Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roland Günther (* 1936)

• narozen 22. listopadu 1936 v Trutnově do česko-německé rodiny

• v průběhu roku 1943 byli příbuzní židovského původu povoláváni do transportu, 26 z nich bylo zavražděno, včetně babičky

• v roce 1944 se narodil bratr Petr, matka a malý Roland byli zachráněni před transportem, otec se odmítl rozvést

• po válce se rodiče rozhodli zůstat v Československu

• nedostal doporučení ke studiu, v letech 1952 až 1954 se vyučil elektrozámečníkem

• v letech 1954 až 1962 studoval na SPŠ sdělovací techniky a na ČVUT Fakultě elektrotechnické v Praze

• v letech 1963 až 2007 pracoval na různých pozicích v trutnovském Průmstavu a Elektrokovu, byl aktivní ve Spolku česko-německého porozumění

• v roce 2007 odešel do důchodu, v době natáčení bydlel v Trutnově

V Trutnově, většinově německém Trautenau, se v průběhu 19. století měnilo národnostní složení: díky přílivu českých dělníků do místních textilek se začal pozvolna uplatňovat český vliv. V roce 1900 si česká menšina nechala postavit Národní dům a po vzniku Československé republiky také muzeum a knihovnu, kde se půjčovalo každý čtvrtek od 8 do 9 hodin ráno. Podle statistik z roku 1930 mělo město asi 14 500 obyvatel, z nichž téměř 3 000 se hlásilo k české a 11 500 k německé národnosti. O pět let později vyhrála Henleinova Sudetoněmecká strana volby, v sousedním Německu už pevně vládl Hitler a za tři roky byl Trutnov mnichovskou dohodou přičleněn k nacistickému Německu.

Moje rodina

Roland Günther se narodil do složité doby a komplikované rodinné situace: 22. listopadu 1936. Jeho tatínek Arnošt byl Němec a maminka Alžběta, které se říkalo Betty, narozená roku 1910, byla Češka židovského původu. Tatínek pocházel z malé obce Fishbach (dnes Rybná) u Abertam v Krušných horách, narodil se roku 1897 v Perninku, kde byla nemocnice, do rodiny hajného. Jak Roland Günther vzpomíná, kontakt s otcovou rodinou nebyl tak vřelý jako s rodinou maminky. V dětství se do Fischbachu vypravili jen dvakrát, a když se mluví o babičce, myslí tím jen tu z matčiny strany. Otec i matka mluvili německy i česky, doma se mluvilo česky, ale když chtěli rodiče říct něco, aby tomu malý Roland nerozuměl, přešli do němčiny. „Když byl otec asi tříletý, upadl na kosu v trávě a usekl si skoro celou levou ruku, takže nešel na vojnu. Nevadilo mu to v běžném životě, měl nádherný krasopis. Pracoval v bance jako oficiál a psal i pro ostatní,“ říká o svém otci Roland Günther. 

Babička, ke které měl Roland blízko, se jmenovala Marie Beitlerová. Její vnuk si na ni dobře pamatuje, žila s nimi v Trutnově v menším činžovním domě pro šest rodin v Polní ulici číslo 129. Měla krámek s potravinami a k její sestře do Prahy na Hanspaulku jezdil Roland coby dítě na prázdniny. Babičku jako 56letou nacisti deportovali do Terezína, odkud se nevrátila, zemřela tam na sklonku války 13. února 1945. Nevrátilo se ani jejích 27 příbuzných, které Roland nemohl znát nebo si je pamatovat. Z velké rodiny se na Hanspaulku do domu Na Pískách 70 vrátili pouze dva z nich. 

V roce 2023 byl před dům, kde babička Marie bydlela, umístěn Stolperstein, tzv. kámen zmizelých, se základními údaji jejího narození, deportace a úmrtí. V Trutnově, kde před válkou žila početná a významná židovská komunita, to je druhá řada Stolpersteinů, které město pomohlo zřídit. Synagoga i židovský hřbitov byly vypáleny při tzv. Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938, většina obyvatel židovského původu byla zavražděna, několik málo přeživších emigrovalo.

Na dědečka Richarda Beitlera nemá jeho vnuk žádné vzpomínky, ví jen z vyprávění, že to byl silný kuřák, který vykouřil až 100 cigaret denně a který se ve svých 43 letech, ještě před válkou, „ukouřil k smrti“. Manželé Beitlerovi měli tři děti: nejstaršího syna Richarda a dvě dcery, Alžbětu a mladší Martu. Richard se v Trutnově vyučil obchodním příručím, oženil se do Dvora Králové do bohaté rodiny majitelů obchodu na hlavní třídě nedaleko kostela. „Obchod velice zvelebil, on to uměl. Byl rozený kšeftsman,“ vzpomíná na strýce Roland Günther a pokračuje: „Začali s prodejem opravených celuloidových panenek, jeho žena měla malý přístroj a v rámci obchodu spravovala punčochy.“ Strýc a sestřenice jezdili za babičkou do Trutnova. Díky manželce, která nebyla židovského původu, nebyl Richard ani jeho dvě dcery Hana a Věra povolaní do transportu, podle tehdejších protektorátních nařízení byli po většinu okupace tzv. chráněni. Strýc Richard byl nuceně nasazený v továrně ve Dvoře Králové, po válce se vrátil do rodinného obchodu. „Měli se moc dobře. Pak po roce 1948 jim obchod vzali a strýc musel pracovat ve slévárně ve Dvoře.“ 

Dětství před válkou a po válce

„Protektorát, to byla sviňská doba,“ říká Roland Günther a ví, co říká: polovinu svého dětství prožil za okupace. „Nejdřív se křičelo ‚Židi ven!‘ a po válce pak ‚Němci ven!‘“ Smíšená manželství v Sudetech před válkou nebyl problém, až se sílícím německým nacionalismem stoupalo nebezpečí. Na emigraci Güntherovi nepomýšleli. „Když přišla válka, muselo se přepnout na němčinu, češtinu vynechat,“ říká. Otec byl katolík, matka evangelička, malý Roland byl pokřtěný jako katolík. Za nacistické okupace přišli rodiče o práci. Maminka musela odejít z místa úřednice ve Zdravotní pojišťovně, otec byl nuceně nasazen v trutnovské pobočce firmy Siemens. Tatínek se s maminkou odmítl rozvést, ačkoli na sebe bral riziko, nátlaku neustoupil. Když se válka chýlila ke konci, maminka byla ve vysokém stupni těhotenství. Byla předvolaná do transportu, ale nástup byl odložen. Vlastně jí a Rolandovi zachránil život bratr Petr, který se narodil v roce 1944, bohužel ještě jako malý zemřel na zánět mozkových blan. 

První a druhou třídu absolvoval Roland v době protektorátu v němčině. Byl levák, což v té době byl problém. Roland dostal k Vánocům od otce plnicí pero značky Rotring, zatímco ostatní žáci používali obyčejná pera s násadkou. „Panu učiteli se nelíbilo, že se odlišuji, sebral mi ho a prudce ho odhodil až tak, že se zapíchlo do podlahy,“ vzpomíná.

O rodičích mluví Roland Günther s velkou láskou. Po celou dobu války se snažili, aby měl hezké dětství, aby ho uchránili před hrůzami, které museli oni sami prožívat. Aby je na něj nepřenášeli. Otec Arnošt byl, podle pamětníkových slov, ohromně mírumilovný člověk. Byl vášnivý zahrádkář, po návratu z banky až do večera pracoval na zahrádce. Později po válce přešel jako úředník na Silniční správu a následně na ONV (Okresní národní výbor). „Matka zase byla vášnivá sportovkyně. Byla živel. Po válce pracovala jako dělnice u stroje u Křižíků, pozdější ZPA [Závody průmyslové automatizace].“ Na dotaz, jestli jako velmi schopná a výkonná údernice, několikrát oceněná, nebyla také členkou KSČ, Roland Günther důrazně tuto domněnku popřel slovy: „Nikdo z naší rodiny nikdy nebyl komunista,“ a dodal, že měla přemíru energie. „Byla tak výkonná, že když zemřela, její práci muselo zastat několik lidí.“ Byla členkou Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou), na fotografiích ji vidíme při střelbě a lyžování, jejich tříčlenné družstvo žen získávalo medaile. Ve 37 letech se zúčastnila lyžařského maratonu v Tatrách a pamětník dodává: „My v rodině jsme všichni dost slušně lyžovali.“ 

Dochoval se i diplom, který maminka dostala za účast na dálkovém běhu v délce 37 km ze Žacléře do Choustníkova Hradiště. Pamětník si vzpomíná, že „to byl takový výkon, že když přišla domů, měla všechny nehty na nohách černé.“ Alžběta Güntherová  byla mimo jiné také nadšenou členkou hasičského sboru, aktivní po celý život. Její syn si vzpomíná, že: „Vařila nedělní oběd, ale jakmile zahoukala siréna, všeho nechala, oblékla si čepici a kabát a utíkala k hasičárně vedle kostela. Zúčastňovala se i nebezpečně vyhlížejících hasičských cvičení: třeba sjíždění v záchranném pytli z velkého domu na náměstí.“ Ráda tancovala na plesech, i těch maškarních. Otec na ni vždycky čekal a ptal se, jak se jí to líbilo, on tanečníkem nebyl. Měli štěstí na dobré sousedy, přátelili se, s některými chodili na výlety a na procházky.

Po válce

Po válce došlo v Sudetech ke kompletní výměně obyvatel. Odsun Němců v dobytčích vagónech probíhal v letech 1945 a 1946. Němci, kteří z Československa nebyli odsunuti, byli buď antifašisté, žili ve smíšených manželstvích, anebo je republika potřebovala kvůli odbornosti pro průmyslovou výrobu a v hornictví, tudíž odejít ani nemohli. Rodiče Rolanda Günthera se rozhodli, že v Trutnově zůstanou. Ačkoli mnozí Němci až do roku 1949 byli bez československého občanství občany druhé kategorie, otec nebyl nijak režimem perzekvován. Nebyl zbaven místa ani občanských práv, směl dál pracovat na úřadě. „Nejhůř se chovali Češi, kterým se za války nic moc nedělo. Ale obecně, po válce by Češi Němce sežrali k večeři – a není se vůbec čemu divit. Ty koncentráky... Němci byli zvířata,“ říká Roland Günther. 

„Do třetí třídy jsem začal chodit po válce, to už bylo v češtině. Jednou jsem učiteli odpověděl ‚Ja‘ místo ‚Ano‘ a dostal jsem pohlavek,“ vypráví Roland Günther. Být Němcem v poválečné době nebylo snadné. Třetí třídu musel opakovat, jeho čeština nebyla dostačující, nebyl z ní klasifikovaný, ale učil se rychle. Po válce chodil do Junáka, po jeho zrušení dva roky do tábornického Sokola. Maminka ho vedla ke sportu, dokonce v roce 1948 cvičil na posledním všesokolském sletu, který byl ještě povolený komunistickým režimem. Ve stejné době, na počátku 50. let, hrál v trutnovském oblastním divadelním souboru roli Hráška (Pucka) v Shakespearově Snu noci svatojánské. Vypráví, že jezdili i do vzdálených štací, do Hradce Králové, Pardubic, Skutče, do Chrudimi. Představení začínalo v osm večer, domů se vraceli někdy po půlnoci.  

V roce zásadních voleb, které měly určit charakter státu, 1946, kandidovaly čtyři strany. Roland dostal od ředitele školy – komunisty – pár facek za to, že prohlašoval, že komunisti to nevyhrají. Jakmile pak volby vyhráli a on chtěl pokračovat ve studiu na střední škole, napsal mu ředitel špatný posudek. Podal si 27 přihlášek, ale nikde ho nevzali. „Ještě v srpnu jsem nevěděl, kam jít. Nakonec jsem šel do pracovních záloh a vyučil se elektrozámečníkem v Letohradě. Měl jsem dobrého kamaráda, jeho strýc dělal šéfredaktora časopisu Práce, tak na přímluvu jsme se oba dostali na průmyslovku sdělovací techniky v Praze v Panské. Tam byly špičky,“ vzpomíná Roland Günther.

Po maturitě se mu podařilo vystudovat pět semestrů Fakulty elektrotechnické na ČVUT, ale studium z rodinných důvodů nedokončil. V té době už byl jeho otec po mrtvici upoutaný na lůžko a devět let ležel v hospicu na Kuksu, kde se zpočátku o pacienty staraly řádové sestry. Roland i jeho maminka za ním pravidelně jezdili. V té době maminka prodělala zánět, po operaci se zdálo být všechno dobré. Za odměnu dostala rekreační pobyt v Trenčianských Teplicích a za týden tam náhle zemřela. Otec to nevěděl, sháněl se po ní, Roland mu posílal pohlednice jejím jménem, aby ho upokojil. Za rok nato otec zemřel. „Oba zemřeli dost mladí,“ říká Roland Günther s povzdechem. 

Potom zůstal v bytě 2+1 sám. „Soused v domě měl zálusk na ten náš byt. Byl jsem třikrát předvolaný na ONV a vlastně mě donutili, aby byla svatba.“ 

Slečna Jana Plášilová se v Trutnově octla náhodou. Její rodiče měli poblíž Pelhřimova největší hospodářství ve vesnici, 25 hektarů. V 50. letech v období nucené kolektivizace byli vystěhováni jako kulaci do Zlaté Olešnice, později žili v Teplicích nad Metují, Jana v Trutnově na svobodárně. Za dva roky potkala Rolanda a po šesti měsících se vzali. Svatbu chtěli utajit, aby si z nich kolegové z práce neudělali kamarádskou legraci. Vybrali si Náchod: „Když jsme vyšli ven, tam bylo čtvrt náměstí plné lidí. Před radnicí byl kočár, v tom kočáru byla zapřáhnutá kráva a jeli jsme z radnice do kostela takovým parádním povozem,“ vypráví Roland Günther. Zpráva o té neobvyklosti vyšla i v místním tisku. 

Po návratu z Prahy do Trutnova pracoval nejprve v Průmstavu v Poříčí a nakonec celých 40 let v místním Elektrokovu. Od televizního opraváře se vypracoval až k předsedovi představenstva. Elektrokov měl družbu se Saalfeldem v NDR, díky své němčině byl vysílán na jednání s tamním podnikem. Prostřednictvím VTS (Vědecko-technická společnost) vycestoval několikrát na Západ. V roce 1975 měly být zbořeny všechny domy v Polní ulici, tudíž hledali bydlení vlastní. V domku se zahrádkou bydlí dodnes. Od dvou synů mají pět vnoučat a dvě pravnoučata, ze kterých mají radost.

Dr. Josef Mühlberger

Dům v Polní ulici už dnes neexistuje, místo něj najdete parčík. Po válce byli všichni jeho obyvatelé vysídleni, až na Güntherovy. Do prázdných bytů se nastěhovali Češi, kteří přijeli dosídlovat pohraničí. Dům to byl slavný, léta tu bydlel i německý spisovatel dr. Josef Mühlberger. Pocházel z česko-německé rodiny, je autorem asi 100 knih původní tvorby, ale i překladů české poezie, díla Němcové a Nerudy. Po válce se rozhodl pro odchod do Německa. Dnes je považován za jednoho z mála spisovatelů, kteří překročili omezení regionu a zařadili se do kánonu spisovatelů píšících v předválečném mnohonárodnostním Československu. Celý život byl jakýmsi mostem mezi oběma národy. Znovuobjevení Mühlbergera pro širší českou veřejnost lze datovat rokem 2015, kdy se v Trutnově uskutečnila mezinárodní konference zorganizovaná Pamětí – Krkonoše a Spolkem česko-německého porozumění v Trutnově. 

Aktivně se jí zúčastnil i Roland Günther, po mnoho let aktivní člen Spolku. Sám maluje a tvoří grafiku. Po léta úspěšně přednášel pro veřejnost v místním muzeu o regionálních malířích, z nichž mnohé osobně poznal, představoval jejich tvorbu a život, šířil povědomí o malířích Trutnovska. Léta byl také předsedou Klubu stolního tenisu a Spolku kaktusářů. „Dodnes mám dva, co zbyly po otci,“ říká.