Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Horáková (* 1930)

• narozena 2. února 1930 v Boskovicích

• 5. května 1945 byla zraněna během náletu rumunských letadel na Boskovice

• v roce 1948 se jako dorostenka zúčastnila všesokolského sletu

• byla svědkyní znárodnění obchodu s oděvy, kde pracovala

• v roce 1952 se vdala za Břetislava Horáka, syna majitele znárodněné firmy na výrobu nábytku

• v roce 1983 jim zemřela jediná dcera Věra

• v roce 2025 žila v Boskovicích

Blížil se konec války, všichni očekávali brzký příchod osvoboditelů, několik let slyšeli sirény varující před nebezpečím náletů. V sobotu 5. května 1945 už bohužel žádné varování nezaznělo. Co se tehdy při shozu čtyř bomb z rumunských letadel kousek od boskovického náměstí stalo? „Běžela jsem zpátky do obchodu a jedna prodavačka na mě křičí: ‚Ty vole, co to máš?‘ A z tváře mi cákala krev, tak mně hodila ručník.“ Tak popisuje událost poslední očitá svědkyně tragického náletu Věra Horáková, která byla sama zraněna několika střepinami.

Věra Horáková se narodila 2. února 1930 v Boskovicích rodičům Anně a Janu Hadrabovým. Tatínek byl krejčí, pracoval doma – šil a opravoval oblečení pro své zákazníky, mezi něž patřili i Židé. V Boskovicích byla početná židovská komunita. Věra Horáková vzpomíná, jak jim přišíval na oblečení hvězdy a na to, co pro ně dělal před osudným transportem v březnu 1942: „Když Židé odcházeli, tak chodili za ním a on jim zašíval peníze a cenné věci do různého oblečení, aby v případě, že by se vrátili, měli ještě něco zpátky.“ Z více než 400 násilně odsunutých židovských obyvatel se vrátilo pouze kolem 20 osob, některé z nich po válce Věra Horáková v Boskovicích potkávala. 

Z tváře mně cákala krev

Tragické události, včetně bojů na konci války, se Boskovicím vyhýbaly až do soboty 5. května 1945. Každodenní hlášení možného náletu místními sirénami se stalo rutinní záležitostí. Ten den už nikdo žádný nálet neočekával. Podle zápisu v místní kronice i dalších svědectví nešel proud, sirény nehoukaly, na náměstí bylo spoustu nakupujících lidí. S největší pravděpodobností to byli piloti rumunského královského letectva, kteří si zřejmě spletli hlouček nakupujících obyvatel s ustupující německou armádou a shodili čtyři malé bomby kousek od náměstí. 

Těsně před náletem Věra odešla z obchodu, kde byla v učení, přes náměstí směrem domů do Plačkovy ulice. Před radnicí prohodila pár slov se známým svého otce a všimla si něčeho na obloze: „To letadlo letělo po vrtuli dolů a v tom ohybu pustilo nějakou tečku,“ popisuje situaci před výbuchem a dodává: „Chtěla jsem proběhnout obchodem u Ryšavých, ten byl průchozí. Jenže ženské, které byly ve kšeftě, byly zvědavé, co se děje, tak mě zase vrátily. Nic jsem neslyšela, jenom viděla – přede mnou asi dva metry mrtvá paní Součková, za mnou byl mrtvý pan Mifka a kousek dál pan Pokorný. Běžela jsem zpátky do obchodu a jedna prodavačka na mě křičí: ‚Ty vole, co to máš?‘ A z tváře mně cákala krev, tak mi hodila ručník.“ Střepina pod okem, kterou má Věra Horáková dodnes, nebyla jejím jediným zraněním, pod kolenem měla otevřenou díru až na kost a další menší oděrky po celém těle.

„Jedině díky panu doktoru Schneeweisovi, který přikázal mému otci, abych denně, jako šestnáctiletá, pila slivovici, tak mně žádná rána nehnisala,“ doplňuje Věra slova o své několikaměsíční rekonvalescenci, díky které se nemohla později účastnit například oslav konce druhé světové války. 

Oběti a několik zraněných

Ve většině pramenů se uvádí tento počet obětí náletu: šest mrtvých na místě – Josef Mifka, 68 let, Anna Součková, 21 let, Božena Žilková, 21 let, Jan Kusý, 42 let, Vilém Kupsa, 30 let, Jiří Josef Otoupal, sedm let. Později těžkým zraněním podlehli další tři muži – Miloš Pokorný, 29 let, Alois Prchal, 31 let a Jindřich Sedlák, 69 let.

Ranění se počítali na desítky a mezi nimi byli i Josef Dvořáček a Miroslav Treu, kterým musela být později amputována dolní končetina. Podle svědectví dalších pamětníků Mirek Treu, jeden z tehdejších skautů, zalehl svým tělem dceru, a tak jí možná zachránil život. Zdeněk Komárek ještě dodává, že se zapomíná na jednu oběť náletu. Ke konci války měl wehrmacht v lese pod Hrádkovem muniční sklady, kam z nádraží malými vozíky převáželi munici vězni, údajně mongolské národnosti. A podle Zdeňka Komárka při náletu 5. května zahynul také jeden z těchto vězňů.

Oběd na stropě

Po válce a svém šťastném uzdravení se Věra se svými rodiči a starší sestrou Vlastou přestěhovali do Havlíčkovy ulice (v současnosti 17. listopadu). Dnes už s úsměvem vypráví příhodu, kdy si její maminka donesla domů s hromádkou dřevěného odpadu pozůstatek z válečného období: „Maminka v neděli vařila oběd a dívala se z okna, teď najednou rána. Lidem, co šli kolem, říkala: ‚Copak se to kde mohlo stát?‘ Šla do kuchyně a jak dělala oběd, tak ten byl na stropě, štrůdl jablkový z trouby na stropě, kousek od kamen hořel hadr,“ popisuje pamětnice a dodává: „Jak si nosila domů dřevo, tak v jednom kousku byla rozbuška a to naložila do kamen, naštěstí nikdo v kuchyni nebyl, tak se nikomu nic nestalo.“ 

Vypadali jako esesáci

Pamětnice dál pracovala v obchodě Karla Jaroše, kde se podle jejích slov dalo koupit nejen oblečení, ale i další zboží, které bylo tehdy těžko k dostání. Přišel únor 1948 a státní převrat, kdy násilně převzala moc Komunistická strana Československa (KSČ). Hned v prvních dnech přišel do obchodu zaměstnanec, který tam pracoval jen občas, a Věra vyslechla, co řekl Karlu Jarošovi: „Pane šéf, přišli ke mně v noci a já jsem to musel podepsat do strany, ale já jsem nechtěl.“ Uběhlo několik měsíců, v Praze se konal poslední všesokolský slet, kterého se Věra zúčastnila jako cvičící dorostenka. Karel Jaroš tam byl i s celou rodinou, proto obchod zůstal zavřený. První den po jeho návratu z Prahy – jak říká doslova Věra Horáková – to prasklo: „Byl všední den, přiřítili se do kšeftu chlapi, opravdu, ti vypadali jak esesáci. Okamžitě zavřít, všechno ven, udělali prohlídku a sjednali tam národní správu, já jsem to všechno viděla, to mně z hlavy nikdo nevymaže,“ popisuje nepříjemný zážitek a dodává svou domněnku: „Věřím tomu, že ten, co vykládal, že jim to podepsal, je udal, protože věděl, kde co je, a oni šli najisto.“ Karel Jaroš tak byl jako mnozí další živnostníci připraven o veškerý majetek a odsouzen k několika letům vězení. 

Syn továrníka Břetislav Horák

V roce 1949 se seznámila s budoucím manželem Břetislavem Horákem, jehož otec založil za první republiky v Boskovicích prosperující firmu s názvem Továrna na nábytek Antonín Horák. Bohužel v roce 1932 náhle zemřel a vdovu Jindřišku Horákovou si vzal Ladislav Vlk, který také převzal vedení firmy. Podle slov Břetislava byl jemu a jeho dvěma bratrům dobrým nevlastním otcem. Samozřejmě i jejich firmu postihlo znárodnění majetku a Ladislav Vlk byl obviněn a na několik let odsouzen. 

Sám Břetislav Horák byl v roce 2017 při prvním natáčení pro Paměť národa ve věku 93 let už velmi těžko schopen popsat podrobnosti znárodnění a dalších událostí ve svém životě. Doplňovali se spolu se svou ženou Věrou při vyprávění příhod z válečných let, především z konce války. Od 7. května 1945 začali němečtí vojáci ustupovat přes Boskovice, v dalších dnech zmateně utíkali na všechny strany a zanechávali všude v okolí koně, povozy, auta i zbraně. Brzy se vytvořila skupina dobrovolníků, kteří munici sbírali a odváželi do pískového lomu za Boskovice (dnes tam stojí Westernové městečko). Jedním z nich byl i Břetislav Horák, který popisuje, jak probíhala často neodborná likvidace nashromážděné munice: „My jsme byli všichni civilové, přijel za námi důstojník Svobodovy armády a chtěl vidět, co to udělá, když to bouchne. My jsme to připravili, bouchalo to, ale že je to málo. Tak jsme udělali větší hromadu, to byly rakety, světlice, pancéřové pěsti, všechno dohromady. Zápalnou šnůrou to zapálil, my jsme běželi přes kopec dolů na Bělou, a představte si, že ty střely lítaly přes údolí až na kopec Lipka a tam to vybuchovalo.“

Jak s úsměvem vyprávěla Věra Horáková, při seznámení s Břetislavem naletěla na uniformu, protože v té době byl na vojně a vůbec netušila, že je to syn továrníka. Vzali se v roce 1952 a narodila se jim dcera Věra (1954–1983).

Po velkých problémech se sháněním vhodného bydlení pro mladou rodinu nakonec získali byt díky podobné akci, která je ztvárněna v oblíbeném filmu Kulový blesk. Celkem čtyři byty si vyměnily své obyvatele. Od roku 1961 bydlí Věra Horáková stále ve stejném bytě. Dnes, v roce 2025, už sama.

Dodatek

Natáčení obou manželů probíhalo nejprve v roce 2017 a poté roku 2025 už jen s pětadevadesátiletou Věrou Horákovou. Celou tu dlouhou dobu byla přesvědčená, že její příběh už nikoho nezajímá, a opakovaně další natáčení odmítala. Opravdu moc si vážím toho, že nakonec i díky Blance Dokoupilové se odhodlala a mohli jsme její vzpomínky natočit i na kameru. Je posledním očitým svědkem tragického náletu na Boskovice a její svědectví mohlo být použito v dokumentárním filmu Zažili jsme válku – příběhy z Boskovic. 

Vyprávění zakončila Věra Horáková znovu vzpomínkou na své zranění: „Po tom všem jsem moc vděčná panu doktoru Schneeweisovi, on může za to, že jsem, jaká jsem.“ 

Musím dodat jednu věc: několik dní po natáčení Věra Horáková v telefonu sama dojemně zmínila, že je nakonec ráda za to, že mohla vyprávět, a uvědomuje si důležitost svého svědectví. Ještě jednou jí moc děkuji.