Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stasha Hart (* 1950)

• narodila se 1. srpna 1950 v Praze

• otec byl bulharský Žid

• otec spolupracoval jako zvukař na řadě českých večerníčků

• pamětnice dvakrát v šedesátých letech navštívila Anglii

• vystudovala Karlovu univerzitu

• v roce 1974 se provdala za Brita a odešla do Londýna

• pracovala v námořní pojišťovací společnosti

• během sametové revoluce byla v Praze

• v roce 2025 žila v Londýně

Dvanáct let. Tolik bylo Stashe Hart, když se dozvěděla, že její tatínek je Žid. Do té doby neměla o jeho kořenech ani tušení. O čtyři roky později se vydala na krátký výměnný pobyt do Anglie a za pár let se tam odstěhovala natrvalo. Žít na jiném místě, než kde se narodila, má tak trochu v genech. Její tatínek totiž navíc pocházel z Bulharska. 

„Narodil se 26. června 1916 v Sofii jako čtvrtý syn, a proto se jmenoval Benjamin. Rozdíl mezi ním a jeho sestrami byl asi deset až patnáct let, už spolu v podstatě nevyrůstali. Sestry se hned po válce odstěhovaly do Palestiny,” začíná pamětnice vyprávění o svém otci Benjaminu Astrugovi. „Jako dítě jsem nevěděla, že má rodinu v Izraeli. Nevěděla jsem o něm v podstatě vůbec nic,” přiznává. Dnes si uvědomuje, že nevědět o něm nic by byla škoda. Benjamin Astrug si totiž v Bulharsku už od mládí budoval fotbalovou kariéru. „Byl tak dobrý, že po celou dobu jeho kariéry o něm psali, že má vynikající techniku.” Jako malý kluk se přitom učil hrát s hadrovým míčem. Když mu bylo okolo dvanácti let, dostal se do místního fotbalového klubu. „Jmenoval se AC 23, řečeno AS 23. Protože je to v azbuce. Takže to AC je AS 23. A tam si ho vzali jako schopného mladého kluka,” pyšní se i po letech jeho dcera. Benjamin Astrug za klub hrál až do roku 1937. Dostal se s ním až do zahraničí, hrál zápasy v Turecku i Monte Carlu. Na konci třicátých let byl na mezinárodním zápase s Německem. „Táta mi říkal, že když jste se podívali okolo, tak všechno křičelo na Hitlera. A když se mužstvo dozvědělo, že mají mezi sebou Žida, tak ho ti hráči pěkně okopali,” ukazuje pamětnice na příkladu, jaká panovala v Německu nálada.

Válku prožil pod jiným jménem

Antisemitismus se rozšířil i do dalších zemích Evropy, a když začala válka, Benjamina Astruga z fotbalového klubu propustili. „Nesměl tam být, protože byl Žid. Ale pak nějaký manažer zařídil, aby se táta se svou maminkou a s bratrem odstěhovali do malého městečka Trjavna.” Tatínek tam přežil válku pod jménem Ivanov. Pracoval jako textilní dělník a ke konci války se přidal k partyzánům, ale nic dalšího Stasha Hart o jeho válečném životě v Bulharsku neví. Do Prahy přijel po válce, nejspíš v roce 1947. Dozvěděl se, že československé univerzity umožňují studovat lidem ze všech slovanských zemí. Ve svých jednatřiceti letech tak začal studovat elektroprůmyslovku a seznámil se s maminkou pamětnice, které bylo pouhých sedmnáct let. Chystala se na studium žurnalistiky a později pracovala jako tlumočnice. Po elektroprůmyslovce si Benjamin Astrug dodělal nástavbu na zvukový zápis filmů. Pak na čas odjel zpátky do Bulharska, i když už s manželkou měli dceru Stanislavu, která se narodila 1. srpna 1950. „Měl tam dělat zvukového mistra u jednoho bulharského filmu. Byl tam skoro rok, slíbili mu místo a byt. Ale to se nestalo, a tak se vrátil do Prahy.” 

S ženou pak bydlel na studentské koleji v Dejvicích, malá Stanislava kvůli tomu trávila hodně času u prarodičů v Libni a s rodiči byla hlavně o víkendech. Do společné domácnosti se přestěhovali v roce 1963, dostali byt na Červeném vrchu. Stasha Hart chodila na střední školu v Arabské ulici. Její tatínek pracoval na Žižkově ve studiu krátkého filmu. Nahrával zvuk k většině večerníčků, na kterých vyrůstaly generace dětí. Benjaminu Astrugovi pod rukama prošly seriály s Maxipsem Fíkem, Rákosníčkem, Kosími bratry, Bobem a Bobkem, Káťou a Škubánkem nebo Jájou a Pájou. Dospívající Stasha ho v práci často navštěvovala. „Byl tam kinosál, který měl asi šest křesel. Po levé straně byla prosklená kabinka, kde seděli herci, kteří namlouvali komentář. A uprostřed seděl táta u mixovacího stolu, který byl přivezen z Ameriky,” popisuje pamětnice žižkovské studio. Jako malá se tak potkala třeba s Jiřinou Bohdalovou nebo Josefem Dvořákem, kteří příběhy animovaných postaviček pro děti namlouvali. 

21. srpna jsem do Londýna neodletěla

Stashe Hart bylo přáno objevovat nejen filmový svět. V roce 1966, když studovala na dejvickém gymnáziu, se její škola dostala do výměnného programu se školou v Londýně. „Tatínek jednoho z mých spolužáků pracoval na anglickém velvyslanectví a zařídil inzerát v anglických novinách Times Educational Supplement. Pak se ozval jeden učitel ze školy v Shoreditch,” vysvětluje, jak se studenti ze školy na Červeném vrchu dostali do Anglie. Shoreditch v dnešní době lidé znají hlavně díky rozmanitým gastropodnikům a uměleckým výstavám. Stasha Hart ale odjela do úplně jiné čtvrti. „Byl to takový Žižkov v padesátých letech. Bylo to hodně tmavé a smutné. A střední škola, kam jsme jeli, měla zvláštní příjem studentů. Ale zařídilo se to a v červnu dvanáct dětí z Prahy odjelo do Londýna a pak dvanáct dětí z Londýna do Prahy,” popisuje pamětnice naprosto běžnou událost pro dnešní studenty. Žáci v šedesátých letech to ale vnímali jako malý zázrak. Jazyk se přitom učili teprve rok. „Když jsme si s těmi anglickými kamarády povídali, tak jsme mluvili špatně, nic moc jsme nevěděli. Ale domluvili jsme se,” pyšní se i po letech. 

Krátce po jejím návratu začalo období Pražského jara. To si jako mladá studentka užívala. „Na Arabskou o dva roky výš chodil pan Žantovský. Pořádal veřejné besedy s politiky, byla jsem taky na dvou.” Vyslechla si třeba proslov Josefa Smrkovského. „Mluvil velice hezky. Když byl pak na jaře První máj, bylo to poprvé, co jsme šli do prvomájového průvodu dobrovolně. Mávali jsme českými prapory a dole na Václavském náměstí se vybíraly peníze na to, aby začala nová strana. Lidé tam chodili, dávali tam i prstýnky, a já jsem u sebe neměla nic, tak jsem jen stála a koukala. Pak jsem brečela,” přiznává pamětnice. Dodnes vzpomíná na nadšení ze změny, kterou Pražské jaro přineslo. Bohužel ale nevydrželo dlouho. O tři měsíce později z okna svého domova koukala na tanky jedoucí po Evropské třídě. Stasha Hart měla po maturitě a 21. srpna měla odlétat na roční pobyt do Anglie jako au pair. „Letiště bylo samozřejmě plné tanků a nikam se neletělo.” Do Anglie ale přece jen odletěla, jen o něco později. 

Můj šéf za války létal s českými piloty

Když se po roce vrátila, aby na Karlově univerzitě vystudovala češtinu a angličtinu se specializací na slovanské jazyky, měla už v Anglii vážnou známost. Za Anthonyho Harta se provdala hned po promoci, v roce 1974. Krátce poté s ním odjela natrvalo žít do Londýna. Začátky v cizí zemi byly pro emigrantku těžké, i když měla podporu svého manžela a hlavní město Velké Británie už částečně znala díky studijním pobytům. Nejdřív se jí nedařilo najít práci, tu ale nakonec našla v námořní pojišťovací společnosti. „Pán na pohovoru se mě zeptal, odkud jsem, a pak mi začal vyprávět, jak byl za války pilotem a v jeho flotile létali Češi. A že když byli ve vzduchu, tak jim nikdo nerozuměl, protože si povídali jen spolu. Na nic jiného se mě neptal a řekl, že můžu začít zítra.” Ve společnosti Stasha Hart pracovala na plný úvazek do roku 2013, od té doby už jen částečně vypomáhá. 

Jelikož se pamětnice do Velké Británie legálně provdala, její rodiče ji mohli navštěvovat. Přijeli za ní krátce po svatbě. V roce 1977 ale maminka zemřela, a Benjamin Astrug tak v Praze zůstal sám. Většina jeho rodiny žila v Izraeli. Pamětnice ale pravidelně zařizovala potřebné dokumenty, aby ji tatínek mohl navštěvovat i nadále. „Vždycky jsem šla na velvyslanectví, tam jsem napsala pozvánku, že všechny výdaje s pobytem spojené budu platit já, pak jsem si pro něj zaletěla do Prahy, letěla s ním zpátky a pak ho zase do Prahy poslala. Jezdil za mnou několikrát do roka, byl tu na měsíc a pak jel domů,” popisuje Stasha Hart, jak rodinné návštěvy probíhaly. Benjamin Astrug kvůli dceřině emigraci žádné problémy neměl a víza pro něj dcera získala vždycky. „Když se na to člověk podívá z hlediska státu, tak kdyby utekl, tak ušetří na penzi a dostanou byt,” přemýšlí pamětnice nahlas o tom, proč nebyl problém, že se její otec tak často vydává na Západ. 

I ona díky své práci občas vyjížděla do Prahy na pracovní cesty. Byla v ní i v listopadu 1989. „Měla jsem šílenou chřipku a najednou jsem zjistila, že je na Václaváku obrovská manifestace. Tak jsem se zabalila, snědla pět aspirinů a šla tam. Byla jsem u toho, když se revoluce rodila,” chlubí se Stasha Hart pyšně. Při odchodu z náměstí slyšela, jak lidé skandují, že se zítra sejdou zase. „Říkala jsem si, že to už beze mě, protože jsem měla být zpátky v Londýně.” Na Červený vrch se ale pořád pravidelně vrací, i když tatínek v roce 2006 zemřel. Pořád tu má řadu přátel, třeba právě ze školy v Arabské ulici. „Neustále se setkáváme. Jeden kluk je v Kanadě, dva v Americe, já jsem v Londýně… Ale vždycky jednou za rok se sejdeme,” končí své vyprávění Stasha Hart s úsměvem.