Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Hošková (* 1926  †︎ 2009)

Nechtěla bych se nikomu mstít, ale myslím, že se mělo odhalit celé zlo toho systému

  • narozena 6. 11. 1926 českým rodičům na Slovensku

  • za druhé světové války se stala členkou Katolické akce

  • od r. 1947 studentka FF UK, kde se sblížila s Růženkou Vackovou

  • po násilném rozpuštění Katolické akce zatčena

  • později odsouzena k 15 letům za vlastizradu v procesu s Mádrem a spol.

  • v r. 1965 se provdala za Jiřího Hoška, taktéž politického vězně

  • zemřela 18. září 2009

Jiřina Hošková se narodila v roce 1926 českým rodičům na Slovensku, kde její otec pracoval u soukromé firmy jako stavitel. Každé dva roky se rodina stěhovala po celém Československu podle požadavků firmy. Jiřina začala chodit do školy v Záboří nad Labem. Po dvou letech se však rodina opět přestěhovala na Slovensko do Lysé pod Makytou. Do gymnázia nastoupila v Banské Bystrici. Pod vlivem svých profesorů se stala členkou „Rodiny“, malého společenství Katolické akce, které založil prof. Kolakovič. Tomislav Kolakovič byl jezuita chorvatského původu, který zdůrazňoval roli laiků v církvi a její otevřenost vůči světu. Od roku 1943 zakládal pololegální sdružení katolické mládeže nejprve na Slovensku, po válce se přesunul do Čech, kde se významnými představiteli tohoto hnutí stali mimo jiné Oto Mádr, prof. Růžena Vacková či Josef Zvěřina. 

Jiřina Hošková se s profesorem Kolakovičem setkala na půdě banskobystrického biskupství. Setkání s ním ji natolik zaujalo, že se ho hned následující den rozhodla vyhledat a promluvit s ním. „Já jsem se ho pak ještě chtěla druhý den na něco zeptat. Prošla jsem ten palác odshora až dolů. Nikdo mě nezastavil, tak jsem šla a otvírala jednotlivé dveře, až jsem se dostala do sklepa, protože jsem věděla, že pan profesor Kolakovič se musí skrývat, poněvadž po něm šli nacisti, stejně jako později komunisti. A teď tam vidím palandy a spoustu takovejch ulekanejch lidí. Později jsem zjistila, že to byli Židi, které pan biskup schovával ve svém paláci před koncentrákem.“

Pražská rodina

Po maturitě na gymnáziu se Jiřina Hošková v roce 1947 přihlásila na Filozofickou fakultu UK v Praze, obor klasická filologie a historie. Tam rovněž přednášela Růžena Vacková, jedna z vůdčích osobností Studentské katolické akce.  S profesorkou Vackovou se Jiřina sblížila natolik, že u ní často přebývala v bytě. Předúnorovou atmosféru na univerzitě ilustruje vzpomínka na agitku komunistického Svazu mládeže v roce 1947. „Vzpomínám si na jednu takovou příhodu, která se odehrála na řeckém prosemináři profesora Dobiáše, který nám přednášel pomocný vědy historický. Přišli tam nějací dva svazáci s kytarou a agitovali pro Svaz mládeže nebo co. Když skončili řeč, tak on (prof. Dobiáš) říká: ,Víte, jsme na řeckém prosemináři a Řekové měli takové dvě bohyně. Bohyni spravedlnosti a bohyni dobrých zákonů. Bez spravedlnosti a dobrých zákonů není mír.‘ Začali jsme tleskat a svazáci odešli.“

Téměř celý revoluční rok 1948 prožila Jiřina Hošková v nemocnici a lázních. V té době propukla v Československu epidemie dětské obrny, která postihovala i dospělé, mnoho z nich na ni zemřelo. Během pobytu na uzavřeném oddělení v Motole ji navštívila prof. Vacková. Vzhledem k tomu, že Vackovou nechtěli k Jiřině pustit, „půjčila“ si odložený bílý plášť a nemocnou pak navštívila v přestrojení.

Po návratu z lázní musela Jiřina Hošková absolvovat prověrku, bez které nebylo možné dále setrvat na univerzitě. Díky své aktivitě během SNP, kdy ve volném čase pomáhala zdravotním sestrám pečovat o raněné partyzány, jí byl umožněn návrat na univerzitu. Rovněž se opět zapojila do činnosti Katolické akce, která již začala pociťovat zájem ze strany StB. „S profesorkou Vackovou jsem bývala dost často. Velice často jsem k ní chodila i soukromě. To už jsme věděly, že za námi chodí. Stávaly se nám i docela humorný věci. Paní profesorka tenkrát bydlela na Malostranském náměstí 1 a ve dvoře tam byla socha svatého Jana Nepomuckého. Vždycky v květnu, před jeho svátkem, se ta socha zdobila. Paní profesorka tam chtěla zapálit svíčku, ale nedosáhla tam, kde byly svíčky. Fízl, co stál za námi, povídá: ‚Počkejte, já vám tu svíčku zapálím.‘ A opravdu ji ten estébák zapálil a měly jsme z toho velkou legraci. Někdy zas přišla paní profesorka domů, já jsem u ní totiž tak napůl bydlela, a říká: ‚To jsem je zas povodila po kostelích!‘“ 

Jak pronásledování církve sílilo, nebylo možné pro sledované církevní autority používat pro styk s okolním světem tradiční komunikační prostředky. Mladí laičtí členové Katolické akce tak mezi nimi sloužili jako kurýři a zároveň zprostředkovávali kontakt se zahraničím, zvláště pak s Vatikánem, se kterým roku 1949 komunistické Československo rozvázalo diplomatické styky. „Já jsem v těch kroužcích toho moc neudělala, ale když nastalo pronásledování církve, tak bylo třeba poslat různý věci do Vatikánu, a tak se to posílalo prostřednictvím různejch velvyslanectví. Já jsem třeba nějaký to psaní odnesla na italský velvyslanectví. Pak se to stejně nějak dostalo do rukou estébáků a tohle nám pak dávali jako špionáž. Jednak nám posílal nějaké dopisy pan biskup Trochta a já jsem pak zas nosila dopisy od otce Zvěřiny nebo otce Mádra do Litoměřic. Já jsem ty dopisy nečetla, vzala jsem je a hodila do schránky na italské vyslanectví. Některé dopisy byly snad od otce Mádra a Zvěřiny.“

V červnu 1950 byla Katolická akce násilně rozpuštěna. Její majetek byl převeden na organizaci, která vznikla pod taktovkou komunistické strany a ponechala si název Katolická akce. V zápětí započalo nekompromisní stíhání nepoddajných kněží i laických aktivistů církve. V té době se na Jiřinu Hoškovou obrátila Růžena Vacková s tím, že se na ni začala dotazovat StB při výsleších. „Paní profesorka mi říkala, abych se někam schovala, protože o mě mají zájem. Ovšem oni měli daleko větší zájem o ni. Tak jsem odjela k rodičům na Vysočinu a tam si pak pro mě 25. 10. 1951 přijeli. Přijeli čtyři chlapi v autě a odvezli mě do Jihlavy. Tam mě nechali jednu noc a pak mě odevzdali estébákům do Bartolomějský ulice v Praze a tam si mě nechali až do začátku února 1952.

Samotka

V únoru 1952 byla Jiřina Hošková převezena do věznice v Ruzyni. Strávila tam necelých devět měsíců na samotce. Během této doby neměla kontakt s nikým jiným než s vyšetřovateli, kteří za ní několikrát do měsíce jezdili z Brna, kde se připravoval proces s Mádrem a spol. Do vyšetřovny i zpět na celu byla vždy převáděna se zavázanýma očima. Veškerý kontakt s okolním světem, posílání zásilek a návštěvy byly zakázány. Na poměry v Ruzyni paní Hošková vzpomíná: „V té staré budově byl slamník na zemi. Pak mě dali na novou budovu. To byla taková betonová cela s lůžkem, který se zaklápělo do zdi. Kladli nám na srdce ‚Vaše číslo je toto a toto, vaše jméno je zde tajné.‘ Nevím, komu bych ho řekla, když jsem byla na samotce sama. Ráno byl budíček, a jak začalo štrachat topení, tak už se ozval bachař na chodbě: ‚Větrááát!‘ Takže ta troška tepla, která tam byla z toho topení, tak zas odešla větráním. Pokud jsem byla na té staré cele, tak jsem chodila dokolečka, protože to byla dost velká cela. Modlila jsem se. Vždycky se mi vybavoval otec Mádr, že je v nějaký podobný cele, a vzpomínala jsem si na knihy, které jsem četla. To se mi pak hodilo v Pardubicích a jinde, když po mně spoluvězeňkyně chtěly, abych jim něco vykládala.“

Mádr a spol.

V červnu 1952 se v Brně konal proces s Mádrem a spol. Jeho cílem bylo odhalit Katolickou akci jako rozvratnou, špionážní a teroristickou organizaci. „V tomto procesu byli souzeni záškodníci, kteří ve službách Vatikánu a amerických imperialistů vytvářeli pátou kolonu, budovali špionážní síť… V čele této protistátní skupiny stál zrádný, Vatikánu slepě oddaný kněz – obviněný Oto Mádr.“ Rudé Právo, 15. 6.1952

Po čase stráveném na samotce v Ruzyni byla Jiřina Hošková vyvedena z cely a naložena do autobusu. To, že jede svědčit do Brna k soudu s jejími blízkými – prof. Vackovou, Otou Mádrem a dalšími, se dozvěděla až na místě. „Zavřeli nás do autobusu zvaného komorčák. To byly jednotlivý komůrky pro jednu osobu, vpředu zavřený, vzadu zamřížovaný okýnko. Říkala jsem si, že nás vozej po Praze, abychom jako svědkové nabrali trochu vzduchu, protože v Ruzyni jsme žádné vycházky neměli. Tam jsme byli pořád na celách. Aby nám tam šlo trochu vzduchu, tak nám občas bachař, co procházel uličkou, otevřel dveře a to jsem najednou viděla, že naproti mně sedí otec Zvěřina. Viděla jsem horním okýnkem, jak dělá křížek. Tak jsem trochu povstala, aby viděl, že jsem to já. Tak jsme dojeli do Brna, jenže já nevěděla, že jsme v Brně. Zas mě strčili na samotku a teď jsem koukala, že k svačině je buřt. To jsem si říkala: ‚Páni, to jsou mi nějaký divný věci. Buřta v kriminále?‘“

Po zjištění, že se nachází v Brně, přišly na řadu výslechy. Při výsleších byl na ni vyvíjen psychický nátlak, trpěla nedostatkem spánku, zimou a pobytem na samotce. Za celou dobu vyšetřovaní vůči ní nebylo použito fyzického násilí. „Já jsem odmítala svědčit. Odmítla jsem i podepsat svědecký protokol. Oni si ty protokoly stejně formulovali, jak chtěli. Měla jsem dvakrát konfrontaci s Růženkou. Prvně mi ukazovali nějakou její výpověď podepsanou jejím písmem. Já jim řekla: ‚Písmo se dá napodobit. Já vám to nevěřim.‘  Tak mi řekl: ‚Tak já vám ji přivedu.‘ A opravdu mi ji přivedl. Růženka mi řekla: ‚Tohle jim klidně můžeš říct, protože oni už to vědí!‘  Protože věcně se to shodovalo a věděli o tom, tak jsem protestovala jedině proti formulacím jako ilegální, protistátní atd. Pak když jsem měla jít svědčit, tak říkali, že bude monstrproces a že z toho kouká několik provazů. Pro pana Mádra a podobně. Tak jsem jim řekla, že jim v tomhle svědčit nepůjdu. Tak mi zas zavolali Růženku a ta mi řekla: ‚Hele, jeď tam. Klidně to podepiš, a co si řekneš na svou pusu, to si řekneš. Jinak by se tam četl tady formulovanej tvůj protokol.‘ Tak jsem tam nakonec svědčila… Prokurátor byl Čížek a předseda Novák. A říkaj: ‚Co víte o ilegální činnosti?‘ A podobně. A já jim řekla, že jsme se scházeli a tak dále. Myslím, že mi říkal, že mě otec Mádr nabádal k ilegální činnosti ve zpovědnici. Já jim říkala, že jsem se u něj jaktěživa nezpovídala, což byla pravda. Já jsem se zpovídala otci Zvěřinovi. Jejich tendence byla udělat z nás svedený chudinky, který tito kněží a Růženka Vacková svedli k protistátní činnosti. Ptali se mě, co si myslím o otci Mádrovi. Řekla jsem jim, že je to kněz věrný církvi a svatému otci. Na otázku po mém přesvědčení jsem odpověděla, že se snažím o totéž. Čížek na mě zařval: ‚To si myslíte, že vám za tohle bude národ vděčnej?‘ A tím to skončilo. Pak nás zase odvezli do Prahy a zpátky do Ruzyně.“

Z pražské skupiny byl odsouzen Oto Mádr k trestu odnětí svobody na doživotí, Růžena Vacková na 22 let, Vladimír Jukl na 25 let a Žofie Langrová na 20 let.

Pankrác

Po návratu do Ruzyně byla přesunuta na samotku v nové části věznice. Setrvala tam až do října 1952, než byla převezena na Pankrác, kde ji čekal soud. Na poměry v pankrácké věznici vzpomíná: „Byl tam nedostatek vody. Tý vody bylo opravdu málo. Dali nám tam jeden džbán pro čtrnáct nebo kolik lidí na celej den, tak to nemohlo stačit ani na pití, ani na mytí. Tak jsme si udělali takovou trubičku a chytali jsme si splachovací vodu přímo ze záchodu.“

Po zkušenostech z předešlých procesů, kdy souzení namísto recitace předem naučených výpovědí říkali pravdu, se prokurátor Čížek rozhodl pro neveřejný proces. 1. listopadu 1952 byla Jiřina Hošková odsouzena k 15 letům vězení. Společní s ní bylo odsouzeno 9 kněží a dalších 21 laiků, z nichž bylo 14 žen či dívek, k celkovému trestu 435 let odnětí svobody. V průběhu 50. let proběhlo celkem 34 procesů se členy kroužků Katolické akce. Během těchto procesů se „špiony Vatikánu“ bylo odsouzeno okolo 250 osob k 2000 letům vězení. Josef Hošek, budoucí manžel pamětnice, byl v procesu Hošek a spol. odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Ve věznici na Borech byl navíc odsouzen k dalším 18 měsícům pro pobuřování.

Pardubice

Tři dny po soudním procesu byla Jiřina Hošková společně s několika dalšími odsouzenými převezena do ženské věznice v Pardubicích. „Převlíkli nás a rozdělili do cel. Vím, že jsem jeden čas byla na cele s Jiřinou Štěpničkovou. Pomatuji se, že nám vykládala různý herecký zážitky. Marta Hellmuthová tam měla povoleno překládat Egypťana Sinuheta. Na velitelství někdo činil nátlak, že ta kniha musí vyjít. Seznámila jsem se tam s profesorkou Slováčkovou. To byla latinářka, tak jsme si spolu rozuměly. I když tam byly sešity zakázaný, tak někde nějaký vyšmejdila a psala mi tam řecky Homérovu Illiadu. Ze začátku mě dali na kabelovnu, ale právě Anička Slováčková pak přemluvila vedoucího švadlárny, že umím šít a že je mě na káblovně škoda. Na tý švadlárně se někdy muselo jet velice rychle, ale někdy zas nebyl materiál. Aby nás nějak zaměstnali, tak odněkud přinesli takovýho velikýho gumovýho černouška a my na něj musely z ostřižků šít šatičky.“

V Pardubicích byly společně s politickými vězeňkyněmi i ženy odsouzené za vážné trestné činny – vražedkyně, psychopatky apod. Zvláštní skupinu tvořily ženy – kolaborantky s nacismem a Němky. Stranily se ostatních vězeňkyň, zvláště pak politických, které podle slov Jiřiny Hoškové vyloženě nenáviděly. Běžné kriminálnice si naopak politických vážily a chovaly se k nim slušně. „Pak už tam byly zlodějky, prostitutky a podvodnice. Celkem přítulný k nám byly romský děvčata. Samozřejmě na nás koukaly vyloudit, co mohly. Třeba na švadlárně i špendlík s barevnou hlavičkou. Bachaři říkali vražednicím: ‚Vy jste zabila jenom jedno dítě nebo manžela, ale tyhle chtěly vyvraždit celej národ.‘ Ony (kriminálnice) nám většinou vykaly, a to si jednou pamatuju, že jedna takzvaná příživnice vedla nějaký řeči ze svého života a druhá jí říkala: ‚Drž hubu! Tady jsou slušný ženy!‘ Čímž myslela nás.“

Pardubická věznice se skládala ze dvou hlavních baráků, kde zpočátku bydleli všichni dohromady. V nestřeženou chvíli, zvláště v noci, se vězeňkyně scházely ke společným modlitbám a seminářům, které vedly vzdělané a starší kolegyně. Zvlášť proslavené byly semináře prof. Vackové, jejichž část se dochovala a byla po r.1989 publikována knižně. „Modlívaly jsme se se sestřičkama v hloučku, vyprávěly jsme si, a když tam pak přišla Růženka, tak měla ty svoje filozofické a kunsthistorické semináře…ovšem ilegálně. To jsme se scházely na záchodě, někdy v umyvárně, jindy na chodbě. Ty baráky byly v noci zavřený, ale cely v nich zavřený nebyly, takže v noci jsme se mohly setkat. Růženka tam vykládala filozofii svatého Tomáše Akvinského a dějiny umění a ty se zachovaly.“

Poté, co se vedení věznice o setkáních a seminářích dozvědělo, rozhodlo se oddělit „politickou elitu“ od ostatních politických vězeňkyň a kriminálnic. Politická elita byla přesunuta do budovy místním žargonem zvané „Hrad“. Řeholní sestry byly vězněny v budově zvané „Vatikán“.

Korekce

„Já jsem obyčejně rebelovala, když se šturmovalo, když se mělo pracovat v neděli. Pár nás protestovalo a do práce jsme nenastoupily. Za to pak byly zaražený výhody a týden korekce. Korekce byla podzemní místnost, kde se dostávala normální strava jednou za tři dny, jinak jenom chleba s takzvaným kafem. Vím, že třeba jedný řádový sestřičce, která v tom jela s námi, strčili do tý samotky agresivní příživnici. Ty byly na zvláštním oddělení na úrovni korekcí. Byly to velice agresivní, většinou pohlavně nemocné ženy. Té sestřičce tam jednu z těchto žen strčili, takže s ní měla tu korekci takhle zhoršenou.“

Propuštění

Na posledních několik měsíců svého trestu byla Jiřina Hošková přesunuta do věznice v Bratislavě. Podle ní tam panovaly nejpřívětivější podmínky ze všech věznic, kterými prošla. Zvláště jeden bachař, na jehož jméno si bohužel nepamatuje, se všemožně snažil ulehčit situaci zbídačeným politickým vězeňkyním, které přišly do Bratislavy z Pardubic. „Ještě než nás propustili, tak jsme musely podepsat prohlášení. V Bratislavě bylo takové, že se dalo podepsat. Byla tam věta ve smyslu, že beru na vědomí, že pokud bych mluvila o tom, co jsem zažila ve vězení a u soudu, dopouštím se tím trestného činu. Tak to šlo klidně podepsat a mluvit o tom. V některých věznicích měli formulaci, že se (vězni) zavazují, že o tom nebudou mluvit, což už bylo horší.“

„Po propuštění jsem zamířila k rodičům. Když jsem se vrátila z kriminálu, tak mě lidé vnímali jako kriminálnici. Dlouho jsem si nemohla najít zaměstnání. Nechtěli mi dát práci. V Trmici bylo jenom JZD. V Kamenici byla textilka Tylex, ale tam mě nechtěli. Chodila jsem pořád na pracovní úřad do Kamenice nad Lipou. Místní ouřada mi řekl, že mě tam nechtěj, protože tam měli předtím taky jednu z vězení a ona jim tam kradla. Když jsem mu vysvětlila, že jsem neseděla za krádež, že jsem politická, tak tam zašel, vysvětlil jim to, a tak mě přijali.“ V Trmici na Vysočině žila až do roku 1965, kdy byl z vězení propuštěn její přítel Josef Hošek. Nedlouho po propuštění měli svatbu. Poté se přestěhovali do Prahy, kde Jiřina Hošková žije dosud. Její manžel zemřel v roce 2002.

Na otázku, zda souhlasí s tlustou čárou za minulostí, která nastala po sametové revoluci v listopadu 1989, kdy nebyli potrestáni prakticky žádní viníci příkoří, které tolik ovlivnilo její život i život jejího manžela, paní Hošková odpovídá: „Nechtěla bych se nikomu mstít, ale myslím, že se k nim mělo nějak přikročit a spíš odhalit celý to zlo toho systému než jednotlivce, který byl taky jenom malým kolečkem v celým tom zrůdným aparátu.“

Rozhovor zaznamenal a přepis vytvořil Adam Hradilek v Praze dne 20. 2. 2007.

Editace: Tomáš Jungwirth, únor 2009

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Tomáš Jungwirth)