Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Heldes (* 1929)

• narozen 21. června 1929 v Beckově na Slovensku

• rané dětství prožil u dědečka, protože otec pracoval ve Francii

• po návratu otce koupili půl domu pod hradem Beckov

• zažil vznik Slovenského státu a vyhnání Čechů z Beckova

• byl svědkem transportů Židů z Beckova do koncentračních táborů

• v dubnu 1945 zažil bombardování Beckova, při kterém zahynuli tři lidé

• svědek násilného chování sovětských vojáků během osvobození Beckova

• po válce se rodina přestěhovala do Kopřivné na Šumpersku

• Josef Heldes pracoval v družstvu Budoucnost při bourání samoty Lesní mlýn

• rodina čelila nátlaku ke vstupu do JZD

• v roce 1950 vstoupili do JZD, ale kvůli nízkému finančnímu ohodnocení zase vystoupili

• Josef Heldes se vrátil na Slovensko, kde pracoval jako traktorista ve státním statku

• v roce 1959 se Josef vrátil na Moravu a pracoval přes 40 let jako dělník ve státních lesích

V rodné slovenské obci zažil vyhnání Čechů, transporty Židů, bourání tamní synagogy, rozsáhlé bombardování i výslechy údajných podporovatelů partyzánů, z nichž většina následně zahynula v koncentračních táborech. Jednou z obětí byl i jeho strýc František Šišovský. Po válce se s vidinou lepší budoucnosti s rodinou přestěhovali do moravského pohraničí, vylidněného po odsunu Němců. Tvrdě dřeli, spláceli hospodářství, ale přišla kolektivizace a s ní nátlak ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) a neúměrné dodávky. Nakonec byli rádi, že se jim podařilo hospodářství i polnosti opustit a předat do rukou JZD. O několik let později zdevastované hospodářství zničily buldozery. 

Na dům si vydělali ve Francii

Josef Heldes se narodil 21. června 1929 v obci Beckov v okrese Nové Mesto nad Váhom na Slovensku rodičům Pavlovi a Kateřině. Rodina tehdy žila v jedné místnosti v domě dědečka Stefana Heldese. Na začátku 30. let, během velké hospodářské krize, se otec rozhodl odjet vydělat peníze do Francie, přičemž měl stále zdravotní potíže. Jako československý legionář prošel několikaletými boji v Rusku, odkud si po zásahu dělostřeleckého granátu odnesl střepinu mezi lopatkami, která mu pak léta hnisala. Ve Francii tři roky pracoval na hospodářství a po nějaké době za ním přijela manželka. „Obdivuji moji maminku, protože neuměla číst a psát, přesto odjela za otcem. Měla pouze na kusu bílé látky napsanou adresu a železničáři si ji předávali, aby tam zdárně dorazila,“ vypráví Josef Heldes. 

Asi dva roky se tak o malého Josefa a o jeho o čtyři roky staršího bratra Jana staral dědeček. Za vydělané peníze rodiče po návratu zakoupili půl domu stojícího přímo pod skálou, na níž čněly majestátní hradby hradu Beckov. 

Čecha do mechu, mech do Dunaje

Josef tak v dětství s kamarády prozkoumával podzemní prostory tamního hradu, které jim sloužily i k různým bitvám a úkrytům. Když chodil do čtvrté třídy tamní školy, rozpadlo se kvůli agresi nacistického Německa Československo a Slovensko 14. března 1938 vyhlásilo samostatnost. Zemi tehdy muselo opustit – nebo byli vyhnáni – tisíce Čechů, především státních zaměstnanců a jejich rodin. „Hlinkova garda vyháněla všechny Čechy. ‚Všichni Češi ven!‘ ‚Čecha do mechu, mech do Dunaje!‘ Z Beckova všechny Čechy vyhnali. Zůstaly tam možná tři rodiny, takové neutrální, které byly i dříve neutrální,“ vzpomíná Josef Heldes. 

Židovští sousedé

Beckov měl od konce 17. století svou židovskou menšinu, která tvořila až deset procent tamního obyvatelstva. Před druhou světovou válkou v obci čítající kolem 1 500 obyvatel žilo na 50 Židů. Jen kousek od domu Heldesů měli svůj hřbitov i synagogu. Otec také pracoval na velkostatku v majetku Žida Kolomana Wienera a jeho syna Pavla. Slovensko se pod vládou Hlinkovy slovenské ľudové strany stalo spojencem nacistického Německa a v zemi se postupně zaváděly protižidovské zákony. Dle článku JUDr. Mgr. Tomáše Michalíka, PhD. „Osudy Beckovských Židov 1938–1945“ v Beckovských novinách proběhl první transport tří židovských beckovských žen do koncentračních táborů v březnu 1942. V následujících měsících museli do transportů i všichni ostatní Židé. Jejich majetek byl pak rozprodáván ve veřejné dražbě. „Dělo se to přímo u jejich domů,“ dodává Josef Heldes, který zažil i bourání tamní synagogy. „Po odchodu Židů zůstala opuštěná. Byla tam vytlučená okna, dveře otevřené.“ 

Válku přežila jen hrstka tamních Židů. Mezi nimi rodina velkostatkáře Maxmiliana Kurze, což potvrzuje i mezinárodní databáze památníku Yad Vashem. Josef Heldes tvrdí, že po válce se dozvěděl, že se tato rodina ukrývala v kryptě tamního kláštera. 

Drželi je v hospodě a pak odvezli do koncentračních táborů

Na konci srpna 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání (SNP), které ale německá vojska po dvou měsících bojů potlačila. Němci pak v celé zemi rozjeli teror, při němž bylo vypáleno několik obcí a lidé posíláni do koncentračních táborů. V okolí, v 15 kilometrů vzdáleném Selci – matčině rodné obci v Inoveckých horách, mělo během SNP operační území několik partyzánských skupin. 30. listopadu 1944 Němci v obci provedli zátah, při němž na dvoře školy shromáždili 273 mužů. Mezi nimi i strýce pamětníka Františka Šišovského. „Vzali ho jen tak z pole, jak byl, jen v kalhotách a košili. Údajně ho sebrali i s jeho nejstarším synem,“ dodává Josef Heldes. 

Ještě ten večer 120 mužů ve věku 16 až 60 let hnali k výslechu do hostince pod hradem v Beckově. Dva mladé muže přímo v Beckově zastřelili. „Byli tam dva partyzáni, kteří byli usvědčeni, nevím jak, takže je potom odvedli mimo hrad Beckov. Museli si vykopat jámu, tam je oba dva zastřelili a tam je zahrabali. Po válce je vykopali a pochovali je na hřbitově jako pietní akt,” vzpomíná pamětník. 

Část mužů byla propuštěna domů, ale 48 putovalo do koncentračních táborů. Z nich se domů vrátilo jen pět. Léta jejich rodiny nevěděly, kde a jak skončili. Dnes v Selci stojí památník jako vzpomínka na 43 zavražděných mužů, kde je vytesáno i jméno strýce pamětníka Františka Šišovského a také L. Šišovského, což je nejspíš jeho syn a bratranec Josefa Heldese. 

Pod hradními zdmi

Půl roku před koncem války narukoval do slovenské armády bratr Josefa Heldese – Jan. Domů se vrátil několik dní po ukončení bojů. Na začátku dubna 1945 se fronta osvobozujících vojsk blížila k Beckovu. Na ustupující německá vojska podnikla 5. dubna v obci nálet rumunská letadla. Zničeno bylo několik domů a tři obyvatelé Beckova nálet nepřežili. Heldesové se ukrývali ve sklepě svého domu. „Velkou výhodou bylo, že přiletěli od hor a hrad Beckov posloužil jako ochranná zeď pro náš dům i Beckov. Bomby, které letadla shazovala, dopadly buď na ruiny hradu Beckov, nebo za park do jeho okolí. Díky tomu jsme nebyli tím bombardováním příliš postiženi. Samozřejmě že v oblasti vypukly požáry. Letadla se vrátila přibližně za půl až dvě hodiny a provedla další nálet ze strany hradu, což vedlo k dalšímu bombardování a novým požárům,” vzpomíná Josef Heldes a dodává, že jedna bomba s časovým spínačem zůstala zapíchnutá v prostorách hradu. “Vybuchla další den a strhla část věže hradu Beckov.”

O den později byla obec osvobozena. Nejprve prý přišli rumunští vojáci, kteří obcí jen prošli. Na následný příchod sovětských vojáků nemá Josef Heldes dobré vzpomínky. „Co mohli, snědli, co mohli, ukradli, co mohli, znásilnili. Nebylo možné se na cokoli ohradit,“ vypráví a přidává vzpomínku na znásilnění tamní Romky. „Žila tam stará cikánka, která se jmenovala Gejzová. Tehdy jí mohlo být 40 let. Jak tam byly volné stáje, tak ji tam znásilnili. Když už nemohla stát, tak ji drželi. Pak ji tam našli dotrhanou, dokousanou, doškrábanou.“ 

Nedalo se to zvládnout

Po válce se bratr Jan vydal na průzkum moravského pohraničí, vylidněného po odsunu tamního původního německého obyvatelstva. Po návratu rodinu i další obyvatele Beckova přesvědčoval o odchodu na Hanušovicko, kde po Němcích zůstalo spoustu opuštěných hospodářství. Heldesovi a několik dalších rodin se nakonec rozhodli opustit své domovy a v listopadu roku 1946 se vystěhovali do 200 kilometrů vzdálené Kopřivné v okrese Šumperk. Usadili se v hospodářství se třemi a půl hektary polností. Většina vybavení už ale byla rozkradena. Bratr Jan pak nechal na rodiče přepsat ještě vedlejší stavení, k němuž patřilo 22 hektarů půdy a osm a půl hektaru lesa, jehož majitel se o něj nezvládal starat a opustil ho. 

Heldesovi se hned pustili do práce. Nejprve museli opravit poničený dům a stodoly, dokoupit dobytek, ale také splácet hospodářství a státu odevzdávat stanovené dodávky zemědělských produktů. K tomu v roce 1947 přišlo velké sucho, které mělo značný dopad na úrodu. To ale ještě nebylo to nejhorší. Po únoru 1948 převzala moc ve státě komunistická strana a v zemi se rozjela kolektivizace a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Agitace, nátlak a výhrůžky se staly běžnou součástí života soukromých hospodářů. Dodávky zemědělských komodit státu se vyšplhaly do neúnosné výše.

Bratr už tehdy nebyl doma a celý chod hospodářství tak zůstal na rodičích a Josefovi, který na toto období nerad vzpomíná. „Dřel jsem za každou cenu. Pršelo, šel jsem do lesa, bylo dobře, byl jsem na poli.“ Jenže nebyly peníze ani na chod hospodářství, a tak ještě chodil na různé pracovní brigády. 

Není budoucnost jako budoucnost

Josef Heldes z Kopřivné dojížděl do mnoha zaměstnání. V květnu 1950 pracoval v družstvu Budoucnost, které dle jeho pracovní knížky vyrábělo palivové dřevo. Tato firma pod vedením Emila Durďáka, poválečného správního komisaře ve Starém Městě, ve skutečnosti prováděla demolice neobydlených dřevěných domků po vysídlených Němcích. 

Josef Heldes se tak během brigády účastnil zničení mlýna na samotě Lesní mlýn. Toto mystické místo, opředené mnoha pověstmi, stálo uprostřed lesů u soutoku Vrbenského potoka a Telčavy mezi osadou Medvědí Rokle (Malé Vrbno) a Velkým Vrbnem. Lidé z okolí sem nejen desítky let vozili k mletí obilí, ale také odpočívali v místním hostinci. „Ještě byly kompletně natažené řemeny. Mělo to pohon na vodu. Nebylo tomu vůbec nic. Kdyby se tam nastěhoval mlynář, tak do 14 dnů mele. Údajně tam ještě byly pytle s moukou,“ vzpomíná Josef Heldes a následně popisuje demolici: „Traktorem jsme strhávali střechu, na vlečku nakládali cihly, řezali jsme a nakládali trámy. Z těch trámů se řezaly špalky dřeva. Naštípané se to pak stáhlo do takových kol, která se odvážela do měst na topení.“

Dnes z původní samoty Lesní mlýn zůstal jen kamenný kříž. Kdysi stával před kaplí sv. Jana Křtitele a vztyčit ho v roce 1898 nechali majitelé mlýna, manželé Konrád a Anna Rössnerovi. V lese je ale stále ještě dobře viditelný náhon, který vodu přiváděl jak z Vrbenského potoka, tak i z Telčavy. Ústil pak do dřevěné lávky postavené dva metry nad cestou směřující do Adamova. Po mlýně už nezůstalo zcela nic, protože místo, kde stál, je zaváženo metrovou vrstvou materiálu.

Zbýval jedině útěk

V roce 1950 v Kopřivné založili jednotné zemědělské družstvo, do nějž nakonec rodiče pod nátlakem vstoupili. Výkon práce členů družstva byl tehdy finančně ohodnocován dle pracovních jednotek, které se vytvářely podle ekonomické síly jednotlivých družstev. A JZD Kopřivná se v této horské oblasti příliš nedařilo. „Za jeden pracovní den tam platili jednu korunu. Byli tam tak nízké pracovní jednotky,“ vzpomíná Josef Heldes a dodává, že rodiče z JZD zase vystoupili. „Místo 18 kusů dobytka jim vrátili jen devět kusů, prasata nevrátili žádná, slepice zlikvidovali a zásoby sena a jiné jsme museli zaplatit.“ 

Rodina už nezvládala starost o hospodářství a odevzdávání povinných dodávek. Neustále nad nimi visela hrozba uvěznění, a protože hospodářství nebyla napsána na Josefa, ten raději odjel zpět do Beckova. Asi rok pak pracoval při stavbě vodní nádrže Bodovka v Trenčianských Stankovcích. V letech 1951 až 1953 sloužil vojenskou službu u tankových dělostřelců v Chebu. Tehdy uvažoval, že u armády zůstane, ale údajně na popud tajemníka MNV v Kopřivné se musel vrátit na hospodářství rodičů. Vzpomíná, že se dostal do neúnosné situace a uvažoval o sebevraždě. „Když jsem viděl, že to hospodářství nemůžu za žádnou cenu utáhnout, tak jsem si říkal, že mně zbývá už jen špagát, že se oběsím.“ Rozhodl se proto, že se vypaří. V lednu 1956 se přihlásil na brigádu do dolů v Ostravě, ale místo toho odjel na Slovensko, kde nastoupil jako traktorista ve státním statku v Turčianských Teplicích. Přesto na něj přišli a do práce dorazil příkaz k návratu do Kopřivné, aby se postaral o úpadkové hospodářství. Naštěstí ho podržel zaměstnavatel a na Slovensku zůstal. Někdy v té době rodiče opět vstoupili do JZD. O několik měsíců později i rodiče z Kopřivné utekli a přijeli za Josefem na Slovensko. 

Víc než čtyřicet let v lese

V roce 1959 Josef Heldes odešel zpět na Moravu. Se svou manželkou Annou, dvěma dětmi a rodiči bydlel půl roku v bytě ve Starém Městě na Šumpersku, než mu státní lesy, u kterých pracoval, přidělily dům v blízkých Stříbrnicích. V roce 1983 se pak s rodinou přestěhoval do nově vybudovaného panelákového bytu ve Starém Městě, kde bydlel následujících 42 let. V lese pracoval ještě sedm let po odchodu do penze. Po pádu komunismu nezažádal o navrácení rodinných polností v Kopřivné, čehož dnes zpětně lituje. Z budov ale nic nezbylo. Po několika letech ve správě JZD a poté státního statku byly strženy. 

Zdroje: 

Michalík, T.: Osudy Beckovských Židov 1938–1945, Beckovské noviny, Beckov, říjen 2021. Dostupné z URL:https://www.obec-beckov.sk/upload/kxxoz4x6-BN-2021-05-web-1.pdf

Yad Vashem - https://collections.yadvashem.org/en/names/search-results?page=1&s_last_name_search_en=Kurz&t_last_name_search_en=yvSynonym&s_first_name_search_en=Maxmilian&t_first_name_search_en=yvSynonym

Demjanovičová, A.: Paměť národa. Dostupné z URL: https://www.pametnaroda.cz/sk/letko-emil-20191219-0

Badžgoňová, D.: Položenie venca na hrob partizána, Beckovské noviny, Beckov, říjen 2021. Dostupné z URL:https://www.obec-beckov.sk/upload/kxxoz4x6-BN-2021-05-web-1.pdf

Ostricová, M.: Obyvatelia obce Selec nezabúdajú: Zachránili Dubčeka, nacisti ich poslali na pochod smrti!, Nový čas, červenec 2016. Dostupné z URL: https://www.cas.sk/spravy/domace-spravy/obyvatelia-obce-selec-nezabudaju-zachranili-dubceka-nacisti-ich-poslali-na-pochod-smrti 

Jarábková, D.: Spomienky, Beckovské noviny, Beckov, duben 2008. Dostupné z URL: https://www.obec-beckov.sk/upload/kultura/bn0208_k3.pdf

Černý, V.: Pohledy do dějin Staroměstska. Staré Město, 2011.