Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Hloušková (* 1921)

Já vím, co je opravdový hlad, proto si dneska všeho vážím

  • narozena 18. dubna 1921 v Horní Bečvě

  • tatínek ruský legionář za 1. světové války

  • těžký a chudý život rodiny v období první republiky

  • v roce 1943 pamětnice nuceně nasazena v Berlíně a Drážďanech

  • v letech 1943-1945 nasazena na práci ve Vítkovických železárnách

  • několikaletý vztah s vojákem wehrmachtu Adolfem Grossmannem

  • poprava odbojářů u obce Lískovec v září 1943

  • byla svědkem tří bombardování Ostravy

  • poválečné osídlování Svobodných Heřmanic (Hermersdorf)

  • manžel Rostislav Hloušek za války vězněn v koncentračním táboře

  • od roku 1948 členka Komunistické strany Československa

  • agitátorka během kolektivizace zemědělství v Svobodných Heřmanicích

  • pamětnice dnes žije v Opavě

Jiřina Hloušková se narodila 18. dubna 1921 v Horní Bečvě v rodině Ondřeje a Anežky Vaňkových. Matka přišla do manželství bez majetku a otec pocházel ze zchudlé rodiny. Dědeček kšeftoval s koňmi a celý statek i s lesem prohandloval. Neměli nic. Jak se tatínek ženil s maminkou, tak na druhý deň vzali na záda putny a šli sbírat borůvky, lebo neměli z čeho žít,“ vypráví pamětnice.

Po svatbě se Vaňkovým postupně narodilo šest dětí. Chudý, ale vcelku klidný život rodiny přerušila první světová válka. Otec musel narukovat do rakousko-uherské armády. Bojoval na ruské frontě, dostal se do zajetí a pak vstoupil do československých legií, s nimiž prošel těmi nejtěžšími a nejslavnějšími boji a absolvoval celou sibiřskou anabázi. Domů se vrátil přes Spojené státy americké až v roce 1920. Na jeho smýšlení ta zkušenost zanechala silný vliv. „Můj tatínek byl demokrat. Byl velmi pokrokový, protože viděl, co se děje v Rusku, že tam už je leckde zavedená elektřina a podobně,“ hodnotí pamětnice.

Kupovat dům na dobré slovo

Matka musela mezitím několik let sama hospodařit se třemi dětmi. Rok po otcově návratu se narodila dcera Jiřina, která vypráví tento příběh. Do roku 1927 žila rodina v Bečvě, pak se odstěhovala do Frenštátu pod Radhoštěm, kde rodiče za tvrdě ušetřené peníze koupili malý dřevěný domek. Nabídka byla výhodná, a tak otec za dům zaplatil, aniž by podepsal smlouvu. „Ale chlap, co to prodával, byl velký darebák,“ vysvětluje pamětnice. „Tatínek to nevěděl, on byl dobrosrdečný člověk, a dal mu peníze na ruku. Odstěhovali jsme se tam a ten chlap nás do chalupy nepustil. Tenkrát se zrovna vrátil z vězení.“ Nakonec se rodina přece jen nastěhovala, ale v domě museli bydlet i s tímto podvodníkem a jeho ženou. Každá rodina měla k užívání jedinou světnici.

Jiřina Hloušková už si dnes nedokáže vybavit celé jeho jméno, ale určitě byl příjmením Kocián. Velmi dobře jí zůstalo v paměti jeho neurvalé chování. Často je napadal. Jednou o Štědrém dnu se dokonce pokoušel vniknout do jejich světnice a křičel, že otce zabije. „Zaryglovali jsme dveře, a on vzal sekeru a rozbil je. Tatínek ale mezitím stačil vyskočit z okna a přivedl četníky, kteří toho chlapa odvezli do kriminálu.“ Když ho z vězení pustili, pokusil se Kocián chalupu zapálit, ale to se mu díky otcovu včasnému zásahu nepodařilo. Nakonec Kocián odešel.

V roce 1938 se ale pokusil ještě o jeden podvod a podal na otce trestní oznámení, že dům nezaplatil. A protože neexistovala žádná kupní smlouva, Kocián soudní při vyhrál. „Přísahal, že žádný peníze nedostal. A o několik let později přišel při pracovním úrazu o ruku,“ vypráví Jiřina Hloušková a je přesvědčena, že tehdy si ho spravedlnost přece jen našla.

Rodina byla uvyklá chudému životu, ale teď se finanční situace ještě zhoršila. Museli dům na splátky znovu celý zaplatit. Pamětnice tak v dětství poznala, co je to skutečný hlad. „Měli jsme tam ovocný stromy, ale ani jedno jablko nebo slíva nedozrálo. Ještě to nevyrostlo, a už to bylo obrané, protože jsme měli hlad. Rohlík jsem neznala. Hospodářství jsme měli, ale vejce neexistovalo, protože se musely prodat, aby byly peníze na splátky. Vejce mi uvařili, až když jsem měla šest roků,“ vypráví. Z finančních důvodů nedokončila ani školu. „Mám jen pět tříd obecné školy a tři měšťanky. Učila jsem se dobře, jenomže čtvrtá měšťanka už se musela platit a rodiče na to prostě neměli.“

Z dětských let si Jiřina Hloušková také vzpomíná, jak každý den musela tvrdě pracovat. K domu patřilo malé, půlhektarové pole a navíc si rodiče pronajali ještě další polnosti a několik užitkových zvířat. Zemědělská půda ale v Beskydech byla plná kamení a dalo to hodně práce, než se na ní něco urodilo. „Neměli jsme ani chvilu. Přišli jsme ze školy a hned jsme museli pracovat. Byla jsem zaměstnaná od rána do večera.“

Nakonec se dům podařilo splatit. Hodně pomohl otcův advokát, který jim půjčil peníze. Za války pak prý zemřel v koncentračním táboře. „Ještě po osvobození jsme jeho ženě donesli poslední peníze. Všecko jsme splatili. Ona už to ani nechtěla. Ani nevěděla, za co ty peníze jsou.“

Českoněmecká láska

Před válkou se Jiřina Hloušková seznámila s mladým mužem z Ženklavy. Jmenoval se Adolf Grossmann a byl německé národnosti. Rozvinul se mezi nimi vztah, scházeli se a jejich city nepřerušilo ani nacionální vzplanutí Němců v době předmnichovské krize, ani vypuknutí druhé světové války. Adolf Grossmann se dokonce kvůli Jiřině naučil perfektně česky. Válku prý odmítal, ale přitom se ještě před jejím vypuknutím přidal k organizaci Freikorps (SEK), jejíž členové zvaní ordneři podnikali ozbrojené výpady v pohraničních oblastech Československa. V roce 1941 musel narukovat do wehrmachtu a s jednotkou odešel na ruskou frontu. Pamětnici bylo tehdy dvacet let. O rok později přišlo totální nasazení a Jiřinu Hlouškovou poslali do zbrojovky v Berlíně. A tehdy se z východní fronty vrátil zraněný Adolf Grossmann. „Naschvál si popálil nohu, aby se dostal z fronty,“ vzpomíná. Prý zařídil, aby ji přeřadili z Berlína do Drážďan, kde se léčil se zraněním. Mohli se tak zase častěji stýkat. Ona v Drážďanech pracovala v malé továrně na výrobu punčoch a bydlela u jedné německé rodiny. „To byli zlatí lidi. Měla jsem se tam moc dobře. Neměli děti a bývali by mě byli adoptovali. Měli mě moc rádi,“ vzpomíná Jiřina Hloušková. Tito domácí později zahynuli při spojeneckém bombardování Drážďan.

V roce 1943 Jiřině Hlouškové těžce onemocněla matka, a ona se tedy směla vrátit domů. Pracovní úřad jí nařídil práci ve šroubárně ve Vítkovických železárnách. S tím se pojí jedna vzpomínka ze září roku 1943. Při noční cestě ze zaměstnání náhle někdo u obce Lískovec u Frýdku-Místku zastavil jejich vlak. Všichni cestující museli vystoupit a příslušníci gestapa je donutili jít se podívat na popravené odbojáře ze skupiny Jiskra. „Chytli jsme se za ruky a museli jsme jít kolem nich a dívat se na ně. Byli oběšení a svítilo tam jenom slabé světlo, takové mžikadlo. Oni nás chtěli postrašit.“ Jednalo se o akt pomsty za sabotáž na železniční trati, kterou provedla odbojová skupina Lvice. Nacistům se pachatele nepodařilo vypátrat, a tak exemplárně popravili muže, kteří neměli se sabotáží nic společného.

Americké nálety na Vítkovice

Jiřina Hloušková pracovala ve Vítkovických železárnách i v roce 1944. Dne 29. srpna tohoto roku zaútočily na ostravské průmyslové podniky čtyři stovky amerických letadel. Letecký poplach se ozval v 10 hodin 46 minut. „Ze začátku jsme byli rádi. Zvedli jsme se a odešli do jedné ulice, kde stály domky a za nimi byla taková louka a prostranství. Ten nálet chvilku trval, tak jsme si sedli a dívali se, jak ty letadla lítají. A naráz začaly padat domy. Synka, co nám vozil materiál, toho to tam zabilo. Tenkrát zničehonic začala letadla bombardovat. To byl první raz. Já a ještě nějaká kamarádka jsme utekly do krytu,“ vzpomíná Jiřina Hloušková. Původně se měla schovat do jiného protileteckého krytu, ale naštěstí do něj neodešla, protože tento kryt dostal přímý zásah a všichni v něm zahynuli. Za pouhou hodinu tehdy dopadlo na Vítkovice 240 bomb a těžce poškodily továrnu a 119 domků v blízkých koloniích. O život tehdy přišlo 108 zaměstnanců Vítkovických železáren.

Později Jiřina Hloušková v Ostravě zažila ještě dvě velká bombardování. V únoru 1945 šla právě do zaměstnání, když se jí nad hlavou objevily sovětské bombardéry. Schovala se v domě poblíž salesiánského střediska Don Bosco. „Proletělo ruské letadlo a tomu domu to smetlo střechu. Zůstali jsme uvnitř a střecha nad námi byla pryč. Šli jsme pak do práce a na cestě jsme našli mrtvého chlapa.“ Při dalším bombardování v březnu 1945 Jiřina Hloušková raději utekla domů do Frenštátu pod Radhoštěm a do Vítkovic se už nevrátila.

Válka skončila, Československo bylo osvobozeno. Jiřinin otec se bohužel konce války těsně nedožil. Jako nemocný chřipkou pomáhal jedné z dcer při stavbě domu a krátce nato, v dubnu 1945, zemřel na zápal plic. Pamětnice se po válce také necítila dobře a lékaři jí diagnostikovali tuberkulózu a několik měsíců se musela léčit. Stále ještě byla v kontaktu s Adolfem Grossmannem. Jejich vztah definitivně skončil v okamžiku, kdy se Adolf Grossmann rozhodl utéct do Německa. „Ze začátku našeho vztahu jsem dokonce přemýšlela o svatbě, ale potom později… Přece jenom byl Němec. Něco mi na tom vadilo. Byl to sice hrozně hodný, slušný, pěkný, inteligentní člověk, ale přece jenom… A pak musel odjet. Ještě mi psal, že se za mnou vrátí, ale já už… bylo to pryč. Do Německa jsem jít nechtěla, měla jsem tady maminku. Prostě věděla jsem, že to nemá cenu,“ vzpomíná dnes na Adolfa Grossmanna pamětnice. Jeho rodiče si k ní už za ta léta také vytvořili vztah. „Chtěli mi po válce dát chalupu, ale moje matka s tím nechtěla mít nic společného.“ A tak skončil vlivem politických událostí několikaletý vztah dvou mladých lidí.

Novousedlíci v pohraničí

Jiřina Hloušková se po válce na radu známé rozhodla odstěhovat do Svobodných Heřmanic u Horního Benešova. V této obci žilo před válkou pouze pět Čechů, jinak samí Němci. A teď ještě před odsunem Němců začali domy osídlovat čeští přistěhovalci. Byla tu dočasně zřízena tříčlenná správní komise, jejímiž členy se stali příslušníci Partyzánské brigády Jana Žižky. Někteří nově příchozí bohužel domy spíše vyrabovali, než osídlili, a v obci, kde stále ještě zůstala většina německých starousedlíků, tehdy panovala velmi napjatá atmosféra. Dokonce zde došlo několikrát ke střelbě na členy komise. „Tam to bylo těžký. Němci prý ještě dělali nějaké sabotáže a to víte, partyzáni taky svoje zkusili, takže tam bylo dost ‚veselo‘. Sama se stala svědkyní jednoho konfliktu: „Partyzán tam bil starého Němce. Ten ležel a partyzán ho mlátil, že prý v chalupě, kde bydlel, cosi udělal, aby se tam nemohli lidi stěhovat.“ Jeden z uvolněných domů si Jiřina Hloušková vybrala a později se za ní do obce přistěhovala skoro celá její rodina.

Poctivý komunista Rostislav Hloušek

Po prvních poválečných volbách v roce 1946 se Jiřina Hloušková stala administrativní pracovnicí na místním národním výboru. Později přešla jako administrativní pracovnice do vedlejších Bratříkovic a tam se seznámila s Rostislavem Hlouškem, který do obce nastoupil jako učitel. V té době také ještě vykonával funkci jáhna v Církvi československé husitské. V letech války měl napojení na odboj, prošel kvůli tomu koncentračním táborem a jeho pohled na svět byl orientovaný levicově. „Manžel byl komunista. Spravedlivý, poctivý komunista,“ vzpomíná pamětnice na Rostislava Hlouška, kterého si v roce 1948 vzala za manžela. Ve stejném roce oba vstoupili do Komunistické strany Československa, která v únoru převzala v zemi moc.

Ve Svobodných Heřmanicích byla i před únorem nejsilnější politickou stranou. Manžel získal funkci a později byl zvolen dokonce i předsedou místního národního výboru. Byl také jedním z hlavních propagátorů zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD) v obci a okolí.

I když byly Svobodné Heřmanice komunisticky orientovanou obcí, většina místních hospodářů dlouho odmítala přistoupit na kolektivní hospodaření. V létě roku 1952 proto místní organizace KSČ spolu s okresním výborem strany rozjela masivní náborovou kampaň. Rostislav Hloušek se stal jedním z agitátorů. Pamětnice ho několikrát doprovázela. „Chodili jsme s Rosťou po chalupách agitovat pro JZD. Někdo s tím souhlasil, někdo byl takový, a někdo ne. Přišli jsme k Hejdům. Byli to opravdoví chudáci a ještě měli takú starú babičku, též chuděru. Rosťa jim vysvětloval, jaké to bude a co to bude obnášet. Oni poslouchali, a jak už jim to všecko vysvětlil a už jsme odcházeli, tak ta babička před ním klekla a řekla: ,Pane učiteli, vy jste takový dobrý člověk. Nežeňte toho mojho do větší nouze, než je.‘ Já jsem utekla. Řekla jsem manželovi, že mě už nikam nedostane. Že už za Boha nikam nepůjdu. A on mi to začal vysvětlovat, že to bude dobré. A fakt. Lidi z družstva se opravdu měli moc dobře. Ten Hejda pak dokonce dělal předsedu družstva. Přišel za mnou a ještě mi děkoval! Ta doba byla hrozná. Jak říkám: na jedné straně mně bylo lidí líto, na druhé straně manžel mně pořád vysvětloval, že se budou mít lepší, tak jsem mu věřila. A ono se jim opravdu potom dařilo líp,“ vzpomíná pamětnice na náborovou kampaň do JZD. Naprostá většina hospodářů toho roku do družstva opravdu vstoupila, ale ani ne za rok téměř všichni nově přijatí družstevníci vystoupili nebo byli vyloučeni.

Do tohoto světa nepatřím

Jiřina Hloušková je dodnes myšlence komunismu věrná, a tak je logické, že nemohla být nadšená z přechodu Československa k demokracii v roce 1989. „Podle toho, jak jsem život prožívala, si myslím, že už se lidi nikdy nebudou mít tak, jak se měli za komunismu. Po válce ničeho nebylo, všechno jen na lístky, a protože jsem měla zkušenost s bídou první republiky, tak jsem s komunismem hodně souhlasila. Když vládla KSČ, lidé nemuseli žít pod mostem. Všechno sice nebylo dokonalé, s ledasčím jsem nesouhlasila a dvakrát jsem odešla ze stranické schůze, ale celkově bylo líp, říká Jiřina Hloušková. V dnešních poměrech se prý sice má dobře, ale přesto není šťastná, protože do tohoto světa nepatří.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)