Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mária Hejdová (* 1934)

UNNRA mi zachránila život

  • narozena v roce 1934 v Uliči

  • Podkarpatská Rus

  • zavraždění Židů v Uliči

  • zavraždění Židů v Kolbasově

  • Arpádova linie

  • osvobození Uliče

  • zachráněna organizací UNNRA

  • OKAL Rýmařov

  • v současnosti Olomouc

Mária HEJDOVÁ

Především chci poděkovat organizaci UNNRA za záchranu života

Mária Hejdová, rodným příjmením Maliňáková, se narodila v roce 1934 v obci Ulič na Podkarpatské Rusi, která byla tehdy součástí československého státu. Dnes se Ulič nachází v nejvýchodnějším údolí Slovenska. Jako naprostá většina obyvatel obce měla i její rodina rusínský původ. Otec byl jednou z vůdčích osob místního odboje a po útěku z vězení žil několik měsíců v lesích s partyzány. U její rodné obce byla za války vystavěna tzv. Arpádova linie, která měla sloužit k obraně před sovětskou armádou. Maďarská a německá vojska proto řadu měsíců pobývala v obci a místní lidé je museli zásobovat. Kvůli podvýživě a nemocem proto zahynulo mnoho obyvatel. Po průchodu fronty zase obec terorizovaly ozbrojené tlupy, jež vyvraždily i místní Židy, kteří se krátce předtím vrátili z koncentračních táborů. Jak říká Mária Hejdová, život jí zachránila UNNRA, která z tohoto nebezpečného kraje v roce 1947 odvezla do Čech devadesát podvyživených a nemocných dětí.

V Uličské dolině

Ulič se nachází v krásné krajině Uličské doliny pod vrcholky Bukovských hor. V tomto odlehlém horském údolí žili lidé velmi skromně a nikdy tam nebylo jednoduché uživit rodinu. Hodně místních obyvatel proto odcházelo za prací do zahraničí. Na počátku dvacátého století odešli do USA i prarodiče pamětnice. Dědeček tam v Chicagu pracoval jako horník a narodil se tam i otec Márie Hejdové. Dědeček ale v dolech zahynul a rodina se po osmnácti letech vrátila zpět do Uliče. „Babička v Uliči koupila pole a nechala si udělat domek na zakázku a začala podnikat za peníze, které si dovezla,“ vypráví Mária Hejdová, jejíž babička Anna Ružaničová se stala jedním z vlastníků úzkokolejné dráhy, která vedla ze Zábrodi údolím Zbojského potoka až na Novú Sedlicu. Úzkokolejná dráha sloužila hlavně pro dopravu vytěženého dřeva, ale také cestujících, pošty a jiných potřebných materiálů. Za války sehrála důležitou roli při zásobování partyzánů. Otec pamětnice Juraj Maliňák na ní pracoval jako strojvedoucí.

Matka Anna Maliňáková prožila celé dětství u židovské rodiny z Uliče, kde pomáhala v obchodě. Otec i obě sestry jí tragicky zahynuli, a tak se tito Židé stali její druhou rodinou. „Strašně je milovala, to byla víceméně rodina.“

I když rodina Márie Hejdové patřila mezi zámožnější, i ona musela od útlého dětství pomáhat na hospodářství. Život v tomto chudém kraji byl velmi těžký. Lékařská péče byla nedostupná a Mária Hejdová vypráví, že rodičům kvůli tomu zemřel jejich prvorozený syn Honzík, který se narodil bez ruky. „Dostal zápal plic. Nikde nebyl doktor, a umřel.“ Smrt byla v tomto kraji každodenní realitou. „Když tam někdo umřel, tak tam nešel ani doktor. Pohřbili ho druhý den. Tam se žádná evidence, kolik lidí zemřelo, nevedla. Je to strašný, že to musím říkat, ale dítě, když tam bylo postižené, tak ho nechali tajně umřít.“

Pod horthyovským Maďarskem

Velkou část dětství prožila Mária Hejdová v období druhé světové války, kdy byla Podkarpatská Rus pod nadvládou maďarského království. Nejprve byl po vídeňské arbitráži zabrán nejúrodnější jih Podkarpatské Rusi a v březnu 1939 obsadili Maďaři celou zemi. Márii Hejdové bylo tenkrát necelých pět let, přesto má vzpomínky na přestřelky, které při násilné okupaci probíhaly v okolí Uliče. „Měli jsme takový dřevěný domek, kde jsme bydleli s babičkou. Když tam přišli Maďaři, tak stříleli. Hodně se tam válčilo. Já jsem se jako dítě dívala z okna a říkám: ,Co se to tam blýská.‘ A babička mě odtahovala od okna. ,Tam se střílí.‘ Schovávali jsme se, ale já jsem tomu nerozuměla, měla jsem čtyři roky. Dívala jsem se, jak lidé utíkají.“

Na život pod maďarskou nadvládou nevzpomíná pamětnice vůbec dobře. „Maďaři nás tady doslova týrali.“ Ve vedlejší obci Uličské Krivé například maďarská správa zřídila pracovní tábor na nucené práce v lese. V roce 1943 se v okolí Uliče začala stavět obranná opevnění, tzv. Arpádova linie, která měla sloužit k obraně před sovětskou armádou. Na její výstavbě byla nuceně nasazena spousta místních obyvatel, mezi nimi i bratr pamětnice Juraj. „Jako kluk pracoval na zákopech. Od rána do večera o vodě a chlebu. Maminka na ty Maďary šla. Uměla částečně maďarsky a tomu vojáku řekla: ,Proč je ten můj kluk tak dobitý? Proč ho bijete?‘ Maďarský voják jí odpověděl, že málo pracoval, a ona říkala: ,Celý den, dvanáct hodin, aby dřel?‘ Kopali tam dva roky zákopy proti Rusům. Mamka vzala nějaký bič nebo něco a šla na toho vojáka a postavila se mu a Juru už tam nepustila. Utekl do lesa. Potom ho hledali. Přišli a ze zlosti nám otrhali kohouta, který měl nádherné peří, a to si pak dali na ty svoje čepice.“ Juraj se pak musel nějakou dobu ukrývat.

V lesích v okolí obce se pohybovali partyzáni, na které byl prý napojen otec Márie Hejdové. „Jezdil tou úzkokolejkou a házel jim z ní jídlo. Dal jim znamení a oni si pro něj přišli.“ V srpnu 1943 vyslali Sověti na území Podkarpatské Rusi paravýsadek s velitelem F. Patakinem, který měl sledovat pohyb nepřátelských vojsk a výstavbu opevnění. Jak vzpomíná pamětnice, členové sovětské vojenské kontrarozvědky, kteří byli napojeni na místní odboj, se tajně objevili i v Uliči. „Najednou nad Ulič přiletělo letadlo a všichni se divili, co je. Vystoupili němečtí generálové. Jako Němci. Jako. Táta neřekl ani slovo. On to s těma kamarádama organizoval. Byli to Rusi v německých uniformách, přijeli si ofotit zákopy, co se tam dělaly. Ještě je pozvali v Uliči na zámek, kde udělali velkou hostinu. Maminka vařila. Já si pamatuju, že jsem tam přiběhla a maminka mi ještě dávala nějaké jídlo, co tam zůstalo.“

Za napojení na odboj bylo v Uliči zatčeno několik lidí a dva z nich byli popraveni. Maďarští četníci si přišli i pro otce, který se ukryl na půdě. „Skrýval se na půdě a měli jsme tam takovou dřevěnou bednu a Maďaři ho tam hledali vidlema v seně. Mamka trnula, aby ho tam nenašli. Vzpomínám si, že jsem tam potom vylezla po žebříku. Máma ho do toho sena perfektně schovala. Hledali ho pod tím senem, ale nenašli.“ Později však otce přece jenom zatkli a odvezli do vězení někde na území Maďarska. Otci se ale po nějakém čase podařilo uniknout a dostat se zpět do Uliče. „Byl v Maďarsku, a najednou se v noci objevil. Pak chodil domů jen po nocích pro jídlo a jinak byl pryč.“ Otec se až do konce války ukrýval v lesích s partyzány.

Zavraždění Židů, kteří se vrátili z koncentračního tábora

Již koncem března 1939 zavedly maďarské úřady první omezení proti židovskému obyvatelstvu na Podkarpatské Rusi. V každé obci Uličské doliny žila nějaká židovská rodina. Několik židovských rodin žilo také v Uliči. Za války byly všechny tyto rodiny kvůli svému původu transportovány do koncentračních táborů. Do transportu putovala i rodina, v níž vyrůstala matka Márie Hejdové, která její členy velmi dobře znala a dodnes si pamatuje na odchod jejích tří dcer Aničky, Julinky a Helenky, jejichž mladé životy skončily v nacistických táborech. „Tři holčičky se mnou kamarádily. Moje maminka jim tam chodila pomáhat vařit a prodávat. Brečela jsem, jak je odváželi. Lidé z Uliče je chtěli zachránit, ale nešlo to. Jednu Židovku zachránili. Starou paní zachránili, řekli, že zemřela.“

Osvobozující boje v roce 1944 velmi těžce zasáhly celou Uličskou dolinu, u které maďarská a německé vojska vybudovala svou obrannou linii. Sovětská armáda koncem září postoupila do jižního Polska a východní části Maďarska, a tak se tato oblast ocitla v obklíčení. Mária Hejdová vzpomíná, že maďarští a němečtí vojáci drželi v Uliči několik měsíců obranné postavení. Opět to ale odnášelo hlavně civilní obyvatelstvo, které muselo vojáky zásobovat, a tak lidé trpěli hladem a nemocemi. Jednou z obětí epidemií byla i babička pamětnice, která zemřela na tyfus. „Tam byl zabitý dobytek. Nebylo tam ničeho. Nejenom Maďaři, ale i Němci tam byli dva roky. Tak to likvidovali, co se dalo. Žít se z něčeho muselo. Tak se vybil všechen dobytek a ta bída potom začala. Nebo ty miny. To je něco strašnýho. Každým krokem nevíte, kdy vás zabije mina. A před mýma očima dva kluky zabila. Ještě na ně moje mamka volala: ,Nechoďte tam, kluci, tam jsou miny.‘ Kopali jsme brambory, abychom si zachránili život. Oni tam šli a už tam zůstali. Už se ti kluci nevrátili. To je něco hroznýho. Bylo tam podminovaný kde co,“ vzpomíná na toto těžké období, které stálo mnoho životů, Mária Hejdová.

Ulič byla osvobozena 26. října 1944. Ani po průchodu fronty neměli obyvatelé těžce dostupné Uličské doliny klid. Trpěli nájezdy ozbrojených skupin z východu, jejichž členové nosili německé, maďarské a ruské vojenské uniformy a vydrancovali několik obcí a zavraždili několik komunistických funkcionářů. „Ještě co se zachránilo po Němcích, tak oni všechno pobrali, takže už tam nebylo nic.“ Dlouhá léta se tradovalo a psalo, že šlo o banderovce. Slovenský historik Michal Šmiguľa ve své knize Banderovci na Slovensku vyslovuje domněnku, že to nemusela být tak docela pravda a že se mohlo jednat o vyřizování účtů na objednávku u zločineckých a kriminálních skupin, které se v oblasti pohybovaly.

Někdy v listopadu 1944 se vrátila velmi malá část Židů z nacistických koncentračních táborů. Většina z nich tam nalezla svou smrt. Z Uliče přežili pouze manželé Alexander a Růžena Steinovi, Levia Riedermanová a Ester Klehrová. Nabyté svobody si dlouho neužili, protože několik dní po návratu, 6. prosince 1944, byli v domě Steinů všichni zavražděni. Okolo osmé hodiny večer totiž Ulič obsadilo asi sto ozbrojených mužů, kteří nejprve obsadili stanici národní bezpečnosti a pak již najisto zamířili do domu Steinů. Ten stál hned vedle rodného domu pamětnice, která do konce života nezapomene na tuto tragickou chvíli. „Na vlastní kůži jsem to prožila. Mám to dodnes v sobě, jak ty Židy zastřelili. Byli tam chudáci jenom čtrnáct dní nebo tři týdny poté, co se vrátili z koncentračního tábora. Nevím, kdo to oznámil, že tam jsou. Někdo to musel ohlásit, protože tam přišli banderovci čtyřikrát. Vozama, ozbrojení. Na vlastní oči jsem je viděla. Hrůza, jakou oni působili. Ty náboje kolem sebe, čtyři vozy s koňma. Stačilo deset minut a ti Židi by byli zachráněni.“

Mária Hejdová prý celou tragédii viděla z vedlejší místnosti. „Přiběhla jsem tam s tátou, a začali je střílet. Pak se sbalili a šli do Kolbasova. (...) Pak jsem viděla, jak všichni mrtví byli poskládáni u Kireše. Část jich zastřelili před mýma očima.“ Jak se pamětnice zmiňuje, ozbrojená skupina mužů ještě ten večer přešla do blízké vesnice Kolbasov, kde hodinu před půlnocí v domě obchodníka Mendela Polláka zavraždili dalších jedenáct nevinných Židů. Otec prý tušil, kam mají vrazi namířeno a snažil se ještě tyto Židy zachránit. „Táta jim chtěl dát do Kolbasova znát, aby se schovali, ale už to nestačil. Byla to jen chvíle, protože oni jeli na koních a my jsme se tam neměli jak dostat. Táta pak na nějakého koně naskočil a honem je chtěl upozornit, jenomže to už bylo pozdě a všichni už byli mrtví.“ Vražedné řádění v Kolbasově přežila pouze čtrnáctiletá Helena Jakubičová, která se schovala pod postel. Takto tehdy popisovali situaci sousedé, když po tragédii vstoupili do místnosti. „Ležali v mlákach krvi v izbe s rozstrieľanými stenami, muži s vyvrátenými hlavami pri stole, znásilnené ženy na posteliach a pod nimi, spratané pod perinami, pološialené a ošedivené dievča, Helena Jakubičová, ktorá všetko prežila.“

Helenu Jakubičovou pak prý asi tři týdny ukrývali lidé z Uliče. Krátce byla i v domě rodičů Márie Hejdové. „Moje maminka ji měla schovanou na půdě. Potom ji odvezli do Čech, ale to všechno organizovala maminka. Já si na všechno nepamatuju. Měla asi šestnáct nebo sedmnáct roků, když se vrátila. Ta se zachránila. Maminka zařídila, aby se zachránila.“ Helena Jakubičová se v Kolbasově již nikdy neobjevila a údajně emigrovala do USA.

O několik dní později bylo na skupinu asi čtyřiceti ozbrojených mužů (banderovců?) nasazeno vojsko. Oznámení o jejich pohybu prý na úřady udal otec pamětnice, který se potom ze strachu z odvety musel skrývat. „Dokonce je tam za nimi dovedl. Potom musel být několik měsíců v lese, aby po něm nešli.“

Organizace UNNRA zachránila devadesát dětí

Po konci války zcela vyčerpané a zbídačené obyvatelstvo Uličské doliny podporovala organizace UNNRA. „Dali nám šatstvo, mýdlo. Chodili od baráku k baráku. Důsledně kontrolovali, jestli jsou lidé nemocní a co mají. Dali nám léky. Dneska si lidé nedokážou představit, co tenkrát znamenala třeba obyčejná tabletka na horečku, protože lidé tam měli průjmy, horečky. Bratr měl úplavici, tyfus jsme měli v rodině. Dávali nám, co se dalo,“ vzpomíná na důležitou pomoc této organizace Mária Hejdová.

Dne 29. června 1945 byla uzavřena smlouva mezi Československem a Sovětským svazem o odstoupení Podkarpatské Rusi. Ulič byla přidělena k Československu. „Ulič odřízli od světa, ten konec Ubľa, Ulič. Ubľa je částečně na Podkarpatské Rusi a částečně na Slovensku. Prostě udělali hranice a tím to skončilo. Všechno spojení jsme měli na Užhorod. Tam byla úzkokolejka, jezdily tam vlaky. Tady nebyla žádná cesta a do Stakčína na Slovensku to bylo třicet osm kilometrů.“ Spousta příbuzných a známých se tak ocitla v jiném státě a z Podkarpatské Rusi v té době do Československa migrovalo na 120 tisíc lidí. „Rozdělili to. To je pro lidi strašný, když udělaj hranice a už tam nemůžete. Lidé utíkali ze Zábroďa přes řeku Uzh, aby se dostali do Československa. Hodně jich potom uteklo do Sudet. Maminka jim pomáhala přes řeku Uzh. Měli jsme vycvičenou kolii a s ní tam mamka chodila. (…) Lidé, kteří chtěli utéct přes tu řeku, tak oni je stříleli a kdo jakou evidenci vedl.“

V lednu 1946 UNNRA se souhlasem rodičů zorganizovala odvoz devadesáti ohrožených dětí z Uliče. Většina z nich byla ve velmi špatném zdravotním stavu. Odjela i tehdy jedenáctiletá Mária a její bratr Vasil. „Po té válce jsem vážila 27 kilo. S bratrem Vaškem jsme na tom byli z rodiny nejhůř. Měli jsme nejvíc nemocí.“ A takto dnes Mária Hejdová vzpomíná na odchod z Uliče a příjezd do Čech. „Vzali nás pryč. Odvezli nás do Košic, tam nás ošetřili, umyli, odvšivili. Všichni jsme byli zavšivení. Vši tam skákaly po postelích. Ty řádový sestry nás tam umyly, převlékly. Dostali jsme dvoje kompletní oblečení i s botama. Odvezli nás do Prahy. Tam jsme byli dva měsíce. Byli jsme podvyživení, tak nám tam dávali jídlo, kakao. Já jsem do té doby kakao v životě neviděla a nevěděla jsem, co to je. Vážila jsem dvacet sedm kilo. Byli jsme podvyživení, tak nám dávali vitamíny, léky, komplet všechno. Takhle se o nás starali dva měsíce a pak nás rozebrali do těch rodin. Všude, do Budějovic. Já nevím, kde jsme všude byli. Tak nás oblíkli, já jsem se dostala do toho Pacova.“

Zatímco bratr Vasil skončil u rodiny v Českých Budějovicích, Márii si k sobě vzal důstojník československé armády Jiří Macura s manželkou. Mária v Pacově dohnala školní docházku a na pana Macuru dodnes vzpomíná s láskou. „Nádherný člověk. Pravidelně jsem ho potom navštěvovala. (...) Poslouchali jsme večer hudbu. Prostě se mně věnoval a vedl mě k hudbě. Musím mu za to děkovat, protože hudbu miluji. Škoda, že jsem se nedostala na konzervatoř.“ Jiří Macura chtěl poslat Márii na konzervatoř, ale nakonec to nevyšlo. „Chtěl mě adoptovat, abych mohla na konzervatoř, ale matka to nedovolila.“ Márie Hejdová prožila u Macurů krásné čtyři roky. „Musím mu děkovat, protože on mě v myšlení dostal na určitou úroveň a ve všem mně pomohl. Učila jsem se od něho.“ Jiří Macura byl prý po nástupu komunistů k moci degradován a z armády vyhozen a až do důchodu pracoval v tiskárně v Pacově.

Mária Hejdová se již do Uliče nevrátila. Několik let pracovala v hotelu v Považské Bystrici a přitom studovala zdravotní školu. V roce 1957 odešla jako zdravotní sestra pracovat do Rýmařova, kde se seznámila s Antonínem Hejdou, za kterého se provdala. Antonín Hejda byl v Rýmařově zaměstnancem Rudných dolů Jeseník a hlavně díky jeho úsilí mohly v tomto městě rudné doly postavit továrnu na výrobu dřevěných rodinných domků OKAL Rýmařov, kde se stal šéfem výroby. Domky této továrny jsou dnes rozesety po celé republice. Jeho šikovnost byla normalizačním vedením v počátku sedmdesátých let ohodnocena výpovědí. „Zařídil západoněmeckou licenci a postavili fabriku národní domky Okál. Vyrobili pět set rodinných domků, pak ho propustili, že zavádí německou a baťovskou ekonomiku, takže ho nepotřebují. Pak byl rok bez práce.“ Po roce manžela zaměstnali na Ústředním geologickém úřadu. V něm dokonce pět let šéfoval mezinárodní geologické expedici v Mongolsku, která měla za úkol zmapovat nerostné bohatství v této zemi. Několik let tam s ním strávila i Mária Hejdová s dcerou.

Málem přišla o střechu nad hlavou

Dnes žije Mária Hejdová v bytě v Olomouci, který si koupila za našetřené peníze. Nad jejím bytem se usadili vykutálení sousedi a muž vydávající se za právníka jí nabídl pomoc s žádostí o odškodné za majetek na Podkarpatské Rusi. „Ten, co tady bydlel, se později u soudu přiznal, že skoro dva roky pracoval na tom, aby mně ukradl byt. Měli tady auto Porsche, americký auto, škodovku a čtyřkolku. Celou dobu, co tady bydleli, se představoval jako právník. Ještě nosil přes ruku talár. Ti mě tak zblbli. Řeknu Vám otevřeně, že si myslím, že mně něco dávali do vína. Když přišli, měli otevřené víno. Vždycky si tady sedli, chodili ke mně na kafe, že mně vyřídí restituci.“

Místo dokumentů k vyřízení odškodného ale pamětnici podstrčili smlouvu o prodeji bytu. „V sedm zavírali poštu. Přišli za deset sedm, že mě dovezou na poštu a že potřebují rychlý podpis, jelikož mám už ty restituce vyřízený, a že souhlasím s těma restitučníma nárokama. Podstrčili mně falešný papír. Špatně vidím, takže jsem to podepsala za deset minut sedm a v sedm hodin zavírali a podepsala jsem si ortel na byt.“

Když byla Mária Hejdová na operaci v Brně, byt jí prodali. Dcera ale na prodej jejího bytu náhodou přišla, podvodníci byli dopadeni a odsouzeni. Na bytu ale po nich zůstal dluh půl milionu korun. Mária Hejdová přišla prý i o nárok na odškodnění za majetky na Podkarpatské Rusi, protože klíčové dokumenty potřebné k vyřízení, jí tento podvodník nikdy nevrátil.

Na závěr poselství ženy, jež za svůj život tolik zkusila, pro budoucí generace. „Aby lidi zůstali lidmi, aby k sobě měli blízko. Dnes se nikdo nenavštěvuje, každý se zamkne do bytu a s nikým nekomunikuje. Vzkázala bych veškeré generaci, aby nezapomínali, co naši předchůdci udělali.“

ŠMIGEĽA, M., Banderovci na Slovensku (1945–1947).

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)