Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Horáček (* 1946)

• narozen v roce 1946 ve Velkých Losinách

• otec Alexandr Horáček byl Čech, matka Emilie, rozená Sieber, byla Němka

• vyučil se elektromontérem

• absolvoval vojenskou službu u silničářů, bývalých PTP

• po srpnové invazi roku 1968 ilegálně přešel hranici do Rakouska

• usadil se ve Frankfurtu nad Mohanem

• byl aktivní ve veřejném životě československého exilu

• podílel se na pašování exilové literatury do Československa

• v roce 1981 byl za německé Zelené zvolen do frankfurtského zastupitelstva, o dva roky později poslancem Bundestagu

• v druhé polovině 80. let několikrát navštívil Československo a setkal se s disidenty

• v roce 1990 působil jako poradce prezidenta Václava Havla

• mezi lety 1990 a 2004 vedl pražskou kancelář Nadace Heinricha Bölla

• podílel se na přípravě Česko-německé deklarace (1997)

• ovlivnil směřování české Strany zelených

• 2004–2009 byl poslancem Evropského parlamentu za německé Zelené

Milan Horáček se narodil 30. října 1946 ve Velkých Losinách nedaleko Šumperka. Jeho otec pocházel z moravské rodiny, maminka byla Němka. V roce 1945 byla většina Němců ze Šumperska vyhnána, docházelo i k násilí a vraždám. Rodina pamětníkovy maminky mohla zůstat, protože její otec měl jako sociální demokrat zastání u místních Čechů. Vzdálenější část rodiny byla přesto nucena odejít. Otec Milana Horáčka provozoval zahradnictví v Plechách u Šumperku, kde pamětník strávil své první roky života.

Poválečný kontext a protiněmecké naladění

Odmala jezdil k tetě, která měla vlastní hospodářství, a pomáhal zde při žních a dalších pracích. „Měl jsem takový normální, nenucený přístup k přírodě. Zpětně to vnímám jako impulz k tomu, že jsem se začal více zajímat o souvislosti života člověka v přírodě a s přírodou,“ vzpomíná. Po roce 1948 pracoval jeho tatínek jako dělník v Šumperku, zatímco maminka byla zaměstnána v místní textilce. Tatínek byl praktikujícím baptistou, Milan Horáček jej však nenásledoval – podle vlastních slov proto, že se nechtěl nechat křtít ve studené vodě.

Vztah české společnosti k Němcům byl i v padesátých letech velmi špatný. „Filmy a výuka v té době byly velice antiněmecké, antirevanšistické, antikapitalistické...“ vzpomíná Milan Horáček na dobový kontext. Tuto skutečnost vnímal i osobně, ačkoliv doma mluvili česky a on se německy nenaučil. Jeho rodina byla protikomunisticky naladěná, stejně jako většina známých a sousedů. Ani on tak nikdy nebyl v Pionýru nebo ČSM. V rodině se tradovalo, že vzdálený příbuzný se stal obětí komunistické zvůle.

Inspirace Západem

Když mu bylo zhruba patnáct let, začal hrát v bigbítové kapele. Inspiraci získávali z rakouského rádia, které chytala jeho maminka, hráli písničky od Beatles nebo Elvise Presleyho, což jim otevíralo obzory a zájem o západní svět. Ve stejné době se šel vyučit elektromontérem do šumperského Závodu první pětiletky. Zde se seznámil s podobně smýšlejícími staršími kolegy. „Byl tam jeden parťák, který byl napůl Francouz a pěstoval v sobě lásku k Francii jako zemi vytoužené. Zprostředkovával nám to a tím také určitý pocit svobody – něčeho, kde se celý den lidé radují, zpívají, pijí dobré víno a milují ženy.“

V podniku speciální pece od společnosti Siemens se vypalovaly produkty práškové metalurgie. Montovat a udržovat je jezdili odborníci ze západního Německa. Ti přijížděli mercedesy a měli k dispozici výborné nářadí a přístroje. Milan Horáček se mezi kolegy vyjadřoval kriticky na adresu komunistického režimu, uzavřených hranic a vyhnání Němců, což StB už tehdy zaznamenávala. Po vyučení působil rok ve Vítkovických železárnách a hrál zde jako bubeník v bigbítové kapele Carmen: „Přišla tam nějaká očka a viděla, že nehrajeme nějaké umtata-umtata, ale že se snažíme o západní sound. To rozporovali a zakazovali.“

Práce u silničářů a vzpoura

Jako politicky nespolehlivý byl v rámci povinné vojny přiřazen k pracovnímu silničářskému útvaru, bývalým PTP. Kopal výkopy, dělal závozníka i pomocníka v kuchyni. Zblízka viděl rozpor mezi proklamovanými hesly a praktickým, každodenním životem. „Člověk se tu naučil krást všemi způsoby,“ konstatuje Milan Horáček. U silničářů působili kromě politicky nespolehlivých také již odsouzení zločinci včetně vrahů po výkonu trestu. Práce to byla těžká a špinavá: „Hrůza. A po deseti hodinách takové dřiny člověk neměl vůbec náladu se sprchovat, protože sprcha byla studená. Takže jsme chodili špinaví i spát a žili jsme jenom ve špíně.“

Během jednoho přidělení v Rožmitále v roce 1967 dostávali všichni vojáci několik dní v řadě k jídlu pouze luštěniny. Vojáci následně odmítli jít do práce, což se rovnalo vzpouře. Velitelé se ptali na důvody. „Oni zkušení mlčeli a já mladej blbec jsem to nějak vysvětloval,“ říká Milan Horáček. Jejich žádost byla vyslyšena a strava se zlepšila, pamětník však byl druhý den zatčen a měl proti němu být veden proces za organizaci vzpoury. Ten se sice nakonec neuskutečnil, přesto strávil několik týdnů na samotce ve Zdicích u bojového útvaru.

Rok 1968

Propuštěn ze služby byl na podzim roku 1967. Mezitím emigrovala jeho maminka a obě sestry do Steinau v západním Německu za svojí vzdálenou rodinou. Milana Horáčka zajímala hlavně muzika a děvčata. Na rozdíl od většiny svých vrstevníků se vyhýbal vážným vztahům, rozhodně se nehrnul do manželství, a přátelil se převážně se staršími lidmi. Zároveň začal více číst, zejména antické klasiky. Krátce pracoval ve fabrice, kde se vyučil. Na počátku roku 1968 ale začal jezdit více do Prahy, kde se účastnil různých politických debat a zároveň chodil za zábavou. „Žil jsem životem jedenadvacetiletého, který má zájem o všechno možné, ale hlavně o muziku a děvčata. Spíš jsem se tak protloukal,“ vzpomíná.

Začátkem léta se vrátil do Šumperku. Přes týden pracoval v Písečné u Jeseníku na obalovně asfaltových směsí a o víkendech přebýval hlavně v šumperském hotelu Grand. 21. srpna 1968 brzy ráno už pracoval, když přišel jeho starý mistr a vypnul stroje. Jinak jemný pán, bývalý profesor, plakal a nadával. Silnice, kterou právě opravovali, byla mezitím rozježděna sovětskými a polskými tanky.

Útěk za svobodou

Milan Horáček se s kamarádem z učení Františkem během několika následujících dní rozhodl odejít do Německa. „Bylo nám jasné, že tady pro nás není budoucnost,“ říká. Legální vycestování nebylo možné, neboť neměli pasy. František však dříve sloužil u Pohraniční stráže v Hatích u Znojma. „Několikrát se zde přihlásil na nášlap stopy, což bylo takové cvičení, kde simulovali utečení. Psovodi je potom sledovali. Naučil se tak překonávat hranice u silnice vedoucí mezi Brnem a Vídní,“ vzpomíná Milan Horáček. Společně se jen s kartáčkem na zuby a nějakými penězi vydali k hranici. Kdyby se někdo ptal, měli připravenou legendu o koupi vína na svatbu.

Po setmění se vydali k rakouské hranici, proplazili se kolem stráží a překonali hraniční zátaras. „Jediné, na co mě František nedostatečně připravil, bylo, že jsme potom museli běžet ještě několik kilometrů do hloubky rakouského území. Utíkal a já jsem mu nestačil,“ říká Milan Horáček. Nakonec unaveni dorazili k rakouské silnici a stopem se dostali do Vídně, kde dva dny pobyli s dalšími uprchlými Čechoslováky na místním stadionu. Odtud vyrazili dál přes Salcburk do Německa.

Němečtí hraničáři pamětníka i Františka zadrželi přes noc: „Dali nám bílé kafe, obložené chlebíčky a sešit Playboye. Pochopili jsme, že jsme na svobodě.“ Druhý den, po sepsání protokolu, poslali celníci oba uprchlíky stopem dál, aby se přihlásili do utečeneckého tábora u Norimberku. Oni však dojeli až do Steinau, kde žila pamětníkova maminka a sestry. Během několika dní dostali práci v přilehlé továrně na čalouněný nábytek.

Osmašedesátníci v Německu a exilová práce

Po několika měsících práce v zámečnické dílně František s Milanem Horáčkem při asistenci svářeči nezpozorovali jiskru, která část skladiště továrny zapálila. Dobrá pojistka však umožnila majiteli brzy vybudovat sklad nový, takže epizoda neměla pro oba kamarády vážné následky. Později se oba přestěhovali za prací ve velké firmě ve Frankfurtu nad Mohanem. Zde mohli plně konfrontovat své představy o životě na Západě se skutečností. „Bylo tam lepší ocenění, takže jsme tenkrát vydělávali,“ vzpomíná Milan Horáček.

Ve Frankfurtu se zároveň spřátelil s řadou dalších exulantů, z nichž řada byli akademici. „Domlouvali nám, ať si nějakým způsobem doplníme vzdělání.“ Pamětník tak vedle práce absolvoval večerní kurzy a dodělal si maturitu. Následně studoval politologii na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu. Pohyboval se ve společenských kruzích, které nesly dědictví událostí roku 1968. „Seznamoval jsem se s lidmi, kteří se pohybovali na rozhraní reforem a revoluce,“ komentuje to zpětně. Působili zde například Daniel Cohn-Bendit a Joschka Fischer. Šlo o generaci, jejíž předci v řadě případů kolaborovali s nacistickým režimem a teprve v první polovině šedesátých let se tato problematika začala tematizovat.

Tento vývoj šel ruku v ruce se vznikem tzv. nových sociálních hnutí, například feministického, antinukleárního či ekologického. Milan Horáček byl přímým účastníkem těchto procesů. Působil také v českém exilovém spolku Cesty 68, založil knihkupectví Dialog, byl v přímém kontaktu například s Pavlem Tigridem a od poloviny sedmdesátých let vydával německou mutaci časopisu Listy, založeného Jiřím Pelikánem. V roce 1978 mu v důsledku jeho činnosti bylo odebráno československé občanství.

Začátky německých Zelených

Tradiční německé politické strany uvedený společenský vývoj do hloubky nereflektovaly. „Politický vývoj byl pro nás příliš konzervativní. Takže jsme hledali cestu – možná založit novou politickou stranu.“ Mezi řadou nových sociálních hnutí z té doby existovala otevřená rivalita. Řada jiných byla naopak otevřena širší spolupráci. Mírové či protijaderné demonstrace v té době se již těšily statisícové účasti. Postupem času začaly být tyto nové ideje propagovány lokálními nezávislými volebními koalicemi. „Postupem času začala vznikat z těchto barevných, alternativních nebo zelených listin nějaká sdružení. Pramínky se pomalu sbíhaly do většího potoka až řeky. Potom tito lidé kandidovali i na zemské úrovni,“ vzpomíná Milan Horáček.

V lednu 1980 byla oficiálně založena německá strana Zelených (Die Grüne), za niž byl pamětník jen o rok později zvolen do frankfurtského městského zastupitelstva a v roce 1983 dokonce poslancem německého Bundestagu. Tentýž rok odjel s delegací do Moskvy, kde se dostal do konfliktu s tajemníkem ÚV KSSS Borisem Ponomarjovem. O rok později se vydal na misi do Afghánistánu monitorovat plošné sovětské bombardování. V druhé polovině osmdesátých let zde působil jako odborník mj. na lidská práva a východní Evropu.

Kontakt s disidenty a rok 1989

Na přelomu let 1985 a 1986 byl za zvláštních podmínek pozván k jednání o propuštění Jaroslava Javorského, který byl nakonec předán do SRN v rámci tajné výměny zadržených špionů. Při té příležitosti se setkal s předními disidenty – Havlem, Vaculíkem, Annou Šabatovou, Václavem Bendou či Evou Kantůrkovou. Po celou cestu jej provázel Rudolf Slánský ml. Počátkem roku 1988 se Milan Horáček zúčastnil první kancléřské návštěvy Helmuta Kohla v Československu. Československé úřady mu původně nechtěly udělit vízum, nicméně Kohl měl údajně prohlásit, že pokud nedostane potřebná povolení, poletí s ním pamětník kancléřským speciálem, který nepodléhá hraniční kontrole. „Měl říct, že se zeptá Štrougala: ‚Co máte za problémy s Horáčkem? Já s ním mám problémy!‘“ směje se pamětník. O rok později se zúčastnil jako zástupce německých Zelených setkání organizovaného ekologickým hnutím Brontosaurus ve Vimperku a opět se osobně setkal s lidmi z disentu.

9. listopadu 1989 byl zrovna v Bundestagu, když přišla zpráva o pádu Berlínské zdi. „Nějakým způsobem se k tomu schylovalo, ale že to najednou takhle praskne... To byl skutečně veliký obrat. Všichni pochopili, že to je den D.“ Následujících několik dní strávil na zahraniční cestě v Maďarsku. 17. listopadu byl na shromáždění Zelených v Německu, o několik dní později přiletěl do Prahy a rovnou zamířil do ústředí Občanského fóra v Činoherním klubu, kde se setkal s Havlem, Dienstbierem a dalšími představiteli demokratického proudu.

Práce a život po revoluci

2. ledna 1990 doprovázel Milan Horáček Václava Havla na jeho první prezidentské cestě do Německa. Nedlouho poté naopak doprovázel dalajlamu na jeho první cestě do Československa. V roce 1990 se účastnil debat v rámci sboru Havlových poradců. Setkával se také s předními československými environmentalisty, jako byl Ivan Dejmal, Josef Vavroušek nebo Bedřich Moldan. Symbolicky 21. srpna 1990 otevřel v Praze první zahraniční kancelář německé Nadace Heinricha Bölla (spřízněné se Zelenými). Zde působil třináct let, než byl v roce 2004 zvolen za německé Zelené europoslancem. V této funkci se zasazoval například o propuštění Michaila Chodorkovského a Platona Lebeděva.

Milan Horáček nezanedbatelně ovlivnil vývoj a směřování české Strany zelených. Kolem roku 2003 se dostal do konfliktu s Jakubem Patočkou a Janem Beránkem. „Zjistil jsem, že dělají trochu sektařinu, že to příliš vztahují jenom na sebe. To se později také ukázalo, jenom na jiné úrovni, s Martinem Bursíkem,“ říká dnes. Za vrchol své politické kariéry zpětně považuje její samotný začátek – příchod do frankfurtského městského parlamentu v plynových maskách a bílých pláštích v reakci na katastrofální ekologickou situaci ve městě. „Nejdůležitější vůbec je lidská svoboda. To dochází člověku tím více, čím déle žije,“ říká závěrem. Milan Horáček žije v Praze a v Německu. Je ženatý a má dospělou dceru.