Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hůrková (* 1936)

Čtyři dny po mých sedmnáctých narozeninách nás vystěhovali

  • narozena 23. února 1936

  • její otec Bedřich Hojer byl největším statkářem v domovském Radňově

  • otec Bedřich Hojer a celá rodina čelili represím v souvislosti s nucenou kolektivizací

  • otec poprvé souzen v roce 1950 za nedodržení předepsané osevní plochy

  • v roce 1951 proběhla na statku domovní prohlídka

  • v prosinci 1952 otec Bedřich Hojer znovu odsouzen k osmiměsíčnímu nepodmíněnému trestu

  • 27. února 1953 byla rodina Hojerova vystěhována na státní statek do Dolních Požárů u Týnce nad Sázavou

  • po roce 1992 byl rodině v restitučním řízení statek navrácen

“Jste počátkem cest, které vedou do celého světa, a jste koncem všech cest, které z celého světa vedou do Radňova…,“ tak začíná jeden z textů, které kdysi sepsal Václav Hojer, statkář a starosta z Radňova, vesnice na Vysočině.


Každému vyhověl a pomohl

Anna Hůrková, rozená Hojerová, se narodila jako poslední ze sourozenců 23. února 1936 v tehdy ještě Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Jejich rodina po několik generací vlastnila největší hospodářství v obci Radňov, vesničce na pomezí okresu Humpolec jen s několika čísly popisnými. Jejímu otci Bedřichu Hojerovi už táhlo na padesátý rok a krom toho, že byl dědicem rozlehlé usedlosti vybudované někdy v polovině sedmnáctého století, zastával v letech 1925-1945 funkci starosty obce a po válce se stal předsedou místního národního výboru a členem národně socialistické strany. Každého, kdo ho poprosil o pomoc nebo za ním zašel jen pro radu, neodbyl a ochotně mu vyhověl a pomohl. Nebyl typem povýšeného velkostatkáře. Společně s kočím i děvečkami a dalšími, kteří na statku pracovali, poobědval u jednoho stolu a rozmlouval jako jim rovný. Jeho bratr Václav, ředitel měšťanské školy v Humpolci, se výrazně zasadil o kulturní a společenský rozkvět obce. Inicioval zřízení místní železniční zastávky, zajímal se o regionální historii, vedl obecní kroniku a také shromažďoval sbírku uměleckých i historických předmětů, která byla při domovních prohlídkách v padesátých letech poničena. A jeho další bratr František utekl v mládí před vojnou na Západ do amerického městečka Cleveland a čas od času se rodině připomenul.

 

Poúnorové štěpení

Dětství Anny v rodině sedláka, který vlastnil na 35 hektarů polností i s lesy, obnášelo mnoho práce i pro ni. Kolikrát, když se vracela domů ze školy, měla už nachystaných deset kravek, které chodila na louku pást. Nejprve docházela do obecné školy v nedalekém Květinově a později do měšťanky v Lípě. Vedle domácích povinností zbyl tu a tam i čas na dětské radosti. Se svojí kamarádkou vypadaly téměř jako dvojčata, vlasy sepnuté do kohouta, podobné šaty a spolu křížem krážem v rozmluvách procházely po okolí. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 se rozdělila i malá vesnička v okrese Humpolec. Z rolníků byli teď “vesničtí boháči”, jak je režim často ve štvavých prorežimních listech či letácích označoval, kteří svým jednáním „brzdili rozvoj vesnice“. Kolektivizace, kterou ještě donedávna prezident Gottwald ve svých projevech nepřipouštěl, teď v plné síle zasáhla československý venkov. S Hojerovým stavením sousedila rodina Františka Bolecha, aktivního předsedy KSČ v Radňově, a to celou situaci jen zhoršovalo. Radňovští komunisté si usmysleli, že právě pozemek Bedřicha Hojera je ten nejvhodnější k založení jednotného zemědělského družstva (JZD) a snažili se jej vymoct všemi možnými prostředky. “Tatínek byl nejdříve souzen za ohrožení jednotného hospodářského plánu 15. prosince 1950, že na svých polích nedodržel plánované osevní plochy obilí. Ale to nebyla pravda. Vždy všechno dodržel, jen hledali, za co by ho obvinili,” vzpomíná paní Anna Hůrková. Při soudu se prokázala skutečnost, že i když oseté plochy nebyly v souladu s předpisem, dodávkové povinnosti Bedřich Hojer splnil. A při odvolacím řízení byl zproštěn viny.

 

Získat statek vesnického boháče za každou cenu

Na Hojerově statku v Radňově také pomáhali Moravec a Panský a dle novinového článku také členové místní KSČ. V tehdejším Rudém právu se o nich psalo: “Prověrka odhalila přisluhovače vesnického boháče”. V textu je pak zmiňováno: „...Nejhorší však na věci bylo, že za požadavky B. Hojera a na jeho ochranu se postavili Moravec a Panský. Oni to byli, kteří prosazovali v MNV pro B. Hojera malé dodávky zemědělských produktů. Zapomínali, že tím ubližují malému a střednímu zemědělci…”

Hlavní funkcionáři z MNV ve svém likvidačním plánu nadále pokračovali. V nadcházejícím roce se uskutečnil druhý pokus, jak zneškodnit rodinu Hojerových. Byla totiž provedena domovní prohlídka, po které byl Bedřich Hojer zadržen a v líčení 3. srpna 1951 odsouzen ke čtyřem měsícům odnětí svobody a navíc mu byl vyměřen peněžitý trest ve výši deseti tisíc korun. Při domovní prohlídce byly totiž nalezeny pytle s obilím a další základní potraviny. Komunisté je označili jako nadměrné zásoby, kterými okrádá socialistický stát a jeho obyvatele. Ve vyprávění pak pokračuje Anna Hůrková: “To už jsem chodila na měšťanku do Lípy. Přišla jsem domů a zrovna ti četníci šli z půdy a něco odnášeli. Bylo jich hodně. Uniformovaní i tajní a do toho ti místní komunisti Kadlec a další. Všude hledali peníze a cennosti a já jsem měla skříňku, kde jsem měla sešity a učení. Teď tam hrabali a vytáhli pionýrský časopis. Můj brácha Václav jim říkal, že je to moje. Než totiž přišli, tak do nich strčil vkladní knížky. Byla klika, že to bylo pionýrský, tak to nechali. Pamatuji si jako dnes, jak nakládali věci na auto. Maminka mívala takový modrý kyblíček, ve kterém měla smetanu, a ten jí taky sebrali. Stejně jako homoli cukru, kterou zabavili. Zkrátka veškeré potraviny i vejce. Byla jsem hloupá, když otci četník říkal: ‚Půjdete s námi,‘ nenapadlo mě, že ho zavřou a už se nevrátí,” dovídám se od paní Hůrkové.

I komunisté ve vedlejším Herálci si pak při svých schůzích debužírovali na zabaveném Hojerově uzeném mase. Ale radňovští komunisté stále nebyli spokojeni. Po skončení trestu Bedřichu Hojerovi už tak neúnosné předepsané dodávky znovu navýšili. Nedokázal je již odevzdávat a to vyústilo v třetí soudní líčení. 12. prosince 1952 ho okresní soud v Humpolci odsoudil k trestu odnětí svobody osmi měsíců, peněžitému trestu 30 tisíc korun a náhradnímu trestu v délce trvání tří měsíců, za trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu. Zároveň mu byly uloženy vedlejší tresty propadnutí majetku a zákazu pobytu v obci Radňov na dobu pěti let.

 

Nebyla jsem plnoletá a musela se také stěhovat

Hned na začátku ledna 1953 probíhalo v Humpolci hlasování komise ONV pro úpravu rodinných poměrů venkovských boháčů, kde bylo schváleno vystěhování rodinných celků a mezi nimi i Hojerů. “Maminka se tehdy zhroutila, protože byla špatná na nervy. Byly to pro ni těžké časy,” vzpomíná paní Hůrková, která čtyři dny před vystěhováním prožila své sedmnácté narozeniny. Jejich nucený odchod tehdy podepsali Bolech, Kadlec a cestář Brož. Na základě rozhodnutí příslušníka Krajského velitelství StB určili jako místo jejich vystěhování státní statek v Dolních Požárech nedaleko Týnce nad Sázavou. “Nebyla jsem plnoletá, a tak jsem se musela stěhovat také. V tu dobu jsem bydlela u své starší sestry v Herálci a jezdila jsem pracovat do pivovaru v Havlíčkově Brodě. Bylo asi jedenáct dopoledne, když zavolali a sdělili mi, že musím také odjet. Když jsem přijela na statek, měli už všechno naložené. Já měla všechny své věci u sestry, a tak jsem odjela jen v tom, co jsem měla zrovna na sobě,” vypráví pamětnice.

V autě krom Anny a stěhováků jela také maminka, bratr Václav a na pomoc složit nábytek jel i Toník, který u nich do té doby v hospodářství pracoval. Na státní statek v Dolních Požárech přijeli až za tmy, protože nákladní auto se po cestě u Vlašimi rozbilo. “Druhého dne jsme viděli, jak statek krásně vypadal. Podél stavení rostl zlatý déšť a bydlely tam s námi asi další čtyři rodiny. Mezi nimi i vystěhovaní Maďaři odněkud z pohraničí. Maminka a já jsme dojily krávy a staraly se o dobytek. Bratr s otcem, který se k nám po Gottwaldově smrti a následné amnestii připojil, pracovali ve statku jako dělníci,” vysvětluje jejich dcera Anna Hůrková.

Ve vesnici si brzy našla ženicha a provdala se. Její skoro sedmdesátiletý tatínek byl u místních pro svoji šikovnost velice oblíbený. I správce statku se s ním chodil poradit, kde a co by bylo lepší zasít. Přijížděli ho navštěvovat také lidé z Radňova, kteří na něj nezapomněli. Když v roce 1961 zemřel po boji s leukémií v osmatřiceti letech bratr pamětnice Václav Hojer, uskutečnil se pohřeb na Vysočině v Herálci a z Krhanic se tehdy vypravily dva plné autobusy místních. A podobně tomu bylo i při smrti jejího otce Bedřicha. Ani Anna nezapomněla na svoji věrnou kamarádku. “V dopise jsem jí pak psala: ‚Tělem jsem tady, ale duchem jsem stále v Radňově.’” I dnes se paní Hůrková do rodné i rodinné vesnice na Vysočině ráda vrací. Po jejich vystěhování byl statek nejprve rozkraden a posléze v něm hospodařilo místní JZD po svém, což se na budově neblaze podepsalo. Zchátralý statek jim byl v restitučním řízení po roce 1992 navrácen a poté nabídnut k prodeji.

Radňovský rodák František Brož, jehož rodina byla za minulého režimu podobně perzekvována, nechal zřídit v okolí obce dvě pamětní desky, které komunistickou represi dnes a denně připomínají. 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Rostislav Šíma)