Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Hůlková (* 1954)

Odsun rozdělil i českou rodinu. Hulákali přes hranici, když si chtěli něco říci

  • narodila se 5. února 1954 v Broumově

  • matčina rodina pocházela ze Stroužného v Kladsku

  • děda v roce 1944 narukoval do wehrmachtu a odjel do Řecka

  • na konci války ho zajali a uvěznili

  • v roce 1946 se Kladsko stalo součástí Polska

  • matka pamětnice a její prarodiče odešli do Čech

  • rodiče matky zůstali v Kladsku a následující tři roky se s nimi neviděla

  • až později je mohla začít s propustkou navštěvovat

  • Jana Hůlková navštěvovala své prarodiče, ale s mnohými problémy

  • později musela překonávat i různé celní obstrukce

  • následoval úplný zákaz návštěv, který vyřešila dopisem prezidentu Husákovi

  • rodina byla evangelická, ale bohoslužby navštěvovala jen v Kladsku

  • tatínek pamětnice byl zapálený komunista, který prozřel až v roce 1968

  • maminka nikdy do KSČ nevstoupila

  • Jana Hůlková si uchovala v paměti mnohé vzácné vzpomínky svých předků

  • stala se pionýrkou a cvičila na spartakiádě

  • vyučila se tkadlenou a pracovala v továrně s matkou a jinými kladskými ženami

  • v roce 1968 navštívila příbuzné v Západním Berlíně

  • když prarodiče v Kladsku zemřeli, rodina domek prodala

  • sametovou revoluci přivítala a chodila demonstrovat

  • v roce 2022 žila v Polici nad Metují

 

Jana Hůlková se sice narodila v Čechách, ale část její rodiny pocházela z Kladska, z vesnice Stroužné v Českém koutku. V roce 1946 se stalo Kladsko součástí Polska a většina starousedlíků musela odejít. Matka Jany Hůlkové, za svobodna Plné, si ve čtrnácti letech mohla vzít jen to, co unesla, a s babičkou a dědečkem odešla do Čech. Usadili se v Machově. Její rodiče zůstali v Kladsku. Teprve po několika letech je mohla začít navštěvovat.

Pamětnice své prarodiče v Kladsku vídala odmalička. Nicméně vstup na kladské území se neobešel bez mnohých a stále se stupňujících obstrukcí ze strany polských úřadů. Po úplném zákazu vstupu napsala ve svých osmnácti letech dopis prezidentu Gustávu Husákovi. Prezidentská kancelář ihned povolila návštěvy celé rodině.

Problémy se ale objevovaly dál. Občas pramenily z česko-polské nevraživosti. Polští celníci chtěli například proclít čtyři houby, které Plní cestou na celnici nasbírali. To samé platilo o několika domácích vejcích nebo bonbonech, které vezli od prarodičů. Občas jim celníci nepovolili přes hranici něco převézt.

„Vozili jsme sebou párky, jako takovou svačinku před prací na poli. Jednou nám řekli, že v Čechách je slintavka a musíme tam párky nechat. A máma řekla, že to v žádném případě a my museli to kilo párků na posezení sníst,“ směje pamětnice.

Stroužné a Machov od sebe neleží daleko, je mezi nimi jen několik kilometrů. Státní hranice vedla přes kopec Závrcha. Zpočátku se tu lidé ze dvou sousedních států mohli přiblížit až na šest metrů a mohli si vcelku pohodlně pohovořit. Později se tato vzdálenost stále prodlužovala, a nakonec museli křičet přes celé údolí. Nicméně tuto možnost Plní stále využívali, aby se s babičkou a dědou domluvili například na tom, kdy jít sázet brambory či sekat trávu. Nebo že kvůli hlouposti polského celníka stráví Štědrý večer o samotě.

Díky návštěvám Kladska nasávala vzácné vzpomínky svých rodičů a prarodičů na život na česko-polském pomezí a slýchávala o jejich neopakovatelných zážitcích. „Dodnes svým prarodičům děkuji za nejkrásnější dětství, které jsem s nimi mohla prožít. Když přijde jaro, kouknu se na horu Bor a musím jet do Stroužného aspoň na hřbitov,“ vzpomíná s dojetím.

Žili na obou stranách hranice

Maminka pamětnice Hilda Plná, rozená Machová, ve čtrnácti letech přišla se svojí sestrou Elsou a babičkou a dědou Koláčnými z Kladska, z Českého koutku. Rodiče obou dívek Marta Machová, rozená Koláčná, a Adolf Mach zůstali v Kladsku. Hilda se v šestnácti letech seznámila s Milanem Plným, jehož si za pár let vzala. Narodily se jim dvě děti, Milan a Jana.

Marta Machová byla ze tří dětí. Jeden z bratrů zemřel jako dítě a druhý v bitvě o Stalingrad. Adolf Mach měl dalších šest sourozenců, ale všichni již před válkou odešli za prací a lepším živobytím do Německa. Na statku ve Stroužném zůstal sám se svou rodinou. Machovi měli jako většina z jejich sousedů v Českém koutku české kořeny, ale zároveň německou národnost.

Dědu zachránilo před popravou, že uměl česky

Jelikož byl děda Adolf Mach oficiálně německým občanem, musel tehdy už čtyřicátník v roce 1944 nastoupit do wehrmachtu. Nasadili ho jako vojenského policistu v řeckých Athénách. Ke konci války ho zajali partyzáni a následující dlouhé měsíce pracoval v kamenolomu v zajateckém táboře kdesi na Balkáně. Podmínky tam byly hrozné, jen špína, hlad, vši a všudypřítomná hrozba smrti.

Jednou všechny zajatce seřadili do řad a začali je postupně střílet. Adolf Mach vykřikl, že je Čech. Naučil tuto větu i svého německého kamaráda. Oba se tak zachránili. Několik měsíců se spolu dostávali z Balkánu domů. Nejprve šli pěšky, občas je někdo svezl povozem a nakonec mohli jet zadarmo vlakem. Měli trestanecký stejnokroj, takže se k nim lidé chovali vstřícně, občas dostali někde najíst.

Když se Adolf Mach dostal konečně domů, byl ve velmi špatném stavu, podvyživený, špinavý a zavšivený. „Děda o tom, co zažil, nikdy moc nemluvil. Až když jsem v roce 1975 dostala devizový příslib do Jugoslávie, a s nadšením jsem mu o tom vykládala, tak se rozplakal. Bál se, že mě na Balkáně zabijí, protože prý nepoznal horší lidi, než jsou Jugoslávci,“ vypráví pamětnice o těžkém válečném traumatu svého dědečka, který ho poznamenal na celý život. Celou dobu její dovolené byl jako na trní a uklidnil se, až když se vnučka v pořádku z Jugoslávie vrátila.

Jak se Kladsko stalo součástí Polska

Kladsko bylo součástí zemí Koruny české až do anexe Pruskem v roce 1742. Český živel se udržel na malém území v  takzvaném Českém koutku (Böhmischer Winkel) přiléhajícího k českým hranicím. Kladští Češi se tak stali součástí Pruska, později Německého císařství, Výmarské republiky a nakonec i Hitlerovy Třetí či Německé a Velkoněmecké říše. Po skončení druhé světové války připadl Český koutek Polsku.

Polští osadníci ze ztracených východních území, která uchvátil Sovětský Svaz, získali statky a obydlí osadníků i v Kladsku. Původní kladští obyvatelé měli německou národnost a pro polské úřady byli občany poraženého Německa. Tudíž se na ně vztahoval odsun. Většina německých i původně českých obyvatel odešla či byla postupně odsunuta do Německa a Československa.

Mnozí z nich si mysleli, že Kladsko, nebo aspoň Český koutek, nakonec stejně bude patřit k Československu. Přes usilovnou snahu československého státu se tak nikdy nestalo.

Starousedlíci museli odejít jen s tím, co unesli

Zanedlouho poté, co se Adolf Mach vrátil domů ze zajetí, již začali přicházet noví osadníci. „Děda se ale zařekl, že se ve Stroužném narodil a taky tam umře. A opravdu s babičkou zůstali doma,“ říká pamětnice.

Nicméně jejich dcery musely v září 1945 odejít. Dívky si s sebou mohly vzít jen to, co unesly, stejně jako většina ostatních sousedů. Čtrnáctiletou Hildu a o čtyři roky starší Elsu doprovázeli na cestě do Čech jejich prarodiče Koláční z Bukoviny. Směřovali do Machova k příbuzným, kteří je ubytovali a v počátcích se o ně postarali.

V Machově na ně plivali

Když přišli do Machova, museli na rukávu nosit bílou pásku. Jak bylo již řečeno, oficiálně byli Němci, měli německou národnost. „Někteří lidi na ně plivali, přestože věděli, o koho jde. Máma mi ale nikdy neřekla, kdo to byl, nechtěla abych se mstila,“ říká pamětnice. Přesto měli velkou výhodu, protože ovládali velmi dobře češtinu, a mohli jít hned do práce. Ti, co se dorozuměli jen německy, měli do určité doby ovládnout i češtinu, jinak by museli odejít do Německa.

Hilda Machová nejprve pomáhala na jednom z místních statků a když jí bylo patnáct let, začala pracovat v továrně. Po sňatku s Milanem Plným se jí brzy narodily děti. Rodina se v polovině 50. let přesunula do Police nad Metují, kde již zůstala natrvalo. Otec pamětnice pracoval jako zámečník v podniku Kovopol, matka po mateřské dovolené nastoupila jako tkadlena do textilního podniku Veba Broumov.

Dcery nemohly za svými rodiči

První tři roky po odchodu do Čech se Hilda ani její sestra Elsa nemohly setkat se svými rodiči, do Kladska nesměly. Později mohly své rodiče začít navštěvovat, nicméně to provázely neustálé obtíže. Pokaždé, když nějací návštěvníci chtěli jet do Stroužného, museli napsat žádost, pak ji odevzdali na celním oddělení v Náchodě a čekali, jestli vůbec dostanou jednorázovou propustku.

Česko-polská hranice byla v té době oboustranně nepropustná. Až v roce 1961 spolu Československo a Polsko uzavřely dohodu o malém pohraničním styku a turistické konvenci, která obnovila přeshraniční ruch. Od té doby se návštěvy prarodičů v Kladsku aspoň zjednodušily. Nicméně trvalou roční propustku, s níž se už nemuselo stále žádat o povolení, získali rodiče Plní až v roce 1967. Ale i tak se musela každý rok obnovovat. Děti do patnácti let mohly cestovat s rodiči, po získání občanského průkazu musely žádat o své krátkodobé propustky.

Tatínek rád vzpomínal na vojnu

Milan Plný strávil vojnu na Šumavě jako pohraničník. Rád se díval na film Král Šumavy, protože si připomínal své mládí a léta strávená se psem na hranici. Dokonce z přesvědčení vstoupil do komunistické strany. Pocházel z deseti dětí a jeho sourozenci vůbec neměli pro jeho volbu pochopení. Doma se vedly bouřlivé debaty o politice. „To byl vždycky rachot u stolu, když se hádali. Ale tátovi se rozsvítilo až po okupaci v roce 1968 a vystoupil ze strany,“ vysvětluje pamětnice.

Hilda Plná nikdy do KSČ nevstoupila, i když ji k tomu nutili. „Jednou přišla domů a řekla mi: ‚Neuč se, tobě to stejně nepomůže, ty se nikam nedostaneš.‘ Tlačili na ni, že pokud nevstoupí do strany, tak se její děti nikam nedostanou, zejména když je kladská Němka,“ vypráví pamětnice. Ale studium ji stejně nikdy nelákalo a raději pracovala rukama.

Zpívala na ulici budovatelské písně

Jana Hůlková se nicméně stala jiskrou i pionýrkou. Jezdila s Pionýrem na výlety, zpívala revoluční písně, zdravila „Čest práci“ a pochodovala v bílých podkolenkách. „Maminka mi jednou řekla, že je to všechno pořád stejné, bílé podkolenky jí totiž připomněly Hitlerjugend,“ zamýšlí se s povzdechem pamětnice.

V roce 1975 cvičila s ostatními tisícovkami cvičenek skladbu Vltava na spartakiádě. „Já vím, že to bylo všechno komunistické, ale stejně se mi to tehdy líbilo,“ říká smířeně pamětnice.

Na Štědrý den ji celník nepustil za dědou

Ačkoli do Kladska jezdili pravidelně, měli stálé problémy s celníky. Neustále jim dělali osobní prohlídky, kontrolovali všechna zavazadla. Mnohdy rozkrojili bochník chleba, aby viděli, jestli v něm něco nepašují. Ostatně v této době to na jiných místech hranice Československa nevypadalo jinak.

Přestože měli Plní už trvalé propustky, tak se občas stalo, že si celník postavil hlavu. „Jednou na Štědrý den se tak celník na nás podíval a řekl, že nás dneska vůbec nemá chuť pustit a nepustil,“ vypráví pamětnice. Neměli telefon a jediná cesta, jak uvědomit prarodiče o situaci, bylo křičet přes hranici do Stroužného od Machovských Končin. Přejít do Kladska se pokusili druhý den, když se vyměnila směna, a to už se jim podařilo se za prarodiči dostat.

Poláci se dědovi vysmívali

Pamětnice vskutku neměla ráda Poláky. Z vyprávění věděla, jak se chovali, když přišli po roce 1945 do Stroužného. Zabrali nějaký dům, a když ho zničili, šli jinam. Jistě to tak nedělali všichni Poláci, ale určitá pachuť zůstala.

Navíc se místní lidé vysmívali dědečkovi, že vypadá jako ruský Němec, protože nosil beranici. „Ptala jsem se ho, jestli mu to nevadí, ale on mi řekl: ‚Ďouče, to jsou jenom maličkosti.‘ Přežil válku a zajetí, tak měl velký nadhled,“ vzpomíná s láskou pamětnice. Dodává, že přestože se dědovi smáli, chodili k němu rádi na rybízové víno nebo neustále prosili o pomoc při různých opravách. Děda byl totiž výjimečně zručný a ovládal devatero řemesel, včetně kovařiny.

Adolf Mach si nikdy nestěžoval, ačkoli by jistě mohl. Protože měl německou národnost, musel pracovat o šest let déle než Poláci, aby dostal důchod. Místo do šedesáti pracoval tedy do šedesáti šesti let. „V životě jsme ho neslyšeli, že by si naříkal. Jednoduše řekl, že to tak prostě je, že si tu zlořečenou válku musí naddělat,“ vzpomíná pamětnice.

Maminka se nesmírně bála ruských vojáků

Hilda Plná přišla 20. srpna 1968 z odpolední směny. Jelikož ráda a dlouho četla, ve dvě hodiny v noci byla ještě vzhůru. Najednou každých pět minut slyšela létat letadla, což jí připomnělo nálet na Drážďany a zapnula si rádio. „Vzbudila nás asi v pět ráno a plakala, to jsem ji viděla po dlouhé době uplakanou. Bála se, že po ní Rusáci půjdou, protože má německou národnost. Měla s nimi už své zkušenosti z konce války,“ vypráví pamětnice o tíživé úzkosti své matky.

Hilda Plná hned ráno začala nakupovat zásoby trvanlivých potravin. Schovala je do gauče, aby byly v bezpečí před příchodem ruských vojáků. Takovou obavu v ní vzbudily tanky na polických ulicích, přestože patřily polské, nikoliv sovětské armádě.

V pohraničí pracovalo v textilním průmyslu velmi mnoho polských žen. Po okupaci, na které se v rámci Varšavské smlouvy podílela i polská armáda, se k nim mnozí Češi chovali s despektem a nevraživostí. „Moje rázná máma se jich vždycky zastávala a říkala, že ony za to přece nemůžou,“ vzpomíná Jana Hůlková s hrdostí na svoji obdivuhodnou maminku.

Východní Berlín byl hrubý, Západní usměvavý

Maminka se v roce 1965 konečně podívala za příbuznými do Německa. O tři roky později už jela i se svou dcerou Janou. Kupodivu je z okupovaného Československa ještě pustili. Na Vánoce roku 1968 se vydaly do Západního Berlína za matčinou sestřenicí Sofií.

Nejprve přijely vlakem do Východního Berlína, který pamětnici svou omšelostí připomínal Prahu. Na celnici s nimi jednali hrubě. Pak šly úzkou tmavou chodbou, kterou se dostaly úplně do jiného světa. Na druhé straně se na ně smáli příjemní celníci, kteří je hned pustili dál. Venku jezdila krásná a moderní auta, ulice právě zametali přičinliví metaři.

Na uvítanou dostali od města sto marek jako dárek. „Viděli jsme i Berlínskou zeď. Na západní straně Berlína jste mohli až k ní, ale na východní straně byla zazděná okna a ostnatý drát. A tak jsem tehdy plně pochopila, jaký je rozdíl mezi východem a západem Evropy,“ podotýká pamětnice.

Napsala dopis prezidentu Gustávu Husákovi

Na počátku 70. let se potíže s cestováním do Kladska opět zhoršily. Jana Hůlková a její bratr tam najednou mohli jen jednou za tři měsíce. A pak dostali úplný zákaz návštěv. Nicméně jejich rodiče směli do Kladska dál. „Já jsem se v Náchodě na celním oddělení tak rozčílila, že jsem bouchla pěstí do stolu a snad bych jim dala i do nosu. Tvrdili mi, že nemůžeme s bratrem jet za dědou a babičkou, protože nejsme přímí příbuzní,“ říká s hněvem pamětnice, a ještě dnes se jí bouří krev při vzpomínce na hloupost úředního šimla.

Jenže Jana Hůlková měla stále před očima, jak je její maminka z neustálé dřiny unavená. Pracovala na směny u stavů jako tkadlena a každý víkend jezdila s manželem dřít na statek. A tak její dceru napadlo na první pohled zcela naivní řešení. Za pomoci svého známého právníka napsala list s prosbou prezidentu Gustávu Husákovi.

Během čtrnácti dnů přišla odpověď z prezidentské kanceláře. Celá rodina mohla nadále do Kladska jezdit neomezeně po dobu života prarodičů. „Jela jsem do Náchoda na celní, dala jsem jim to na stůl a řekla jsem: ‚Čtěte!‘ Já se fakt nebála, a to mi bylo asi osmnáct let. A oni si to přečetli, řekli, ať si koupím pět kolků, abych jim tam nechodila každý týden, a dali mi propustky,“ směje se pamětnice.

Pojmenovala svou dceru po babičce

Jana Hůlková se vyučila tkadlenou a v sedmnácti letech nastoupila do podniku Veba na směnu ke své matce.  Vdala se v roce 1978 a ještě téhož roku se jí narodila dcera. Pojmenovala ji Marta po své milované babičce. Za dva roky se narodil syn Tomáš. V roce 1987 přešla v rámci podniku Veba do vzorovacího oddělení. Po povodni roku 1997, která vyplavila tkalcovské stavy a oddělení se úplně zrušilo, nastoupila u firmy Kovopol, kde vyráběla termostaty. Zaslouženého důchodu se dočkala v roce 2012.

Babička Marta Machová zemřela čtrnáct dní před narozením své pravnučky. Děda Adolf Mach žil ještě dalších deset let, starala se o něj sousedka Maruška Houšková. Po jeho smrti v roce 1987 usedlost prodali a poté jezdili do Stroužného už jen na hřbitov.

Zvonila s klíči, až z toho onemocněla

V listopadu 1989 se Jana Hůlková přidala na stranu sametové revoluce. „Chodila jsme zvonit s klíči tak usilovně, až jsem z toho měla angínu,“ směje se pamětnice. Její maminka byla na demonstraci jednou a pak už se neúčastnila. Viděla na demonstracích příliš mnoho komunistů, kteří narychlo převlékli kabáty a byla z toho znechucená.

I v nové době se pamětnice stále držela naučení svých prarodičů. Být skromný, nelhat, vážit si každé maličkosti a nekňučet. „Někdo kňučí, jen co ráno otevře oči. Já jsem nikdy neslyšela dědu s babičkou, že by si na něco stěžovali,“ zakončuje vyprávění Jana Hůlková.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Martina Opršalová Dašková)