Paul Haager

„U hranic říká – to je padesát metrů, to je všecko osvětlený. Dojdete k závoře a můžete utíkat. Tam už Jugoslávci za vámi budou křičet, Italové budou křičet „Pojď!“ Říkám – ne, to pro nás není. Já bych to dotáhl, ale manželka nevím, jestli by to stihla. A co mně to pomůže? Já budu v Itálii, manželka bude v Jugoslávii, to mně nepomůže. Říkám – zavez nás kousek nazpátek, jdeme přes kopečky. Tak jsme šli prostě přes kopečky, jsme se dostali. Pocit strašně blbý, protože tam všude rostou ty tuje, jednotlivý stromky, a to se pohybuje. Jak člověk jde, tak si člověk myslí, tam někdo je. Než jsme to konečně pochopili, že to jsou vlastně stromy a slyšeli jsme na té druhé straně ty Jugoslávce, že tam chodí, tak jsme čekali až trochu dál odejdou, viděli jsme že kouří, tak jsme přešli a přelezli stěnu kamennou a říkám – tak už jsme v Itálii, už jsme v Itálii.“

"Tam to bylo všecko volný. Mohl si každej vybrat, co chtěl, každej dům. Češi měli prostě volnou ruku. Mohli dělat, co chtěli. Tak to je jasný, že ve městě nebylo stejně nic na jídlo, tak tam jeli a pobrali si ty baráky. A děda, ten starej, ten tam jezdil, co byla drůbež venku a všecko, protože to tam zůstalo, tak to pobrali a vozili si to do Brna, aby přežili, tak to musím říct. Ten, co stojí v mojim rodným listě, tak tam určitou dobu zůstal a potom odešel do Fulneku, navrch. Zase jako zlatokop. A my jsme museli v osmačtyřicátým, když došli komunisti, museli z Dyjákovic pryč. Museli jsme Dyjákovice opustit do Velkých Pavlovic. Tam chtěli jenom maminku, mě ne, ženu s malým děckem nechtěli, aby mě dala pryč. Tak to mamka nechtěla a dostala se – počítám, že ten starej asi jí nějak pomohl – dostala se do Sokolnic k sedlákovi, tak to začalo."