Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Holcová (* 1935)

• narozena 11. března 1935 ve Střelné

• otec Alois Mužikovský za první světové války uprchl z ruského zajetí

• během druhé světové války byla v domě po dobu tří let ubytována rodina německého důstojníka

• v roce 1949 člen rodiny Alois Pohůnek ubit komunisty v rámci akce Světlana

• po nástupu komunismu bratr pamětnice Karel Mužikovský emigroval do Austrálie

• rodina nucena vstoupit do JZD

• pamětnice se zúčastnila Svatořečení Anežky České v Římě

• v roce 2025 žila pamětnice ve Vsetíně

,,Vzpomínám si, že jedna paní byla odsouzena, že pomáhala převaděčům. Babka si sebrala loktušu a kosu a šla jako na pole. Přitom však někoho vedla k hranici. Potom ji zavřeli a její dcera Božena, která byla tehdy stejně stará jako já, byla poslána do Anglie,“ vzpomíná Ludmila Holcová ze Vsetína. Na jméno „babky“ si již nevzpomíná, avšak v paměti jí dosud utkvěla anglická píseň, kterou je naučila Božka po návratu z Anglie.

Alois a Marie Mužikovští byli obyčejní lidé se sedmi dětmi. Živilo je hospodářství a tatínek měl také koně, se kterými se věnoval místnímu tradičnímu řemeslu stahování dřeva z nepřístupných míst v lesích. Alois Mužikovský byl veterán první světové války. „Tatínek byl v ruském zajetí, ze kterého poté ještě s kamarádem uprchli a šli pěšky z Haliče až domů. Rodičům jsem velmi vděčná za to, jak nás vedli. Prožila jsem krásné dětství v hospodářství a vůbec v přírodě. Nebyli jsme úplně chudobní, ale rodiče nás vedli ke skromnosti,“ vzpomíná jejich nejmladší dcera Ludmila, narozená 11. března 1935 v malé obci Střelná poblíž Horní Lidče na Valašsku.

Ve vlastní kuchyni vařila pudink s německým vojákem

,,Bydleli jsme ve Střelné, což bylo přímo na hranicích, a bylo to tam hodně hlídané. Proto byl vedle postaven velký lágr pro německé vojáky a někteří byli umisťováni i do domů místních obyvatel. U nás tak tři roky bydlel vyšší německý důstojník i s celou rodinou a ještě i několik dalších vojáků.“ Pamětnice vypráví, že třeba obyčejné vaření pudinku s německým vojákem a v jejich vlastní kuchyni pro ni tehdy bylo velkým zážitkem. Pudink totiž tehdy jedla poprvé. Soužití s Němci bylo podle jejích slov bezproblémové. Hrávala si s německými dětmi a jeden z vojáků běžně pomáhal tatínkovi na poli. ,,Ale není to tak, že bychom byli při těch Němcích. Brali jsme to zkrátka tak, že to přinesla doba. Jeden z vojáků se mnou dokonce i psal úkoly,“ směje se pamětnice. 

Válka však i do dětských životů přinášela děsivé okamžiky. ,,Když se blížila fronta, můj bratr Ladislav musel jít nařezávat stromy. Měly být připravené, a až by šla fronta, tak by je převalili. Bylo tam plno vojáků. Já se sestrou jsme šly do školy a viděly jsme něco, co vypadalo jako utržená noha. Dodnes nevím, jestli jsem si to vymyslela nebo je to pravda. Také si vzpomínám, že jsme jednou byli na školním výletě do Brumova a viděli jsme letku bombardérů. Hrozně to hučelo, byli jsme vyděšení. To dunění mi utkvělo v hlavě.“ 

Mladší bratr vzal vinu na sebe

Ludmila měla pět starších bratrů - Aloise, Josefa, Ladislava, Karla a Jaroslava. O jejich odvaze a morálních zásadách svědčí mimo jiné i drobná událost z války, která však dva z bratrů velmi ovlivnila. Během války všeobecně platilo, že kdo najde pohozenou zbraň, musí to ohlásit. Alois jednu takovou zbraň našel a někdo ho při tom viděl. Za tento čin byl odsouzen, ale protože už měl v té době děti, vinu na sebe vzal jeho bratr Ladislav. Ten byl poté uvězněn.

Pamětnice také znala Františku Sívkovou, sestru parašutisty Josefa Valčíka, který se podílel na atentátu na Heydricha. Františka byla pouze z důvodu příbuzenské vazby na Josefa Valčíka poslána do Terezína, kde záhy porodila své čtvrté dítě. Po třech měsících pak byla transportována do koncentračního tábora Mauthaussen, kde byla zavražděna v plynové komoře. Její manžel byl poté zastřelen. O jejich tři děti, které tak zůstaly bez rodičů, poté pečovali příbuzní. ,,V Lidečku byl také jeden podnikatel, byl to Francouz. Ten si vzal jedno z těch dětí a nechal ho vystudovat,“ vzpomíná pamětnice. Chlapečka, který se narodil Františce Sívkové v Terezíně, si po několika letech pobytu v kojeneckém ústavu osvojili manželé Ebrovi z Prahy a dali mu jméno Vratislav. Vratislav Ebr se poté stal významným knihkupcem a spisovatelem. 

Člen rodiny byl ubit k smrti agenty StB

Konec války pak byl pro rodinu Mužikovských hořkosladký. Sovětští vojáci jim sebrali koně, jídlo nebo třeba i hodinky. Utrpení rodiny tím ale zdaleka nekončilo. Švagr paní Ludmily měl bratra Aloise Pohůnka, který měl obchod v Horní Lidči a byl organizačním velitelem protikomunistické organizace Světlana – Makyta, která vznikla v roce 1948. V březnu roku 1949 proběhla tzv. akce Světlana, kterou organizovalo StB a měla sloužit k likvidaci odbojové organizace Světlana. Alois Pohůnek byl agenty StB surově zmlácen a odvlečen k výslechu do uherskohradišťské věznice, kde ještě té noci na následky zranění zemřel. ,,Pohřeb v Lidečku se stal takovou manifestací. Byla tam celá farnost. Lidi svojí účastí dali najevo, že nesouhlasí s tím, co se stalo. Na základě těchto událostí potom hodně mladých z okolí, a mimo jiné i můj bratr, odešlo do zahraničí,“ vypráví pamětnice, která se pohřbu Aloise Pohůnka také zúčastnila.

Ludmilin bratr Karel s pomocí kamaráda (který byl později odsouzen a uvězněn) v roce 1949 emigroval do Austrálie. ,,Karel v Austrálii brzy zemřel na leukemii. Bylo mu 26 let,“ vypráví pamětnice. Od jeho emigrace jej Ludmila neviděla a na pohřeb samozřejmě vycestovat nesměla. Karlovi přátelé jí později poslali alespoň fotografie z pohřbu a po revoluci se dokonce osobně setkali.  

V 50. letech tragicky zahynul také Ludmilin nejstarší bratr Alois, který už v té době vedl rodinné hospodářství. Jeho žena, která zůstala sama se čtyřmi dětmi, byla donucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva a později za „pár šupů“ pracovat na vlastních polích. ,,Když jsme měli koně a švagrová je dala do družstva, tak tatínek chtěl, aby mu jednoho koně nechali, že si s ním bude přivydělávat stahováním dřeva. Ale kdepak, to nepovolili. Vzpomínal, že když pak jeli okolo naší chalupy, tak kůň zařehtal, že je doma.“ Tatínek tak byl nucen dělat různé pomocné práce a maminka doma ručně zpracovávala len a z něj šila pytle a další výrobky. ,,Rodiče to nesli špatně. Komunisti vlastně chtěli zničit sedláky. Dřív to ještě bylo tak, že si člověk mohl říct, že na něm záleží ty potraviny a všecko. Ale když to ovládne stát...? I když během války nebylo moc toho jídla, tak na dědině se přece jenom něco našlo. Ale takto bylo hotovo, nebylo nic. Byla to hrozná křivda,“ konstatuje hořce pamětnice. 

V roce 1958 se Ludmila vdala a postupně se jí narodilo šest dětí. Pracovala jako mzdová účetní, a to ve zbrojovce a později u železnice. I přes odpor režimu k církvím její rodina stále chodila do kostela. ,,Když jsem jela do Lidečka do kostela s naším americkým sporťákem značky Plymouth, tak jsem řídila, protože bratři mě to naučili. A když jsme vystupovali před kostelem, staré paničky se divily, kde máme šoféra,“ směje se Ludmila Holcová. ,,Členství v KSČ mi ani nenabízeli. Okolí mi sice dávalo najevo, že by to bylo vhodné, ale já jsem neměla zájem. Myslím, že nás měli vytipované, že by to bylo marné,“ vzpomíná pamětnice. Revoluci v roce 1989 přijali s nadšením. S celou rodinou využili nenadálé možnosti vycestovat do Říma, kde se dne 12. listopadu 1989 ve vatikánské Bazilice sv. Petra konalo svatořečení Anežky České. Úřady tehdy umožnily účast na bohoslužbě tisícům věřících z celého Československa. Událost byla považována za předzvěst sametové revoluce, která začala jen o pár dní později, a její význam posílilo i proroctví, že „v Čechách nastane mír a pokoj i blahobyt, až dojde ke kanonizaci Anežky“...

Čerstvě devadesátiletá Ludmila Holcová v době natáčení žila ve Vsetíně obklopena vnoučaty a pravnoučaty. Přála by si, aby se členové mladší generace více zajímali o historii, protože jim to dle jejích slov pomůže přiklonit se v současnosti na správnou stranu.