Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Hladil (* 1919  †︎ 2017)

Nejsem taková povaha, abych se stále zaobíral minulostí

  • narodil se roku 1919 v Brně

  • v roce 1940 uprchl z protektorátu přes Slovensko a Maďarsko do Francie

  • vstoupil do československé armády

  • účastnil se obléhání Dunkerque

  • za války dosáhl hodnosti vrchního aspiranta, po válce nadporučíka a po roce 1989 mu byla udělena hodnost plukovníka

  • zemřel 1.4. 2017

Miroslav HLADIL

(ročník 1919)

Mnoho detailů si nepamatuji, někdo je takový, že se tou válkou stále zaobírá, ale já na to tolik nemyslím, nejsem taková povaha

Pan Miroslav Hladil se jako dvacetiletý mladík rozhodl opustit protektorát a aktivně se podílet na boji s fašismem. Narodil se v Brně-Židenicích, zde také vystudoval, nejprve obecní školu a pak učitelský ústav. Krátce vyučoval a vzpomíná na příhodu, při které vyvázl životem ředitel ústavu Mlejnek: Když pro něj přišlo gestapo, ukázal školník na jiný východ, než kudy Mlejnek uprchl, a tím mu zachránil život. Za hranicemi později zůstali s panem Hladilem ve spojení.

Vidím světýlko!

Útěk za hranice plánoval pamětník Hladil delší dobu, ve spolupráci s kamarády ze Sokola, což se ale neukázalo být prospěšným – odchod se stále odkládal. Až konečně 13. ledna 1940 Miroslav Hladil a jeho dva kamarádi zahájili cestu. Na domluveném místě se však s převaděči nesetkali a jejich hnízda byla vybraná. „Vidím světýlko!,“ zvolal pan Hladil ve chvíli, kdy se ztratili, a požádal kamarády, aby ho vyzvedli, a znělo by to jako v té pohádce, kdyby všude kolem nebyla válka. Vesnice, na kterou narazili, však byla zrovna ta, které se měli vyhnout – Vrbovce. Každý se zde bál dát s cizinci do řeči a jediní, s kým se dalo mluvit, byli paradoxně němečtí vojáci, kteří uprchlíkům ukázali cestu na nádraží. Trojice pokračovala vlakem do Maďarska. Přátelé pana Hladila silně zdržovali. Velmi rychle trpěli únavou, přemluvili Hladila, aby se uložili ke spánku ve stohu sena na hranicích s Maďarskem. Tento nocleh byl nezapomenutelný kvůli teplotě dvacet až pětadvacet stupňů pod nulou. U potoka na hranicích kamarádi své snahy vzdali a vrátili se zpátky, takže pan Hladil musel dále sám. Potok byl příliš široký, aby se dal přeskočit, takže bylo nutné do něj jednou nohou skočit. S jednou nohou mokrou až zledovatělou dorazil pamětník do hospody, kde se dočkal přívětivého přijetí. Dostalo se mu nejen horké bílé kávy, ale i dostatečných ochutnávek pálenky na posilněnou a uznání. Mimoto ale ve vsi nalezl také nocleh u jednoho učitele a doprovod na cestě vlakem, navíc si mohl rozměnit peníze, které s sebou měl.

S jednou nohou mokrou

„Byli tam dva mládenci, kteří šli hlídat ven před hospodu, protože tam chodili četníci a ti se občas přišli do té hospody ohřát. Tak oni tam šli, aby je zarazili, že jsem tam já, aby mě nemuseli zavřít. A jeden učitel, který učil na menšinové slovenské škole, mě vzal s sebou na nocleh. Rozměnil mně peníze, které jsem s sebou měl, a dal mi suché ponožky. Totiž jak jsme přišli na maďarské hranice, tak tam byl takový odvodňovací kanál, za ním strážní budka, z které se kouřilo. A ti dva (s kterými jsem utíkal z protektorátu) dostali strach a vrátili se domů. A já jsem musel jednou nohou vskočit do toho potoka, přeskočit jsem to nemohl, a tak jsem pak musel jít s tou mokrou nohou, tak to tam v té hospodě taky obdivovali. Ten slovenský učitel jel druhý den ráno na návštěvu k příbuzným, tak mě vzal s sebou do vlaku, jel se mnou jednu stanici. Tam jsme prošli kordonem maďarských četníků - měli chocholy a vypadali hrozivě. Tak jsem se dostal do Budapešti.“

Uniformy od krve

Cesta v Budapešti dále pokračovala na francouzský konzulát, panu Hladilovi zde poskytli ubytování a jídlo a setrval zde asi deset dní, na jugoslávské hranice se dostal se skupinou Poláků. Ve vzpomínce pan Hladil uchovává výtku Jugoslávců, proč se Čechoslováci více nebránili. „Měli jste vést partyzánský boj,“ říkali. Pamětníkovi bylo přesně dvacet jedna let, když se ocitl v městě Zagreb. Odsud se přes Řecko, Turecko, Sýrii, Libanon a Bejrút nakonec dostal lodí do Marseille. Výcvik budoucích bojovníků za svobodu se odehrával na francouzsko-španělských hranicích v Agde. Uniformy, které vojáci dostali, byly každá jiná, pocházely ještě z první světové války a některé byly i od krve.

Nocleh na blatníku

Po vzpomínkách na výcvik následuje vyprávění o cestě na frontu vlakem a autobusy. V tu chvíli už bylo možné vidět Francouze na ústupu. „Smáli se nám, kam a proč jdeme,“ popisuje úvod cesty do prvního nebezpečí pan Hladil. Jednotka se skutečně velice brzy dostala do obklíčení, zde se velmi osvědčila klidná povaha generála Kratochvíla, který československé vojáky z ohrožení jistou smrtí vyvedl do bezpečí. Z dalších velících důstojníků pamětník uvádí kapitána Vazače a nadporučíka Černíka. Náročný ústup spočíval v trase 140 kilometrů pěšky a dále vozem. Pan Hladil s kamarádem cestovali na blatníku náklaďáku a i přes zákaz se za jízdy prospali. Kolem projíždějící dvoukolák, jimiž byly silnice přecpány kvůli množství uprchlíků, mu ve spánku uřízl šos kabátu.

Gibraltar jak ježek

„Ve Vichy jsme odevzdali zbraně a poslední lodí, která byla z Francie vypravena, jsme odjeli z Gibraltaru do Liverpoolu. Byla to egyptská loď. Na té gibraltarské skále bylo snad víc zbraní než ve zbytku Francie, vypadala jak ježek.“

Po přistání čekalo vojáky ohromné přivítání a cesta vlakem. „Házeli po nás peníze a čokoládu, brali nás s nadšením jako posilu, však jsme jich taky mnoho zachránili tím, že Němci honili nás místo nich. Na nádraží na nás nečekaly žádné dobytčáky, ale normální rychlíky, cestovali jsme v kupé po šesti. Na vlaku byly nápisy NO SMOKING a my si říkali – no, vždyť žádný smoking nemáme...“ vypráví úsměvný detail pan Hladil.

Sokolem v Anglii

Útočiště nalezli českoslovenští vojáci v Cholmeley parku, kde nocovali v kanadských stanech po pěti mužích. Ráno hráli důstojníci fotbal, vojáci dostali časem nové uniformy, ale zpočátku byli beze zbraní, což při nočních náletech působilo určitou nervozitu. „Po nějaké době nás rozmístili po Anglii, hlídali jsme pobřeží proti invazi a letiště proti parašutistům. Když jsme byli na těch posádkách v Anglii, tak to byl celkem nudný fádní život. Vojáci se hleděli dostat buď k parašutistům anebo hlavně k letectvu. Byly tam i hladovky a raporty, jen aby se dostali k nějaké činnosti. Panoval tam takový názor, že jsme vlastně jen armáda na parádu. No a my abychom s tím pohli, tak jsme asi v počtu sedmnácti mužů šli k raportu se žádostí o propuštění z československé armády, že bychom pak šli k obchodnímu loďstvu nebo podobně. Tím jsme s těmi vodami zelenými hleděli pohnout - mysleli jsme, že jsme zas tak moc nezpůsobili, ale zas říkali někteří, že jsme mnoha věcem zabránili. Prezident Beneš pak říkal, že pojedeme domů, zmobilizuje se armáda, obsadí se hranice, budeme prvním konfrontačním prvkem v Evropě, všude kolem bude revoluce a u nás bude klid. My jsme chtěli bojovat, nechtěli jsme tam jen tak hnít.“ Není bez zajímavosti, že v Anglii českoslovenští vojáci provozovali i cvičení Sokola a pan Hladil se mnohde dostal díky účinkování v pěveckém sboru.

Dunkerque

„V tom Dunkerque byla německá posádka, asi jedenáct tisíc mužů, kteří chránili ten přístav. Spojenci a Francouzi to pokládali za památné město, takže také nechtěli, aby se to rozbilo, a tak my jsme tam hlídali, aby ti Němci odsud nelezli ven. Celkem jsme měli dobrou pověst, byli jsme spolehliví, Angličani tam chodili jako na oddych, na vystřídání a tak. U toho Dunkerque to vypadalo tak, že jej Němci zaplavovali, když byl příliv, a když byl odliv, tak stavidla zastavili, takže se tam neustále tvořilo ohromné jezero na tom pobřeží,“ popisuje vzhled místa významné operace Miroslav Hladil. Pro Němce bylo podcenění oblasti velkou smůlou, zvláště když přihlédneme k tomu, že Hitler prý místo invaze odhadl správně: „Tam na pobřeží, kde my jsme se vyloďovali, ani nebyly skoro žádné stopy po bojích, bylo tam jen několik kulometných hnízd. Oni totiž Němci na to nebyli připravení, byli oklamaní, mysleli, že to bude jinde. Je zajímavé, že Hitler to věděl, ale ten jeho generální štáb mu to vymluvil. Ten asi potom zuřil, on to náhodou uhodl, kde ta invaze má být. No a tak jsme tam přistáli a pak jsme se přesunuli k Dunkerque.“

Slepice na Dunkerque a Jan Masaryk v poli

„Dvacátého osmého října 1944 jsme podnikli na východním úseku výpad do německých pozic. Němci tam tenkrát ,namasovali plno mužstva z řad těch starších, kteří už o tu válku celkem neměli zájem. Oni nás chtěli vybrat, ale my jsme je předešli, dokonce to bylo dosti s překvapením, a tak se to velmi podařilo. Ten útok začal v deset hodin po krátké dělostřelecké přípravě, pronikli jsme do německých pozic a zničili dva prapory. Jeden nadporučík měl poté citaci pro Červený kříž: S družstvem Svobodných Francouzů vnikl na velitelství německého praporu a štáb zajal. My jsme neměli moc pěchoty, já jsem tam byl jako pěšák, velitel družstva. Leželi jsme tam na té mezi, když byla ohromná palba - Němci stříleli hlavně miny. Chlapům se do toho moc nechtělo, tak jsem jim říkal: ,Pojďte dopředu, tam je klid, tady to není možný! Nakonec to šlo docela hladce, Němců se vzdalo asi 350, asi 150 až 200 jich bylo zabitých.“ Jako na obtížnou záležitost vzpomíná Miroslav Hladil na německého snajpera skrytého v jednom domku, kterého nakonec dokázal zneškodnit půjčeným kulometem. Závěrem ještě vojáci stačili pochytat všude pobíhající slepice, které byly pak vařené večer k jídlu. Na místo úspěchu se tehdy přijel podívat i Jan Masaryk, kterého měl v bitevním poli natáčet filmový štáb. V té chvíli se však situace zhoršila, Němci na místě nasadili 300 kanonů na kilometr, akce byla prozrazena a Spojenci pozbyli jedenáct tanků. „Mládenci, to není pro mě tohle,“ nechal se slyšet Jan Masaryk a natáčení bylo zrušeno. Obléhání Dunkerque trvalo celkem devět měsíců. Poslední tři dny po skončení války se Němci ještě zuřivě bránili a mnoho mužů dodatečně padlo, než území převzali Angličané.

Za dobu svého válečného působení dosáhl Miroslav Hladil hodnosti vrchního aspiranta, ve Francii byl ještě prostým vojínem – důstojníků prý byl totiž přebytek – a nadporučíkem se stal pan Hladil až po válce. Po roce 1989 získal hodnost plukovníka. Do vlasti přišel pamětník Hladil přes Plzeň, kde působil na demarkační čáře. Po válce odešel do civilu a vstoupil do učitelského sboru v Brně. O místo přišel v roce 1969, poněvadž byl autorem rezoluce na podporu dokumentu Dva tisíce slov. Později pracoval u Pozemních staveb, až do pětapadesáti let, kdy měl nárok na důchod. Po roce 1989 se stal členem Svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské.

Nahrávku zpracovala Iva Růžičková

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Iva Chvojková Růžičková)