Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Haidlová (* 1938)

• narodila se 27. srpna 1938 v Bukovanech u Týnce nad Sázavou

• otec pracoval ve firmě JAWA, za války žila rodina ve střeženém území fabriky

• v roce 1945 se přestěhovali do severočeského Jiříkova

• nějaký čas žili v jednom domě s odsunovanými sudetskými Němci

• během měnové reformy v roce 1953 přišla rodina o velkou část úspor

• komunisté pamětnici znemožnili studium pedagogiky

• absolvovala ekonomickou školu a pracovala jako účetní v různých podnicích na Šluknovsku

• v roce 1969 šířila v podniku Totex letáky nabádající k protestní akci

• společně s dalšími dvěma kolegy ji komunisté odsoudili k podmíněnému trestu

• v roce 1988 ovdověla a odstěhovala se z Jiříkova, o pár let později se znovu vdala

• celoživotně se věnovala hudbě a zpěvu

• v roce 2025 žila v Ostašově, kde se aktivně zapojovala do občanských aktivit

Když v dubnu 1969 nastoupil k moci Gustáv Husák, bylo jasné, že poslední dozvuky pražského jara už berou za své a komunisté znovu utahují opasky. Růžena Haidlová se ale s tímto vývojem nedokázala smířit a krátce před prvním výročím srpnové okupace spolu s dalšími kolegy začala v podniku Totex roznášet letáky vybízející k protestní akci. Místo protestů ji však záhy čekaly zdlouhavé výslechy na StB a soudní proces, při němž ani neměla nárok na obhajobu.  

Táta poslouchal Londýn a tajně choval králíky

Pamětnice Růžena Haidlová se narodila 27. srpna 1938 v Bukovanech u Týnce nad Sázavou. Oba její rodiče sice pocházeli z Klatovska, ale do Týnce přišli za prací, kterou otec Václav Sedláček získal ve fabrice vyrábějící světoznámé motocykly a automobily značky JAWA.

Během druhé světové války musel podnikatel František Janeček výrobu podřídit německému válečnému průmyslu a v Týnci se tak místo motocyklů vyráběly zbraně. Němci nad fabrikou i továrními domy drželi přísný dohled. „Bydleli jsme v takovém hlídaném území. Kdykoliv rodiče jeli do města nebo kdykoliv jsem šla do školy, musela jsem ukazovat kartičku, které jsme říkali ‚ausweiska‘,“ vzpomíná Růžena Haidlová. 

I za těchto okolností Sedláčkovi riskovali, aby si obstarali zásoby jídla, kterého za války bylo málo. Ve sklepě načerno chovali husu, u lesa otec tajně postavil králíkárnu a matka občas jezdila za příbuznými na venkov pro výslužku. Za takové věci hrozily za protektorátu přísné tresty, ovšem ještě větší nebezpečí představoval poslech zahraničního rozhlasu. „Tatínek poslouchal Londýn a říkal, že to nikde nesmíme říct, protože by ho to stálo život,“ vypráví pamětnice. 

Poslední měsíce války místo ve škole trávila spíše v protileteckém krytu, protože spojenecká letadla kroužila nad Týncem čím dál víc a útoky soustředila hlavně na železnici a německou logistiku. Do okolí továrny naštěstí žádné letecké pumy nespadly, a tak Sedláčkovi přečkali válku ve zdraví. 

Pod jednou střechou s odsunovanými Němci 

Brzy poté však Týnec nad Sázavou opustili. JAWA zabrala některé strojírenské podniky ve Šluknovském výběžku a potřebovala tam dostat pracovní sílu. Sedláčkovi se tak stali jedněmi z těch, kteří po válce osidlovali znovuzískané pohraničí. Nový domov nalezli v Jiříkově. 

„Dostali jsme byt v takové dvougenerační vile a do roku 1946 jsme tam bydleli společně s německou rodinou. Byl to původně jejich dům, žila tam babička, asi čtyřicetiletá paní a dvě děti. Moc nikam nevycházeli, měli horší příděly jídla. Naše maminka byla lidumil a snažila se jim pomoct v nouzi. Tatínek později našel na půdě legitimace NSDAP, ale z dnešního pohledu těžko soudit, třeba byli ke členství donuceni,“ přemýšlí Růžena Haidlová. 

Tato rodina, stejně jako naprostá většina dalších, jednoho dne z Jiříkova v rámci odsunu odešla do Německa. Pamětnice vzpomíná, že ten rok měla bohaté Vánoce, protože po původních majitelích domu zbylo mnoho věcí včetně dětských hraček. „Pak přišli nějací lidé a zaplombovali byt. Přijelo nákladní auto a vše, co tam bylo, naložili a odvezli pryč. Netušili jsme kam, ale tenkrát se hodně věcí takhle rozebralo,“ dodává. 

Mnozí lidé do bývalých Sudet přicházeli právě kvůli tomu, aby se na zabaveném německém majetku obohatili, a pak brzy zase zmizeli. Jiříkov se tak jako většinu pohraničí nepodařilo zcela doosídlit. Zatímco před válkou zde žilo 10 000 lidí, po válce už pouze tři tisíce. Řada živností a podniků zanikla, některé zase odtud byly přemístěny na Slovensko. Tyto změny stály na počátku mnohých společensko-ekonomických problémů, kterým posléze pohraniční regiony čelily. 

Spořicí knížky skončily v kamnech

Výrazný zásah do života pamětnice a její rodiny přinesl nástup komunistů k moci v únoru 1948 a následná měnová reforma o pět let později. Sedláčkovi tehdy přišli o velkou část svých úspor. „Tatínek pálil naše spořicí knížky v kamnech a od té doby byl zapřisáhlý nepřítel režimu,“ vzpomíná Růžena Haidlová.  

Další důvod k tomu otec měl, když jeho dceři komunisté nechtěli umožnit studium pedagogiky. Růžena Haidlová dostala posudek, že by „nevychovávala děti v duchu socialistické morálky“, a místo učitelky se měla stát porodní asistentkou. Otec to nechtěl nechat jen tak a vydal se přímo na krajský inspektorát do Liberce. Když vyšlo najevo, že tam s přihláškami na školy manipulují, inspektorka přišla o místo a pamětnice mohla alespoň na ekonomku do České Lípy. 

Na studiích potkala svého budoucího manžela Jiřího Haidla. Svatbu měli po jeho návratu z vojny a poté se usadili v Jiříkově. Pamětnice zde nastoupila jako účetní v podniku na opravy zemědělských strojů a její muž se stal vedoucím konstruktérem podniku Elitex, který navazoval na tradici textilního průmyslu na Šluknovsku a vyráběl tkalcovské stavy. Československo je tehdy exportovalo například do rozvojových zemí. 

Během 60. let se Haidlovým narodily dvě děti, syn Jiří a dcera Pavla. V té době pamětnice vnímala postupné uvolňování poměrů. Komunistické Československo tehdy procházelo demokratizačním procesem, který byl spojen s reformami Alexandra Dubčeka a vrcholil obdobím pražského jara. 21. srpna 1968 však do ČSSR vtrhla vojska Varšavské smlouvy a politický vývoj se obrátil zcela jiným směrem.  

Při výsleších sahala pro zrcátko a rtěnku

Mnozí se s tím smířili, jiní například emigrovali na Západ. Růžena Haidlová se zařadila mezi ty, kteří za svými názory dál aktivně stáli, i když už bylo jasné, že komunistický režim opět přitvrdí. V létě roku 1969 pracovala v podniku Totex a k ruce se jí dostal leták, který vyjadřoval nesouhlas s přítomností cizích vojsk a u příležitosti prvního výročí okupace nabádal k protestní akci. 

„S obsahem letáku jsem souhlasila, a tak jsem ho rozmnožila na cyklostylu. Buď jsem to ve volných chvílích do dílny roznášela já nebo kluci, kteří se mnou spolupracovali. Měli jsme to už naučené a zaběhnuté ze srpna 1968,“ popisuje pamětnice. 

Jenomže o rok později panovala docela jiná situace. Část společnosti se ještě dokázala vzbouřit, ale protesty byly v ulicích tvrdě potlačeny pořádkovými jednotkami. Čechoslováci už tak stáli proti Čechoslovákům a tím se definitivně stvrzoval přechod k tzv. normalizaci. Pocítila to i Růžena Haidlová a její dva spolupracovníci, které za šíření letáků někdo v práci udal. 

Pamětnici čekala série výslechů na Státní bezpečnosti (StB). „Odváželi mě různě, často v noci a večer. Říkala jsem jim, že doma jsou děti a oni mi odpovídali, že na to jsem měla myslet dřív. To bylo na nervy. Měla jsem strach, ale před policajty jsem machrovala. Během výslechu jsem si třeba vyndávala z kabelky zrcátko a líčila se rtěnkou,“ vzpomíná.  

Z vyšetřovacího spisu dochovaného v Archivu bezpečnostních složek ČR s označením V-3438 UL vyplývá, že Růžena Haidlová zprvu jakékoliv zapojení do letákové akce zapírala. Spoluobvinění Josef Buřil s Václavem Petříčkem se ji snažili během vyšetřování chránit. Pamětnice se ale poté částečně přiznala k tomu, že pomáhala letáky množit pomocí cyklostylu.  

Tak či tak stanula v listopadu 1969 před soudem a všichni tři byli obviněni z hanobení představitele republiky a z podněcování. Jako političtí odpůrci režimu neměli tehdy právo ani na obhájce a o jejich trestu rozhodoval pouze samosoudce. Ten nakonec trojici uznal vinnou pouze z podněcování a uložil jim podmíněné tresty. V případě Růženy Haidlové byl o něco mírnější a odsoudil ji na pět měsíců vězení s roční podmínkou, zatímco Josef Buřil s Václavem Petříčkem byli odsouzeni na osm měsíců s dvouletou podmínkou.

„V ten okamžik jsem těm dvěma hochům byla vděčná. Věděli, že mám doma dvě děti, a byli tak hodní, že obvinění vzali na sebe. Řekli, že letáky roznášeli, i když jsem je taky roznášela,“ říká pamětnice. S Buřilem ani Petříčkem se však od té doby už nesetkala.   

Zeptej se mámy, proč nemůžeš studovat

Po soudním procesu Růžena Haidlová v práci okamžitě přišla o finanční odměny a cítila na sobě neustále dohled. To se změnilo až začátkem 80. let, kdy si nalezla práci ve šluknovské firmě Topos. Komunisté ale nezapomínali a pamětnici mnohem více trápilo, když posléze podobně jako jí také dětem hrozilo, že nebudou moci studovat.  

Syn Jiří na základní škole sice slýchával, že na studium kvůli své matce může zapomenout, ale navzdory těmto vyhlídkám si našel svou profesní cestu a stal se uměleckým sklářem. V případě dcery Pavly sehrála roli šťastná shoda okolností. Růžena Haidlová se již odmlada věnovala hudbě, zpívala například s kytarovou skupinou Flamingo a později v dechové kapele Moravěnka, kde spolu s ní hrál i krajský stranický funkcionář a ten pomohl zařídit, aby dcera nakonec mohla studovat gymnázium.

Když už se později konečně schylovalo k pádu komunistického režimu, který Růženě Haidlové tolik znepříjemňoval život, musela čelit pro změnu zase úplně jiným těžkostem. V roce 1988 ovdověla a rozhodla se z Jiříkova po více než 40 letech odejít. Nový život začala v Děčíně, kde pracovala na Ústřední správě spojů. Právě tady zažila sametovou revoluci a přechod k demokracii. 

V roce 1992 se podruhé vdala za Marcela Házla, společně žili v Ústí nad Labem a poté v Liberci. Ovšem i druhý manžel předčasně zemřel a pamětnice se znovu vyrovnávala se ztrátou. Růžena Haidlová ve stáří přesto žila aktivním životem, přistěhovala se za dcerou do Ostašova a zapojila se do tamního občanského spolku, který usiloval o záchranu kostela. Pomáhala například organizovat výstavy řemeslných prací a také nadále zpívala v pěveckém souboru Matylda a Tylda. V roce 2020 získala třetí místo v anketě Babička roku.