Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

doc. Ing.,CSc. Květuše Havlíčková (* 1931)

• narodila se 24. října 1931 v Praze

• v roce 1945 zažila bombardování Prahy

• vystudovala zootechniku na Vysoké škole zemědělské v Brně

• absolvovala vojenský výcvik a vstoupila do KSČ

• v roce 1952 se vdala za Josefa Havlíčka, s nímž měla dvě děti

• od roku 1955 pracovala v Litomyšli jako zootechnička a podílela se na kolektivizaci zemědělství

• v roce 1960 začala přednášet na Vysoké škole zemědělské v Praze

• v roce 1967 se stala docentkou

• v srpnu 1968 pobývala pracovně v Oděse

• na začátku normalizace ji vyloučili z KSČ

• v roce 2022 žila v Chebu

Dětství a škola

Květuše Havlíčková se narodila 24. října 1931 v Praze z tatínkovy strany do rodiny stavařů a z maminčiny strany do rodiny pedagogů. Nejdříve bydlela s rodiči a prarodiči na Královské třídě. „Byl to vlastně úplně první přístav v Praze, takže jsem měla asi už do toho počátku, danou tu touhu poznávat a cestovat.“ Tam začala chodit do školy. V období protektorátu se rodina přestěhovala do Vršovic, kde Květuše nastoupila do obecné dívčí školy v Heroldových sadech. Ve Vršovicích se poprvé projevila její láska ke zvířatům, když viděla větší hospodářská zvířata u souseda pana Sudy. Vydrželo jí to celý život.

Válka a nedostatek

Za války nebylo k dostání téměř žádné zboží, lidé museli vše různě shánět a vyměňovat to, co měli. „Za války pak nebylo skoro nic. Potraviny byly na lístky. Bylo toho všeho velice malé množství. I na oblečení byly šatenky, takže všechno bylo omezené. Přešívalo se všechno ze starého. Jídlo navíc se shánělo všelijakým způsobem. Čili vyjíždělo se do vesnic, tam se vyměňovalo. Mouka nebo drůbež se vyměňovala za ručníky, za cíchy. Byl to takový zmatek.“

Pamětnice si vzpomíná, jak se musely za jídlo vyměnit i některé její oblíbené věci. „Například můj kožíšek se vyměnil za kachnu. Moje loutkové divadlo, které jsme měla,  se vyměnilo za kousek nějaké slaniny nebo za mouku.“ Také si vzpomíná, jak někteří Pražané obcházeli kontroly na nádražích. „A byla taková situace, dneska jen těžko pochopitelná, že když se přijíždělo třeba konkrétně do Prahy, kde jsem to prožívala všechno, tak Pražáci museli vyjíždět za těmi potravinami ven a na nádražích, když přijel vlak, byly veliké kontroly, které když zjistily, že si Pražák něco veze domů, tak mu to všechno bezmislostně sebraly. Takže v té době byly i takové situace, že se vědělo určitě, na které stanici těsně před Prahou je potřeba to, co člověk veze z vesnice, vyhodit z okna vlaku, tam někdo musel u té trati stát. Musel to sebrat, pak člověk klidně dojel vlakem do Prahy, nic nenesl, a ten dotyčný, co to tam sebral, tak ten to donesl na konečnou stanici tramvaje a pak tramvají to provez pěkně až domů.“

Dne 9. května 1945 šla odnést těsto pekaři, protože měl lepší troubu, ale těsto nedonesla, protože vypukla revoluce. Válka skončila a tatínek, po totálním nasazení v továrně na letecké stroje, dostal místo v osidlovací komisi v Trutnově, kam se odstěhoval i s maminkou. Na krátký čas proto zůstala v Praze v internátě, protože začala chodit na katolické gymnázium na Vinohradech. Rodiče v Trutnově dlouho nezůstali a vrátili se zpět do Prahy. Na gymnáziu byla šťastná, ale v septimě v roce 1949 bylo gymnázium po převratu uzavřeno a maturitní ročník absolvovala na gymnáziu ve Vršovicích.

Studium

Když si měla vybrat, co bude studovat, držela se toho, co měla ráda, tedy zvířat, a proto šla na Vysokou školu zemědělskou, obor zootechnika. Hned první den na vysoké škole se seznámila s mladíkem Joskou Havlíčkem, kterého si v roce 1952 vzala za manžela. V druhém ročníku byla agitace na vojenskou službu, kterou nejprve odmítla, ale později se rozhodla, že se zúčastní vojenského výcviku.

„Zúčastnila jsem se velkého prázdninového cvičení ve vojenském objektu Libavá u Olomouce. Moje vojenská služba byla u ‚dělostřelců‘. Dělostřelci proto, že původně děla musel tahat koňský potah, a tak se děla dávala zemědělcům. Sloužila u houfnic 76 mm a práce s dělem, jeho zamíření, náměr, odměr, byla pro ni velmi zajímavá technická práce. Bavila ji cvičení na maketách, kde si sami nejprve vypočítali hodnoty a pak kontrolovali, jak se dobře nebo špatně trefovali do cílů. Vojenskou přípravu dokončila, i když si musela doplnit zkoušky z předcházejících ročníků. „Když jsme dostudovali a měli jsme už inženýrské diplomy, tak tu vojenskou přípravu jsme dodělaly jenom já a ta moje kamarádka Marie. Všechna ostatní děvčata to už dávno vzdala a my jsme dostaly tituly podporučíků.“ Zkoušku musela složit i z obecně vyučovaného předmětu marxismu-leninismu. „Faktem je, že když už jsem studovala na Vysoké škole zemědělské v padesátých letech, tak jeden z vyučovacích předmětů byl marxismus-leninismus. Zrovna tak když jsem dělala na škole aspiranturu, tak zase tam byla zkouška z marxismu-leninismu. Takže tady s tím učením jsem se samozřejmě setkávala a mnohé z toho jsem si osvojila a přijala i jako svůj vlastní názor. Ale jinak do nějakých roztržek nebo protiřečí jsem se nikdy nedostala.“

Za studia využívala možností cestovat do zahraničí, ať už technické zájezdy nebo stáže.  „V zahraničí jsem byla často a dostala jsem se, tedy především do Sovětského svazu, kde jsem byla dokonce stážistkou na Timiryazevské univerzitě.“

JZD

Po dokončení studia dostala s manželem umístěnku do Litomyšle, ona místo na inseminační stanici Osík a on jako agronom JZD. Brzo ji ovšem přesunuli na okres, kde pracovala jako okresní zootechnička. „Družstva pětileté plány musela sestavovat a tenkrát bych kritizovala to plánování, že opravdu bylo příliš detailní, takže nám dalo veliké úsilí se zootechniky jednotlivých družstev nebo státních statků sestavit ty pětileté plány a z okresu jsme museli s tím pomáhat.“ Pomáhala zakládat jednotná zemědělská družstva v litomyšlském okrese, a některá dokonce jako zemědělská družstva fungují dodnes. „Musím říct, že tam byl velký problém, protože ten tlak na zakládání družstev byl v té době velice intenzivní a okresní výbory strany usměrňovaly, aby ta družstva se zakládala a rozšiřovala velice rychle. A tam jsme měla určité výhrady ke způsobu získávání těch lidí. Protože na jedné straně jsem chápala, že se zemědělství musí dostat do velkovýroby, tak jako se do té velkovýroby dostával průmysl. Ale nechtěla jsem, aby to zemědělství bylo v rukou několika lidí a ostatní tam museli jako manuální pracovníci dělat. Takže vítala jsem družstevnictví jako úžasné řešení velkovýroby zemědělství, ale ten tlak na to, aby se družstva zakládala rychle, aby zemědělci do družstev rychle vstupovali, tak ten se mně mnohdy nelíbil, protože se nejdříve těm zemědělcům slibovalo, zvlášť když to byl dobrý zemědělec a byla perspektiva, že by to mohl být i dobrý vedoucí nějakého úseku v tom družstvu, tak tam se ti lidé přemlouvali, třeba nabídkou aut, na která se muselo dlouho čekat, nebo se i potom používal tlak, že ti lidé byli donucováni buď velikým úsilím, nebo dokonce i třeba, když děti studovaly na školách, tak že třeba se jim vyhrožovalo, že děti vyhodí ze škol.“

Opět na vysoké škole

Z Litomyšle se po nějaké době vrátili zpět do Prahy, kde se asi projevila rodinná učitelská tradice, protože sama začala učit na Vysoké škole zemědělské obecnou zootechniku. Na akademické půdě se setkala se spoustou zajímavých lidí a ráda na ně vzpomíná. „No tak jedna z takových významných osobností určitě byl pan Zdeněk Mahler a já měla tu čest, že jsem mohla učit jeho syna. A on se svým způsobem potatil, protože jak tatínek bránil naší katedrálu Svatovítskou proti předání církvi a hájil to, že by majitelem měl být stát společně s  církví, tak jsem učila jeho syna, který študoval zootechnický obor u nás na škole, když jsem tam vyučovala, a on pak napsal krásnou knihu o významných plemenících v chovu koní čili krásnou knihu o významných hřebcích. Tak to byl takový příjemný zážitek.“ Vedle učení si ještě našla práci jako průvodkyně po Praze, kde se zúročily procházky s tatínkem, když byla malá, ale i přístup učitelů na gymnáziu. „Tatínek, jak byl tím stavařem, tak mě vodil po Praze a vypravoval mi o různých budovách, takže jsme měli vždycky už od mládí vztah k architektuře, a měla jsem veliké štěstí na výborné učitele dějepisu, takže jsme měli i výborný vztah k historii.“

Po čase, když už byla v důchodu, se rozhodla, že nebude sama v Praze, a přestěhovala se do Chebu za synem Pavlem, který se tam odstěhoval již před lety. V Chebu žije dodnes.