Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Grolichová (* 1941  †︎ 2021)

• narozena 17. prosince 1941 v Týnečku

• svědkyně lokálních válečných událostí, osvobození v květnu 1945 v Týnečku

• před příchodem fronty se s rodinou ukrývala v chatě nad obcí Dolany

• otci po roce 1948 znárodněna živnost a zabaven majetek

• kvůli kádrovému původu nedostala pamětnice doporučení ke studiu střední zdravotnické školy, absolvovala kurz těsnopisu a psaní na stroji

• pracovala jako materiálová účetní v podniku Stavomontáže, později na pile v Bohuňovicích jako mzdová účetní a fakturantka

• v roce 1962 sňatek s Otakarem Grolichem, vojákem z povolání

• vychovali syna Milana a dceru Ivanu (1964), v osmdesátých letech se manželé rozvedli

• Jaroslava Grolichová zemřela v roce 2021

Sklepní úkryt na chatě nad obcí Dolany, strach z bombardování a náhlá zpráva o úmrtí známých z Týnečku – tak si tehdy čtyřletá Jaroslava Grolichová, rozená Nádvorníková, pamatuje závěr druhé světové války.

Lidé se připravovali na příchod fronty

Jaroslava Grolichová, rozená Nádvorníková, přišla na svět 17. prosince 1941 v Týnečku do rodiny Josefa a Aloisie Nádvorníkových jako mladší ze dvou dětí – měla ještě bratra Josefa. Otec provozoval řeznictví. Dětství prožívala na pozadí lokálních válečných událostí, které se staly jedněmi z jejích prvních vzpomínek.

Na jaře roku 1945 se oblast severovýchodně od Olomouce ocitla v bezprostřední blízkosti postupující fronty. Hlavní boje probíhaly při osvobozování Olomouce na počátku května, okolní obce, jako Týneček a Chválkovice, byly vystaveny dělostřelecké palbě, pohybu vojenských jednotek a zvýšenému riziku zásahů. Místní obyvatelé reagovali hledáním úkrytů mimo obec nebo se schovávali ve vyhloubených krytech u svých domů.

V obavách o život se skrývali v lesní chatě

Rodina se v obavách o své bezpečí rozhodla odejít z Týnečku na chatu nad obcí Dolany. V okolí byli rozmístěni němečtí vojáci. „Báli jsme se jich nejvíc, proto jsme prošli zákopy, které se nacházely po cestě z Olomouce až do Šternberku. Tak jsme se dostali až na chatu. Sem tam jsme potkali nějakého vojáka, ale nechali nás projít, nic nám neudělali.“ Kromě rodičů na chatě pobývala s dalšími příbuznými z matčiny strany, tetami, strýcem a nevlastní babičkou, která pro rodinu vařila.

Trávili dny ve sklepě, a když se situace uklidnila, vycházeli ven. Tehdy vozívala v dětském kočárku psy a kočky z okolí, panenku v té době neměla. Z pobytu ve vlhkém sklepě začala mít Jaroslava zdravotní problémy – na hlavě se jí začaly tvořit boláky, které se však později podařilo vyléčit. Chvíli to ale vypadalo, že nebude mít téměř žádné vlasy. Ty jí ale nakonec dorostly v takové hustotě, že je museli u kadeřníka prostříhávat.

Zemřely krátce před osvobozením

V posledních dnech války, mezi 6. a 8. květnem 1945, se ozývala dělostřelecká palba v okolí města. Došlo k nasazení raketometů (kaťuší) proti německým pozicím. Jaroslava Grolichová s rodinou se vypravila lesem podívat, jak kaťuše dopadají na Chválkovice, Týneček a Hodolany. „Vylezli jsme na vysoký kopec a odsud se dívali, jak to tam lítá. Vtom letělo letadlo, teta měla červený župan, asi to zaregistrovali. Letadlo vypnulo motor a strýc na nás zařval: ‚K zemi!‘ Letadlo se otočilo a letělo dál a my jsme utíkali zpátky na chatu do sklepa, to jsme se tedy opravdu báli,“ vzpomíná.

K největší tragédii ale mělo teprve dojít. Jejich sousedé z Týnečku, Pospíšilovi, zůstali v obci. Schovávali se ve vyhloubeném krytu, kam dopadla zbloudilá střela. Přežil jen pan Pospíšil, manželka a tři dcery na místě zahynuly. Tehdy k nim přišel na chatu u Dolan, otřesený a zničený, nevěděl, co má dělat. Poté se vypravil zpět, těla svých blízkých zabalil do pytlů a odvezl na chválkovický hřbitov, kde je pohřbil do země. Jména jeho ženy a dcer připomíná památník v obci. Pan Pospíšil s nimi na chatě zůstal do konce války, z prožitého traumatu se už nikdy zcela nevzpamatoval.

V domě bydleli osvoboditelé

Když se vrátili domů, obec byla částečně zničena dělostřelectvem. Týneček patřil mezi nejpostiženější vesnice v okolí Olomouce. I jejich dům byl zasažen. Bydleli v přízemí, nad nimi v bytě se ubytovali sovětští vojáci. Maminka jim připravovala snídaně, pro které si však sami nechodili, a z obavy o bezpečí jim je nechtěla nosit. Posílala tedy malou Jaroslavu. Otevíral jí voják se samopalem, což ji děsilo.

Z období po osvobození si Jaroslava Grolichová vybavuje i tank u místní sladovny. Vojáci v něm měli barely s medem, který rozdávali dětem. Její bratr si s vojáky rozuměl, oblíbili si ho a chtěli ho vzít s sebou, když odjížděli, k čemuž však naštěstí nedošlo.

Strach v nás zůstal i po válce

Po válce se rodina pomalu vracela k běžnému životu. „Nebylo nic, všechno na lístky a body, za to jste si mohli koupit jen určité věci. Potom už to bylo lepší, ale ten strach v člověku zůstával pořád. Když jsem slyšela sirénu, byla jsem vyděšená,“ vzpomíná Jaroslava Grolichová.

Tatínek dál pracoval jako řezník. Před válkou vykupoval dobytek v Rýmařově či Bruntálu, kde jej porážel, a maso prodával. Dlouhou dobu se potýkal se zdravotními komplikacemi po úrazu z dob učení, kdy mu řeznický nůž zajel do stehna. Hrozila mu amputace, kterou však odmítl. Otci tehdy pomohl ruský lékař Martinov v olomoucké vojenské nemocnici, nohu mu nakonec zachránil.

Mohlo to potkat kohokoliv

Rodina vlastnila automobil i motorku, což bylo na vesnici v té době výjimečné. Po roce 1948 však o všechno přišla. Znárodnění, kolektivizace a tlak na vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD) rodinu zasáhly. Nepatřilo jim žádné hospodářství, otec tedy vstup do JZD vytrvale odmítal, ale místní funkcionáři věděli, že kdyby souhlasil, nechají se přesvědčit i další. Nakonec přišel o živnost i o majetek. Stroje byly zaplombovány a nesměl je používat, všechno, co budoval, bylo najednou pryč. „Byl na tom psychicky moc špatně, protože to, co vybudoval, stálo hromadu peněz, a teď se na to mohl jen dívat, tak to víte, že vám to nepřidá,“ vzpomíná Jaroslava Grolichová na těžké období.

O zbytek úspor lidi připravila měnová reforma v roce 1953. Otec později pracoval v družstvu, v rostlinné výrobě, a po odchodu do invalidního důchodu si přivydělával u veterinářů ve Chválkovicích, kde asistoval při operacích dobytka. Maminka pracovala ve chválkovické mlékárně.

Z počátku padesátých let si Jaroslava Grolichová pamatuje i proces s Miladou Horákovou. Jako dítě souvislostem nerozuměla, strach a nespravedlnost však cítila i tehdy. Vnímala také, jak se o celé události baví dospělí. „Měla jsem z toho hrůzu, protože to mohlo potkat kohokoliv,“ vzpomíná. 

Studovat nesměla

Pamětnice vychodila základní jednotřídní školu v Týnečku a ve školní docházce poté pokračovala v Olomouci-Pavlovičkách. Kvůli svému kádrovému posudku však nedostala doporučení ke studiu střední zdravotnické školy. Absolvovala tedy alespoň kurz těsnopisu a psaní na stroji. Ani tak se jí dlouhou dobu nedařilo najít zaměstnání. Pracovala pak jako účetní ve Stavomontážích a později na pile v Bohuňovicích.

Roku 1956 narukoval její bratr Josef na vojnu až na Slovensko. V říjnu až listopadu 1956 proběhlo v Maďarsku protisovětské povstání (tzv. Maďarské povstání), které potlačila sovětská armáda. Jaroslava Grolichová uvádí, že bratr byl se svojí jednotkou povolán přímo do Maďarska. (Československá armáda však oficiálně do bojů v Maďarsku nezasáhla, byla uvedena do bojové pohotovosti, přesouvána k hranicím s Maďarskem a připravena na možné nasazení. Některé jednotky mohly být přesunuty velmi blízko k hranicím a v některých případech mohly krátkodobě operovat i v pohraničním prostoru.) V té době se bratrovi navíc narodila dcera Jindřiška. Na základě těchto událostí mu byla vojenská služba prodloužena a na toto téma nikdy nechtěl příliš vzpomínat. 

Nikdo jsme to nečekali 

Roku 1962 se pamětnice provdala za Otakara Grolicha, vojáka z povolání působícího u civilní obrany. Narodily se jim děti Milan a Ivana (1964). Šedesátá léta prožívali klidně, Jaroslava byla zaměstnaná především péčí o děti. Po návratu z mateřské začala pracovat jako účetní na bohuňovické pile, měla na starosti mzdy a fakturaci. Jedenadvacátého srpna 1968, v den, který se lidem, kteří ho prožili, nesmazatelně vryl do paměti, vypravovala pamětnice ráno děti do školky jako obvykle. Už byli nachystáni k odchodu, když je zarazil hluk projíždějících vojenských aut. Bylo jich takové množství, že se provoz zastavil a kolona aut se táhla až k Olomouci. Pak se dozvěděli, že hranice překročila nad ránem vojska Varšavské smlouvy. Ten den zůstali všichni doma.

Manžel, který se měl zúčastnit vojenského cvičení, nakonec také neodjel. Cvičení bylo odvoláno, aby nedošlo k podezření na shlukování vojska. „Všichni jsme byli překvapení, nikdo nepočítal s tím, že by se to stalo,“ vzpomíná Jaroslava Grolichová. S invazí nesouhlasil ani její manžel. Pamětnice uvádí, že byl členem KSČ, ale později ze strany vystoupil. U armády působil dál. Doma spolu politiku nerozebírali a manžel se jí s pracovními záležitostmi nesvěřoval. Manželé se v polovině osmdesátých let rozvedli. Sama do strany nikdy nevstoupila a ani jí to nebylo nabízeno.

Listopad 1989 sledovala s nadějí

Změny roku 1989 sledovala pamětnice s nadějí na lepší zítřky i život. S odstupem času hodnotí, že její očekávání se v podstatě naplnila. Václava Havla považovala za dobrého prezidenta, který se zasadil o mnoho potřebných změn. Mladým lidem by vzkázala, že „nejdůležitější ze všeho je zdraví, a pokud jej člověk má, přijde všechno“.

Jaroslava Grolichová zemřela v roce 2021.