova, kde působil biskup Davídek, přijel jednou večer kamion literatury, kterou oni vyskládali na půdu a pak se to distribuovalo po republice. Bylo to už k večeru a strašně zvláštní obraz, najednou se zatáhlo a nastala úplná tma, jakoby bouřka, která ale nikdy nepřišla. Pak kamion odjel a nikdo nic nezpozoroval,“ vypráví Pavel Husák o svých cestách v rámci aktivit tzv. gorazdovců. Vůdce společenství Miroslav Richter si vyhradil právo jednat s Felixem M. Davídkem sám, nicméně jeho pohřbu se zúčastnili společně. „Já jsem na pohřbu Davídka vyfotil ty estébáky, jak tam všude kolem stáli. Ty fotky ale už nemám, já jsem skoro všechno dal Mirkovi, protože on nechtěl, aby se někdo další do něčeho namočil.“

Nedokázal jsem pochopit, proč nesmíme znát svoje dějiny

Pavel Husák se narodil 31. července 1960 do tradiční jihomoravské zemědělské rodiny. Vyrůstal v obci Nesvačilka a snad by zde po svém otci býval převzal starost o rodinné hospodářství, nebýt příchodu armády v roce 1957, za jejíhož dohledu došlo k ukončení činnosti drobných sedláků. Jako mnoho jiných, i otec Pavla Husáka tak musel odevzdat své dva koně s hříbětem do nově vznikajícího družstva. Poté odešel pracovat na stavbu nových pavilonů brněnského Výstaviště, do nesvačilského JZD se však nakonec vrátil, když mu po několika letech bylo nabídnuto místo agronoma.

V rodině Husákových se křesťanská víra dědila a nedělní pěší cesty do moutnického kostela zkrátka patřily k všednímu koloritu. Dospívající pamětník neměl k náboženství obzvlášť blízko, spíš se s ním jako se součástí vlastní identity potýkal. „V Moutnicích byl tradiční kněz konzervativního smýšlení, se kterým jsme si příliš nerozuměli. Já jsem si tehdy myslel, že jsem ateista, a ve škole bylo velmi málo spolužáků, kteří chodili do náboženství. Ten kněz, otec (Jan) Klíma, byl pevný ve své pozici a nebál se komunistů, někdy je i kritizoval v pastoraci. Charakterem byl ale z jiné doby, a tak jsem se s ním nesblížil.“

Co však Pavla Husáka zásadním způsobem ovlivnilo, bylo setkání s volyňským Čechem, jistým panem Demkem. To byl známý jeho tety v Malešovicích a často vyprávěl o svém nasazení v Rudé armádě za druhé světové války. Mluvil o kriminálnících, kteří spolu s ním bojovali na straně SSSR, či o hnaní do kopců pod hrozbou zastřelení každého, kdo by se chtěl vzdát, a takové obrazy na malého Pavla, tehdy ve druhé třídě, udělaly silný dojem. Ačkoli se tak Pavel Husák později stal členem Společenství sv. Gorazda a druhů, jež dnes považujeme za součást křesťanského disentu, ambice přímo bojovat s režimem nikdy neměl. „Nebyl jsem ale schopen smířit se s tím, proč není možné znát svoje dějiny. A do toho pak vstoupilo to cyrilometodějství a Velká Morava, což byla v mých očích nádherná doba obrovského rozmachu, hlavně kulturně a vzdělanostně.“

Tehdy jsem si myslel, že jsem ateista

Na prahu dospívání se proto Pavel Husák začal zajímat o historii, nicméně jeho soukromý rozpor s křesťanstvím stále kulminoval. Příčinou byla komunistická propaganda ve škole i menšinovost věřící mládeže v nejbližších kruzích. Napadlo jej někdy v této době, že by vstoupil do strany? „Nevím. Spíš ne. Ale prostě jsem tu víru nějak necítil.“ To se však záhy mělo změnit s příchodem nového kněze do moutnické farnosti a následně skrze setkání s vůdčí osobností Společenství sv. Gorazda a tehdejším studentem práv Miroslavem Richterem.

„Pak v sedmdesátých letech otec Klíma zemřel. A do Moutnic přišel Otmar Kaplan z Otmarova. Ten člověk byl na třináctém místě, pořád ho přesouvali, protože byl mimořádně charismatický a kam přišel, začal okamžitě přitahovat do kostela lidi, i mladé, se kterými organizoval společenství mládeže. Úsměv od ucha k uchu a prostě otevřené srdce. A vůbec se nedával na odiv.“ Skupina mladých okolo Otmara Kaplana neměla oficiální název, byla to prostě parta lidí, kteří společně jezdili na výlety, opravovali kostel a zpívali. Právě technická zručnost a zároveň hudební nadání patřily k silným stránkám Pavla Husáka, v té době strojírenského učně v Brně.

Až v roce 1975 prožil moment, který připomíná svébytný druh soukromé epifanie. „Já jsem tu pubertu úplně nezvládal. Byl jsem hodně mezi vrstevníky, po zábavách, hodech a podobně. A jednou jsem byl na takové oslavě, trochu mimo partu, trochu pro smích – a trochu jsem víc vypil. A pak jsem se poprvé potkal s Mirkem Richterem a knězem Bohumilem Poláčkem. To bylo asi v roce 1975. Prohodili jsme pár slov, pak jsem se nějak dostal domů, a ráno, když jsem se probudil – ani nevím, jak to říct. To byla zvláštní záležitost, jako blesk z nebe. Oblékl jsem se a šel do Moutnic do kostela, bylo ještě nad ránem a já jsem se tam po včerejšku sotva dostal, jen jsem si tam sedl a najednou jsem cítil, jak ke mně všechno přichází. Tak čistě, přesně tak, jak jsem to v tu chvíli potřeboval slyšet. A říkal jsem si: ‚Ale co můžu dělat s tím, že jsem ztratil důvěru rodičů?‘ Můj tatínek byl totiž názorově velmi pevný a neexistovalo, že bych přišel domů a řekl, že jsem komunista.“

Najednou jsem vstával ve čtyři hodiny ráno a šel na tajnou mši kardinála Tomáška

Noční cestu z hodů ve společnosti Miroslava Richtera Pavel Husák se smíchem přirovnává k putování do Emauz. Od povrchního hovoru brzy přešli k hlubším tématům, povídali si o víře a o tom, co potřebuje křesťanství, aby ve společnosti normalizačních let začalo opět rezonovat. Alkoholem posilněný pamětník začal zpívat a Miroslav Richter ho pozval do známého sboru Moravan, jehož byl sám členem. Skupina členů Moravanu posléze utvořila Společenství sv. Gorazda a druhů, vedené Richterem, a z tzv. gorazdovců dále vznikl Moravský cherubínský sbor, který oficiálně vystupoval v Československu i zahraničí s programem duchovní hudby a liturgického pásma ve staroslověnštině.

Mezi členy Moravanu, jenž měl zkušebnu v brněnském Besedním domě, se Pavel Husák najednou dostal do zcela nové společnosti. Na počátku 80. let patřili ke členům křesťansky založení vysokoškoláci, s nimiž po zkouškách navštěvoval bytové semináře – zajímala jej obzvlášť nedostupná duchovní literatura a informace např. o druhém vatikánském koncilu. Velmi blízce se také spřátelil s Pavlem Zíbalem, knězem uvězněným v rámci akce K v želivském táboře nucených prací. „To byl kněz, který neměl souhlas, a na akcích Moravanu jsme byli často ubytovaní spolu. Vstávali jsme třeba ve čtyři hodiny ráno, on domluvil u (kardinála Františka) Tomáška tajnou mši někde v boční kapli, na kterou jsme šli, a to už mě hodně vtáhlo do jiného světa. Mám pocit, jako bych žil vlastně ve dvou světech. Jeden den jsem byl mezi chlapama v práci a na dědině, ale pak jsem se ocitl mezi úplně jinými lidmi, kolem Tomáška byli najednou vysokoškoláci. Mezi nimi jsem poznal i Aničku Horníčkovou, a přitom jsem vůbec netušil, že její snoubenec (student a křesťanský aktivista Pavel Švanda) byl synovcem kardinála Špidlíka a potom byl zavražděn.“ 

O tom, že patřím ke Společenství sv. Gorazda, nevěděli ani moji rodiče

Společenství sv. Gorazda a druhů tvořilo v počátcích asi patnáct lidí, kteří vyjma vůdčí osobnosti Miroslava Richtera neměli žádnou další hierarchii. Ti, kdo zpívali v Moravském cherubínském sboru, se scházeli dvakrát týdně na faře u sv. Jakuba v Brně především za účelem hudebních zkoušek a duchovního výkladu. Pavel Husák ovšem vzpomíná, že ne všichni členové se mezi sebou znali, alespoň ne pravými jmény – on sám vystupoval pod jménem Kubal a kompletní informace o členech znal nejspíš pouze Miroslav Richter. „Do dneška si pamatuju jenom přezdívky, jména jsem si radši do hlavy neukládal. Mirek si samozřejmě všechny pamatoval. Měli jsme takové dvě sekce: v první se dělala hudba, latinská a staroslověnská, ve druhé byl užší kruh lidí – Společenství svatého Gorazda a druhů.“ Pavel Husák přitom od počátku vnímal rizika spojená se svým působením u gorazdovců. O jeho členství ve skupině nevěděla ani nejbližší rodina – časté schůzky s M. Richterem si vykládali jako pouhé rodinné přátelství, jelikož Richter se na počátku 80. let stal pamětníkovým švagrem.

Cílem společenství bylo podle Pavla Husáka prohlubovat víru v duchu staroslovanské, resp. cyrilometodějské tradice a podporovat sounáležitost mezi slovanskými národy. K tomu se záhy přidalo propojení se skrytou církví v osobách tajných biskupů Felixe M. Davídka a Stanislava Krátkého a aktivity, které dnes můžeme považovat za jednoznačně protirežimní.

Mirek si přál, abychom složili věčné sliby

Někteří pamětníci popisují povahu Miroslava Richtera jako dominantní, až výbušnou. To Pavel Husák nepopírá, nicméně vysvětluje, že „za tím byla i ta zodpovědnost, to množství povinností, které na sebe vzal. On ty naše aktivity nejvíc směřoval a taky nejvíc riskoval. (…) Já ale vím, že kdyby chtěli někoho z nás zničit, tak on by řekl: ‚Mě klidně zničte, ale jemu ani jeho rodině nezkřivíte vlas.‘“ Zkoušky Moravského cherubínského sboru byly náročné a Miroslav Richter je dokázal při nespokojenosti s výkonem i náhle přerušit, podle vzpomínek Pavla Husáka „někdy prožíval období, že byl jediný, kdo mohl uchopit tu dobu svatého Cyrila a Metoděje a to dědictví.“ Za tvrdou prací však vyvstávala nejen hudební úroveň, ale také hluboký, v normalizační kultuře jinak obtížně dostupný, duchovní prožitek zpěváků.

Zda se Společenství sv. Gorazda a druhů profilovalo jako samostatné náboženské hnutí, však Pavel Husák nedokáže určit. O duchovních hodnotách s Miroslavem Richterem hovořil, přesto jeho úkoly zůstávaly především praktické. „Já jsem často dělal spíš doprovod a řidiče, u jeho jednání (s představiteli podzemní církve) jsem většinou nebyl.“ Miroslav Richter v počátcích „nadnesl určité podmínky, například chtěl, abychom my jako hlavní členové složili něco jako věčné sliby.“ Po kněžství ale netoužil, respektoval katolickou tradici a věděl, že celibát pro něj coby pro ženatého muže už není možný.

Když zemřel Přemysl Coufal, vyjeli jsme v noci pro jeho dokumenty

Aktivity Společenství sv. Gorazda a druhů bývaly ale i nebezpečné. „Myslím, že s Mirkem se nedalo o některých věcech diskutovat. On měl prostě víru, že je k něčemu povolaný a ví, co má udělat. Třeba jednou v noci mi řekl, že musíme další den zajet do Olomouce, na což já jsem nebyl připravený, už jsem měl doma děti a manželka to těžce nesla. Došlo ale k tomu, že zabili Přemysla Coufala, a my jsme jeli do Kostelce k jeho rodičům. Potřebovali jsme získat dokumenty, které připravoval ke svatořečení Zdislavy. Museli jsme jet okamžitě, na noc. Mirek měl v Olomouci kontakt na jednoho hudebníka, přes kterého se dostal k Coufalovým rodičům. A ty dokumenty se podařilo zachránit.“ Vedle duchovních textů se podle Pavla Husáka zřejmě jednalo také o korespondenci tajného kněze Přemysla Coufala a jeho kontakty na důležité osoby v zahraničí, zvláště v Římě. Co se s materiály, po nichž pátrala StB, dále dělo, Pavel Husák přesně neví. „Mirek to posunoval někam dál, ale ty věci se zachránily.“

Společenství sv. Gorazda a druhů, resp. Moravský cherubínský sbor se v roce 1985 zúčastnil pouti na Velehradě, rozsáhlé duchovní akce, kde se shromáždilo až čtvrt milionu lidí, aby si připomněli 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje i protestovali proti režimu. Pavel Husák však na poslední chvíli odřekl a raději zůstal doma s těhotnou manželkou. V roce 1987 na svátek Seslání sv. Ducha nicméně na Velehradě opět vystupoval. Jako zpěvák pásma duchovní hudby rovněž s Moravským cherubínským sborem navštívil hudební festivaly ve slovenské Trnavě, v Bulharsku, v rakouském Salcburku či v německé oblasti Lužických Srbů. S cestami do zemí východního bloku sboristé potíže neměli, k výjezdu do Rakouska však Pavel Husák nejprve nedostal povolení – to mu vyjednal až Miroslav Richter na úřadě města Brna pod podmínkou, že rodina Pavla Husáka zůstane doma. Teprve na konci 80. let se pamětník začal společenství a sboru oddalovat, především kvůli příliš vysoké náročnosti zkoušek a výjezdů na osobní život, ale také vzhledem k jistému vyčerpání vztahu s Miroslavem Richterem. Ten se rozešel se svou první ženou, švagrovou Pavla Husáka, a rodinné kontakty už nebyly tak intenzivní.

Proč se nevyužilo zkušenosti skryté církve?

Zajímavé je, že ačkoli společenství gorazdovců bylo propojeno s podzemní církví a i některé činnosti jako shánění dokumentů Přemysla Coufala přímo hrozily postihem ze strany StB, ke světskému disentu nemělo příliš blízko. „V letech 1987, 1988 byla spíš neochota dávat se s Chartou dohromady. Vedla se debata, že mají moc problémů, že mají dost lidí, kteří se jim tam dostali, a ty informace už nejsou bezpečné. Já to nemůžu přímo hodnotit, ale vím, že Mirek tohle nechtěl nikdy spojovat.“ Po sametové revoluci tak část členů Společenství sv. Gorazda utvořila Moravské občanské hnutí vedené opět M. Richterem. Vedle znovuuvedení křesťanských hodnot do politiky byla pro hnutí zásadní i decentralizace a navrácení rozhodovacího hlasu moravským krajům. Roku 1992 bylo však po volebním neúspěchu rozpuštěno.

„Mirek měl zase vymyšlené propagační akce (Moravského občanského hnutí). Ale pro mě už se to začalo vzdalovat, protože já jsem nebyl tak ambiciózní, a to nemůže být v politice dobrá vlastnost. Já jsem rád pomohl dobré věci, ale v politice jsem figurovat nechtěl.“ Pro Pavla Husáka tímto obdobím aktivita v někdejším Společenství sv. Gorazda a druhů skončila a věnoval se raději lokální kultuře, např. pomáhal při obnově místních orloven. Na společenství gorazdovců však vzpomíná v dobrém, jen lituje, že se skrytou církev nepodařilo do porevolučního křesťanského prostoru plně integrovat. „Proč se nevyužilo skryté církve, která měla takové zkušenosti v tom provizoriu fungovat? My dnes dumáme, že by měl být třeba Rok rodiny, i když nevíme vlastně čeho. Ale oni měli ohromné množství nápadů na pastoraci. A je škoda, že se po revoluci nevyužilo jejich potenciálu.“ V roce 2024 žil Pavel Husák v Těšanech u Brna a starý kovolis, na němž kdysi razil cyrilometodějské křížky, které gorazdovci rozdávali u monastýru kdesi v Bulharsku, používá dodnes.