Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Hecht (* 1961)

• narodil se 1. června 1961

• vystudoval střední strojní průmyslovou školu a jaderné inženýrství

• už na vysoké škole založil studentské divadlo

• po absolvování univerzity šel pracovat do plzeňského divadla Alfa

• začal se věnovat pantomimě a navštěvoval kurzy JAMU

• díky výjezdní doložce mohl hrát i v zahraničí

• po sametové revoluci odešel na sedm let do Finska, později se vrátil

• v roce 2024 žil v Praze

Michal Hecht se narodil 1. června 1961 v Plzni. Jedna z prvních dětských vzpomínek je pro něj proto na srpen 1968, kdy Československo začala okupovat vojska Varšavské smlouvy. “Všechno dění se sice odehrávalo v Praze, ale u nás po ulici taky jezdily tanky a běhali tam ruští vojáci. Naštěstí se tam tak krvavě nestřílelo,” vybavuje si léto před tím, než nastoupil do druhé třídy. “Celá rodina to prožívala, všichni z toho byli paf. I když mi bylo jen sedm, tak myslím, že jsem tomu docela rozuměl. Všichni o tom mluvili.” Jako dítě vnímal i to, jak se o události mluvilo v odlišných prostředích. “Ve škole se o tom mluvit nesmělo, muselo se to říkat úplně jinak. Od malička jsem byl učený, že něco říkám doma a něco jiného ve škole. Ale vůbec mi to nevadilo, celkem jsem tím proplouval,” přiznává. Školní léta ho bavila, víc než k učení ho to ale táhlo k herectví. “Dlouho jsem si neuměl představit, čím budu chtít být, ale už na druhém stupni jsem věděl, že herec. Celkově jsem mířil k tomu, že budu hrát divadlo, furt jsem někde něco organizoval, někde něco hrál. Byl jsem takový třídní šašek,” uvědomuje si po letech. 

S cenzurou se muselo bojovat o každé slovo

Cesta k herectví a jeho milované pantomimě ale nebyla tak přímá, jak by si představoval. Jeho rodina si totiž ve všech kádrových posudcích nesla poznámku “buržoazní původ”. Dospívající Michal tak tušil, že po základní škole může třeba na studium gymnázia rovnou zapomenout. Vybral si proto strojní průmyslovku, už v té době ale snil o DAMU. “Ve druháku na střední jsem začal hrát v amatérském divadle v Plzni. Hrál jsem hlavně různé studentské činohry,” vzpomíná. Dostat se z technické školy na herectví ale bylo v době socialismu prakticky nemožné. “Takže jsem váhal a rodiče mě donutili, abych šel zase na techniku. Vybral jsem si jaderné inženýrství, ale docela dobrovolně, protože mě hrozně bavila astronomie a jádro mi k tomu přišlo nejblíž,” vybavuje si, že technická vysoká škola pro něj nakonec nebyla nutné zlo. I přesto doufal, že se mu po roce podaří přestup na DAMU. “To se mi ale nikdy nepovedlo. Takže jsem na vysoké pod hlavičkou školy založil divadlo. A začal jsem jezdit na různé festivaly. Věnoval jsem se tomu hodně aktivně, byl jsem vždycky byl omluven, že někam jedu na festival, někde něco organizuju a někde s někým něco zkouším. Všichni si mě vážili,” popisuje období, kdy si od studia jaderného inženýrství odskakoval na divadelní prkna. Tehdy mu také místo klasické činohry učarovalo pohybové divadlo. Jeden z důvodů, proč ho zaujalo, byla všudypřítomná cenzura.

“Každý herec se snaží říct národu nějakou myšlenku. A v té době fungovala taková cenzura, že všechno, co jsme chtěli říct, musel někdo schválit a zkontrolovat. A plno věcí nám vyškrtali,” popisuje divadelní praxi v osmdesátých letech. Hrát divadlo tak často znamenalo bojovat s cenzurou o skoro každé slovo. “A když jsem viděl pár představení od Ladislava Fialky, dospěl jsem k závěru, že chci být mim. Tak jsem v rámci vysoké školy jezdil do Brna na JAMU dělat soukromé kurzy pantomimy,” vzpomíná, jak se ke své srdcové disciplíně dostal. Pantomima tehdy ještě nebyla součástí žádného vysokoškolského oboru, vzdělávat se tudíž mohl jen na odborných kurzech. Když potom jadernou fakultu dostudoval a stal se z něj inženýr, ani ho nenapadlo si v tomhle oboru hledat práci. “Rovnou jsem šel do divadla jako elév. Začal jsem dělat loutkové divadlo v Plzni v ALFĚ. Tam jsem byl dvě sezóny, pak jsem odešel na volnou nohu a začal sám jezdit s pantomimou,” popisuje své divadelní začátky. 

Emigroval jsem v říjnu 1989

Všudypřítomná cenzura ho ale pořád trápila a uvědomoval si, že by chtěl hrát co nejsvobodněji. “Začal jsem uvažovat, že bych divadlo dělal nejraději v cizině. Díky pantomimě jsem neměl jazykovou bariéru a měl jsem tu možnost. V té době se mohla oficiálně dostat ven jen dvě povolání - sportovci a umělci,” vysvětluje. Michalu Hechtovi se proto v roce 1987 podařilo získat trvalou výjezdní doložku. “Pod Pragokoncertem jsem jezdil hrát do ciziny a mohl jsem takhle vycestovávat. Díky tomu jsem cizinu poznal a opravdu jsem pochopil, že tam chci zůstat a dělat divadlo tam. Člověk měl tu svobodu,” vysvětluje pamětník. V zahraničí nakonec opravdu zůstal. “Byl jsem oficiálně venku na výjezdní doložku, kterou mi tady normálně vystavily úřady. Směl jsem jezdit ven, ale musel jsem se každé tři měsíce vrátit. A já jsem se tenkrát nevrátil. Řekl jsem si, že tam zůstanu a že až zjistí, že jsem se nevrátil, tak mě začnou stíhat, a pak to budu řešit. Ale k tomu už nedošlo,” vypráví svůj příběh. Žádné stíhání ho nečekalo hlavně kvůli tomu, že se k emigraci odhodlal v říjnu 1989. “Vrátil jsem se, když přišla revoluce. Takže vlastně ani nikdo nezjistil, že jsem emigroval,” vypráví po letech se smíchem. Pro “skoroemigraci” si vybral Finsko, které tehdy nespadalo do typické cílové destinace československých emigrantů. Ti nejčastěji utíkali do Rakouska či západního Německa. Michal Hecht měl ale díky svým divadelním výjezdům kontakty hlavně v Dánsku. Při výuce jednoho divadelního workshopu, který vedl v Aarhusu, do Dánska dorazila skupina studentů z Finska. “Studovali na jejich DAMU v Tampere a líbila se jim moje pantomima, tak se tam o mně zmínili a oni mě pozvali do Finska. Nejdřív jsem jim tam zahrál představení, pak jsem vedl jednu ukázkovou hodinu a nakonec jsem se stal profesorem na té univerzitě,” vysvětluje, jakou náhodou se do skandinávské země dostal. 

I když se po revoluci vrátil do Čech, dlouho se tu neohřál. Zahraničí ho pořád lákalo, a proto se do Finska na začátku devadesátých let vrátil. Žil tam až do roku 1998, poté se z rodinných důvodů vrátil do Prahy. Divadlu se chtěl věnovat dál, ale jezdit s pantomimou na volné noze se neslučovalo s rodinným životem. Rozhodl se proto začít pracovat jako učitel a divadlu se věnovat už jen po večerech. Dodnes (2024) hraje v pražském divadle Image.