Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Hana Hoffmeisterová (* 1920  †︎ 2023)

• narozena 29. dubna 1920 v Praze do židovsko-křesťanské rodiny

• 24. listopadu 1941 povolán její snoubenec Kamil Passer do vůbec prvního transportu do Terezína

• v červenci 1942 na vlastní žádost deportována za Kamilem do Terezína

• po sňatku v dubnu 1943 se v srpnu téhož roku v ghettu narodil syn Vít

• 28. září 1944 manžel deportován z Terezína do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau

• v ghettu pracovala jako zdravotní sestra

• po válce si doplnila vzdělání a celý svůj profesní život působila jako lékařka

• zemřela v říjnu 2023 ve věku 103 let

„Je vidět, že lidi jsou schopní všeho,“ ohlíží se za svým příběhem, „to nemá s národností, náboženstvím nebo přesvědčením nic společného. Jsou to prostě bestie a vždycky musí být pravidla, aby je to trochu drželo zpátky. Člověk je hrozná bestie a ještě tím, že je takový přemýšlivý, tak ty jeho ničemnosti jsou mnohem rafinovanější,“ vypráví Hana Hoffmeisterová a dodává: „Žila jsem v poměrech, kde se předpokládalo, že každý den je ten poslední. A netrvalo to krátce.“

Je to strašně příjemný: Máš cejch a může ti kdokoliv kdykoliv cokoliv

Hana Hoffmeisterová se narodila 29. dubna 1920 v Praze Idě a Josefu Steinerovým. Vyrůstala společně s o sedm let starší sestrou Gertou. Otec – veterán první světové války – pocházel z židovské rodiny a pracoval jako bankovní úředník, matka se starala o domácnost. Za první republiky Hana navštěvovala gymnázium ve Vodičkově ulici, chodívala do divadla, na taneční zábavy a na koncerty. Pak ale všechno – doslova – ztemnělo: „Pamatuju si, jak jsem byla s Hanušem Bonnem, spisovatelem, básníkem, který pak přišel o život [v koncentračním táboře Mauthausen], tak jsem s ním byla někde na kafi. On mě pak doprovázel domů. To byl osmatřicátej rok a oni zrovna zhasli na boku Staroměstské radnice věčné světla. Začala mobilizace, začal celý ten šílený průser,“ vzpomíná na září 1938. 

Jen taktak stihla odmaturovat a ve studiích chtěla nadále pokračovat. Nedlouho po přijetí na lékařskou fakultu ale přišel 17. listopad 1939 a s ním říšská vyhláška: „Dostala jsem se na medicínu a oni ji za pár měsíců zavřeli,“ shrnuje ve stručnosti. O poznání tíživější situaci přinesl duben 1940, kdy otce Josefa za nejasných okolností sebralo Gestapo. Matka pak dle vyprávění neohroženě chodívala dennodenně na služebnu a snažila se za otce přimluvit. A dennodenně se s brekem vracela domů. Přestože otce nakonec skutečně asi po dvou měsících pustili, protektorátní tlak na Židy – respektive na všechny, koho nacistická optika za Židy považovala – neustále vzrůstal. V září 1941 vešla v platnost povinnost nosit Davidovu hvězdu. Hana Hoffmeisterová vzpomíná: „Je to strašně ,příjemný‘, když chodíš s tím odznakem. Je to ,dobrý‘ pocit, to ti řeknu. Máš cejch a může ti kdokoliv kdykoliv cokoliv [udělat], to je jasný.“

Někteří spáchali sebevraždu, někteří umřeli. Tak aby měli rezervu

„Na každých dveřích, na každé restauraci bylo napsáno: ,Židům vstup zakázán‘. Normální každodenní život nebyla vůbec idyla. Každý den visely seznamy popravených. Tam, kde jsou plakátovací plochy, tak tam byla tato oznámení,“ přibližuje život v protektorátu. Poté, co Haně nacistická diktatura neumožnila studovat vysokou školu, rozhodla se absolvovat aspoň zdravotnický kurz a chtěla nadále pracovat jako ošetřovatelka. Mimoto už někdy okolo roku 1937 navázala vztah s Kamilem Passerem (1916-1966). I Kamil pocházel z židovské rodiny a také studoval medicínu. V roce 1941 se měli brát, jejich jména už stála v oficiální svatební ohlášce. Namísto toho 24. listopadu 1941 Kamil nastoupil do terezínského transportu. Šlo o vůbec první transport do Terezína s označením Ak 1, takzvané Aufbaukomando, tedy ,komando výstavby‘. Jeho nedobrovolní pasažéři měli za úkol připravit – doslova vystavět – ghetto za účelem deportace mnoha tisíců dalších Židů.

Po určité době se Haně podařilo navázat s Kamilem spojení skrze načerno propašovaný moták. Věděla, že bez svého snoubence zůstat nechce, a tak učinila mimořádně náročné rozhodnutí – do terezínského transportu se přihlásila dobrovolně. „Jako pravej blbec,“ dodává s ironií. Ačkoliv to vyznívá paradoxně, dobrovolná deportace vyžadovala konexe a protekci. Hana se proto obrátila na Židovskou obec a díky známostem se jí podařilo vyřídit veškeré potřebné náležitosti. V červenci 1942 se měla dostavit na nádraží v Bubenči. Přišla v doprovodu maminky, s kufrem a – coby absolventka zdravotnického kurzu – v sesterském oblečení. Už v místě odjezdu se musela starat o nemocné a raněné. „Tam byl hroznej zmatek na tom shromaždišti, to bylo děsný. Když jelo 1000 lidí, tak oni jich svolávali 1500, protože někteří spáchali sebevraždu, někteří umřeli a tak dále. Tak aby měli rezervu – oni byli takoví pečliví,“ vypráví. Do vlaku nastoupila pod číslem AAu 629.

Všichni jsme museli vstát, bylo hrobové ticho. Mezitím se vždycky někdo oběsil

„Na zádech jsem měla ruksak,“ popisuje výstup z transportu, „na něm srolovaný spacák, na sobě zimní kabát a chlebník. A v něm jsem měla všechno.“ Z Bohušovic nad Ohří, kde vlak zastavil, následovaly přibližně tři pěší kilometry do ghetta. Deportovaní Židé s sebou vláčeli své kufry, a co se do nich nevešlo – zpravidla objemnější teplé oblečení –, navlékli na sebe. Hana šla po boku starého nevidomého muže. Vypadal na zkolabování. „Vzala jsem ho pod paží a vedla jsem ho. Pak už to nešlo, tak jsem ho před sebou strkala. Představ si, když jdeš kilometry pěšky, seš slepej, je hic a jdeš navlečenej.“ Kromě strachu z neznáma na ni na nádraží čekala i velká útěcha a vzpruha – snoubenec Kamil Passer, který tímto gestem riskoval život. „Nikdo nesměl vylézt [ven z ghetta] a on přišel s tou četou, s lidmi, kteří odbavovali přicházející. Zamíchal se mezi ně.“ Vyčerpávající cestou v letní výhni dorazila k nápisu Arbeit macht frei. „Nikdo nevěděl, do čeho jde. Ale všichni věděli, že je to šílenej průser,“ přibližuje první momenty za zdmi ghetta, kde prožila následující bezmála tři roky. 

„Kufr byla jediná věc, kterou jsme měli. Nemáš naprosto žádné místo. Tečka,“ nastiňuje začátky každého terezínského vězně. Na všechny nově příchozí čekaly takzvané šlojsny. Jakási přijímací místa, kde probíhala registrace, šacování, kontrola zavazadel. Hana Hoffmeisterová vzpomíná: „Třikrát nebo dvakrát za den bylo vždycky: ,Achtung, achtung!‘ Všichni jsme museli vstát, bylo hrobové ticho. Teď šel předseda židovské obce a za ním šel SS se psem a svým doprovodem. Procházeli, mlčky kráčeli v uniformách a bylo hrobové ticho. Ženské, které měly miminka, jim zacpaly hubu, aby bylo naprosté ticho. Oni to procházeli dvakrát nebo třikrát denně. Bylo to takové divadlo. Ono se jim to zřejmě líbilo a udržoval se tím takzvaně pořádek. Protože mezitím se tam vždycky támhle někdo oběsil.“

Hodiny jsme stáli ve frontách na žrádlo. Stál jsi a všude lezly vši 

„Terezín je neuvěřitelný tím, že je to úplně uzavřené město, kde je jen pár přechodů nad roklema.“ Prvních 14 dní pracovala na pile. Jejím úkolem bylo řezat dřevo a stloukat z něj rakve obětem holokaustu. „Ale to bylo strašně krátce, protože přestalo být dřevo,“ dodává. Rakve se zemřelými se zpočátku házely do rybníka. „No, kam to měli dávat, žejo,“ komentuje Hana Hoffmeisterová bez skrupulí s tím, že terezínské krematorium začalo fungovat až dva měsíce po jejím příjezdu, v září 1942. U rybníka plného mrtvol v tu dobu pracoval patnáctiletý chlapec. Jeho otec se jednoho dne nevrátil domů a už o něm nikdo nikdy neslyšel. On, jeho maminka a sedmnáctiletý bratr pak všichni skončili v Terezíně. Nyní měl chlapec za úkol sypat do rybníka mrtvoly a vápno, kvůli dezinfekci. Z vody se průběžně vynořovaly kusy lidských těl, chlapec neustále zvracel a zdálo se, že každou chvíli zemře. Dle vyprávění se však jako zázrakem dožil konce války. 

Hana zpočátku bydlela v domě U Slunce. „Bylo to patrové stavení, na dvoře pumpa,“ vzpomíná na svou první ubikaci. Lidé leželi na holé zemi, neměli kavalce ani deky. „Já jsem měla to štěstí, že jsem si na hrbu odnesla do Terezína spací pytel, který mi maminka ušila. Takže jsem se zabalila do spacího pytle na podlaze a díky tomu po mě tolik nezely blechy, které se tam hemžily. Taky jsem je měla. Každý den jsem šla na dvůr a vytřepala je, ale chránilo mě to.“ Na zemi blechy, na stropech štěnice, na oblečení vši – takto Hana popisuje terezínskou každodennost: „Stáli jsme hodiny ve frontách na žrádlo a člověku přede mnou lezly všude po šatech vši. Za ním stál další a tak dále. A takhle jsme stáli s ešusem ve frontě. Lidi se neměli kde ani do čeho převlíknout. […] Na tom obrovském nádvoří stály nesmírné fronty a na konci stáli takzvaní kuchaři. Ti měli vaničku, velkou vanu a v tom měli [náhražku] kafe. Ale tím to končilo. Snídaně nebyla, chleba se fasoval na cimře. Ale v poledne jsem tam dostala polívku a druhé. Stála tam řada, obrovská řada čekajících lidí a to bylo neuvěřitelné – tam jsi stál a byla tam úroda vší!“ 

Tak jsme to nehlásili

V období Haniny deportace museli dle vyprávění nově příchozí odsloužit prvních 14 dní na jedné z následujících pracovních pozic: 1. puckolona, tedy čištění ulic a odklízení fekálií; 2. škrábání brambor; 3.  zmíněné stloukání rakví. Po dvou týdnech následovalo přeřazení dle aktuálních potřeb ghetta, ale i dle kompetencí a dosavadních pracovních zkušeností vězněných. V tomto měla Hana veliké štěstí – získala umístění coby zdravotní sestra na interně, což se považovalo za obtížně nahraditelnou pozici, díky které zůstávala do jisté míry imunní vůči transportům smrti na východ. Aspoň prozatím. I budoucí manžel Kamil Passer zastával v Terezíně práci zdravotníka, a i on tak zůstával po jistou dobu ušetřen. Kamilovu „ochranu“ navíc umocňoval fakt, že šlo o vůbec prvního obyvatele ghetta. Vězni z transportu Ak 1 měli oproti pozdějším deportovaným v pomyslné hierarchii o něco specifičtější postavení a pevnější konexe – a právě konexe sehrávaly jeden ze základních předpokladů přežití. 

Poté, co získala pracovní místo zdravotnice, se Hana z budovy U Slunce přestěhovala do bývalého pivovaru, ve kterém bydlely i ostatní sestry. S Kamilem Passerem nadále udržovala co možná nejtěsnější kontakt, v dubnu 1943 se v ghettu vzali a o čtyři měsíce později, 5. srpna 1943, přišel na svět syn Vít. „Když se Vítek narodil, tak jsme to nehlásili,“ říká Hana Hoffmeisterová s tím, že čekali, až příslušný esesák, který měl na starosti matriku, odjede na dovolenou. „A když byl na dovolené, tak jsem to nahlásila. Hlásila jsem sebe jako matku a dítě. Kamil v tom vůbec nebyl, protože za to byl trest smrti.“ Tato zdánlivě jednoduchá klička pravděpodobně zachránila životy všem třem. Na ženy – i jejich miminka –, které své dítě počaly a porodily v Terezíně, se vztahoval režim ,SB‘, Sonderbehandlung, v překladu ,zvláštní zacházení‘, což v praxi zpravidla znamenalo transport do plynu. 

Umřít, anebo jít do plynu. To jsou dvě docela rozdílné věci

Psal se čtvrtek 28. září 1944. „Nikdo si nedovedl představit, jak to vypadá v Terezíně. A ti, co byli v Terezíně, si zase nedovadli představit, jak to mohlo vypadat v Osvětimi.“ Ten den nastoupil pětadvacetiletý Kamil Passer do transportu do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau: „Loučil se. My jsme bydleli nahoře v ,garsonce‘, kterou jsme postavili načerno [na půdě budovy bývalého pivovaru]. Měl ruksak. A dítě začalo řvát,“ vykresluje detaily manželovy cesty na smrt. Od tohoto momentu zůstala Hana s ani ne ročním Vítkem sama, o Kamilu Passerovi neměla žádné zprávy. Až po válce se dozvěděla, že ho – tak jako spoustu dalších přeživších – před smrtí zachránila celá řada stěží představitelných náhod. Po jeho příjezdu do Osvětimi došlo k vězeňskému pokusu o vzpouru, následkem čehož Kamil utrpěl dvojnásobný průstřel nohy a skončil na marodce. Díky tomu se vyhnul bezprostřednímu zplynování – dle vyprávění už přitom čekal ve frontě před plynovou komorou. Po částečném zhojení zranění jej zařadili na práci. Oproti Terezínu – a dalším nacistickým lágrům na západ od Polska – spojenci osvobodili osvětimský koncentrační tábor o poznání dříve, 27. ledna. I tato skutečnost sehrála důležitou roli pro přeživší. 

Nechvalně známé pochody smrti, které spolu s blížícím se osvobozením a postupem fronty směřovaly zpět na západ, Kamil absolvoval po boku mnoha stovek dalších zmučených, mezi kterými šlo dle vyprávění i 11 jeho spoluvězňů deportovaných do Osvětimi z Terezína. Nikdo z nich nepřežil. Po nekonečném putování skončil Kamil Passer v koncentračním táboře v Litoměřicích, kde se po válce konečně opětovně setkal se svou manželkou. Jeho ostatní příbuzní však takové štěstí neměli. Kamilův otec zemřel ještě před deportací na východ v Terezíně: „Bydlel v místnosti, kde bylo 300 lidí. To byly třípatrový palandy, takže on umřel a nikdo si toho nevšiml,“ říká jeho snacha. I Kamilova matka se stala obětí holokaustu, její život vyhasl v Osvětimi. Když se Hana Hoffmeisterová po válce dozvěděla od kamarádky Išky, jedné z přeživších, že Kamilovu matku nacisté nezavraždili v plynové komoře, ale zemřela na ubikaci, pocítila Hana obrovskou úlevu. „Umřít, anebo jít do plynu, to jsou dvě docela rozdílné věci,“ říká k tomu. Iška údajně přežila Osvětim také - stejně jako Kamil - jen díky obrovské souhře náhod. Už stála u zdi před popravčí četou, ale zatímco Hitlerovi muži hromadně stříleli její spoluvězně, ona pod nánosem padajících mrtvých těl zůstala naživu. 

Z Kamilových příbuzných nutno zmínit ještě přinejmenším švagra, manžela sestry. On byl křesťan, jeho žena Židovka. Když se jim v roce 1938 narodil syn, protektorátní optika považovala dítě za Žida. Švagr vzal novorozeného Cyrila do náručí a společně s ním skočil pod vlak. 

Situace tak mezní, že na ně není návod

Více než rok před Kamilovým transportem z Terezína do Osvětimi, v červnu 1944, přijela do terezínského ghetta inspekce Červeného kříže. Pro nacistické vedení tábora to znamenalo následující: vytvořit kulisy důstojného zázemí a spokojeného života; a ruku v ruce s tím zbavit se vážně nemocných a umírajících. „Do oken dali záclonky,“ vzpomíná na absurdní výjevy uprostřed ztrápeného ghetta. „Jako je divadelní výprava, tak to byla výprava v Terezíně. Dokonce v příkopech udělali záhonky – dostala jsem záhonek, tak jsem si ho mohla osít.“ Vzpomínky na příjezd delegace pokračují: „Na náměstí postavili altán pro orchestr a udělali tam parket. Nejneuvěřitelnější byl dětskej pavilon – skleněnej pavilon s nějakým emblémem. Byly tam malé postýlky, všechny krásně povlečené, myslím, že světlounce zelené. Byly tam kohoutky s umyvadélkama a samozřejmě, že v nich nebyla žádná voda. Potom tam nahnali děti, aby věděly, že si tam mají lehnout.“

Jakmile delegace opustila bránu ghetta, život se vrátil do starých kolejí. Lidé nadále umírali a pod tíhou extrémních podmínek se mnohdy chovali iracionálně. Hana vzpomíná na ženu, která se dobrovolně přihlásila do osvětimského transportu: „Nevydržela to. Šla a řekla: ,Zařaďte mě tam, já už nechci čekat.‘ Nevíš, co ti ty nervy udělají,“ vypráví a dodává: „To jsou situace tak mezní, že na ně není návod.“ Jindy si zase terezínský (český) četník nechal předvolat všechny zdravotní sestry – jednu z nich údajně zahlédl, jak vhazuje do schránky dopis. Ten před nastoupenými sestrami nahlas přečetl. Stálo na něm: „Drazí, mám se dobře, líbám vás.“ Následovala vypjatá chvíle. „Ten idiot chodil, musely jsme stát v řadě, ruce na zadku. Čuměl a nemohl samozřejmě tu osobu vůbec poznat. A jedna z nás se přihlásila a řekla: ,To jsem byla já.‘“ Žena, která se k činu přiznala, přitom nebyla autorkou dopisu. „Ona to prostě nervově nevydržela. To byste se divili, co lidi jsou schopni udělat [v extrémních situacích].“ 

Otužilí lidé

Spojenecké armády osvobodily Terezín až v den německé kapitulace – 8. května 1945, tedy více než čtvrtrok po osvobození Osvětimi. Hana s Kamilem a malým Vítkem museli začínat doslova od nuly – neměli žádný majetek, jen podlomené zdraví. I přes počáteční nesnáze se oběma manželům podařilo začít znovu žít. Oba pracovali jako lékaři, Hana si doplnila vzdělání a úspěšně odpromovala v roce 1948. Zaměstnání našla v motolské nemocnici a následně v Krajském ústavu národního zdraví (KÚNZ). S Kamilem si po válce museli zopakovat svatbu – tu terezínskou úřady neuznaly – a v roce 1946 se jim narodil druhý syn. Manželství se později rozpadlo a Hana se pak provdala za Miroslava Hoffmeistera. Syn Vít, „dítě ghetta“, po srpnové okupaci 1968 emigroval do Švýcarska, kde o mnoho let později i zemřel – komunistický režim mu návrat do vlasti nedovolil. Hana Hoffmeisterová zemřela v říjnu 2023 v Praze ve věku 103 let. O svůj příběh se podělila – se svérázem sobě vlastním – jen pouhých pár měsíců předtím. „Dneska se každej sere s každou volovinou, ale tyhle režimy udělaly lidi dost otužilými.“