Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Žennja Gabrielová (* 1935)

• narodila se 26. dubna 1935 v Malé Zubovčině u Žytomiru

• prarodiče přišli na Ukrajinu z Čech za carského Ruska

• otec Jaroslav Čermák narukoval do Rudé armády a padl u Königsberku

• obec byla okupována německou armádou

• v 15 letech, v roce 1950, musela jít pracovat do kolchozu

• v 18 letech se vdala za Alexandra Gabriela a později měla dva syny

• ve vesnici českých krajanů fungovala česká škola a česká kapela

• 26. dubna 1986 byla obec zasažena radioaktivním spadem v důsledku havárie jaderné elektrárny v Černobylu

• vše, co se v místním kolchozu vypěstovalo, bylo zlikvidováno

• v roce 1991 využili s rodinou možnost přestěhovat se do Čech

• rodina se usadila v Českých Velenicích

• v roce 2025 žila pamětnice v Domově pro seniory v Českých Velenicích

Protože v některých oblastech českého venkova byly životní podmínky opravdu těžké, zlákal ve druhé polovině 19. století příslib zemědělské půdy asi 16 tisíc Čechů k odchodu do carského Ruska. Usazovali se především v prostoru dnešní Ukrajiny a jednou z „českých“ vesnic se stala Malá Zubovčina (dnes Mala Zubivshchyna) v Žytomirské oblasti, 120 km severozápadně od Kyjeva. Také na české vesnice na Ukrajině tvrdě dolehly události 20. století. Na konci první světové války byl vznik Sovětského svazu doprovázen občanskou válkou, došlo k likvidaci soukromého rolnictva a ve 30. letech zde zažili hladomor. Až po hrůzách druhé světové války nastalo období relativního klidu v mezích, které umožňoval život v jedné ze sovětských svazových republik. Do osudu mnoha českých krajanů na Ukrajině pak výrazně zasáhla havárie jaderné elektrárny Černobyl.

Česká vesnice uprostřed východní fronty

Prarodiče Ženi Gabrielové, rozené Čermákové, přišli z různých koutů Čech a Moravy. Pamětnice se narodila v Malé Zubovčině 26. dubna 1935. Do vypuknutí druhého světového konfliktu zbývalo jen pár roků a tatínka Jaroslava Čermáka si téměř nepamatuje. Byl odveden do Rudé armády hned v roce 1941 a jako sovětský voják s typickým českým jménem padl v závěru války u Königsberku – Královce. S maminkou a mladší sestrou pravidelně jezdily navštěvovat jeho hrob. Válečná fronta se hned v roce 1941 převalila i přes Malou Zubovčinu. Tehdy Rudá armáda jen v chaosu ustupovala a o vesnici se nebojovalo. Usadili se v ní němečtí vojáci, se kterými prý obyvatelé obce neměli žádné konflikty. Němci se zde chovali korektně možná i proto, že zde žili Češi a někteří z nich se ještě dokázali domluvit německy. Obec odváděla německé armádě předepsané dodávky potravin. Když se válečná situace otočila a fronta se opět převalila od východu na západ, probíhaly tentokrát v okolí intenzivní boje, ale Malá Zubovčina je přečkala bez větší pohromy.

Válečné události a poválečné poměry na Ukrajině, která byla válkou zcela zdevastovaná, se promítly i do životů českých krajanských vesnic. V roce 1950 bylo Ženě 15 let a měla za sebou jen tři třídy ve škole v sousední vesnici. Tam místní děti docházely, i když se neměly ani do čeho obout. Tatínek se nevrátil z války, maminka byla vážně nemocná a bylo třeba se postarat i o mladší sestru. Žeňa tak musela školní docházku vyměnit za práci v místním kolchozu. Ještě dlouhá léta po válce zde zaměstnanci dostávali místo platu jen naturálie – část z toho, co kolchoz dokázal vypěstovat. V 18 letech se Žeňa vdala za Alexandra Gabriela, dalšího potomka českých přistěhovalců, kteří se usadili v Zubovčině. Spolu pak měli dva syny, kteří dostali tradiční česká jména Drahomír a Josef. I v 60. a 70. letech se v Zubovčině a další nedaleké české vesnici Malinovce udržovaly české tradice. Fungovala zde česká škola, a dokonce i kapela, která hrála staré české lidové písně.

Listy na stromech nespálila bouřka

V roce 1986 už měla pamětnice dva vnuky, kteří začali chodit do základní školy. Ráno 26. dubna se Malá Zubovčina probudila do velkého šoku. Kolem vesnice byla spálená tráva a listy na stromech. Ty měly zvláštní malé puchýřky. Nikdo si to nedovedl vysvětlit, někteří tvrdili, že to udělala bouřka nebo kyselý déšť. Zubovčina je sice vzdálená od Černobylu vzdušnou čarou 100 km, ale právě ve směru silného radioaktivního spadu. Až po několika dnech se obyvatelé obce dozvěděli o černobylské havárii z rádia. Místní úřad zakázal konzumovat mléko od místních krav. Nastala panika a kdo měl možnost, odstěhoval se k příbuzným do nezasažené oblasti. Žeňa Gabrielová s rodinou v Zubovčině zůstala. Všichni začali dostávat preventivně léky a podstupovali pravidelné lékařské prohlídky. U některých obyvatel obce se objevila onemocnění spojovaná s černobylskou havárií, ale ne v takové míře jako v obcích ještě blíže k Černobylu.

Život v Malé Zubovčině byl v následujících pěti letech vyplněn podivnou „prací pro nic“. Pamětnice dál docházela do místního kolchozu, ale vše, co se zde vypěstovalo, včetně kravského mléka, bylo odváženo neznámo kam, pravděpodobně k likvidaci. Veškeré potraviny pro místní obyvatele musely být dováženy, včetně balené vody. To trvalo až do roku 1991. Během své návštěvy v Moskvě v roce 1990 byl prezident Václav Havel požádán volyňskými Čechy o pomoc. Báli se o životy svých dětí, stále ohrožených následky černobylské havárie. Pražská vláda následně pozvala české krajany k návratu do ČSFR a začala organizovat jejich přestěhování. Žeňa Gabrielová vzpomíná na Olgu Havlovou, která osobně do Malé Zubovčiny přijela a pomáhala místním s potřebnými formuláři a dokumenty, kterými dokazovali, že jsou skutečně Češi.

Návrat do staré vlasti

Stěhování bylo náročné a pro rodinu pamětnice obzvlášť, protože její manžel byl tehdy po mozkové mrtvici a musel být převážen vleže. Ostatní reemigranti byli odváženi autobusy a jejich majetek několika kamiony. Jeden kamion byl určen pro tři rodiny, a tak museli většinu majetku na místě nechat. Za jejich domovy jim od místních úřadů sice byly přislíbeny finanční náhrady, ale nikdy k nim nedošlo. Na místě museli zanechat i hospodářská zvířata, kromě domácích mazlíčků. Cesta do Čech proběhla na jeden zátah, jen řidiči se střídali. Kolonu doprovázeli policisté a v Čechách museli nejdříve všichni na deset dní do karantény. Pamětnice už si nevzpomíná, kde byli v karanténě drženi, jen že to byla snad bývalá škola nebo hotel, odkud byli odváženi do Prahy k lékařským prohlídkám.

Ještě na Ukrajině si reemigranti mohli vybrat z několika lokalit v Československu, kde se budou chtít usadit. Proč si rodina Ženi Gabrielové vybrala zrovna České Velenice? „Syn nechtěl do města a myslel si, že Velenice jsou vesnice, kde si bude moct postavit vlastní domek,“ říká pamětnice. Pro rodiny byly zajištěny nájemní byty a do začátku dostaly bezúročné půjčky. Pak už se musel každý o sebe postarat sám. Ze stěhování měli největší strach malí vnuci paní Gabrielové, kteří se báli, že se v Čechách nedokáží s nikým domluvit. Jak se ale ukázalo, jejich čeština byla stále na takové úrovni, že jen přízvuk naznačoval jejich původ. Spolužáci ve velenické škole prý nemohli pochopit, kde se tak rychle dokázali naučit česky.

V době stěhování už byla Žeňa Gabrielová v penzi. Po pěti letech se poprvé a také naposledy s rodinou podívala do Malé Zubovčiny. Několik dní bydleli u známých a pohled na rodnou vesnici byl depresivní. Domy byly vybydlené, v dezolátním stavu, úřady sem prý nastěhovaly odsouzené trestance. Dnes už jen přes místní školu platí údržbu hrobů svých příbuzných. Oba synové si v Čechách hned po přestěhování našli práci a vybudovali si své nové domovy. Jeden z vnuků vystudoval vysokou školu. Do Českých Velenic přišlo z Malé Zubovčiny šest rodin. Většina našla práci v místních Železničních opravnách a strojírnách (ŽOS). V době natáčení v roce 2025 žila Žeňa Gabrielová v Domově pro seniory České Velenice.