Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Gunárová (* 1953)

• narodila se 21. března 1953 v Lounech

• otec bojoval v Dukelském průsmyku s Ludvíkem Svobodou

• vychovala pět dětí

• po sametové revoluci krátce žila v Anglii

• v roce 2025 žila v Jirkově

Půl roku v Čechách, půl roku na Slovensku. Tak vypadalo dětství Drahomíry Gunárové, která se s rodiči stěhovala z místa na místo. 

V roce 1953 se sice narodila v Lounech, jen jeden domov ale nikdy neměla. Rodiče se často stěhovali za prací. “Bylo to u nás komplikované. Chvíli jsme bydleli v Lounech, pak na Slovensku. Do Čech na brigádu se jezdilo na jaře.” Maminka Anna Surmajová pracovala ve Velemyšlevsi nedaleko Žatce, malá Drahomíra mezitím chodila do české školy. “Na podzim jsme jeli zase na Slovensko, tam jsem chodila do ruské školy. Ani jsem se kvůli tomu nevyučila,” přiznává pamětnice, že neustálá změna prostředí nebyla pro dítě školou povinné ideální stav. Surmajovi vykonávali těžké manuální práce, živili pět dětí. Otec Jan si vydělával na stavbách. Oba měli řadu válečných vzpomínek. 

Otec bojoval s Ludvíkem Svobodou

Anna Surmajová část války strávila v lágru. “Nevzpomenu si, jak se to jmenovalo, ale byla tam se svými rodiči. Když se vrátili, tak zrovna řádili banderovci. Babička je musela zastlávat do postele pod peřiny, aby je nenašli.” Vojáci mladé dívky znásilňovali. Otec se přidal na stranu Slovenského národního povstání a účastnil se bojů v rámci Karpatsko-dukelské operace. “Bojoval po boku Ludvíka Svobody, s jeho armádou. Byl raněný do stehna a pak ho pustili,” popisuje pamětnice tatínkův osud. 

Maminka pamětnice svého muže později doprovázela do Medzilaborců, kde se na konci roku 1944 odehrávaly boje mezi Rudou armádou a ustupujícími Němci. I když boje utichly, nebylo v místě bezpečno. “Maminka někam šla a měla žízeň, na poli byla studánka. Ona se napila, ušla pár kroků dál a najednou vybuchla mina,” vypravuje Drahomíra Gunárová příběh, který má sama z vyprávění. 

Po válce si Surmajovi postavili malý domeček a postupně se jim narodilo pět dětí. Drahomíra Gunárová přišla na svět jako čtvrtá, měla jen samé bratry. Přesto v deseti letech doprovázela během jedné výjimečné události svého otce ona. Jan Surmaj si jel na Pražský hrad vyzvednout vyznamenání za účast v bojích během druhé světové války. “Dostal pozvání do prezidentské kanceláře, tak mě vzal s sebou. Když mého tátu viděl Ludvík Svoboda, tak ho hned poznal a přišel za námi. Říkal mu: ‚Servus, Janko moj.‘ Bylo to moc hezké,” pyšní se dodnes pamětnice. Otec na Hradě dostal vyznamenání, ale jí v hlavě utkvěla hlavně velká bonboniéra, kterou obdarovali ji. 

Když po letech už žila se svým mužem a snažili se dostat byt, na tatínkovo ocenění si vzpomněla. Místo dohadování se na bytovém výboru tak napsala dopis přímo prezidentské kanceláři. “Napsala jsem Husákovi od plic všechno. Kdo jsou moji rodiče, kdo byl můj táta,” vyjmenovává. Do týdne ji na bytový výbor pozvali znovu. “Říkali mi, že to jsem nemusela. A já jim řekla, že jinak to nejde, protože já obálky dávat nemůžu. Najednou jsme měli byt,” uzavírá se smíchem historku, jak jí tatínkova vojenská minulost pomohla k důstojnému bydlení i mnoho let po válce. Na své rodiče dodnes s láskou vzpomíná, i když už je sama v babičkovském věku.