Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Hukaufová (* 1924)

• narodila se 12. listopadu 1924 ve Vadíně u Havlíčkova Brodu

• rodinu po záboru pohraničí v roce 1938 vystěhovali z Mostku do Leštiny

• maturovala v roce 1943 na obchodní akademii v Kolíně

• musela pracovat v protektorátním Kuratoriu

• utrpěla trauma po náletu na Vysočany roku 1945

• po válce byla zaměstnána v UNRRA a Chemapolu

• provdala se roku 1947 za Josefa Hukaufa, vychovali tři děti

• od roku 1962 působila ve Státní bance československé

• nepodřizovala se povinným formalitám a v roce 1976 odmítla volit

• dcera Renée se provdala do Holandska, pamětnice bojovala se šikanou na pasovém oddělení

• byla dlouholetou cvičitelkou Sokola

• v listopadu 2025 oslavila 101 let

Celý svůj život, trvající déle než jedno století, si Emilie Hukaufová dokázala udržet s pomocí selského rozumu osobní integritu, což dokazovala svými postoji v každodenních situacích. Šla si za svým, ať už se jednalo o přidělení podnikového bytu rodině, nebo zapsání neobvyklého jména dcery. Nebála se prosadit svůj názor a vzdorovala absurditě totalitního režimu třeba tím, že v práci neoslovovala kolegy soudruhu, nebo odmítnutím účastnit se nesvobodných voleb. Ačkoliv si vysloužila trvale špatný kádrový posudek, nedostávala v práci odměny a syna nepřijali na gymnázium, říká: „Měla jsem v posudku, že nechodím do průvodu, okna nezdobím, a tak jsem nikam nemusela. Byla jsem svobodná, svobodnější než ostatní.“ 

Jezdili jsme nákladním vlakem ze školy

Emilie Hukaufová se narodila 12. listopadu 1924 ve Vadíně, části Okrouhlice, u Havlíčkova Brodu, do rodiny Františka Šimka a jeho ženy Anny (rozené Hyršové). Její mladší sestru Zdenu pojmenovali na počest dcery slavného rodáka z místního kraje, novináře a spisovatele Karla Havlíčka Borovského. Tatínek, vyučený tesař,  bojoval v první světové válce v italských legiích a po jejím skončení sloužil ještě na Slovensku, kde absolvoval kurz na výpravčího. Tomuto povolání zůstal celý život věrný, maminka byla v domácnosti. 

Dětství prožila Emilie Hukaufová v Okrouhlici v domě svého dědečka, jenž byl řezníkem a uzenářem, a babičky, která vedla hospodu U Hyršů. Musela už jako malá v hostinci pomáhat a od babičky převzala své celoživotní heslo: „Když něco dělám, dělám to pořádně.“ Do stejné školy jako ona chodil kdysi i malíř Jan Zrzavý, který byl spolužákem její maminky. „Viděla jsem ho. On dožíval v Okrouhlici na poště, měl tam svůj pokoj a často jsme ho viděli. Mně se nelíbil, protože namaloval kapličku a na ní udělal křivý křížek, tak jsem říkala, že ani neumí udělat pořádně křížek,“ vzpomíná Emilie Hukaufová na dětskou kritiku. 

Když bylo pamětnici dvanáct let, rodina se v rámci počešťování pohraničí přestěhovala do Mostku u Nové Paky. Našla si tam nové kamarády i mezi německými dětmi a naučila se základy němčiny. Klidné soužití obou národností skončilo v roce 1938 s příjezdem Konrada Henleina. „Od té doby se to chování tak změnilo, že jsme opravdu do vesnice chodívali jenom ve skupinách. A jednou nás němečtí kluci přepadli, když jsme šly čtyři holky ze školy. Ale byly to většinou jen strkanice a slovní potyčky.“ Jinak si jí děti vážily, protože jako dcera výpravčího někdy uprosila železničáře v Bílé Třemešné, aby se všichni mohli svézt nákladním vlakem do Mostku, když jim ujel ten osobní. 

Po záboru Sudet dostali na vystěhování pouhých osm hodin. „Tatínek se vlastně stal nejvyšším velitelem, protože přednosta byl Němec a ten se schovával. Tatínek rozhodl, že nejdřív se musí odstěhovat paní učitelová, takže jí naložili nábytek do přistaveného vagonu. Podařilo se nám vzít nábytek, ale měli jsme taky slepice. Uhlí jsme tam museli nechat,“ vypráví Emilie Hukaufová. Žili dva týdny v železničním vagoně v Josefově, pak maminka dcery poslala na měsíc k tetě do Havlíčkova Brodu. Rodina se nakonec usadila v Leštině u Světlé nad Sázavou, kam tatínka přeložili. Emilie Hukaufová dochodila školu v Golčově Jeníkově a během války nastoupila na obchodní akademii v Kolíně. Vděčně vzpomíná, že jí škola dala do života nejen výbornou znalost angličtiny a němčiny, kterou měli tehdy povinnou, ale třeba i těsnopisu, který dodnes občas používá. 

Přišli jsme do bytu a vedle pečeně tam byl kus bomby

Po maturitě v roce 1943 dostala telegram, kterým ji povolali k práci v kanceláři Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Pod hrozbou nuceného nasazení v říši začala pracovat v Praze, a protože uměla výborně psát na stroji i německy, stala se sekretářkou v kanceláři generálního referenta Františka Teunera. Kuratorium sloužilo během protektorátu jako mimoškolní organizace zaměřená na výchovu české mládeže ve věku od 10 do 18 let podle nacionálně-socialistických idejí a vzoru Hitlerjugend. Pamětnice se nijak netajila tím, kde pracuje, a přátelům ze Sokola tak vlastně předávala informace o tom, čím se kancelář zabývá. „Byli tam i takoví neřádi, že bych si před nimi uplivla, když jsem musela psát, co vykonal, koho udal a jak pomáhal říši, to bylo hrozný,“ vybavuje si Emilie Hukaufová.

V Praze žila u svého strýce a 25. března 1945 zažila ničivý nálet na Vysočany, který v ní zanechal hluboké trauma. „Tenkrát byl u nás strýček z Českých Budějovic na návštěvě a přivezl kus masa, sestřenice to upekla. Čekali jsme jenom, až zavolá, že je na stole. Najednou houkalo, my jsme si toho nevšímali, a bum, rána jako z děla. Ono to začalo padat na Vysočany, tak jsme běželi do sklepa. Tam jsem se opravdu modlila, protože v jednu chvíli vedle nás dostal dům plnej zásah a základy to fouklo všechno k nám. My jsme nemohli vůbec dejchat, to byla úplně tma. Z domu vedle nás zůstala stát jenom přední fasáda, jak to někdy vidíme ve filmu. A na mně se podepsala ta hrůza tím, že jsem se v noci často vzbudila, šla jsem k oknu, otevírala jsem okno a chtěla jsem vyskočit ven, protože se mi zdálo, že jsem v tom baráku, kterej se zřítil vedle nás,“ popisuje pamětnice děsivé okamžiky během náletu a své noční můry. „Přišli jsme pak do bytu a vedle pečeně tam byl kus bomby, železo přímo na stole. Rozbitá okna všechna, samozřejmě. Šli jsme na poštu a strejček napsal tetě do Budějovic: Těsně vedle,“ dodává. 

Jak se blížil konec války, v Kuratoriu už jí nedůvěřovali a musela odevzdávat i kopíráky, přes které na stroji psala. Paradoxně měla nucená práce po válce nepříjemné následky. „Když po válce potom byly ty soudy, byla jsem předvolaná a tenkrát mě zachránila maminka, protože schovala telegram, kterým mi přikázali, že musím nastoupit do Kuratoria. Je zajímalo, jak jsem se tam dostala, a ten telegram mi pomohl,“ vysvětluje pamětnice.

Po osvobození studovala krátce Vysokou školu ekonomickou (VŠE), kde potkala svého budoucího manžela Josefa Hukaufa, jehož otec byl za roznášení letáků zatčen a v roce 1942 zahynul v koncentračním táboře. Manžel po válce nastoupil do Národní banky Československé (v roce 1950 se změnila na Státní banku československou – SBČS), ale musel odejít na dvouletou vojenskou službu. Svatbu uspíšili, protože jako ženatý měl nárok na vyšší část platu, který během vojny v bance dostával. Vzali se 12. listopadu 1947, v den jejích třiadvacátých narozenin.

Ráno jsme otevřeli šuplík a tam byla přihláška do strany 

Po válce Emilie Hukaufová pracovala krátce ve Svazu přátel USA a pak pro organizaci UNRRA. Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu, anglicky United Nations Relief and Rehabilitation Administration, byla mezinárodní organizace založená roku 1943 na základě Washingtonské dohody. Měla „plánovat, koordinovat, spravovat nebo zajišťovat pomoc obětem druhé světové války ve všech oblastech pod kontrolou Organizace spojených národů“. Podle Emilie Hukaufové její pomoc komunisti později dehonestovali jako „žiletky a žvýkačky“, ačkoliv organizace do Československa dodávala klíčové suroviny pro průmysl. 

Právě v sídle UNRRA zažila komunistický únorový převrat a nátlak na vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). „Po únoru čtyřicet osm v našem oddělení několik lidí odolalo, že jsme to nepodepsali. My jsme ráno otevřeli šuplík a tam byla přihláška do strany, tak jsme to roztrhali. Tenkrát jsem nemohla pochopit, jak je možný, že tolik lidí podlehne strachu a dá se do něčeho, čemu vůbec nevěří,“ říká pamětnice. Jejího manžela Josefa později v bance několikrát nutili ke vstupu do strany. Vymlouval se na nedostatek času a odkládal vstup až po studiu na VŠE, dokonce dokončil i VUML (Večerní univerzitu marxismu-leninismu), straníkem se ale nikdy nestal. 

V průběhu roku 1948 pak pamětnice přešla do společnosti Chemapol, kde pracovala jako cizojazyčná korespondentka až do odchodu na mateřskou dovolenou. Emilie Hukaufová s manželem vychovali tři děti: dcery Ivu (nar. 1951), Renée (nar. 1952) a syna Tomáše (nar. 1955). Když se druhá dcera narodila, úřady odmítaly jméno Renée zapsat a manžel nakonec přinesl rodný list s podobou René. Oni ovšem chtěli ženskou variantu s „e“ na konci. Emilie Hukaufová se proto rozhodla dokument sama upravit. „Hledala jsem v bance stroj, kterej by odpovídal tomu, co bylo na rodným listě, stroj jsem našla, ‚e‘ jsem tam doklepla a byla to Renée,“ vysvětluje, jak se nenechala odradit.  

Mladým manželům přidělili po svatbě podnikový byt v Heřmanově ulici na Letné. Dlouho se z něj ale netěšili. „Bohužel to trvalo jenom čtyři měsíce, protože manžel byl nejmladší úředník v bance a tam přijali bratra tehdejšího ministra vnitra. Ten bratr byl pekař, a protože mu slíbil i byt, tak vyhodili Hukaufovy. My jsme se museli stěhovat do Bubenské, do dvou místností. Ale já jsem se zařekla, že se do toho bytu vrátíme,“ říká pamětnice. Spravedlnost zvítězila po čtyřech letech, kdy neschopného pekaře z banky vyhodili, načež se Hukaufovi mohli do jednopokojového bytu vrátit. 

Rodina se ovšem zanedlouho v jednom pokoji v pěti lidech tísnila – syn musel jako miminko spát v krabici od cukru. Příběh o získání většího bytu je ukázkou vytrvalosti a pohotovosti Emilie Hukaufové. Když se v domě uvolnil velký byt, pamětnice zašla za generálním ředitelem Otakarem Pohlem. Přestože získala příslib většího bytu ve stejném domě, bytový odbor jí arogantně sdělil, že nemá nárok – ten totiž určili pro ředitele Podlahu. Šťastný zvrat nastal náhodou během cesty vlakem do Českých Budějovic, kde pamětnice vyslechla rozhovor tří žen. „Najednou jsem zpozorněla, protože jedna říkala: ‚On je něčím velkým v bance, nějaký velký zvíře.‘ A já jsem řekla: ‚To mluvíte o panu řediteli Podlahovi?‘ A během cesty do Budějovic mi o něm všechno řekly, že má vilu v Budějovicích a byt v Praze chce získat pro dceru,“ vypráví Emilie Hukaufová o neuvěřitelné náhodě. Manželé všechno nahlásili na bytovém odboru a konečně se do stometrového bytu v posledním patře mohli nastěhovat.

Tebe, dědku, musím přežít, abych se dožila lepších časů

Dcera Renée trpěla od dětství silným ekzémem, ulevoval jí jen pobyt u moře. Rodiče vždycky našetřili peníze, aby s ní jeden z nich nebo i jejich známí mohli jet k moři, hlavně do tehdejší Jugoslávie. Při jedné dovolené na ostrově Lopud se dcera v roce 1971 seznámila s Holanďanem, který ji po týdnu požádal o ruku. Svatba se konala v březnu následujícího roku a Renée odcestovala do Holandska, kde žije dodnes, i když manželství skončilo po pětadvaceti letech. 

Protože dcera odešla na Západ legálně, mohla ji Emilie Hukaufová v sedmdesátých letech navštěvovat. Čelila ovšem neustálé šikaně při žádostech o výjezdní doložku na pasovém oddělení. „Tam byl referent Holoubek, který mě třeba nechal čekat dvacet minut. Jednou jsem chtěla jet se známou autem a snažně jsem ho prosila, aby mi doložku vydal dřív. Viděla jsem, že ji drží v ruce, ale on ji zase zasunul a řekl: ‚Máme třicet dní na vyřízení.‘ A nedal mi ji. Já jsem si řekla: ‚Tebe, dědku, musím přežít, abych se dožila lepších časů.‘ Po osmdesátém devátém roce jsem v únoru přišla nechat si prodloužit pas a tam seděl pan Holoubek. Já jsem se na něj podívala a řekla jsem: ‚Vy jste ještě tady?‘ Hodila jsem mu pas přes stůl. A když jsem si pro něj přišla, pan Holoubek už tam nebyl,“ vypráví Emilie Hukaufová. 

Vztah k Sokolu zdědila po rodičích a už od svých čtyř let chodila cvičit v Okrouhlici, kde byla její maminka náčelnicí a tatínek aktivním členem. Ačkoliv byl Sokol v roce 1952 oficiálně zrušen, Emilie Hukaufová se do tělocvičny na Letné vrátila v roce 1956, když tam šla přihlásit své dcery. Nelíbilo se jí, jak neefektivně trénink probíhá, a začala cvičitelce pomáhat; později získala druhý stupeň cvičitelské kvalifikace. Cvičila pod hlavičkou Slavie Praha, která se pak změnila na Rudou hvězdu. Zdůrazňuje, že v tělocvičně zůstali staří sokolové a podařilo se jí vytvořit výjimečně silný kolektiv žen, který se stal její celoživotní oporou. „Tenkrát u mě cvičily padesátiletý, dneska už jsou to osmdesátiletý babky, ale do dneška pořád udržujeme kontakt. My jsme říkaly: ‚Jsme stejné krve, ty a já,‘“ vypráví. 

Syn Tomáš si podal přihlášku na gymnázium, protože byl aktivním gymnastou a toužil se stát profesionálním trenérem. Jeho žádost se však záhadně ztratila a nepodařilo se ji dohledat. Přestože kvůli vidině studia opakoval osmou třídu, na školu se nedostal ani napodruhé a jeho profesní sen zůstal nesplněn. Nakonec také pracoval v SBČS jako řidič a díky tomu i on získal byt v domě v Heřmanově ulici. 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožila pamětnice v samotném centru dění, neboť v té době pracovala na pobočce Státní banky československé přímo na Václavském náměstí. Když přišla ráno po zahájení invaze do práce, mířily na budovu banky hlavně okupačních děl. Zaměstnance poslali domů, ale už za dva dny museli banku znovu otevřít a začít pracovat. 

Jestli nechceš volit, tak jim to jdi říct

Svůj postoj k režimu Emilie Hukaufová otevřeně projevila také v roce 1976, kdy se se synem rozhodli nejít k volbám. Manžel šel volit už v pátek a říká: ‚Jestli nechceš volit, tak jim to jdi říct, ale nechci, aby mi tady zazvonili za dveřma a přišli s urnou.‘ My jsme se s Tomášem sebrali, přišli jsme tam, kde seděla skoro polovina lidí z banky v komisi, a všichni se usmívali. Tomáš neurvale řekl: ‚Co mám dělat s lístkama, když nechci volit?‘ Všem lidem spadly brady a Tomáš řekl sbohem a odešel. A oni se zeptali: ‚Paní Hukaufová, budete volit?‘ A já jsem řekla: ‚Asi ne.‘ – ‚Můžete nám říct důvod?‘ Já jsem říkala: ‚Můžu, protože je tam zase pan Obzina, kterej nám vždycky slibuje modrý z nebe, ale po volbách to zůstane stejný.‘ Žena toho kádrováka řekla: ‚Ale vy máte přece krásnej byt.‘ A já jsem říkala: ‚Ten nepostavili komunisti, ten postavil Rašínův fond.‘ Přišli jsme domů a manžel říká: ‚Takže to ani nebolelo.‘ Teprve když jsme se najedli, tak jsem mu řekla, že jsme nevolili. Manžela málem ranila mrtvice, říkal: ‚Já už mám těch tvejch eskapád dost!‘“ vzpomíná pamětnice. 

Emilie Hukaufová si díky své neústupnosti vysloužila negativní kádrový posudek, na druhou stranu jí to přinášelo i výhody. „Já jsem byla svobodná, svobodnější než ostatní, protože jsem měla v posudku: nezdobí okna a nechodí do prvomájového průvodu. Když jsem to měla v posudku, tak jsem nezdobila a nechodila. Jednou vedoucí udělala seznam, každej musel napsat, jestli přijde do průvodu, případně proč ne. Já jsem tam napsala ‚nepůjdu‘ a důvod – ‚praní prádla‘. Vedoucí se mohla zbláznit, přišla za mnou a říká, že tohle přece nemůže předložit řediteli. Já jsem říkala: ‚Tak mu to nepředkládejte. My bydlíme v domě, kde je hodně partají, a já potřebuju na prádlo celý den. Ten den, kdy je průvod, se mně hodí, protože nikdo jiný v prádelně nebude,‘“ říká Emilie Hukaufová. Protože nedělala v podobných věcech žádné ústupky a ani se nepokoušela vymlouvat, vedení banky ji nakonec nechalo na pokoji. Nedostávala sice nikdy odměny ani příplatky za své znalosti několika jazyků, ale právě díky svým schopnostem o práci nepřišla. V SBČS pracovala od roku 1962 až do roku 1989. 

Listopadový převrat v roce 1989 jí přinesl možnost cestovat bez problémů a ponižování, osvobození od nesmyslných formalit a nařízení. „Komunisty jsem nenáviděla do morku kostí, způsobili tolik bolesti, nespravedlnosti, rozvrátili rodiny, selský stav zničili a dodneška se z toho nemůžeme vzpamatovat,“ říká na závěr svého vyprávění Emilie Hukaufová, která v listopadu 2025 oslavila 101. narozeniny. Je stále v dobré duševní kondici a kromě jiného si osvěžuje znalost němčiny používáním aplikace pro výuku jazyků. Žije v Praze v Heřmanově ulici se čtyřletou přestávkou již od roku 1948. 

 

Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001, 2025-30-10. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Spr%C3%A1va_Spojen%C3%BDch_n%C3%A1rod%C5%AF_pro_pomoc_a_obnovu. [cit. 2026-02-11].