Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Goba (* 1933)

• přišel na svět 14. února 1933 v Opavě do židovské rodiny

• německé příjmení Gottlieber změnil otec po válce na Goba

• po obsazení Opavy nacisty v roce 1938 prchla rodina do Anglie

• zažil bombardování Londýna, otec vstoupil do čs. zahraniční jednotky

• po skončení války se rodina vrátila do Opavy, kde vlastnila restauraci

• absolvoval vojenskou školu, ale kvůli původu byl z armády vyloučen

• pracoval jako vychovatel, později působil v Socialistické akademii

• začátkem 60. let přijal nabídku na vstup do komunistické strany

• v prosinci 1968 emigroval do Kanady a pracoval tam jako učitel

• vrátil se v roce 2015 a v době natáčení v roce 2025 žil v Opavě

Ve třech letech mluvil německy… V šesti se učil anglicky… V sedmi česky a v devíti znovu anglicky… Utíkal před Hitlerem, potom houkaly sirény, padaly bomby a táta Bedřich s mámou Ernou, děda i babička mu byli nablízku, potom nebyli, a pak zase ano, dokud válka neskončila. Ovšem táta, ten byl pryč skoro pořád. Přihlásil se do jednotky, chtěl bojovat proti Hitlerovi, ale nesměl o tom mluvit, protože byl u tankistů a chystal se do Normandie… Jindřichovi bylo pět, když utíkali z Opavy do chalupy pod Beskydami, odtud do Polska a lodí do Anglie. A byli na útěku jako jejich předci, když kdysi prchli z Ruska, kde vypukl pogrom. A všechno už je to tak dávno, že si Jindřich Goba něco zapamatoval, něco jenom málo a něco vůbec.

Jmenoval se tehdy Gottlieber a vůbec si nevzpomíná, že by před válkou byl někdy v synagoze. V parku na konci ulice, ve které v Opavě bydleli, býval často. V parku to miloval. Pamatuje si jezírko, květiny a sochy. Na parky měl v dětství štěstí. Hampstead Heath patří k nejkrásnějším parkům v Londýně a Jindřich tím parkem chodil do první třídy. Z návrší nad městem měl Londýn jako na dlani a žasnul nad tím, jak po Temži plují lodi a německá letadla na ně sypou pumy. Brzy na to musel z Londýna pryč, jako tenkrát všechny děti. Byl sice v bezpečí, ale tesknil. Máma s tátou a děda s babičkou zůstali v Londýně a on byl zavřený na internátu československé školy pro děti exulantů, učil se česky a vůbec mu to nešlo.

Přes Polsko se vydali do Anglie

Podobně, jako jsou překotné první řádky příběhu Jindřicha Goby, bylo překotné také jeho dětství, o kterém pro Paměť národa vyprávěl. Tehdejší události, situace, souvislosti i detaily staré přes osmdesát let později navíc zastřelo půl století prožité v Kanadě. Ve vzdálené zemi, kam utekl, když v srpnu 1968 přijely sovětské tanky. Přesto Jindřich Goba vyprávěl ochotně, usilovně lovil ve vzpomínkách a snažil se odpovědět na všechno, na co si vzpomněl, byť se během natáčení stávalo, že třeba odpovědět nedokázal: „Už je to všechno hodně staré.“ Nebo také proto, že byly v jeho životě i věci, na které by nejraději zapomněl.

Synagoga v maurském stylu, na kterou si Jindřich Goba nepamatuje, stála uprostřed Opavy a patřila k nejpozoruhodnějším synagogám v Československu. Lehla popelem 10. prosince 1938 dva měsíce poté, kdy nacistické Německo město obsadilo a začalo pronásledování. Opava se stala centrem jednoho ze tří obvodů Říšské župy Sudety se sídlem gestapa. V obvodu žilo téměř sto sedmdesát tisíc Čechů, v samotné Opavě však dominovali Němci. „Akce Gitter“ byla jako blesk. Židé, činovníci Sokola, čeští učitelé, angažovaní občané… všichni museli pryč. Kdo nestačil uprchnout, skončil ve vězení, v mučírnách gestapa, před popravčí četou nebo v transportu do koncentračního tábora.

Jindřich Goba s rodiči, babičkou a dědečkem utekli do Raškovic pod Beskydami. Tam žil dědův bratr. Dvakrát se pokusili přejít přes zasněžené hřebeny Těšínských Beskyd do Polska. Dvakrát je polská stráž vrátila. Napotřetí se to povedlo. „Rychle zmizte! Ať vás nevidím. Jestli vás chytím ještě jednou, už vás nepustím,“ řekl jim polský voják. Jindřich Goba neví, jak to otec s matkou udělali, ale v Krakowě měli zařízené ubytování. Prožili tam dva měsíce, a zatímco se Československo rozpadlo na Böhmen und Mähren a Slovenský stát, podařilo se jim odjet vlakem do Gdaňska. Příbuzní, kteří váhali a nestačili utéct, byli pak většinou v holocaustu zavražděni. „Ještě když byla máma hodně stará, dokázala vyjmenovat všechny naše příbuzné, kteří nepřežili. Zemřelo jich dvaatřicet. Dva se zachránili v Americe. Jediná teta Gita přežila koncentráky i pochod smrti,“ vypráví Jindřich Goba. „Navštívil jsem Gitu po válce v Praze. Nikdy nezapomenu, jak strašně byla vyhublá.“

V Opavě opustili Gottlieberovi obchod s bufetem a restaurací. Podnik v dnešní Masarykově ulici provozoval dědeček Emanuel Gottlieber v přízemí domu, ve kterém v patře bydleli. Opava byla především německé město. Matka chodila do německé školy, otec do české, doma se mluvilo německy, takže malý Jindřich česky vůbec neuměl. Do Polska utíkali všichni společně. V Krakově prožili možná dva měsíce, pak odjeli vlakem do Gdaňska. Tehdy to Jindřich ještě nevěděl, ale později dědeček Emanuel vyprávěl, že měli plout do Jižní Ameriky. Když dědeček pochopil, co Hitler na Židy chystá, začal připravovat útěk. Koupil lodní lísky, všechno vyjednal, ale na poslední chvíli se něco přihodilo a z cesty za oceán nebylo nic.

Na Temži to bouchalo

Westminsterský palác byl tím největším, co Jindřich jako chlapec dosud spatřil. Loď z Gdaňska nebyla malá, ale parlament v Londýně byl ohromný. A také ojetý bicykl, který otec v Anglii koupil, byl veliký. Jindřich to s ním z kopce rozpálil tak, že nedokázal zastavit. Vrazil do Londýňanky a roztrhal jí punčochy. Zprvu bydleli Gottliberovi v táboře pro uprchlíky. Potom sehnali malý byt v ulici stoupající na londýnské návrší poblíž parku Hampstead Heath. Otec Bedřich sehnal práci kuchaře v domě majitele banky a také matka Erna tam pomáhala. Jindřich Goba si myslí, že peněz mnoho neměli. Pamatuje mámu, jak do nějaké skřínky hází drobné mince, aby mohla na sporáku pustit plyn a připravit jídlo. Stejně tak, když chtěli zatopit, aby nemrzli, museli nejdříve naházet do skřínky mince.

První nálet na Londýn podniklo německé válečné letectvo 24. srpna 1940 a byl to omyl. Část bombardérů mířících v noci na vojenská letiště Královského letectva zasáhla několik obytných domů. Následující noci bombardovali Britové Berlín. Od 7. září pak Luftwaffe sypala bomby na Londýn pětasedmdesát nocí za sebou. Bez jediné přestávky. Jindřich Goba si pamatuje, že na stanici metra to z domova nebylo úplně nejblíž. Když ovšem začaly řvát sirény, měl pocit, že jsou v podzemce snad okamžitě. Nocovali v metru často a ráno cestou k domovu míjeli tu hrůzu. Sanitky jezdily ulicemi, zdravotníci nakládali raněné, odváželi mrtvé. Domy byly v troskách. Někdy Němci bombardovali i ve dne a Jindřich se na to díval.

„Z Hampstead Heath byl krásný pohled na Temži. Na ty lodě. Viděl jsem, jak to tam dole bouchalo a lodě se potápěly. To bylo něco pro mě. Ale musel jsem spěchat ke škole, do školního krytu, abych tam venku nezůstal sám,“ vypráví Jindřich Goba. „Na to si pamatuji dobře. A také na to, jak jsme s kluky sbírali různé zbytky ze střelby na letadla. Byly to takové kousky železa. Bavilo nás sbírat úlomky těch střel popadané dolů… Nebo kusy bomb a letadel. Měl jsem z toho sbírku.“ Letecká operace „Blitz“, tedy „Blesk“ nebo „blesková válka“ trvala do května 1941. Nálety zničily milion domů a zabily čtyřicet tisíc civilistů, z toho asi polovinu v Londýně.

„Když Britové viděli ten masakr, poslali nás pryč,“ vzpomíná Jindřich Goba na evakuaci dětí z hlavního města Spojeného království. Rodák z Opavy se stal svědkem událostí, které se řadí mezi nejvýraznější etapy 2. světové války na Britských ostrovech. První evakuaci tři čtvrtě milionu dětí na venkov zorganizovala vláda bezprostředně po vypuknutí války v září 1939. Další následovala o rok později a pokračovala v letech 1942 až 1945 do samotného konce války. Na perónech přeplněných nádraží se plačící děti na dlouhé měsíce loučily s rodiči. Nevěděly, jestli mámu s tátou ještě někdy uvidí, a Jindřich byl mezi nimi.

V evakuaci

„Než jsme odjeli, byl jsem ještě malý kluk a mnoho si nepamatuji. Potom, jak přišel Hitler, tak jsme s tatínkem a maminkou odjeli do ciziny.“ Z rozhlasového přijímače zní chlapecký hlas a reportér se ptá: „A kde jste všude byli?“ Načež chlapec pokračuje ve vyprávění. V roce 1942 připravili reportéři československého vysílání BBC rozhlasovou reportáž z internátní školy pro československé exilové děti ve Walesu. „O jej! Bylo toho hodně, co jsme projeli. Vím, že jsem chodil do francouzské školy ve Španělsku. Potom jsme se dostali do Gibraltaru a tam jsem zase chodil do anglické školy,“ vypráví chlapec z rozhlasového archivu a reportér se ptá: „To musíš, Petře, umět hodně jazyků…“

Těžko říct, zda se Jindřich s Petrem v exilové škole znali. Ovšem je velmi pravděpodobné, že se tam učili společně. Jindřich Goba vzpomíná, že v té škole prožil dva roky a byla to pro něj bez rodičů, babičky a dědy těžká doba. Měl co jíst, byl v teple a bezpečí. Daleko od bombardovaného Londýna, od pekla rozmlácených ulic, sanitek a hořících domů. Ve škole sportoval a hrál si s kamarády. Šel mu skvěle ping pong. Ale bylo mu tam smutno. V roce 1942, kdy Jindřich do školy nastoupil a prvně v životě se začal učit česky, vstoupil otec Bedřich do československé zahraniční jednotky a začal se cvičit v boji proti Hitlerovi. Matka, babička i dědeček měli práci v Londýně, nemohli za chlapcem jezdit. Zůstal sám.

A navíc se ve škole trápil. Bylo mu devět, ale česky neuměl snad ani slovo. Doma v Opavě vyrůstal v německém prostředí, v exilu se učil angličtinu a byl to pro něj hlavní jazyk. V anglické škole měl kamarády z různých zemí. Angličtina je spojovala. A teď najednou čeština. Jazyk tak těžký, že si s ním nevěděl rady. „Prolézal jsem jen tak tak,“ oživuje si tu dobu. „Z češtiny mi dávali milosrdnou čtyřku.“ Odloučení trvalo dva roky. Občas se matce podařilo Jindřicha navštívit, ale desetiletému chlapci připadala internátní škola jako věčnost. Radostná chvíle nastala, když někdy přišel dopis do táty. Armáda tajila, kde vojáci právě cvičí, a Jindřich Goba vzpomíná na anglickou poštovní známku s razítkem československé jednotky. Pak začaly chodit dopisy se známkami z Francie. To už byl otec na frontě.

„Prolézal jsem letadlo, všechno jsem chtěl vidět. Všude jsem chtěl být. Kde jsou střílny. Odkud se shazují bomby,“ vypráví Jindřich Goba. „Máma s babičkou mezitím zvracely.“ V létě 1945 nasedli Gottliberovi v Londýně do obřího letounu Královského letectva a stroj vzlétl nad kanál La Manche. Vraceli se domů. Chvíli váhali, zda by nebylo lepší v Anglii zůstat. Otec s armádou už dorazil do Československa, zamířil do Opavy a viděl tu zkázu. Vybombardované, rozstřílené město v troskách připomínalo ty nejvíce zasažené čtvrti Londýna. Také dům s restaurací a jídelnou, rodinný podnik, kde měli Gottlieberovi svůj domov i byznys, byl poničený. „Okna jsou pryč. Dveře pryč. Fasáda rozstřílená. Všechno vyrabované. Nemáme tam nic,“ hlásil Bedřich Gottlieber manželce, synovi a rodičům. „Vrátíme se domů a dáme to do pořádku,“ utnul dědeček Emanuel spekulace, že by v Londýně snad mohli zůstat a usadit se tam.

Vadila „špatná“ minulost

Moravskoslezský Zemský národní výbor, expositura v Moravské Ostravě: „K Vaší žádosti ze dne 10. ledna 1946 povoluje se Vám, abyste místo dosavadního příjmení Gottlieber přijal a užíval příjmení Goba. Tato změna příjmení vztahuje se na Vaši manželku Ernu, rozenou Spitzerovou, narozenou dne 26. prosince 1912 v Moravské Ostravě, a na Vašeho nezletilého syna Jindřicha, narozeného dne 14. února 1933 v Opavě.“ Po válce si otec nechal změnit německé příjmení na neutrální Goba. „Nechtěl mít s Němci nic společného,“ vysvětluje jeho syn. Nejprve poslal otec Jindřicha do Prahy do učení za kuchaře. Měl s ním velké plány. Chlapec uměl jazyky, anglicky i německy, měl jít studovat hotelovou školu do Švýcarska. Učení v Praze byla průprava. Aby měl základ, bez kterého by ho ve Švýcarsku nemohli přijmout.

Po návratu z Anglie do Opavy dali Gottlieberovi rodinný podnik do pořádku. Dědeček Emanuel se stal jeho národním správcem, přicházeli štamgasti z první republiky na brigádu a brzy měli zase plno, stejně jako před válkou. „Nad vchodem jsme vyvěsili vlajky spojenců. Americkou i sovětskou,“ vzpomíná Jindřich Goba. Otec, matka i dědeček vstoupili už před válkou do německé komunistické strany, po válce do KSČ. Z bojů proti nacistickému Německu na západní frontě si Bedřich Gottlieber přinesl vyznamenání válečného kříže, medaili za chrabrost. Členství ve straně mohlo přispět k tomu, že jako živnostník a západní voják nebyl po Únoru 1948 režimem pronásledován a dědeček Emanuel mohl ve znárodněné firmě zůstat jako vedoucí. S Jindřichovým studiem ve Švýcarsku byl však konec.

Z učení v Praze Jindřich Goba utekl. Celé dny krájel hromady zeleniny, škrábal brambory a umýval nádobí v bufetu Družba na Václavském náměstí. Nedávalo mu to smysl. Aniž by to doma věděli, utekl z Prahy. Vstoupil do svazu mládeže, brigádničil na stavbách, stavěl přehradu i průmyslovou halu v Ostravě. Líbilo se mu to. Cítil se volný, měl vlastní peníze. Jenže pak si matka všimla Jindřichovy fotky v novinách a byl konec. „Mámě se to nelíbilo,“ vzpomíná Jindřich Goba. Nastoupil do vojenského učiliště v Ostravě, absolvoval školu pro dělostřelce v Hranicích, měl hodnost nadporučíka a stal se velitelem čety. Jenže v roce 1955 Jindřicha z armády vyhodili.

„Velitel pluku mě pozval k sobě a řekl, že mám špatnou minulost,“ vypráví Jindřich Goba. „Měl jsem se ho zeptat, jakou mám špatnou minulost. Asi by řekl, že jsem od pěti do dvanácti let žil v Anglii a že jsem tam dostal západní myšlenky. Takže jsem nevyhovující. Tak jsem si to myslel. Neměl jsem tu kuráž, abych se ho zeptal, ale viděl jsem, že musím z armády pryč, ať už s tím souhlasím nebo ne. To bylo jasné. Tak jsem se ani nebránil.“ K poslednímu říjnu 1955 byl Jindřich Goba propuštěn z armády do zálohy.

Nevěděl, co za tím je

„Neměl jsi to dělat,“ řekla matka Jindřichovi, když se jí svěřil, že v roce 1956 podepsal spolupráci se Státní bezpečností. Po vyhazovu z armády pracoval jako vychovatel na učilišti a dálkově si doplňoval pedagogické vzdělání. Pak za ním přišli a Jindřich Goba souhlasil. „Chtěli, abych jim říkal, jak to vypadá v ostravské Židovské obci,“ vzpomíná Jindřich Goba. V roce 2025, kdy Paměť národa Jindřicha Gobu požádala, aby přenechal své vzpomínky a paměti budoucím generacím, uběhlo od prvního setkání se StB téměř sedmdesát let. Došlo k němu v době komunistického teroru, pronásledování a politických procesů. Státní bezpečnost se stala stejně obávanou institucí, jakou bylo v době protektorátu gestapo.

„Povahově je společensky založený, se smyslem pro humor, silně vyvinutým národním cítěním, avšak s utkvělou představou, že v Československé socialistické republice hrozí vznik rasové diskriminace,“ zapsal podporučík Státní bezpečnosti Pokorný do osobního svazku Jindřicha Goby vedeného pod arch. č. TS-836109 MV, nejprve v kategorii informátor, pak agent a poté znovu jako informátor. „Proč jste podepsal Státní bezpečnosti souhlas s tím, že budete spolupracovat?“ zazní otázka během natáčení. „Nebyl jsem si jistý, co zatím je,“ říká Jindřich Goba. Matka Erna byla tehdy zřejmě jediná, které se s tím svěřil. „Řekl jste to ještě někomu dalšímu?“ padne druhý dotaz. „Nikomu jinému jsem to neřekl. Zvlášť, když jsem si uvědomil, že to není férové.“

Paměť národa oslovila Jindřicha Gobu především proto, aby mohla uchovat svědectví o útěku židovské rodiny před nacisty, o dětství malého chlapce v bombardovaném Londýně, o konci války a návratu domů. Od své matky, otce i prarodičů slyšel dospívající Jindřich vyprávění o desítkách příbuzných, které nacisté zavraždili v plynových komorách. Potkával se s tetou Gitou, která prošla koncentračními tábory a přežila pochod smrti. Pak přišel komunistický převrat, padesátá léta a pronásledování Židů tady bylo zase. Mnozí přeživší vstupovali do komunistické strany s nadějí, že je ochrání, že snad dokáže vybudovat svět, ve kterém by se něco podobného nemohlo opakovat. Jenže najednou byli Židé perzekvováni znovu.

Podle instrukcí z Moskvy inscenoval režim politické procesy a hledal vnitřního nepřítele. A obraz „proradného Žida“, který je osnovatelem všeho zla, se znovu vrátil. „Já, Rudolf Slánský, židovského původu…“ začal svou „sebeobžalobu“ během procesu, na jehož konci byl popraven, někdejší druhý muž komunistické strany. 

„Zařazení židovského etnika mezi nepřátele sice u nás navazovalo na antisemitské tendence z minulosti, ale současně dostalo i vydatné palivo v rámci oficiálních ideologických kampaní inspirovaných přímo z Kremlu. Poměrně rychle byla po druhé světové válce v Sovětském svazu, a tím pádem i v dalších zemích moskevského bloku, opuštěna představa Židů jako obětí do té doby nepředstavitelných brutálních zvěrstev holocaustu, ale v dobových výmyslech byl vykreslován paradoxně jako pachatel, který chce začít ve spolčení s kapitalistickými imperialisty další válku,“ napsal v roce 2021 historik Jaroslav Šebek v článku „Rudé tažení proti sionismu,“ publikovaném v Katolickém týdeníku.

Pro špehování občanů židovského původu zřídila Státní bezpečnost zvláštní antisionistický odbor. V několika fázích vznikla plošná evidence Židů, jejich kartotéka a systém sledování. Je pravděpodobné, že jedním z aktérů i obětí mohl být také Jindřich Goba, kterého Státní bezpečnost vedla pod krycím jménem „Bedřich“. Tedy stejně, jak se jmenoval jeho otec. „Bedřich nebyl účasten na akci, jež by vedla k realizaci nebo jakémukoliv postihu zájmových osob. Kontrola Bedřicha byla uskutečňována průběžně, a to v roce 1965 důvěrníkem Přindou a spolupracovníkem Jurou, v roce 1967 spolupracovníkem Petrem. Rovněž byl kontrolován úkonem K3,“ napsal podporučík Pokorný do osobního svazku Jindřicha Goby arch. č. TS-836109 MV.

Otčenáš pro indiány

Doma ti chlapci a děvčata mluvili jazykem Cree. Byl to jejich rodný jazyk. Mezi jazyky kanadských indiánů je kríjština jedním z nejvíce rozšířených. Jako malý židovský kluk jménem Jindřich Gottlieber mluvil od narození německy. Pak bylo vše jinak. Začal chodit do školy, učil se anglicky, zatímco venku padaly bomby. Teď se jmenoval Henry Goba, venku bylo třicet pod nulou, před sebou měl třídu plnou malých indiánů a četl jim anglicky Otčenáš. Ředitelka školy byla Angličanka z anglikánské církve. Otčenáš přepsaný na listu papíru dala Jindřichovi do ruky a svou první hodinu měl začít tím, že ho dětem přečte.

Když v roce 1938 vpadli nacisté do Opavy, utíkal z rodné země poprvé. A když o třicet let později vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, nerozhodoval se dlouho. V prosinci 1968 odjel s manželkou a dcerou do Vídně, odkud odletěli do Kanady. Tam se v indiánské rezervaci Little Saskatchewan na břehu jezera svatého Martina v provincii Manitoba stal učitelem indiánů. Pátek 13. prosince 1968 byl pro Jindřicha Gobu a jeho rodinu šťastným dnem. Ve Vídni pobyli pouhý týden a od okamžiku, kdy na kanadské ambasádě požádali o azyl, šlo všechno bez problémů. Pohovor, zdravotní prohlídka, očkování a už nasedali na letadlo mířící do Winnipegu. „Učitele s angličtinou potřebujeme,“ prohlásila úřednice kanadského konzulátu a Jindřich si vzpomněl na dětství v anglické škole.

První půlrok učil základům angličtiny československé emigranty. Byly jich po okupaci v Kanadě stovky. Pak úřady poslaly Jindřicha Gobu s rodinou do indiánské rezervace. „Tam se kanadští učitelé moc nehrnuli,“ vzpomíná. Dostali přidělený služební domek se zahrádkou a mohutným kotlem na topný olej. A znovu vzpomínal na Londýn, na chvíle, kdy musela matka házet do skříňky mince, aby mohla zatopit. Tady topili zdarma. Když olej došel, přijela cisterna a doplnila nádrž. „V Kanadě jsem pustil všechno z hlavy. Všechny potíže nebo výhody, co jsem tady doma měl. Moje jediná myšlenka byla zlepšovat se v angličtině a dělat dobrou učitelskou práci. Být pořádným učitelem. Abych ty žáky motivoval, protože nebylo lehké učit indiány,“ vypráví Jindřich Goba. „Dostal jsem příležitost naučit indiány základy, které potřebovali pro život.“

Mnohé z toho, co tenkrát prožil, už si moc dobře nevybavuje. Ovšem ve svém archivu uchovává zápisky, které v Kanadě sepsala manželka Zdenka. „Vyučování bylo pro manžela duševně velice namáhavé, protože neznal historii Kanady a musel se sám den předem připravit na učivo. Také indiánské děti nebyly zvyklé na pořádek a učivo ve škole. Naše dcerka chodila do manželovy třídy. Já jsem přes den byla sama v domku u jezera a psala smutné dopisy do Čech. Po jednom víkendu jsme našli třídu, ve které manžel učil, zdemolovanou. Vše bylo rozbité a rozházené. Pravděpodobně se domácí mládež trochu z nudy povyrazila. Vyučovat se tam dalo až po řádném úklidu.“

V rezervaci Little Saskatchewan žili Gobovi rok. Potom dostal Jindřich Goba práci v sousední rezervaci Fairford. Dálkově studoval univerzitu ve Winnipegu, až se rodině v roce 1985 podařilo koupit v hlavním městě Manitoby dům a přestěhovat se tam. V roce 2015 se pak Jindřich Goba vrátil do rodné Opavy. Dva roky před natáčením pro Paměť národa si na deset let prodloužil kanadský pas. „Jeden nikdy neví, kdy bude muset utíkat.“