Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andrej Gjurić (* 1938  †︎ 2015)

Život ve stínu kriminálů

  • narozen roku 1938 v Praze

  • otec doc. MUDr. Alexandar Gjurić byl významný lékař, za druhé světové války účastník domácího odboje, zatčen v dubnu 1942, popraven v srpnu 1944

  • teta prof. Růžena Vacková byla za války v domácím odboji, vězněna; profesorka Univerzity Karlovy, vězněna komunistickou mocí v letech 1952-1967

  • v roce 1968 pamětník vstupuje do Klubu angažovaných nestraníků

  • pracuje jako psycholog, manželský poradce

  • v letech 1990-1993 byl poslancem České národní rady, 1993-1996 členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

  • zemřel 27. září 2015

Osudy Andreje Gjuriće a jeho rodiny jsou nerozlučně spjaty s osudy českých zemí ve 20. století a vytvářejí plastický obraz své doby. Často zmiňovaná symbolika „osudových“ osmiček v dějinách Československa funguje i v letopočtech rodiny - pamětníkův otec Alexandar Gjurić se narodil v roce 1898, matka Jiřina Gjurićová, rozená Vacková, v roce 1908, Andrej v roce 1938, jeho manželka Jitka v roce 1948 a druhá dcera v roce 1978. “Můj otec století symbolicky zahajoval a má dcera je uzavírá,” poznamenává pamětník.

Rodina hrdinů

Andrej se narodil 29. listopadu 1938 do rodiny s českými a bosenskými kořeny. “Byla to rodina velice vzdělaná, řekl bych až elitní, s vysoce postavenými lidmi a velkou budoucností. Současně to byla i rodina hrdinů, což předurčilo její velmi problematický, tragický osud. A přitom o nich dnes již nikdo neví.”

Otec Alexandar Gjurić pocházel z Bosny a byl srbské národnosti. “Ale to u nás v rodině nikdy nepadlo, byl především Bosňák,” zdůrazňuje Andrej a dodává, že se jeho otec narodil v rodině známého zvěrolékaře, který působil ve městě Doboj. V meziválečném období Alexandar Gjurić stejně jako řada dalších mladých lidí z Balkánu odešel do Československa. Získal stipendium na Univerzitě Karlově v Praze a vystudoval medicínu. Po promoci v roce 1923 se věnoval internímu lékařství se specializací na gastroenterologii. Později obhájil habilitační práci a jako docent působil na II. interní klinice u profesora Josefa Pelnáře. Kromě práce v nemocnici provozoval také soukromou praxi a léčil řadu významných klientů – byl například osobním lékařem ministerského předsedy Antonína Švehly.

Vypracoval se na uznávaného odborníka v otázkách látkové přeměny, a jak dodává Andrej Gjurić, lidé ho měli rádi pro jeho laskavost a zájem o pacienty: “Jednou mému otci volal tatínek chlapečka, jenž trpěl těžkým diabetem, a zmínil se mu o tom, že hoch chce slyšet pohádku o rybičce, kterou mu vyprávěl pan docent. Jenomže u nich doma tu pohádku nikdo neznal. A tak se můj táta sebral a odjel ze Smíchova do Podolí, kde nemocný chlapec bydlel, aby mu znovu vyprávěl pohádku o rybičce.”

Pamětníkův dědeček z matčiny strany doc. MUDr. Bohumil Vacek pocházel z Chodska, kde se narodil jako syn zámeckého zahradníka. Díky zámeckému pánovi, který jej poslal na studie, absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Začínal jako okresní praktik ve Velkém Meziříčí a později ve Vyškově, kde se seznámil se svou budoucí ženou. Poté působil jako zemský zdravotní inspektor v Brně. Vrcholu své kariéry Bohumil Vacek dosáhl ve třicátých letech jako ředitel Státního zdravotního ústavu v Praze. S manželkou Růženou, rozenou Vašátkovou, dcerou zemského advokáta na Moravě, měli tři děti, z nichž vyrostly mimořádné osobnosti.

Nejstarší dcera Růžena Vacková (narozena 1901) po absolvování gymnázia ve Vyškově a v Brně vystudovala obor klasické filologie a dějin výtvarného umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1925 byla promována doktorkou filozofie a od roku 1930 působila jako soukromá docentka v oboru klasické archeologie.[1] Druhá dcera Jiřina Vacková (narozena 1908) se věnovala dietetice. Nejmladší syn Vladimír Vacek (narozen 1910) pokračoval ve šlépějích svého otce a stal se lékařem. Věnoval se interní medicíně a pracoval jako asistent na klinice prof. Pelnáře. Byl spolupracovníkem a dobrým přítelem Alexandra Gjuriće.

Alexandar Gjurić se v roce 1938 oženil s Jiřinou Vackovou a v listopadu 1938 se jim narodil syn Andrej.

Světlá budoucnost rodiny se rozplynula 15. března 1939

Dva měsíce po mnichovské dohodě se Československo nacházelo v rozkladu. Ztratilo pohraničí, hraniční hory i vybudované opevnění. Tyto události se osudově podepsaly na životě mladé rodiny. V roce 1938 měli všichni její členové slibně rozjeté kariéry: otce Alexandra Gjuriće a tetu Růženu Vackovou pravděpodobně čekalo udělení profesury, Vladimír Vacek byl slibný internista a s Jiřinou se počítalo jako s dietetickou odbornicí na ministerstvo výživy. Nadějné vyhlídky však zmizely s německou okupací Československa a se začátkem války. “Je 15. března 1939, já jsem tříměsíční mimino,“ vzpomíná pamětník. „Z okna našeho bytu se dívá můj táta, moje máma a drží mne v náručí. Posněžívá a dole rachotí jednotky wehrmachtu. Rodiče se na to dívají s pocitem smutku a úzkosti. A já se začnu smát a jásat. Protože dole se najednou děje něco nového, pro tříměsíční mimino nesmírně zajímavý děj - randál, pohyb. Rodiče mají slzy v očích, mimino se chechtá. Od té chvíle, aniž to tušíme, se objevují semínka rozpadu této rodiny, která vznikla ani ne rok předtím a už vlastně začala nebýt.”

Asi rok plynul život ještě relativně normálně. V roce 1940 se Gjurićovým narodil druhý syn Alexander. “Potom bylo vše absolutně jinak, všichni zvolili jiné cesty, než jim jejich profese určovaly, a přitom nemuseli. Stačilo jen nepustit se do bojů a odbojů.”

Profesní život svého otce, strýce a tety zná Andrej jen z rodinného vyprávění. Vše, co on sám zažil, byly právě jejich boje a následná perzekuce. “Z rodiny zbyla jen maminka a já s bratrem - zbyteček rodiny, který celý život rostl ve stínu kriminálů.” Z velkých možností rodiny a hvězdných kariér nezůstalo nic, jen osamocené děti, jež vyrůstaly bez svých blízkých a celý život řešily dilema, jestli oběť nebyla příliš velká, jestli výsledek stál za jejich rodiny a poznamenané osudy.

Balkánský tunel

Otec Alexandar Gjurić se po vypuknutí války postupně zapojil do domácího odboje. Zpočátku se v jeho bytě na Janáčkově nábřeží scházela společnost přátel, která diskutovala o současné politické situaci. Majitel domu pan Jína, kariérní diplomat a bývalý ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Edvarda Beneše, seznámil Alexandra s Vladimírem Grégrem, členem odbojové skupiny Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). Alexandar využil svých českých a jugoslávských kontaktů a vytvořil pro odboj tzv. balkánský tunel, který vedl z protektorátu přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie a dále do Turecka. Touto cestou byly z Čech posílány zprávy a později i osoby.

Zásadní roli v této činnosti hrál jihoslovanský konzulát, jmenovitě konzul Radovan Šumenković. “Pod záminkou, že jde navštívit konzula nebo léčit, otec předával na konzulát zprávy, které se odtud odesílaly necenzurovanou diplomatickou kurýrní poštou,“ vysvětluje Andrej Gjurić. „Po přímém napojení na ÚVOD se velice rychle zkontaktoval i s vojenskou složkou Obrana národa. Už na konci roku 1939 mu byli pod krycími jmény Krychtálek a Vojta představeni odbojáři Josef Balabán a Václav Morávek. S nimi pak byl v trvalém kontaktu.”

Postupem času se ilegální činnost rozšiřovala. Alexandar na ni již sám nestačil, a tak do odbojové sítě zapojil i svého švagra Vladimíra Vacka a kolegu Františka Procházku, kteří po jeho odchodu do Bělehradu pokračovali v činnosti. Navíc kryli a udržovali konspirační byt v Černé ulici, sídlo Klecandovy zpravodajské ústředny. Pašování osob jugoslávským tunelem popsal ve svém článku Josef Charvát: “Tento tunel začínal velmi často u Gjuriče, Procházky nebo Vacka. Jindy u Inž. Palečka, dr. Vaněčka, vyslance Fliedera, dr. Liehma a jiných důvěrníků, jichž jména neznám. Vedl k Šumenkovićovi a odtud vedlo několik cest. Jedna z nich šla do malého krámku ve Vsetíně. Tam otevřelo další cestu slovo ,raka’ nebo jiná smluvená šifra a nejbližší zastávkou bývala u některých uprchlíků Bratislava: tam byli různě vybaveni, např. také košatinkou, jakou nosívají bosenští prodavači drobné galanterie apod. Někteří jeli po Dunaji, jiní museli železnicí a pak bývala nejbližší další stanicí pohostinná domácnost dr. Budimiroviće, rovněž žáka naší kliniky, ve Sremských Karlovcích. (...) Gjurić byl v tomto urputném boji angažován přímo. Na jeho osobní záruku přecházeli hranice naši profesoři, politikové, chemici, dělníci, mistři ze zbrojovek. O přechodu s ním vyjednával i generál Eliáš a vše už bylo připraveno, a to v době, kdy už byl Gjurić v Bělehradě. Ale Eliáš věřil, že ještě nemusí a že má ještě mnoho práce zde, která musí být hotova - až mu přepadení Jugoslávie znemožnilo odjezd.”[2] Skupina dodržovala důslednou konspiraci, takže ani Alexandrova rodina neznala podrobnosti o jeho aktivitách. Pamětník jen vzpomíná, že v otcově ordinaci často přespávali cizí lidé.

Mnozí přátelé Alexandrovi aktivní zapojení do odbojové sítě rozmlouvali. Varovali ho, aby neohrožoval rodinu s malými děti i svou kariéru. Jeho žena však stála při něm. Respektovala jeho rozhodnutí a chápala, že jako čestný člověk a jediná osoba s potřebnými kontakty do Jugoslávie nechce být nečinný, ale cítí se povinen bojovat za svobodu své druhé vlasti a pomáhat lidem pronásledovaným okupační mocí.

Kvůli zprávám o chystané válce Itálie s Jugoslávií se Alexandar v červnu 1940 rozhodl odjet do Bělehradu, aby jako lékař pomohl jugoslávské armádě. Obnovil si jugoslávské občanství a vyřídil vystěhovalecké vízum. Gestapo mu je bez problémů udělilo, protože ještě nebylo na stopě jeho odbojářské činnosti. Oficiálním důvodem jeho odjezdu bylo, že se v Bělehradě bude ucházet o uprázdněný primariát interního lékařství, který měl skutečně přislíben.

Zprávy o válce s Itálií se ukázaly jako předčasné, ale Alexandar již neměl cesty zpět. Zůstal tedy v Bělehradě, kde pracoval jako primář v městské nemocnici, a finančně i věcně podporoval svoji rodinu v Čechách. Také se zapojil do československého odboje v Bělehradě. V té době se mu v Praze narodil druhý syn, kterého nikdy nespatřil.

Komisař gestapa Willy Abendschön, který sledoval a vyšetřoval skupinu tzv. tří králů (Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek), se dostal na stopu tří lékařů v jejich pozadí. Dne 23. dubna 1941 gestapo zatklo Vladimíra Vacka, tehdy již primáře v Táboře, a brzy po něm zadrželo v Praze i Františka Procházku.

Když v dubnu 1941 nacistické Německo napadlo a obsadilo Jugoslávii, musel se Alexandar Gjurić uchýlit do ilegality. Nechal si narůst vousy, zajistil zničení svého evidenčního listu v kartotéce a skrýval se v různých úkrytech v Bělehradě. Tam jej 7. dubna 1942 zatklo gestapo.

Po roce týrání v temnicích gestapa v Praze, Drážďanech a Terezíně stanuli Alexandar Gjurić, Vladimír Vacek a František Procházka 27. května 1943 před tzv. Lidovým soudem (Volksgerichtshof) v Drážďanech a za velezradu byli odsouzeni k trestu smrti.[3] Nepomohly intervence přátel u protektorátní vlády ani žádosti o milost a 10. července 1944 byli strýc Vladimír a přítel František Procházka v Drážďanech popraveni. Dne 16. srpna 1944 je následoval i Alexandar Gjurić.

Konec války

Rodina se ocitla bez otce a živitele. Gjurićovi byli již v roce 1940 vystěhováni ze svého bytu na Janáčkově nábřeží do otcovy přízemní ordinace. Andrej s mladším bratrem však prožili velkou část války mimo Prahu, ve vilkách rodinných přátel. Jiřina Gjurićová mezitím zařizovala jednání s právníky, intervence, odvolání, žádosti o milost. Po popravě manžela a bratra, po smrti matky a uvěznění sestry intenzivně pečovala o rodinu. Velmi jí v tom pomáhali přátelé. Její synové pobývali v Černošicích, v Jílovišti, kde žili podnikatelé Kokešovi, a ve Velkém Meziříčí u blízkých příbuzných z rodiny továrníka Antonína Jelínka. Bydleli ve vilách bohatých majitelů s velkými zahradami a služebnictvem, kde o ně bylo materiálně velmi dobře postaráno. Hůře ovšem nesli neustálé změny pobytu a přizpůsobování se různým životním rytmům svých hostitelů.

Na konci druhé světové války žili ve Velkém Meziříčí, kde Andrej také zahájil školní docházku. Období končícího válečného konfliktu pro děti znamenalo hlavně nevídanou svobodu. Dospělí na ně neměli čas, matka Jiřina se stále vyrovnávala se ztrátou blízkých a kluci zatím běhali s kamarády po okolí, sbírali lesklé lamely a letáky shazované spojeneckými letadly a probírali se hromadami odložené německé výzbroje a výstroje. Andrejovu “válečnou kořist” představoval vojenský stan a láhev na pití, které později využil ve Skautu a při kempování. Sovětští osvoboditelé se k dětem chovali přátelsky. Jeden ruský voják jim dokonce věnoval vojenskou trubku, z níž měli ohromnou radost.

Každý musí dělat proti okupantům, co je v jeho silách

Samostatnou kapitolou je odbojová činnost Andrejovy tety Růženy Vackové, další mimořádné osobnosti, která se nebála riskovat vše pro svobodu vlasti. Po uzavření vysokých škol roku 1939 se intelektuální elity scházely v náhradním prostředí a místem jejich setkávání se stal také Růženin byt. Na společenských schůzkách a při vědeckých diskusích vznikal zárodek odbojové sítě. Své působení v ní Růžena později popsala takto: “Moje odbojová činnost vznikla jaksi samozřejmě. Byla jsem v době Mnichova i po okupaci do 17. listopadu asistentkou a učila jsem jako docentka. Bylo mně jako mé rodině i většině mých přátel jasné, že musí každý dělat, co může, proti okupantům. Bylo to jasné i mým žákům. Jak na fakultě, tak v mém soukromém bytě na Malostranském náměstí 1 scházeli se mí přátelé téhož smýšlení. Pracovala jsem předtím a zejména později v ženském odboru Národní rady a pochopitelně jsme se zabývali hlavně tím, jak pomoci postihovaným Židům i našim, a dokonce připravit už od roku 1939 interní propagandu. (...) Ze samozřejmých osobních styků a při ustavičné spolupráci s mým šéfem prof. dr. Jindřichem Čadíkem, prof. Josefem Huttrem, se svými přáteli a žáky i s ženami z Národní rady (zejména s Boženou Krchovou) vyvinula se přirozená odbojová spolupráce, zejména s Českou národní radou, jejíž organizační hlavou byl prof. dr. Josef Drachovský, Jaroslav Kvapil a legionář Richtr. Poněvadž jsem žila sama a můj byt na Malé Straně byl výhodný a nenápadný a lidé v domě dobré vůle, zprostředkovala jsem spolupráci, sdělovala vzkazy a konala služby mezi Plzní (hlavní styky prof. Čadík,Votík, Erlebach) a Brnem (František Jedlička). Ještě před zatčením hlav Národní rady (Drachovský, Kvapil) přinesl František Jedlička z Brna (který jezdil od počátku do Německa  a zprostředkovával zprávy a styky např. s Rašínem, Sedmíkem, mým bratrem a švagrem) zprávy o nové zbrani (později V2). Zprostředkovala jsem sestavení týmu vědců a vojáků pod vedením prof. Dolejška, který z dílčích zpráv zrekonstruoval eventuální druh a složení té nové zbraně.”[4]

Dne 21. února 1945 si pro Růženu Vackovou přišli dva gestapáci a čekali na ni u jejího bytu. Přímo pod nosem jim teta zlikvidovala fotografii se zprávou z Londýna, nenápadně ji vhodila do uhláku. Nepodařilo se jí ale vyvrátit podezření gestapa, že byt na Malostranském náměstí není jejím skutečným obydlím, nýbrž konspiračním bytem určeným pro schůzky odboje, případně vysílání. Teta totiž žila velmi skromně a chudě, momentálně neměla doma nic k jídlu - jen jedno vajíčko a kousek sádla, žádné cigarety, kávu, dokonce ani uhlí. Gestapo nemohlo pochopit, že by v takové bídě žila uznávaná univerzitní učitelka. Zbytek války strávila ve sklepní samovazbě na Pankráci, kde čekala na hrdelní trest. Zachránilo ji až Pražské povstání. Dne 5. května Němci z věznice utekli a čeští dozorci následně pustili vězně na svobodu.

Děti zapomenutého hrdiny

Po skončení války rodinu Gjurićovu postihly ještě větší existenční potíže. Musela se vystěhovat i z otcovy ordinace a nemohla sehnat nový byt. Dočasně bydlela u dědečka Vacka. Matka se ocitla bez práce a bez finančních prostředků. Jako vdova po válečném hrdinovi se obrátila s žádostí o pomoc na Svaz protifašistických bojovníků, ale nedočkala se žádné podpory. Jediným oceněním manželovy oběti byla pozvánka na popravu K. H. Franka, kam Jiřina Gjurićová pochopitelně nešla. Nakonec se uchýlila k nouzovému řešení a v únoru 1946 odvezla své syny do Masarykova dětského domova v Mariánských Lázních. Získala tak čas, aby si našla zaměstnání a vyřešila problém s bydlením.

Bratři se opět ocitli ve zcela nové situaci. Po pobytech v luxusních vilách se dostali do “děcáku” mezi válečné sirotky a problémové děti. Andrej v Mariánských Lázních nastoupil již potřetí do první třídy, v níž tentokrát byli jeho spolužáky chovanci dětského domova spolu s místními dětmi. Jedinou výhodou dětského domova bylo ukázkové materiální zabezpečení, neboť ústav byl zásobován zásilkami UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Chlapci vyfasovali kvalitní khaki svetry a k jídlu dostávali arašídové máslo, pomerančový džem či tomatový a pomerančový džus - potraviny v Československu čtyřicátých let neznámé a exotické.

V listopadu 1946 se Andrej s Alexandrem vrátili domů k mámě, která za uplynulý rok skutečně stihla všechno zařídit. Našla si zaměstnání jako učitelka dietního vaření na zdravotnické škole a tuto profesi vykonávala až do důchodu. Ubytování pro rodinu sehnala opět v osudovém domě na Janáčkově nábřeží. Oba chlapci začali chodit do základní školy na Novém Městě, věnovali se skautingu a každý čtvrtek navštěvovali tetu, která byla roku 1947 jmenována mimořádnou profesorkou klasické archeologie a vedoucí katedry na Univerzitě Karlově. Konečně to vypadalo, že jejich život bude normální a hezký. Vyrůstali sice v chudých poměrech, ale matka s tetou jim dokázaly naplnit dětství bohatými zážitky. Andrej Gjurić toto období nazývá “zakouzleným životem ve stínu kriminálů”.

S tetou obcházeli pražské kostely a skrytá zákoutí, seznámili se s řadou zajímavých osobností. Jiřina Gjurićová pak dokázala udělat kouzelný zážitek i z léčení rýmy inhalací: pacient si sedl nad mísu s horkou vodou, maminka se postavila za něj a oba zakryla velkým šálem. Potom zpívala árii čarodějnice z Rusalky a celý rituál nazývala čarováním. Své syny učila znalosti přírody a bylin, každou neděli jezdili společně na výlety do přírody.

Hezký rodinný život však náhle skončil roku 1952, kdy tetu zatkla Státní bezpečnost a nad rodinou se opět vynořil temný stín kriminálu. Růžena Vacková již po své účasti v pochodu studentů na Hrad v únoru 1948 byla na univerzitě ostrakizována a v roce 1950 byla z fakulty vyloučena. Od té doby ji sledovala tajná policie.

Tetička

Růžena Vacková stanula ve dnech 11. až 13. června 1952 před soudem, stala se součástí “protistátní” skupiny v čele s knězem Ottou Mádrem. Důvod jejího zatčení představovalo společenství Rodina, které spolu s knězem Josefem Zvěřinou vedla. Jednalo se o kroužek Katolické akce, ve kterém se po roce 1945 a zvláště pak po roce 1948 scházeli mladí lidé, aby diskutovali o své víře a společně se snažili křesťansky žít hlouběji než jen jednou za týden zajít na bohoslužbu. Společenství, v němž se setkávali především studenti, kteří pod vedením charismatických osobností aktivně praktikovali svou víru, se stalo trnem v oku ateistické komunistické moci. Ta Rodinu ocejchovala jako zrádnou vyzvědačskou organizaci, která provádí špionáž ve prospěch Vatikánu a připravuje svržení lidově demokratického režimu. Její členové byli pozatýkáni. V případě profesorky Vackové se Státní bezpečnost úplně nemýlila, protože Růžena a spolu s ní i někteří další členové Rodiny skutečně předávali informace o stavu církve a společnosti a udržovali kontakt s dalšími skupinami.

Za trestné činy vyzvědačství a velezrady byla Růžena Vacková odsouzena ke dvaadvaceti letům vězení. Prošla ženskými věznicemi v Novém Jičíně, Pardubicích, Želiezovcích na Slovensku, v Ruzyni, na Pankráci, v Opavě, slovenské Ilavě a Ostrově nad Ohří. Nejdéle byla držena v Pardubicích. Ani ve vězení ji však nezlomili, zůstala rebelem. Psala stížnosti proti podmínkám věznění a nedodržování pravidel. Nejznámější je asi dopis dvanácti trestankyň z pardubické věznice generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů Dagu Hammarskjöldovi z 28. června 1956.[5] Pro ostatní politické vězeňkyně se stala “naší Růženkou”, morální oporou a zdrojem vědění a krásy v odporném prostředí kriminálu. Přednášela jim o umění, filozofii a estetice.[6] Výstižně ji charakterizoval i způsob, jakým se dostala na svobodu. Zatímco většina politických vězňů byla podmíněně propuštěna po amnestiích v letech 1960 a 1962, Růžena zůstala ve vězení až do roku 1967, protože odmítala podepsat žádost o milost s tím, že je nevinná, a kdyby tedy požádala o milost, přiznala by rozsudku legitimitu. Mezitím jí zemřel otec.

Z knihovníka psychologem

Tetino věznění ovlivnilo i Andreje. S bratrem byli přítomni při jejím zatčení příslušníky StB a po jejím uvěznění ji jezdili navštěvovat přes celou republiku do různých věznic a dostávali od ní dopisy.[7] Z jejich života se na dlouhou dobu vytratil další blízký člověk – dědeček, který se podruhé oženil. Většina rodinných přátel, u kterých trávili válku, po roce 1948 emigrovala, a tak byli s matkou znovu sami.

Po únoru 1948 byl zakázán Skaut i katolické školy. Gjurićovi proto přešli ze školy vedené sestrami Voršilkami na obyčejnou základní školu na Smíchově. Našli tam kamarády z okolí a vplynuli mezi ně. Kromě dvou blízkých Andrejových přátel ale nikdo nevěděl o rodinné historii, o osudu jeho otce a věznění tety. Nedařilo se mu vyrovnat se s rozporem, kdy v rodinném kruhu zosobňovali otec se strýcem i vězněná teta jednoznačné hrdiny, kteří si zaslouží úctu, zatímco na veřejnosti se o nich mlčelo a nikdo je neznal. Malá pamětní deska připomínající otce a strýce byla na budově kliniky na Karlově náměstí odhalena až po roce 1990.

Andrej stál vždy trochu mimo, nevstoupil do Pionýra ani do Československého svazu mládeže jako jeho spolužáci. Později se nemohl identifikovat ani s disidenty, protože nesouhlasil s jejich pojetím protikomunistického odporu. Jeho vztažnou skupinou zůstali političtí vězni padesátých let.

Po základní škole absolvoval jedenáctiletou střední školu, kterou později nahradila víceletá gymnázia. V roce 1957 odmaturoval a chtěl pokračovat ve studiu, ale protože byl humanitního zaměření a nejvíce jej lákala žurnalistika, neměl šanci. Na filozofickou fakultu se totiž přijímali jen spolehliví a prokádrovaní studenti. Andrej si tedy našel práci v pivovaru Staropramen na Smíchově, kde dělal nádeníka a koulel sudy s pivem.

Později se mu otevřela možnost studovat technické knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Chopil se této příležitosti a postupně si přibíral přednášky z literární větve oboru. Nakonec přešel na literární knihovnictví a v tomto oboru také v roce 1963 promoval. Knihovnictví mu však k srdci nikdy nepřirostlo a již při psaní diplomové práce se začal zabývat psychologií. Tématem jeho práce byl výzkum práce s knihou ve výchovných ústavech dorostu a jejím vedoucím pozdější známý psycholog Milan Nakonečný.

Po dokončení vysoké školy poslali Andreje na umístěnku jako knihovníka do univerzitní knihovny. Odtud nastoupil na vojnu, kterou si “odkroutil” v Karlových Varech. V roce 1965 mu přítel doporučil, aby se přihlásil do konkurzu na místo asistenta na katedře pedagogické psychologie v Institutu osvěty a novinářství UK, kde za studií psal diplomovou práci a znal se s pedagogy i vedoucím katedry doc. Františkem Hyhlíkem. Po přijetí měl na starost organizování a přípravu studentských výzkumů. Nesměl však učit na univerzitě, dovoleny měl jen přednášky v podnikovém vzdělávání mistrů apod. Současně začal dálkově studovat psychologii.

Klub angažovaných nestraníků

V šedesátých letech docházelo v Československu k politickému uvolnění, které vyústilo v tzv. pražské jaro. Na jaře 1968 vznikaly občanské iniciativy usilující o politické změny a jednou z nich byl i Klub angažovaných nestraníků (KAN). Andrej Gjurić se na pozvání svého kamaráda zúčastnil zakládající schůze KAN, která se konala 5. dubna 1968 v posluchárně Vysoké školy chemicko-technologické. V monografii Opozice ’68, jejímž autorem je Jiří Hoppe, se o Andrejově účasti píše: “V závěru ustavující schůze účastníci odhlasovali, že nová organizace se bude jmenovat Klub angažovaných nestraníků. Až do řádné registrace a demokratických voleb měl KAN řídit rozšířený, nyní čtrnáctihlavý přípravný výbor, složený z původní dvanáctky plus dvou dalších, na aktivu zvolených členů: lékaře Jana Štěpánka a studenta novinářské fakulty Andreje Gjuriče, kteří si shromáždění získali svým kultivovaným vystupováním.”[8]

Pamětník vzpomíná, že se v diskusi krátce vymezil vůči návrhům, aby se klub otevřel i reformním komunistům: “,Prosím vás,’ zvedl jsem se, ,musím oponovat. To je, jako kdybyste zakládali Klub angažovaných ateistů a bavili se tady o tom, že pražský arcibiskup je velmi slušný člověk, a že by tedy bylo možné, aby byl alespoň čestným členem. To je kontradikce, blbost. Klub angažovaných nestraníků znamená prostě nestraníků - a dost.’” Jeho názor nakonec shromáždění přijalo a navíc jej zvolilo členem přípravného výboru. Klub ještě reprezentoval v prvomájovém průvodu, ale potom se iniciativy chopily jiné osobnosti a on se už výrazněji neangažoval. I toto krátké zapojení mu však později přineslo problémy a učinilo jej objektem zájmu StB, protože byl od roku 1969 veden i na seznamu osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice ústředním výborem KSČ.[9]

Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se vyrojily fámy o tom, že sovětská tajná policie KGB bude zatýkat exponenty pražského jara. Proto se Andrej asi deset dní nezdržoval doma a přespával u přátel. Začátkem září odjel k otcovým sestrám do Sarajeva a v Jugoslávii zůstal čtyři měsíce. Poznával zemi, zdokonaloval se v srbochorvatském jazyce, našel zde nové přátele a zvažoval trvalou emigraci. Zjišťoval, jak se vyvíjí situace v ČSSR, i možnosti svého uplatnění v Jugoslávii. Koncem roku 1968 se však vrátil do Prahy.

“Barevný” život za normalizace

Jako zaměstnanec Filozofické fakulty Univerzity Karlovy držel Andrej Gjurić v lednu 1969 čestnou stráž u rakve Jana Palacha. Atmosféra v zemi se měnila, začínala tzv. normalizace. Měnící se politické klima vnímali i univerzitní profesoři, a proto ještě v roce 1969 umožnili Andrejovi a dalším nepohodlným lidem složit rigorózní zkoušky a získat doktorát. Pamětník se také chopil šance navštívit Spolkovou republiku Německo. Na tři měsíce vyjel do západního Berlína a tajně i do Hamburku. Využil známosti se západoněmeckým novinářem, který jej pozval a seznámil s řadou zajímavých lidí. V Berlíně si dokonce našel brigádu - pro tamní vědeckou knihovnu zhotovoval rešerše na knihy psané ve slovanských jazycích.

Když se vracel do ČSSR, uvědomil si, že se vrací do pasti. Vrátka železné opony za ním na dlouhou dobu zapadla. Odebrali mu pas a v březnu 1970 ho vyhodili z univerzity.

Přesto si dokázal uchovat vnitřní svobodu, neboť ani v šedých dobách normalizace nedokázala vládnoucí moc lidem vzít svobodu, najít si možnosti realizace, svůj alternativní barevný svět. Andrej si tento volný prostor vydobyl v hospodských setkáních, ve sportu, kempingu a později v divadle Dostavník. S kamarády žili stále “on the road”. Věděli, že budoucnost bude temná, a tak se snažili plnými doušky vychutnat přítomnost na večírcích a nočních tazích, při cestování pěšky i autostopem. Andrejovou velkou vášní bylo vodáctví – od léta 1969 sjížděl s partou divoké řeky. Od jarního tání až do podzimu jezdil na vodu, sjížděl divoké řeky doma i v zemích, které mohl navštívit bez pasu (Slovensko, Polsko, Rumunsko). Účastnil se závodů ve vodním slalomu a v zimě jezdil do hor lyžovat.

Intelektuální a duchovní vzpruhu mu přinášel “treffpunkt” u tety Růženy Vackové. Ta se po propuštění na svobodu v roce 1967 uchýlila do bytu Marie Vackové, vdovy po jejím otci, na Janáčkově nábřeží. Marie se o profesorku starala, vytvářela jí teplo domova, zatímco Růžena se věnovala roli učitelky života. V bytě se neustále scházela pestrá společnost bývalých politických vězňů, vědců, intelektuálů, jejich rodin a dětí. Pravidelně sem docházely osobnosti jako Josef Zvěřina, Josef Hošek, Otto Mádr, Zdeněk Rotrekl nebo Bedřich Fučík. V tomto společenství Andrej konečně objevil komunitu, se kterou se mohl plně identifikovat.

Realizaci našel také v manželství a rodině. Jeho manželka Jitka, s níž se oženil v roce 1974, měla z dřívějšího vztahu dceru Michaelu a k ní brzy přibyla další dcera Alexandra. Jitka svého muže také uvedla do prostředí amatérského divadla Dostavník. Když bylo po několikaletém zákazu obnoveno, jeho ansámbl se rozrostl o nového herce Andreje Gjuriće. Divadelníci pořádali představení, pravidelné plesy a nejrůznější happeningy.

Po propuštění z fakulty mohl pamětník získat zaměstnání pouze ve výrobní sféře, a tak přijal místo podnikového psychologa v Geoindustrii Praha. Tam se věnoval především psychologické diagnostice a výzkumu skupin pracujících v odloučení. Geology, kteří odjížděli na dvouleté expedice do Mongolska a Libye, upozorňoval na úskalí mezilidských vztahů v malé izolované skupině.

Poté, co vedení podniku jeho místo zrušilo, byl Andrej Gjurić nějaký čas bez práce. V roce 1975 nastoupil jako poradce do začínající Manželské a předmanželské poradny v Praze. Manželské poradenství tehdy bylo v plenkách a psychologové se je učili za pochodu. V poradně se sešel skvělý kolektiv spolupracovníků a i díky vedoucímu Karlu Fantovi zde panovala velmi dobrá atmosféra. Andrej pracoval například s Petrem Šmolkou, Miroslavem Plzákem, Madlou Vaculíkovou a Helenou Klímovou.

Už na začátku sedmdesátých let pamětníka dvakrát předvolali jako bývalého funkcionáře KAN k “podání vysvětlení” na ministerstvo vnitra. Potom se několik let nic nedělo. Ovšem brzy poté, co nastoupil do manželské poradny, se u něj na pracovišti dvakrát objevil příslušník StB, který se představil jako kapitán Kovář. Zjišťoval informace o působení KAN a přesvědčoval Andreje Gjuriće ke spolupráci s tajnou policií. Pamětník uvedl, že s bývalými členy KAN není v kontaktu, a spolupráci odmítl. Myslel si, že tím celá záležitost končí, ale mýlil se. V únoru 1977 se Kovář objevil potřetí: “Došlo k velmi krátkému a definitivnímu rozhovoru. Ptal se, co si myslím o Chartě. Ačkoliv to byl estébák a všichni jsme se báli, řekl jsem mu zcela jasně, co si myslím. ,Na to, že to nemůžete znát, tedy máte hodně vyhraněné názory,’ odpověděl. A já jsem podotkl: ,Vždyť víte, že to podepsala moje tetička. Co si tady budeme povídat.’ Na rovinu jsem mu řekl, že já jsem sice Chartu nepodepsal a disent není moje vztažná skupina, ale že s nimi souhlasím. A dodal jsem, že od této chvíle se můj vztah k nim trošku mění a budu je samozřejmě podporovat, když bude potřeba. Tato debata byla ve spisu explicitně zmíněna a pak byl uzavřen.”

Sametová revoluce

V listopadu 1989 Andreje těsně minuly dvě zásadní události - demonstrace na Národní třídě 17. listopadu a ustavující schůze Občanského fóra (OF) v Činoherním klubu o dva dny později. Na obě byl různými lidmi zván, ale nezúčastnil se jich. Potom už mu ale neuniklo nic. V sobotu 18. listopadu zakládal s dalšími psychology a psychiatry Občanské fórum pracovníků ve zdravotnictví. “Od té doby jsem byl každý den na Václaváku. Bylo velmi rychle jasné, že tam je každý den k večeru potřeba chodit. Čím víc se bude Václavák naplňovat, tím víc se ‚oni‘ budou bát. Začalo to v pondělí [20. listopadu 1989 - pozn. aut.] tím, že se šlo k rozhlasu, a odtud se to na Václavák přelilo. Potom se chodilo každý den.“

Na jaře 1990 se Andrej neplánovaně zapojil do politiky. Nejprve mu kolegyně z poradny nabídla, jestli by nechtěl být za OF delegován na radnici Prahy 2. Když se na setkání fóra představoval, lidé z publika začali upozorňovat na osudy jeho rodiny a nakonec bylo rozhodnuto, že bude nominován ne do zastupitelstva městské části, ale do České národní rady (ČNR). Přestože od začátku cítil, že politika není zcela jeho parketa, nechal se přemluvit a svoji kandidaturu nestáhl. Poslancem České národní rady byl zvolen v červnu 1990, čímž začalo jeho šestileté politické angažmá. V procesu postupného rozpadu OF stál u vzniku Meziparlamentního klubu demokratické pravice a později Občanské demokratické strany (ODS).

V souvislosti s lustracemi se začala připomínat dávná setkání Andreje Gjuriće s příslušníkem StB vystupujícím pod krycím jménem Kovář. Ve spisu Státní bezpečnosti byl totiž pamětník veden jako kandidát tajné spolupráce, což byla jedna z kategorií, kterých se týkal lustrační zákon (později však byla vyškrtnuta). Přestože ze spisu jasně vyplývalo, že spolupráci odmítl a nikoho neudal,[10] političtí konkurenti spis využili proti němu v tehdejších střetech uvnitř OF. K dokumentům StB měla přístup jen lustrační komise a nahlédnout do nich Andrejovi nedovolili. Hlavním argumentem jeho kritiků bylo, že se s estébákem scházel mimo úřadovnu StB. “Do hospody jsme šli poté, co mě přepadl přímo v poradně, kde čekali klienti a probíhaly konzultace, takže nebylo zbytí,“ vysvětluje pamětník. „V sedmdesátých letech jsem ani netušil, že to je chyba…”

Na Andreje Gjuriće byl vyvíjen velký tlak, aby kvůli spolupráci s StB odstoupil z ČNR – například formou anonymních dopisů, které chodily jemu i jiným poslancům. Nakonec se mu podařilo očistit, ale neustálý stres mu způsobil infarkt a další zdravotní potíže. Po této zkušenosti se však rozhodl, že to nevzdá, a pokračoval v politické činnosti. Za ODS byl zvolen do Poslanecké sněmovny na další funkční období 1992-1996. V roce 1996 kandidoval za ODS v Příbrami do Senátu, ale ve druhém kole voleb těsně prohrál. Po krátkém intermezzu na ministerstvu práce a sociálních věcí a na ministerstvu vnitra, kde spolupracoval na tvorbě zákona o Národním bezpečnostním úřadu a o ochraně utajovaných skutečností, se v roce 1998 vrátil do Sněmovny jako náhradník. Opustil ODS a na krátkou dobu se zapojil do politické práce v Unii svobody. V letech 1999-2001 působil jako tajemník meziresortní komise pro rodinu a dítě při Úřadu vlády, poté odešel do důchodu.

Z politiky a směřování republiky po roce 1989 si Andrej Gjurić odnesl pocit deziluze. Opět se ocitl v menšině, protože historický a politický diskurz se ubíral jinudy. Řadu zákonů, které považoval za klíčové, se nepodařilo prosadit vůbec nebo až v nedávné době (např. zákon o třetím odboji).11] V současnosti pamětník příležitostně působí jako psycholog, věnuje se svým psům, vydává články i beletrii a především sepisuje rodinnou historii a své vzpomínky.

[1] CHODĚJOVSKÝ, Jan. Růžena Vacková 100 let od narození. Akademický bulletin. roč. 2001, říjen. Dostupné na WWW: http://abicko.avcr.cz/archiv/2001/10/obsah/ruzena-vackova-100-let-od-narozeni.html

[2] CHARVÁT, Josef. Účast docenta dr. Alexandra Gjuriće, dr. Františka Procházky a dr. Vlad. Vacka na národním odboji. Vědecký odkaz doc. dr. A. Gjuriće. Časopis lékařů českých. roč. 85, č. 7, 22. 2. 1946, s. 218-219.

[3] Bundesarchiv Berlin, R 3017/ 10079, Urteil des 1. Senats des VGH, 27. 5. 1943.

[4] Osobní rozhovory Andreje Gjuriće s tetou Růženou Vackovou.

[5] Více k myšlenkám Růženy Vackové viz: GJURIČOVÁ, Adéla. Uvědomělé kichotiády. Politické myšlení Růženy Vackové. Soudobé dějiny. roč. 2005, č. 2, s. 285-308.

[6] Viz: VACKOVÁ, Růžena. Vězeňské přednášky. Praha 1999.

[7] Viz: VACKOVÁ, Růžena. Ticho s ozvěnami. Dopisy z vězení z let 1952-1967. Praha 1994.

[8] HOPPE, Jiří. Opozice ‘68. Sociální demokracie, KAN a K231 v období pražského jara. Praha 2009, s. 141-142.

[9] Viz Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice ústředním výborem KSČ. Dostupné na WWW: http://www.totalita.cz/seznamy/exp_prav_smernice_seznam_01.pdf

[10] Archiv bezpečnostních složek, svazek 693463. Krycí jméno Vacek. Ukázky jsou uloženy na Paměti národa, Dodatečné materiály.

[11] Více k postojům pamětníka viz text Otázka viny, uložený v Dodatečných materiálech, a závěrečná část nahrávky (rozhovor s Evou Palivodovou z 14. března 2013).

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Eva Palivodová)