Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Horský (* 1935)

• narodil se 19. června 1935 v Hradci Králové

• otce jako nestraníka perzekvovali po roce 1948 v práci

• v roce 1959 absolvoval lékařskou fakultu v Plzni

• dostal umístěnku na chirurgii do nemocnice v Ústí nad Labem

• jako lékaře ho vyslali do Indie, kde byl mezi lety 1964–1967

• díky zálibě v lovu se spřátelil s indickým rádžou

• roku 1968 s manželkou Jarmilou emigrovali do Calgary v Kanadě

• pracoval jako chirurg v nemocnicích a měl soukromou praxi

• roku 2009 odešel do penze

• v důchodu se věnoval hře na klavír

Životní cesta MUDr. Jiřího Horského, která vedla ze socialistického Československa přes Indii až do Calgary v Kanadě, je důkazem, že pevná vůle, odhodlání a vzdělání mohou překonat i těžké překážky. Jiří Horský vykonával lékařskou praxi na třech kontinentech, byl vášnivým lovcem, lyžařem i tenistou a ani v pozdním věku se nezastavil. V roce 2009 definitivně ukončil výkon lékařského povolání a začal se věnovat hře na klavír, ke které se vrátil po padesátileté pauze, a úspěšně absolvoval deset ročníků kanadské hudební školy. 

Věnoval jsem se „buržoazním“ sportům

Jiří Horský se narodil 19. června 1935 v Hradci Králové. Jeho otec Bohuslav Horský byl železničním inženýrem a po roce 1945 působil na ministerstvu dopravy v Praze jako rada. Matka Věra, rozená Kotová, byla absolventkou obchodní akademie. Zprvu žili v Hradci, v roce 1939 se kvůli otcově práci přestěhovali do Plzně, kde malý Jiří prožil dětství a dospívání. „Za války byla němčina ve školách povinná a v roce 1945, kdy mně bylo deset let, už jsem docela slušně mluvil německy. U nás na ulici bylo několik německých rodin s dětmi, tak jsme si samozřejmě hráli a mluvili německy,“ říká pamětník. Od devíti let chodil také cvičit na klavír a bavil ho i tenis a lyže.  

Po komunistickém puči v roce 1948 jeho otce v práci perzekvovali. “My jsme měli politický problém. Tatínek, když byl od roku 1945 v Praze na ministerstvu dopravy, nevstoupil do strany. Z místa ho vyhodili a šel zpátky do Plzně jako obyčejný technický komisař, ale navíc učil na ekonomické večerní škole,“ vysvětluje Jiří Horský, jak rodina přišla k negativnímu kádrovému hodnocení, což mělo dopad i na jeho studia. Byl vynikajícím studentem, jenže posudky se omezovaly na konstatování, že se věnuje „buržoazním“ sportům, jako je tenis a lyžování. 

Přesto se po ukončení gymnázia dostal v roce 1953 na Lékařskou fakultu v Plzni. Vzpomíná na svou promoci v roce 1959: „V roce 1959 jsme promovali a poprvé v historii Lékařské fakulty bylo víc holek než kluků. Nás bylo v ročníku přesně 100, z toho 51 holek a 49 kluků.“ Jiří Horský chtěl nastoupit do nemocnice v Plzni, ale z kádrových důvodů ho odmítli a dostal umístěnku do Ústí nad Labem. Předtím ještě musel absolvovat povinnou vojenskou službu, kde vysokoškoláci většinou dostávali automaticky vyšší šarži. Ne tak Jiří Horský. „Z těch kluků na škole jsme jenom dva nebyli z politických důvodů doporučeni na důstojníky. Já jsem šel na vojnu jako desátník. Byli jsme dvě černé ovce,“ dodává.

Soudruhu doktore, taky nikam jet nemusíš

V Ústí nad Labem na chirurgickém oddělení nemocnice získával zkušenosti jako mladý lékař, mohl se věnovat i svému celoživotnímu koníčku, myslivosti. Čelil ovšem nátlaku na vstup do komunistické strany, což odmítl. I tak ho díky jeho odbornosti a znalosti angličtiny a španělštiny zařadili do tzv. kádrových rezerv, odborníků schválených pro práci v cizině. Dlouho se hovořilo o tom, že bude vyslán do Kábulu, nakonec se po několika měsících dozvěděl, že pojede do Indie. 

Před odjezdem se ho pokusila získat Státní bezpečnost (StB) ke spolupráci. „Jednou operuju, přijde sestra a říká: ‚Pane doktore, venku je pán v koženém kabátě a chce s vámi mluvit.‘ Já jsem hned odhadl, že to bude StB, nepředstavil se, tykal mi a hned na mě: ‚Soudruhu doktore, pojedeš do Indie a my bychom chtěli, abys s námi spolupracoval.‘ Já jsem říkal: ‚Samozřejmě, soudruhu, když budu vědět něco důležitého pro Československo, tak budeš jeden z prvních, kterému to řeknu.‘ Já jsem byl trošku drzý a on povídá: ‚Soudruhu doktore, mně se vůbec nelíbí tvůj přístup. Může se stát, že nikam nepojedeš.‘ Já se na něj podíval a říkám: ‚Tak nepojedu.‘ Tím jsem mu úplně vyrazil dech,“ vypráví o zvláštním setkání s příslušníkem StB.

Chodil jsem s rádžou na lov

Za deset dní po tomto rozhovoru odjel do Tiruččiráppalli v indickém státě Madrás, kde Československo stavělo v rámci mezinárodní pomoci energetický kombinát. Jiří Horský tu pracoval v letech 1964–1967 jako lékař pro Čechoslováky na stavbě, ale pomáhal i v místní nemocnici. Získal velké profesní zkušenosti, zejména v urologii, a díky své zálibě v tenisu a lovu se seznámil s bývalým rádžou z Pudukkottai. Rajagopala Tondaiman se s ním sblížil díky společné vášni pro lov a umožnil mu tak přinášet na stůl ve společné československé jídelně zvěř a ptactvo. 

„Kuchař rád dělal zvěřinu a přímo na jídelníčku stálo ,z loveckých výsledků doktora Horského‘, to měl napsané v menu,“ vzpomíná pamětník. Když šel s rádžou poprvé na noční lov, trval na českých mysliveckých tradicích: „Tam seděl zajíc, ve světle reflektorů, on povídá, ať střílím. Já na to, že moje zvyky jsou, že zajíc musí běžet. Oni teda vypnuli a zapnuli baterku a zajíc se rozběhl. Já jsem ho střelil v běhu. To bylo jednoduché s dvanáctkou brokovnicí. Jemu se líbilo, že jsem si šplhnul a zachovával myslivecké zvyky. Pak mě pozval i na dovolenou do hor,“ vysvětluje Jiří Horský.

Původně plánoval, že se z Indie do vlasti s totalitním režimem nevrátí, ale zprávy o uvolňování poměrů v Československu ho přiměly k návratu v lednu 1967. Na podzim téhož roku se oženil s Jarmilou Slámovou z lékařské rodiny, nadějnou tenistkou a lyžařkou. Na svatební cestu odjeli opět na šest týdnů do Indie. 

Chceme jet někam, kde můžeme lyžovat

Naděje na svobodnější poměry v Československu rázně ukončila okupace pěti armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Manželé se okamžitě rozhodli pro útěk, což komplikoval fakt, že se rodiče a babička manželky stavěli proti. Oficiálně tedy odjeli na lov jelenů na Slovensko, ale místo toho zamířili přes Rakousko do Kanady. O výběru jejich nového domova rozhodla láska k horám. 

Jiří Horský vysvětluje, jak si zvolili nové působiště: „Říkali nám: ‚Můžete jet, kam chcete, ale ve Vancouveru je strašně moc doktorů.‘ A speciálně nás tlačili do Manitoby a Saskatchewanu a tenkrát to Jarmile zapálilo rychleji. Říkala: ‚My víme, že to jsou roviny, ale my rádi lyžujeme.‘ Jsou tam dvě místa, Edmonton a Calgary v Albertě. Tam byla velká mapa, podívali jsme se a Calgary bylo blíž Rocky Mountains. Já jsem v životě neslyšel Calgary, tak jsme šli tam.“

Začátky na americkém kontinentě byly pro oba těžké. Manželka Jarmila, v Československu sportovkyně a učitelka tělesné výchovy a češtiny, musela zpočátku pracovat v zahradnictví a uklízet hotely, než se prosadila jako trenérka tenisu a lyžování. Jiří Horský podstoupil náročný proces certifikace a nostrifikace, aby mohl v Kanadě vykonávat lékařskou praxi. Celkem musel složit osm zkoušek a sloužit dva roky jako lékař – stážista v nemocnici, než se stal plnohodnotným chirurgem. Současně vykonával i všeobecnou lékařskou praxi pro Čechoslováky, kterých tam tehdy byly asi tři tisíce. 

Prvních deset let praxe působil zejména v nemocnicích Holy Cross a Rockyview General Hospital. Během své kariéry se také na čtyři roky stal šéfem chirurgie, což byla funkce náročná především časově a administrativně. Používal nové metody, jako byla laparoskopická operace žlučníku. Po sametové revoluci v roce 1989 jezdil vyučovat lékaře i do Česka, vracel se rád do nemocnice v Ústí nad Labem. 

Cesta Jiřího Horského do důchodu byla postupná, práci v nemocnici ukončil v roce 1999, potom pracoval deset let jen ve své soukromé ordinaci, kde prováděl menší zákroky. Prodělal lehkou mozkovou mrtvici, což byl hlavní důvod, proč se v roce 2009 rozhodl lékařskou praxi definitivně uzavřít. Čas v důchodu věnoval i své staré lásce – hudbě. Vrátil se po 50 letech ke hře na klavír, docházel na hodiny a úspěšně absolvoval deset ročníků kanadské hudební školy. Manželka Jarmila zemřela v roce 2024. 

V roce 2025 žil Jiří Horský v Calgary. Svůj příběh uzavřel výzvou mladým lékařům, aby byli podnikaví, sbírali zkušenosti i v zahraničí a šli vytrvale za svým cílem.