Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Hladík (* 1927)

Těžký život zákopníka

  • narozen v květnu 1927 v Dobré u Přibyslavi

  • v únoru 1945 byl povolán na nucené práce

  • práci zákopníka vykonával v okolí Brna, v Podolí a na Černých Polích

  • spolu s ostatními utekl z Řečkovic

  • 21. dubna se vlakem s německými vystěhovalci dostal domů

  • roku 1946 odešel do Jablonce nad Nisou

  • ve firmě Tesla přispěl k automatizaci provozu

  • vrátil se do Přibyslavi a pracoval v podniku Agrostroj

  • od dětství se věnuje fotografii a zachytil důležité historické události města Přibyslav

  • v roce 2014 obdržel cenu města Přibyslav

Ladislav Hladík se narodil v květnu 1927 v hospodářství svého otce. S vypuknutím druhé světové války a vtržením německých okupačních vojsk do zbytku České republiky dorazila do Přibyslavi první vlna vojáků už 17. března 1939. Dlouho se ale nezdržela a pokračovala na východ. Druhá vlna vojsk obsadila přibyslavské letiště a odsud po zaučení putovali piloti na válečné nebe. Školáci z Přibyslavi museli být přestěhováni kvůli zabrání základní školy německými vojsky do přilehlé obce Dobrá, rodiště Ladislava Hladíka.

Vyučování probíhalo v místní hospodě, což, jak komentuje pamětník, bylo i tehdy raritou. Poslední, tehdy osmý ročník na konci školní docházky (po osmé třídě) v roce 1941 opustilo školu-hospodu na čtyřicet tři studentů a mezi nimi i pamětník. Jako svoji další cestu si zvolil strojírenské studium v Havlíčkově Brodě, které bylo provázané s prací u firmy Pohořelý v Přibyslavi.

Panzergraben

Roku 1945 už nacistická vojska prohrávala na všech frontách a výrazně ustupovala. Bylo vydáno všeobecné nařízení – ročník 1927 a částečně i 1928 musel nastoupit na opevňovací práce v prostorech předpokládaných frontových bojů na Moravu. Začátkem února 1945 obdržel Ladislav Hladík od listonoše povolávací rozkaz, se kterým se musel dostavit na nádraží v Přibyslavi, a zde se přiřadil k ostatním vrstevníkům – Vladimíru Palečkovi, Karlu Schnepfovi, Mojmíru Novotnému a mnohým dalším.

Kolem sedmé hodiny večerní vyjeli vlakem přes Havlíčkův Brod do Jihlavy a přenocovali v zimních kabátech s hlavou složenou na svých kufrech na zemi vestibulu hlavního nádraží. Po celou dobu je doprovázel vedoucí úřadu práce z Přibyslavi Robert Švec. V dalším únorovém ránu se ze směru od Prahy vynořil speciálně vypravený vlak, naplněný budoucími zákopníky. Švec předal mladíky i s povolávacími rozkazy pracovníkovi kuratoria a vojenskému oficírovi SA (Sturmabteilung) a vlak se pomalu vydal na cestu k Brnu. Nikdo z chlapců pořádně netušil, co je čeká. Po průjezdu Brnem najednou zastavil vlak ve Šlapanicích, odkud byli z vlaku vylifrováni a rozděleni do skupin. Parta, ve které byl Ladislav Hladík, čítala zhruba dvě stě mužů a vydala se pochodem s německým doprovodem do vesnice Podolí. Na návsi jim rozdali pytlové žoky, které si za vsí museli vycpat slámou. To bylo jejich lůžko do dalších dnů i měsíců.

K ubytování jim přidělili kulturní zařízení, tělocvičny nebo školy, kam spolu s ostatními umístili i Ladislava Hladíka. Zhruba po dvaceti je vtěsnali do malé třídy. „Umývali jsme se pouze v lavoru umístěném v rohu, venku před školou jsme si napumpovali studenou vodu a to byla celá naše hygiena. Oblečení jsme měli jen to jedno. Když jsem odjížděl z domova, tak mi táta řekl, ať si vezmu nějakou deku s sebou, takže jsem se do ní mohl zabalit. Někteří kluci to brali na lehkou váhu a po celou dobu spali jen v zimních kabátech,“ vzpomíná na tehdejší podmínky Ladislav Hladík.

Ráno je vždy čekal nástup před školou, kde proběhla kontrola, ke snídani dostali černé kafe a chleba s marmeládou z řepy a následoval odchod k transportu nad Podolí, kde vykopávali tzv. Panzergraben – protitankové zákopy hluboké tři metry, na povrchu tři metry široké, kde se hlína rozplanýrovala, a dole zúžené na jeden metr. Příkopy vedly od Líšně přes hlavní silnici až do Šlapanic. Po sto, možná dvou stech metrech byl jeden žlutohnědě oděný příslušník SA, na krku měl dalekohled a po celou dobu výkopovou četu hlídal. „Kolíky nám vyměřili deset metrů, odpočítali deset zákopníků, a to jsme museli za týden vykopat. Dělali jsme od tmy do tmy, a to dalo opravdu hodně práce. Kolikrát k nám přišel voják a říkal: ‚Já vidět, kto dělat a kto nedělat, a kto nedělat, tak sapsat a šest punkt a kárnej tábor!‘ Tam jsem se naštěstí nedostal, ale znamenalo to, že vás v té zimě poslali k Líšni překopávat říčku,“ vzpomíná na těžké měsíce tehdy sedmnáctiletý Ladislav Hladík.

Z namáhavé práce a těžkých podmínek se u některých jeho kamarádů objevily zdravotní potíže a byli posláni na vyšetření k německému vojenskému lékaři do Šlapanic, který je vyhnal se slovy: „Vy Češi, vy šrat křidu a pit benzin! Ven! Ven! Naše lidi umírat na fronta, vy můžete taky!“ Přibyslavský kamarád Ladislava Hladíka, cukrář Karel Schnepf, onemocněl na zápal plic a zanedlouho po svém návratu domů zemřel.

Tabulky „Fleckfieber“

Čím dál častější a silnější dunění i záblesky dávaly najevo, že válečná fronta se opravdu blíží. I na nebesích se víc a víc objevovaly svazky přelétávajících letadel osvobozujících armád. Ráno 10. dubna do třídy vtrhli příslušníci SA a dali povel k okamžitému transportu. Pochodovali proto do několik kilometrů vzdálených Řečkovic, kde měli být ubytováni v budově gymnázia. Zpozorovali, že ke škole přijížděla nákladní auta a odvážela zraněné a zkrvavené německé vojáky bez ruky či bez nohou. Uvnitř pobíhali vojáci v plynových maskách a zavírali okna. „Asi po půl hodině nás teprve do školy nahnali. Na záchodech a dveřích byly tabulky s nápisem ‚Fleckfieber‘ (skvrnitý tyfus), takže jsem pochopil, že masky měli proto, aby plynem odmořili místnost. Ubytován jsem byl pak spolu s ostatními v pokoji po zdravotních sestrách,“ vypráví Ladislav Hladík.

V dalších dnech se opakoval ranní nástup před školou, odkud je odvedli příslušníci SA do Černých Polí v Brně, kde stávala cihelna, která sloužila jako sklad munice a byla obehnaná zamaskovanými protiletadlovými kanony. Museli vykopat uličky vedené z muničního skladu ke kanonům. Brno bylo už od dubna pod nálety sovětské armády. Obavy o své životy neměli jen prchající obyvatelé Brna, ale i zákopníci, kteří se ocitali v přímém ohrožení života. Dne 19. dubna navečer přišel další silný nálet na Brno. „Věděl jsem, že musíme něco udělat. Utéct ze školy nebylo ale jednoduché. U vchodu se nacházela vrátnice, kde nás hlídali Hitlerjugend a ti by po nás stříleli. Dole byly zamčené dveře do zahrady. Navalili jsme se na ně a vyvrátili je. Bylo nás celkem asi dvacet a podařilo se nám utéct přes zahradu a dále oklikou na nádraží v Řečkovicích.“

Milionovej výpravčí

Početná skupina se optala výpravčího, kdy pojede vlak na Německý Brod. Jeho odpověď je ale nepotěšila. Všechna vlaková spojení byla přerušená a Ladislav Hladík se spolu s dalšími uchýlil přenocovat do lesa naproti nádraží. Hlavou se jim honilo jediné. „Jak se živí dostaneme domů?!“ Další den ale přišla zpráva od výpravčího: „Po sedmé hodině večerní bude vypraven poslední zvláštní vlak z Brna a poveze německé vystěhovalce.“ A skutečně se tak stalo. Ze tmy za zatáčkou se 20. dubna vynořil pomalu přijíždějící vlak. Výpravčí dal znamení a nekonečný kolos vezoucí dětský křik a zmatek zastavil. Parta hochů se na něj vrhla. Zjistili však, že vlak je napěchovaný až po strop. Ladislav Hladík si však byl vědom, že se jedná o jedinou možnost, jak se dostat domů. Chytil se proto pootevřeného okna a vyškrábal se do vagonu, starého dřeváku. Německé matky ho vyháněly, křičely na něj, ale přesto se nevzdal. „Stál jsem jednou nohou v okně a druhou nohou na klice u kupé a rukama jsem se držel trubky záchranné brzdy.“

Vlak pak pokračoval ve své cestě přes Bystřici nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě a do Přibyslavi přijel až dalšího dne kolem páté hodiny ranní. Za pomalé jízdy vyskočil Ladislav Hladík z vlaku už před nádražím. Obával se zadržení německou hlídkou, a proto z opatrnosti obloukem obešel město a po všech strastech a útrapách se konečně vrátil domů živ a zdráv. Na konci roku 1945, kdy už bylo několik měsíců po všem, se vydal do Řečkovic, aby nahlédl do míst, kudy ještě před pár měsíci nazpět prchal. Budova gymnázia byla vybombardovaná, okolní domy opuštěné a rozstřílené a utrhané kusy zdiva napovídaly, jaký osud by ho asi čekal, kdyby zde setrval o několik dní déle...

Prchavé vítězství

První osvoboditelé – sovětští vojáci – dorazili do Přibyslavi ze směru od Žďáru nad Sázavou až 10. května 1945 ve čtvrt na tři odpoledne. Byla to armáda generála Malinovského a hned první noc ve městě napáchala spoustu majetkových škod a vojáci se také dopouštěli násilí na ženách. Některé z nich se tehdy schovávaly na zámecké půdě. Město se proto rozhodlo ustanovit Revoluční gardu a chránit tak přibyslavské občany. „Můj kamarád Václav Blažek bydlel v domě na zámku. Na ruce měl hodinky a sovětští vojáci mu sáhli na ruku a řekli: ‚Davaj časy, davaj, davaj suda!‘ On se bránil a hodinky jim nechtěl dát. Pistolí mu proto namířili na hlavu a řekli: ‚Daj, nebo strelim!‘ Tak jim je dal,“ popisuje Ladislav Hladík.

Po skončení druhé světové války se pamětník na krátkou dobu vrátil k firmě Pohořelý a poté pracoval do roku 1946 pro autodílnu pana Prokeše. Následně se odstěhoval za svou nastávající do Jablonce nad Nisou, kam odešla se svými rodiči. Vybydlené pohraničí postrádalo kvalifikované zaměstnance. Jednou takovou firmou byla i Tesla, do které pamětník nastoupil. Svojí vynalézavostí přispěl k automatizaci provozu, za což ho osobně pochválil tehdejší ředitel z Prahy. Poté odmítl nabízené studium na vysoké škole a roku 1956 se vrátil se svojí rodinou do Přibyslavi a nastoupil do Agrostroje, kde působil i jako vedoucí strojní a elektro údržby.

Jak vnímal dění v období Pražského jara, popisuje vzpomínkou: „Na začátku srpna 1968 jsme byli na zájezdu v Polsku a bylo mi divné, že těsně před našimi hranicemi stála polská armáda, a říkali jsme si: ‚To snad proběhne nějaký útok‘, ale nebrali jsme naše obavy nijak vážně. Ale nakonec k tomu stejně došlo.“ Přihlášku do KSČ Ladislav Hladík nikdy nepodepsal, ačkoliv mu byla několikrát podána. Jeho otce za první světové války věznili nedaleko Kyjeva, a tak o sovětských praktikách, kolchozech a politice věděl své. Když v roce 1968 jeho spolupracovníci v Agrostroji strhli v jedné z budov pěticípou rudou hvězdu a rozmlátili ji kladivy, při dalším prošetření jejich jména zatajil. V závodě zůstal až do roku 1987 a poté odešel do penze.

Vládnoucí diktatury i obyčejné životy ve fotografiích

K životu Ladislava Hladíka patří neodmyslitelně už více než osmdesát let fotografování. Začal už před válkou, kdy ho inspiroval jeho starší bratranec. „Daroval mi anglický fotoaparát Hawkeye, se kterým jsem fotil až do konce války. Pak jsme se dozvěděli, že padl v Praze.“ Bedřich Neubauer, narozený v nedalekém Keřkově, zahynul během květnových bojů roku 1945 na barikádách. Pamětní deska, která jeho činy připomíná, je umístěna na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Proměny města Přibyslav nebo události a reakce společnosti na některé změny zachytil ve svém fotoaparátu právě Ladislav Hladík.

Když se komunistický režim v listopadových událostech roku 1989 zhroutil, projevilo se to postupně i v menších městech. Letáky a plakáty s revolučními hesly překryly tehdy i výlohu přibyslavského obchodního domu. Definitivní konec jedné éry zachytil Ladislav Hladík na snímku, kde je v pátečním prosincovém večeru za hlasitého hlaholu občanů odstraňována pěticípá rudá hvězda z přibyslavské radnice. Skončila pak pohozená pod oknem činžáku jedné agilní soudružky. Na sochu sv. Václava zavěšovali lidé z Občanského fóra československý prapor. Ten několikrát strhli příslušníci SNB, ale členové Občanského fóra měli připravenou další novou vlajku. Několikrát se to opakovalo, dokud to „horlivé“ esenbáky bavilo. Občanské fórum vnášelo diskusí nové nápady a usnesení a figurovali v něm například ing. Pavel Jajtner, Mojmír Novotný, Vladimír Bukovský a několik dalších. Docházel sem i Ladislav Hladík a celé dění sledoval. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Rostislav Šíma)