Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Inge Hájková (* 1943)

• narozena 17. srpna 1943 v nizozemském Den Haagu. Matka byla Holanďanka, otec brněnský Němec

• otec sloužil jako námořník v německé armádě

• krátce po narození dcery otec s matkou přesídlili do Brna

• otec znovu narukoval, byl zajat britskou armádou, po válce se přestěhoval do Německa

• po válce se matka vrátila do Holandska, dceru k vůli momentální nemoci nechala u otcovy sestry v Brně

• Inge v dětství vyrůstala s novým jménem Vlasta v přísné domácnosti tety Eleonor a laskavého strýce Ferdinanda Hájka

• o svém skutečném původu se Inge dozvídala postupně. V roce 1966 se setkala s otcem Johanem v Německu

• v roce 1973 se setkala s matkou Greetje a třemi sourozenci v Holandsku

• vystudovala pedagogickou fakultu v Brně, učitelský obor přírodopis a tělesná výchova. Celý život byla učitelkou v Mikulově

• vedla celostátní spartakiádní cvičení „Poupata“, po roce 1989 krátce řídila školu v Březí

• v době natáčení (srpen 2025) žila Inge Hájková v Mikulově

Příběh Inge Hájkové začíná v nizozemském Den Haagu a pokračuje v poválečném Brně, kde ji vychovávala přísná teta. Identitu svých rodičů objevovala jen pomalu, až se jí po letech podařilo v Německu najít otce a v Holandsku matku. Její cesta byla plná úředních překážek a protivenství, ale nikdy se nevzdala hledání vlastních kořenů. Nakonec se stala učitelkou, která dětem dávala to, co sama v dětství postrádala – porozumění a podporu.

Dětství poznamenané válkou a rozdělenou rodinou

Inge Hájková se narodila 17. srpna 1943 v nizozemském Den Haagu. Její životní osud byl od začátku poznamenán válkou a složitým rodinným zázemím. Maminka Greetje Pluggé (1922) pocházela z Holandska, otec Johan Svoboda (1919) byl brněnský Němec. Sloužil v německé armádě jako námořník. Poznali se v přístavu Scheveningen, kde německá flotila také kotvila. Krátce po narození dcery Inge Therése odvezl Johan svoji družku i s novorozenou dcerou do Brna, kde v tom čase žil už jen dědeček, Němec. Babička krátce před tím zemřela.

Matka Greetje žila v Brně s dcerkou do konce války. Doma s holčičkou mluvili německy, aby jí rozuměl i otec. Rodiče Inge spolu dlouho nezůstali. Johan musel narukovat, odplul znovu na moře a nakonec skončil v britském zajetí, odkud se už po válce do Brna nevrátil. Usadil se v západním Německu, kde se oženil a narodil se mu syn. Maminka zůstala s malým dítětem sama. Brno pro ni bylo cizí, mluvila německy a navíc v atmosféře po válce nebylo snadné žít jako partnerka Němce. K zásadnímu životnímu zvratu došlo při matčině návratu do Nizozemska. Greetje se rozhodla vrátit se i s dcerkou domů, do Haagu. Během cesty vlakem však musela nechat Inge hospitalizovat v nemocnici v Praze s těžkým zánětem středního ucha. Lékaři jí sdělili, že dlouhou cestu vlakem – „posledním transportem“ - by dcerka nepřežila. Matka proto Inge dočasně svěřila Johanově starší sestře v Brně. Sama odjela s tím, že se pro holčičku vrátí. 

Život u náhradní rodiny a nové jméno

K návratu už nedošlo. Rozhodnutí bylo pro mladou Holanďanku těžké, ale okolnosti jí nedávaly jinou možnost – i kvůli poválečné atmosféře v Holandsku vůči ženám, které měly vztah s Němci. Ty byly veřejně ponižovány, často ostříhány dohola a označovány za zrádkyně. Greetje se vydala vlastní cestou a znovu se provdala. Přesto se své první dcery nevzdala úplně. Když její pozdější tři děti vyrostly, vzpomínaly, že se matka snažila Inge hledat, pátrala po ní v Brně, ale dceru nenašla. Malá Inge tak od dětství vyrůstala u tety Eleonor a jejího muže Ferdinanda Hájka.

Náhradní rodiče nechali Inge změnit jméno na Vlasta a snažili se její původ tajit. Později, když si Inge přinesla z Holandska rodný list, úředníci v Brně jí řekli, že si musí vybrat mezi Terezou a Inge. Zvolila Inge – jednak pro snadnější výslovnost u rodiny v Holandsku a Německu, jednak proto, že jméno Vlasta se cizincům těžko vyslovovalo.

Přísná teta a laskavý strýc

Dětství pamětnice bylo poznamenáno přísností a chladností tety, která vyžadovala vzorné chování, čistotu a poslušnost. Inge si nevzpomínala, že by ji někdy objala, nebo jí popřála k narozeninám. Zato manžel tety, Ferdinand, byl laskavý a podporoval ji. Když potřebovala brusle, hned jí na ně dal peníze. Byl pro ni tou otcovskou postavou, která jí nahrazovala skutečného tátu. „S Hájkem jsem šla vždycky ráda, s tetou jsem se bála,“ vyprávěla pamětnice. Rodina bydlela na Starém Brně u Mendlova náměstí v areálu pivovaru dlouho jen v jedné místnosti, bez koupelny a záchodu. Sprchovat se chodili do prádelny. Ve škole se Inge dařilo. Od malička jí šly spíš počty a „logika“, jazyky byly slabší a s češtinou sama bojovala, i teta mluvila s hrubkami. 

Tušení o skutečném původu

Původ své rodiny objevovala po částech. Jednou, když její učitelka nechala matce vyplnit školní dotazník, zjistila, že její “matka“ nezná ani základní údaje o jejím dětství. Nevěděla, kdy začala chodit, kdy mluvit, spoustu otázek nezodpověděla. „Já jsem si postěžovala u sousedovic dcery a kamarádce říkám: ‚Slávko, podívej se, ona má jednu jedinou dceru a neví, kdy chodila, kdy mluvila a tak.‘ Ona říkala: ‚Jo, já jsem slyšela, jak se spolu s mojí mamkou bavily.‘ A že teda není moje vlastní, že je jako moje teta. No ale dál už jsem prostě nic nezjišťovala, dusila jsem to v sobě, protože ona byla hrozně přísná. Já jsem se jí vyloženě bála,“ vzpomíná Inge Hájková. 

Objevení otce a první setkání v Německu

Rozhodující bylo až náhodné nalezení obálky s adresou otcova bratra Franze v Německu. Bylo jí už přes dvacet let, když se rozhodla napsat strýci dopis. Přiložila maturitní fotografii. Strýc poslal dopis dál jejímu otci, a tak se Inge dozvěděla, že její otec žije v Německu u Stuttgartu. V roce 1966 dostala povolení k vycestování a poprvé se s ním setkala. Ukazoval jí fotografie, rodinné dokumenty a snažil se doplnit prázdná místa v jejím životě. Vzpomínal, jak po válce psal i do Holandska, ale maminka s ním už komunikovat nechtěla.

Hledání matky a znovunalezení rodiny v Holandsku

Další pátrání Inge vedlo k matce. Pomohl jí tehdy ředitel Muzea J. A. Komenského v Naardenu. Napsala mu dopis a ten jí slíbil, že pomůže maminku najít. Po čase se mu to podařilo, informaci sdělil Inge a zprostředkoval i první dopisy. Inge psala česky, on překládal do holandštiny a naopak. Když poprvé v roce 1973 jela do Holandska, přespala u kamarádky v Amsterdamu a druhý den se společně vydaly do Haagu. Matka už věděla, že přijede. Přijala ji s otevřenou náručí a představila jí tři sourozence – sestru učitelku, bratra pracujícího v rafinerii a nejmladší sestru kadeřnici. „Cítila jsem se tam hned jako doma,“ vyprávěla pamětnice. Přestože ji dělilo skoro třicet let odloučení, navázaly vztah, který už nebyl přetržen. O mamince se dozvěděla víc až od sester. Vyrůstala v dětském domově, protože jí brzy zemřela matka, dědeček byl námořník a býval věčně „v trapu“. Za maminkou do Holandska jezdila Inge skoro každý rok. 

Těžkosti cestování za železnou oponu

Cesty na Západ však provázely těžkosti s úřady. Každé cestování znamenalo nekonečné fronty, shánění razítek a povolení. Jednou jí dokonce úředník vrátil doklady jen proto, že na nich měla uvedený delší pobyt, než se mu pro učitelku zdálo vhodné. Musela začít celou anabázi žádostí od začátku. Na hranicích ji jednou v Norimberku málem nenechali pokračovat v cestě. Jindy musela z kupé vystoupit spolucestující matka s dcerou, protože kontrola řešila cizí nedoplatek v kupé. O tomto incidentu ji po týdnech zpětně vyslýchala policie v Bohunicích, jak přesně ta kontrola probíhala: „Musel tam být někdo, kdo věděl, že tam jsem.“ Běžná cesta za rodinou se tak často měnila v psychickou zkoušku. Vždy se bála, že jí cestu nepovolí a ona již znovunalezenou rodinu neuvidí.

Učitelská dráha v Mikulově

Mezitím budovala Inge Hájková svůj život. Po osmiletce nastoupila na gymnázium a po jeho absolvování na brněnskou pedagogickou fakultu. Zvažovala, že se vydá cestou matematiky a geometrie, ale nakonec vystudovala kombinaci přírodopisu a tělesné výchovy pro druhý stupeň. Studium dokončila v roce 1964, kdy byl v tehdejším Československu velký nedostatek učitelů. Na umístěnku byla přidělena do pohraničního Mikulova. Zde začala učit hlavně tělocvik a přírodopis. Tělocvična chyběla, a tak musela různě improvizovat. „Matikáři to měli snadné, šli s pravítkem pod paží. Já musela pořád shánět pomůcky a exponáty, aby děti všechno viděly,“ vzpomíná. Ale právě to ji bavilo, chtěla, aby výuka byla živá. Začátky v Mikulově nebyly lehké. Nocovala s kolegyní v manželské posteli v cizím bytě. Až mnohem později dostala k bydlení malou svobodárnu. O lepší byt žádala dlouho marně, často ji obešli jiní s protekcí. Přesto v Mikulově zakořenila. Byla oblíbená mezi žáky i kolegy. Vypráví o roku 1968, kdy ředitel ani jeho zástupkyně neprošli prověrkami a byli „za trest“ přeloženi. Ona sama pokračovala v učení a nikdy se nevzdala práce s dětmi. 

Ve školství strávila desítky let. Organizovala celostátní cvičení „Poupata“ pro spartakiádu, jezdila po školách, vybírala sestavy. Vedla okresní i krajskou úroveň. Po roce 1989 ji přesvědčili, aby vedla základní školu v Březí. Vydržela tam šest let a vrátila se do Mikulova. Práce s dětmi jí byla bližší, než konflikty s dospělými. „Je lepší dirigovat děti, než učitele,“ řekla s úsměvem.

Politické otisky v životě učitelky

Politika do její práce zasahovala, i když stála opodál. V roce 1968 v Brně podepsala výzvu „Dva tisíce slov“. Po revoluci si na okrese vyzvedla osobní spis a našla v posudku větu: „Nepochopila příchod Rudé armády“. Zpětně se pousmála, že podepsat text tehdy bylo samozřejmé a že o skutečné práci učitele podobné věty nic neříkají.

Síla vytrvalosti a rodinných kořenů

Inge Hájková celý život bojovala s nedostatkem jistot. V dětství s nepřítomností rodičů, v dospělosti s přísnými úřady a byrokracií. Přesto dokázala najít cestu k oběma rodičům, navázat vztahy se sourozenci a vytvořit si i pevné místo ve školství a tělovýchově. Její příběh je svědectvím o vytrvalosti, odvaze hledat pravdu a o síle rodinných kořenů, které mohou být přetrženy na desítky let, ale nikdy úplně nezmizí.