Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Hlavoněk (* 1954)

• narozen 22. dubna 1954 v Brně

• vyrůstal v komunisticky orientovaném prostředí

• vyučil se frézařem – nástrojářem v brněnské Zbrojovce (1972)

• po základní vojenské službě nadále působil v armádě jako technik u protivzdušné obrany

• roku 1980 byl zatčen a za otevřenou kritiku režimu odsouzen ke třem letům vězení

• trest si odpykal v kriminálech na Ruzyni, Borech, Mírově a v Horním Slavkově

• po propuštění z vězení podepsal v roce 1985 Prohlášení Charty 77

• až do sametové revoluce čelil režimní šikaně a tlaku StB

• v roce 2025 žil v Brně

Malá studená místnost, v rohu díra. „Oni tomu říkali italský záchod, retich.“ Úzký stolek, železná židle a víc nic. V oknech děrovaný plech, za ním mříže. Čtvrtka chleba, voda, černé rádoby kafe a nekonečné bezčasí. „Tam to bylo hrozně jednotvárné, spíš takové nudné, jo. Člověk čeká, až půjde na výslech – aspoň se něco změní.“ Hlad, příšerná nuda a sílící znechucení režimem – tak nějak vypadá ve vzpomínkách Pavla Hlavoňka normalizační kriminál. Potažmo normalizace jako taková. „Komunismus je nejhorší v tom směru, že feudalismus a otrokářský řád – z toho vybrali to nejhorší a nazvali to komunismem,“ vypráví Pavel Hlavoněk.

Pro tátu byl Stalin bůh

Narodil se 22. dubna 1954 v Brně. Otec Jaroslav v té době zastával funkci ředitele zemědělské školy v Ivančicích u Brna, přibližně od 70. let pracoval jako úředník na generálním ředitelství Zbrojovky Brno. Matka Marie, rozená Konečná, se starala o domácnost, později byla zaměstnána na národním výboru. Společně se svým bratrem Jaroslavem vyrůstal v prokomunisticky orientovaném prostředí, rodiče vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ) hned v roce 1948. Dle vyprávění tak neučinili z donucení, obav nebo prospěchářství, ale ze zcela upřímného přesvědčení. Se svým synem se začali poměrně brzy názorově rozcházet a doma často docházelo ke slovním přestřelkám: „[Otec] hrozně věřil komunistům. Pro něho Stalin byl bůh. A když jsem říkal, že Stalin je masový vrah, tak začal vždycky nadávat a zuřit, že to není pravda. ,Amerikáni, ti způsobili všechno!‘ Takže jo, on byl deformovaný strašně. Já jsem se tomu smál. Říkal jsem mu: ,Komunismus je zlořád!‘ ,Ty jsi hlupák,‘“ odpovídal mu otec. „A já říkám: ,Ano, lepší být hlupák než komunista.‘“ Sympatie rodičů s předlistopadovou totalitou dokonce nezmírnil ani srpen 1968. „Přijeli nás osvobodit!“ reagovala tehdy matka na okupaci Československa, zatímco „tank stál napříč silnicí, byli tam Rusáci a stříleli do vzduchu. Když tam někdo přišel, stříleli do vzduchu a odháněli lidi,“ jak vypráví Pavel Hlavoněk, kterému tehdy bylo 14 let.

Roku 1972 se vyučil frézařem – nástrojářem v brněnské Zbrojovce. Nedlouho poté přišel povolávací rozkaz do Liptovského Mikuláše. „No, tam to bylo prohnilé, samí ožralci, ti lampasáci. (…) Tam to fungovalo na základě vyhrožování. Neustále vyhrožovali, v jednom kuse,“ přibližuje období ve službě, kterou nakonec nedokončil. Po určité době jej namísto výcviku převezli do plzeňské vojenské nemocnice na pozorování kvůli podezření na schizoidní poruchu osobnosti. Ze služby byl sice osvobozen, ještě předtím se však stihl – na základě otcova naléhání – armádě upsat na dalších dlouhých šest let. Coby zaměstnanec Československé lidové armády (ČSLA) působil jako armádní technik u protivzdušné obrany. Ani tuto službu však nedokončil, po přibližně třech a půl letech jej propustili – opět ze zdravotních důvodů. Po odchodu do civilu, okolo roku 1977, se přestěhoval za prací do Prahy a nastoupil jako technik k telekomunikacím, respektive do telefonní a telegrafní ústředny (MTTÚ). „Jo, to byla výborná věc, protože to mě bavilo a fungovalo to. Prostě jsem to znal velmi dobře, protože telekomunikace mě vždycky bavily nejvíc ze všeho,“ přibližuje. 

Fyzicky se mstít na všech členech KSČ 

Nová práce v Praze měla však i své stinné stránky. Mezi kolegy a nadřízenými se to dle vyprávění komunisty a estébáky jen hemžilo. Pavel Hlavoněk komunismus a jeho stoupence nenáviděl, což dával neustále všem bez skrupulí a až příliš nahlas najevo. Například: „Vedoucí, to byl komunista, ten furt do mě ryl! A já jsem říkal: ,Ty jsi prašivej komunista, drž hubu. Já do tebe neryju, tak si mě nevšímej, hajzle jeden bolševickej.‘ Jo, a tady to jim vadilo strašně. Všichni ti, co byli lemplové, tak to byli prakticky jenom komunisti. Normální člověk se k nim nemohl dát, ke komunistům. Já jsem říkal: ,To by mě ostuda fackovala! Doživotně bych se cítil trapně, být komunistou.‘“ Konfliktů přibývalo. „Přišli si pro mě,“ vzpomíná na své zatčení v srpnu 1980. „Odtáhli mě na místní Veřejnou bezpečnost a pak na Ruzyň. No, chodili mě vyslýchat estébáci a furt vyhrožovali. Nejdřív ze mě chtěli udělat špiona, obvinit ze špionáže. To jim pak padlo. Tak že jsem prý vyzrazoval státní tajemství. Jenomže ono nebylo komu. Nenašli nikoho, komu já bych nějaké státní tajemství vyzradil. Tak potom mně nakonec dali pobuřování.“ 

V ruzyňské vazební věznici strávil mnoho měsíců, rozsudek si vyslechl až v dubnu 1982. Za pobuřování, rozvracení republiky a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví jej komunistický soud poslal za mříže na tři roky.[1] Většinu trestu už měl v té době za sebou. I v průběhu vleklého vyšetřování se nadále nechával neohroženě slyšet, jak se mu režim a jeho služebníci příčí. Během jednoho z výslechů prý dokonce došlo k incidentu, za který pak Pavlu Hlavoňkovi hrozilo odsouzení za napadení veřejného činitele. „Vím, že [dotyčný vyšetřovatel] byl hodností major a začal tam vyhrožovat, že si zajde za mými rodiči a vezme [je] do vazby. A já říkám: ‚[Rodiče] jsou komunisti, s nimi asi těžko.‘ ,No, my si můžeme dovolit všechno.‘ Já říkám: ,Hajzle jeden!‘ A jak tam byla písařka – to bylo na Ruzyni, já nevím, čtvrté nebo páté patro –, tak ona psala na stroji. Já jsem chytl ten stroj a mrsknul jsem ho po něm,“ vypráví Pavel Hlavoněk. O tom, že si ani ve vazbě nebral servítky, svědčí i záznamy v dochovaných archivních dokumentech: „Vzhledem k postoji a nebezpečí agresivního jednání nutno provádět výslechy za přítomnosti obou vyšetřovatelů,“ dočteme se ve svazku kontrarozvědného zpracování. Na jiném místě téhož svazku pak například stojí: „Hlavoněk tvrdí, že až se vrátí z vazby, tak se bude mstít na všech členech KSČ fyzicky a [také] na příslušnících SNB.“[1]

Jako v hladomorně

V případě třetího z výše jmenovaných deliktů, za který skončil za mřížemi, tedy rozkrádání majetku, mělo jít – dle dochovaných archivních materiálů[1] – o krádež benzínu z podnikového auta. To však Pavel Hlavoněk zásadně odmítá: „Kruciál, to ani nevím (…). Nic takového tam nebylo, kdoví, co tam kdo napsal,“ říká a dodává: „A byl jsem rehabilitován. V devadesátém roce jsem byl rehabilitován.“ Jak dnes, po více než čtyřech dekádách, vzpomíná na průběh hlavního líčení? Dostal přiděleného komunistického advokáta, který mu zakázal u soudu mluvit. „A když jsem řekl, že chci něco říct, tak na mě vyskočil bachař. ,Drž hubu!‘ Takhle na mě začal. Já říkám: ,Já bych se potřeboval vyjádřit.‘ ,Drž hubu, nikdo se tě neptal!‘ No a potom, když jsem šel, tak mě tam mlátili normálně pendrekem. Skončilo to divadlo. To byla fraška divadelní,“ vypráví. V době odsouzení jej stále drželi v ruzyňské vazební věznici. Následně vystřídal vícero kriminálů – Bory, Mírov, Horní Slavkov. Právě ve Slavkově panovaly dle jeho vzpomínek nejlidštější podmínky. „Pozor, nebyly tam pryčny, byly tam normálně válendy! A bylo tam i povlečení. (...) Já si říkal: ,To snad není možné!‘ A všichni bachaři, co tam byli, měli tituly – pedagog nebo něco takového. A vůbec tam neřvali. Chovali se k nám normálně jako k lidem. Já jsem říkal: ,Co to je? To padne komunismus nebo co?‘“ Vysvětlení je nakonec docela prosté: „Po čase jsem se dozvěděl, až v devadesátém roce, že to hlídal nějaký švýcarský Červený kříž.“ 

Naopak nejponurejší vzpomínky se vážou k vazbě v Ruzyni. Většinu času strávil na cele sám. Vazební vězni, na rozdíl od těch pravomocně odsouzených, sice nemuseli docházet na nucené – a mnohdy mimořádně náročné – práce, o to více však Pavel pociťoval bezúčelnost a nudu nekonečných dní. Tím spíše, že většinu času strávil na cele zcela sám. „Teď si vzpomínám, že jednou mi tam šoupli, to byl vrahoun,“ vybavuje si. „Zavraždil několik lidí. Byl takový o dvě hlavy menší než já a začal si na mě dovolovat. Začal mi tam vyhrožovat, chtěl mě napadnout, ale samozřejmě na mě nemohl. Tou železnou židlí jsem ho vzal po palici, zamlátil jsem na dveře od kobky a říkám: ,Dejte toho hajzla pryč, nebo ho tady oddělám, protože mě chtěl napadnout.‘ Tak ho hned odvedli pryč a zase jsem tam byl o samotě,“ vypráví Pavel Hlavoněk s tím, že když mu zrovna život neznepříjemňoval spoluvězeň, tak aspoň bachaři. „Tam bylo jedno obrovské svinstvo – 24 hodin tam svítila žárovka. Na noc to udělali tak, že tam byl reflektor a svítili reflektorem co nejsilněji, aby se člověk nevyspal. To byla ta sviňárna.“ Navíc kromě únavy Pavla trápil neustálý hlad a s ním spojené zdravotní komplikace. Uvádí, že za ruzyňskými mřížemi zhubl 30 kilo. „Chleba a voda. Tak, jak to bylo v hladomorně za feudalismu. Komunismus je nejhorší v tom směru, že feudalismus a otrokářský řád – z toho vybrali to nejhorší a nazvali to komunismem. Nevím, co bych k tomu dodal dalšího,“ uzavírá své vzpomínky z kriminálu.

Jdu si pro kulomet

Po propuštění na „svobodu“ v roce 1983 se režim – jak to měl ostatně u bývalých politických vězňů běžně ve zvyku – rozhodl Pavlovi co možná nejvíce ztížit návrat do normálního (respektive normalizačního) života. Práce a bydlení se pro něj staly nedosažitelným luxusem. Když se mu po počátečních peripetiích podařilo přece jen získat byt, řekl si: „,Perfektní!‘ Akorát že to mělo nevýhodu – do toho bytu nevedla voda. Já jsem říkal: ,To nevadí.‘ Bylo tam jedno umyvadlo, dvě elektrické zásuvky a to bylo všechno. Ani topení tam nebylo.“ Na stálé zaměstnání mohl taky zapomenout. Nezbývalo než neustále střídat nejrůznější nejhůře placené dělnické pozice. „Nemohl jsem pořádně dělat nic. Ve svém oboru jsem být nemohl, žádnou školu jsem si udělat nesměl. Maximálně jsem mohl dělat topiče, hlídače na stavbě a takové věci. Byl jsem třeba zaměstnaný v Ingstavu Brno jako topič. Jsem tam nastoupil a za dvě hodiny mě vyhodili,“ přibližuje. S náročnou životní situací se ale nakonec popral s grácií – byt si svépomocí uvedl do obyvatelného stavu a díky častým melouchům se mu dařilo i finančně.

„Já jsem veškeré stavební práce, co existují s opravami bytu nebo i se stavbou baráku, všechno komplet uměl. Jo, protože já jsem chodil na fušky, mimo jiné. Když jsem měl volno, tak jsem chodil na fušky a tam jsem si vydělal dost peněz poměrně,“ vypráví. Mimoto například opravoval rádia nebo televize. „Tímto jsem vydělal daleko více peněz a nějaké zaměstnání mě nezajímalo. Počítal jsem, že tak pět tisíc jsem vydělal bokem (…), takže kolik jsem měl příjem ze zaměstnání, mi bylo jedno,“ přibližuje. Nějaký čas pracoval v brněnské pobočce Chronotechny, ani tam však nevydržel dlouho. „Musel jsem skončit z toho důvodu, že když tam byla veřejná komunistická schůze, tak já jsem byl jediný, co šel ven, a všichni šli dovnitř. Předseda na mě: ,Kam jdeš? Veřejná schůze!‘ A říkám: ,Jdu si pro kulomet!‘ Ježíšmarjá... Takže mě vyrazili za pár dní,“ vzpomíná. 

Estébáci furt jenom otravovali. A vyhrožovali

Kromě nemožnosti získání stabilního zaměstnání (natož jakéhokoliv kariérního postupu) a tíživé bytové situace sehrála důležitou roli v systematickém a systémovém režimním šikanování neustálá přítomnost Státní bezpečnosti (StB). Dle vyprávění Pavla Hlavoňka po propuštění z kriminálu estébáci otravovali prakticky bez přestání. Doma i v práci. „Několikrát mě sbalili a vezli mě na tu [ulici] v Brně, jak je náměstí Svobody – Běhounská, tak tam. (…) Kolikrát mě vzali! A pokaždé někdo jiný. Jeden mě dokonce odvezl mimo Brno, asi 30 km za Brno do lesa a že mě tam zastřelí. A já jsem říkal: ,Tak střílej, no tak střílej. Tak mě zastřelíš, a co má být?!“ Na výslechy prý Pavel Hlavoněk docházet nemusel, na dveře mu však příslušníci StB i VB bušili neustále, někdy i vícekrát za den. Proč? „Já nevím. Nevím, co chtěli. Oni furt chtěli jenom otravovat, nic jiného než otravovat,“ zamýšlí se a dodává: „Neměl jsem oficiálně dohled, ale ve skutečnosti ten dohled byl. Já jsem se nemusel hlásit, ale ve skutečnosti tenhle dohled byl. A vyhrožovali furt.“

Ruku v ruce s častými – byť nedobrovolnými – kontakty s StB se Pavel opakovaně setkával i s nabídkou vědomé spolupráce. Dle vlastních slov nejméně desetkrát. S ironií sobě vlastní vždy estébáky odpálkoval. Při jedné z nabídek údajně řekl: „Hele, dobře, ale co za to?“ „No, domluvíme se,“ odvětil mu tajný. „A já říkám: ,Pokud to nebude 100 tisíc dolarů za každé udání, tak nehraju!‘ Takhle jsem to říkal. A oni: ,To nejde.‘ Já říkám: ,Proč ne? 100 tisíc dolarů – vždyť máte peněz dost, ne?‘“ Státní bezpečnost  vedla na Pavla Hlavoňka řadu svazků a záznamů. Mnohé z nich skončily ve skartovačkách, řada dalších tehdy přísně tajných dokumentů (vyšetřovací spisy a svazky kontrarozvědného zpracování) však zůstává dodnes přístupná v archivech. Jen dochované archiválie bezpečnostních složek vedené na osobu Pavla Hlavoňka čítají tisíce stran. 

Jedna klika

Přes svého známého – disidenta a bývalého politického vězně Petra Pospíchala se Pavel Hlavoněk dostal k Prohlášení Charty 77. „Vůbec, vůbec jsem neváhal,“ komentuje přímočaře rozhodnutí připojit svůj podpis, který byl zveřejněn v květnu 1985. Zatímco řadě chartistů předznamenala signace Charty předvolávání k výslechům, ztrátu zaměstnání a další perzekuce, pro Pavla Hlavoňka se toho až tolik nezměnilo. Šikana prý nijak zvlášť nesílila, jen plynule pokračovala. Koneckonců, na všudypřítomnost Státní bezpečnosti i na život s cejchem nepřítele režimu si už za léta tak nějak zvykl. Ačkoliv… V létě 1985 – tedy nedlouho po zveřejnění jeho jména coby nového signatáře – byl dle vlastních slov za značně pochybných okolností proti své vůli držen pět nebo šest týdnů na psychiatrii v pražských Bohnicích (v té době pracoval v Praze u Železničního stavitelství). „Tam [na psychiatrii] byli na pozorování ti, kteří byli z nějakých přepadení nebo násilí, na tom oddělení. A schizofrenici, kteří jeden den mluvili normálně, druhý den úplně z cesty. Čili to byli schizofrenici. Víc nikdo jiný. A já jsem tam byl, samozřejmě.“ Své držení v léčebně si vysvětluje jako další z forem režimních perzekucí: „S komunisty jsem se nepáral nikdy. Proto mě chtěli psychicky zlomit. Mně to tak aspoň připadá. Jenomže co mě nezlomí, to mě posílí,“ uvádí.

S blížícím se rokem 1989 estébácká šikana slábla. Když pak režim definitivně padl, Pavel Hlavoněk mohl konečně, jak sám říká, volně dýchat. Naopak rodiče pociťovali z nově nabyté svobody zklamání a rozhořčení. „Otec z toho byl úplně špatný. Matka tomu nerozuměla a otec byl špatný. A pak chtěl vykládat různé nesmysly, jako že bude válka. Já říkám: ,Ano, bude, ale jedině z východu. Z Ruska přijde.‘ Jo, je to vidět.“ Po revoluci konečně přestalo být jeho protitotalitní smýšlení překážkou v kariérním postupu a Pavel Hlavoněk získal místo na Jihomoravském ředitelství spojů. Coby zapřisáhlý antikomunista s napětím sleduje politický vývoj dodnes (2025). „Populismus je velmi nebezpečný, to je předvoj totality. Takže si dávejte všichni pozor na to, aby tady nevládla jedna klika, která by chtěla ovládnout celý svět. Nesmí to být oligarchové, ani to nesmí být politici, kteří jsou z různých násilnických stran – aby tady vládl klid, politika aby byla klidná. Nic víc nevím, co bych k tomu řekl,“ uzavírá svůj příběh Pavel Hlavoněk.

 

 

 

[1] Zdroj: Svazky kontrarozvědného rozpracování (KR): arch. č. KR-722520 MV. Převzato z Archivu bezpečnostních složek (ABS). Příslušné strany svazku dostupné mezi Dodatečnými materiály.